Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1923.
|
I. volební období. |
7. zasedání. |
4217.
Naléhavá interpelace
poslance Josefa Bubníka a soudruhů
ministru spravedlnosti
o hrubém porušení zákona generální prokuraturou a Nejvyšším soudem.
Rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. ledna 1923, č. j. Vr. XXVII. 1161/23-14 byl Eduard Koutský, mlynářský pomocník t. č. bez zaměstnání, odsouzen do vězení na 6 týdnů, zostřeného dvěma posty, proto, že dne 5. ledna 1923 před více lidmi, tedy způsobem v § 302 tr. z. dotčeným, slovy ťdr. Rašín měl dostat pět ran, ne jednuŤ zákonem zapovězený čin schvaloval, čímž spáchal přečin proti veřejnému pokoji a řádu dle 305 tr. z.
Byl to první rozsudek z celé řady podobných a byli jsme zvědavi na výsledek zmateční stížnosti do tohoto rozsudku podané.
Avšak Nejvyšší soud za předsednictví senátního presidenta Schützmeistera výše uvedený rozsudek dne 27. dubna t. r. pod č. Kr I-155/23-4 potvrdil a zmateční stížnost zamítl.
Tím se dle našeho názoru dopustil porušení zákona. Jako oparu pro tento svůj názor uvádíme obdobný rozsudek reakčního prý Nejvyššího soudního dvoru co soudu kasačního ve Vídni a to rozsudek z r. 1886, tedy z doby silné persekuce každého sociálně nebo národnostně revolučního hnutí. Jest to rozsudek ze dne 23. ledna 1886, čisto 12964/1885, který byl tehdejším ministrem spravedlnosti prof. Pražákem uveřejněn pod číslem 116 v jeho Věstníku ťVerordnungsblatt des K. K. JustizministeriumŤ (II. Jahrgang 1886, příloha strana 33) za tím účelem, by orgány správy spravedlnosti dotyčný rozsudek seznaly, po případě si jeho názor osvojily. Z tohoto rozsudku uvádíme:
ťJan B. vyslovil se dne 11. července 1885 v hostinci v Holešovicích a půl noci, když byly zpívány kuplety, za přítomnosti více lidí takto:
ťNemáte na programu také R.... a? Zazpívejte nám něco také o něm; tomu chlapovi to již dávno patřilo! Ť
V tomto výroku, který se vztahoval na továrníka R., shledalo státní zastupitelství schvalování pokusu vraždy, na továrníkovi R. nedávno spáchaného. Jan B. byl však obžaloby z přečinu 305 tr. z. rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 21. září 1885, č. 25797 dle 229 č. 3 tr. ř. osvobozen a zmateční stížnost státního zastupitelství do tohoto rozsudku kasačním soudem zamítnuta.
Z důvodů tohoto rozsudku uvádíme:
ťSoudní dvůr osvobodil obžalovaného, protože v § 305 tr. z. obsažený pojem ťvychvalováníŤ předpokládá, že někdo výmluvnými slovy chce otřásti názorem jiných o nedovolenosti zákonem zapovězených činů, neb přednášením důvodů chce jiné přesvědčiti o tom, že takové činy jsou oprávněny. Význam slov ťvychvalovatiŤ, ťomlouvatiŤ ukazuje na to, že pouhý výrok, který by bylo možno považovati za schvalování činů zákonem zapovězených, nespadá pod pojem těchto slov.Ť
Potud rozsudek Nejvyššího soudního domu rakouského, který zejména v tehdejší době neslynul jistě svobodomyslností.
Rozsudek československého ťdemokratického a pokrokovéhoŤ Nejvyššího soudu šíří se rovněž a dotyčném problému a to proto, aby dokázal, že ťprávně mylnýŤ je názor zmateční stížnosti, jakoby pojem ťvychvalováníŤ a ťschvalovániŤ byly tak rozdílné, že by nebylo lze je navzájem zaměňovati (str. 2. cit. rozsudku).
O tom, že pozor Nejvyššího soudu, že totiž prý lze slova ťvychvalovatiŤ a ťschvalovatiŤ navzájem zaměňovati je naprosto chybný, poučí každého školák V. třídy obecné, který mají jen poněkud cit pro český jazyk.
Z toho vysvítá jasně... Nebol odsuzuje jej pro čin (ťschvalováníŤ trestního člen), který honí zákonem prohlášen z a trestný, nahradil si dotyčný soud jak obě komory Národního shromáždění, tak presidenta republiky tím, že si pro tento případ stvořil zákon nový sám, řka: potrestáme i ty, kdož trestné činy schvalovali. To je však u tak zv. ťdemokratickéhoŤ soudu výsměch a to hodně cynický výsměch všem zásadám právním. Neboť dle zásady; jež platila od doby velké francouzské revoluce a o níž všichni učitele; trestního práva jednosvorně prohlašují, že je to výsledek boje o politická práva a jejich zásada stěžejní, nesmí nikdo býti odsouzen pro činy, jichž zákon již dříve vydaný neprohlašuje za trestné, ba jala říkali středověcí učenci práva ťnullum crimen sine lege praeviaŤ. Jinak by ovšem bylo, kdyby čin býval spáchán po účinnosti zákona na ochranu republiky, jenž ve svém 16 stanoví trest pro schvalování trestných činů. Právě toto ustanovení resp. jeho genese jest argumentem pro naše stanovisko. Neboť důvodová zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny tisk 4021, uvádí u všech ustanovení nového zákona obdobná místa zákoníka starého. Zmiňuje se také přisvém výkladu k § 15 o § 305 tr. z.; při svých poznámkách k právě zmíněnému § 16 neuvádí však žádného obdobného ustanovení zákona starého (srovnej k torna také Kraus: Výklad k zákonu na ochranu republiky v ťPrager Archiv für Gesetzgebung und RechtsprechungŤ ročník V., str. 286). A i kdyby v této věci byly možné pochybnosti zná právní věda pravidla, jež platí již po více než 2000 let a jež formulovali římští právníci: ťln dubio pro reo.Ť (Jsou-li pochybnosti, má se rozhodnouti ve prospěch obžalovaného).
Z toho všeho vysvítá, že soudcové dle § 98 ústavní listiny vázaní zákonem, porušili v tomto případě zákon a tím i předpis 5 107 ústavní listiny po případě 1 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n., o ochraně svobody osobni ptali by se proto trestný mi dle 25 zákona na ochranu republiky pro porušení ústavy - zájem veřejné správy jest dán zájmem na spravedlivém výkonu spravedlnosti - po případě dle § 10, odd. téhož zákona pro osobování pravomoci zákonodárných činitelů. Nežádáme však jejich potrestání proto, že mohlo by se to státi škodlivým praejudicem pro ony případy, kdy soudce doopravdy spravedlivy by vyložil zákon jinak, než by bylo právě vládnoucímu režimu po chuti, a mohlo by dojíti k jeho potrestání. Také onen úředník, který zastupoval v tomto případě generální prokuraturu a jehož úkolem bylo dbáti toho, by zákon byl zachován, dopustil se trestního činu dle 25 zákona na ochranu republiky. Nežádáme, aby proti němu zavedeno bylo trestní řízení, neboť jsme přesvědčeni, že tato událost jest výsledkem celého dnešního systému, že dnešní demokracie jest pouhou maskou pro nadvládu buržoasie, již representoval ten jehož zavraždění bylo schvalováno. Proto muselo dojíti k odsouzení všech, kdož tuto vraždu schvalovali, ať již na základě zákona nebo nesprávným jeho vyložením. Avšak pokud buržoasie se nevzdá klamání lidu, předstírajíc existenci demokratického zřízení, budeme dbáti toho, aby aspoň ony ubohé přehrady, jež ve formě občanských svobod a práva postavila své zvůli, nebyly na úkor chudého lidu obcházeny a ničeny, jako se děje v tomto případě.
Proto se tážeme pana ministra spravedlnosti, jako člena vlády, která má báti nad zachováváním těchto forem:
1. Jest Vám tento případ znám?
2. Jste ochoten naříditi podřízenému Vám generálnímu prokurátorovi, aby vznesl v tomto případě zmateční stížnost pro zachování zákona, jež by byla projednána před jiným senátem Nejvyššího soudu?
3. Jste ochoten naříditi podléhající Vám generální prokuratuře, aby dbala toho, aby demokratická, pokroková atd. republika Československá poskytla svým občanům aspoň tolik svobod, co jim ponechávalo reakční Rakousko, a aby tato republika šetřila právních zásad, jež platí po sta a tisíciletí?
4. Jste ochoten zaříditi, aby soudcové, kteří v tamto případě rozhodovali, byli poučeni o elementárních zásadách trestního práva?
V Praze dne 29. května 1923.
Bubník, Blažek, Mikulíček, Houser, Kunst, Krejčí, Burian, Kreibich, Skalák, Warmbrunn, Darula, Teska, Koutný, Svetlik, Kučera, Malá, Haken, Bouček, Merta, dr. Šmeral, Nagy, J. Kříž, Toužil, Tausik.