Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4159.

Zpráva

výboru rozpočtového

o vládním návrhu zákona (tisk 4080),

jímž se povoluje úleva na všeobecné dani výdělkové na rok 1923 a o návrhu poslance dra Medingera a druhů (tisk 3970)

na doplnění zákona ze dne 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n. o všeobecné dani výdělkové pro období 1922/23.

Po převratu byla všeobecná daň výdělková upravena hlavně dvěma zákony a to zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 65 Sb. z. a n. a zákonem ze dne 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n. První zákon zrušil kontingent výdělkové daně, který vzhledem ke znehodnocení rakousko-uherské měny se stal bezpředmětným a stanovil, že se výdělková daň uloží pro léta 1918 a 1919 najednou a to dle výdělkových poměrů v roce 1917. Daň tím přestala býti kontingentovanou a repartiční, ale nestala se proto ještě daní kvotovou, tedy vyměřovanou pevným procentem ze zjištěného výnosu. Výnosnost byla pouze zařaděna mezi objektivní znaky, dle nichž se má berní sazba přikazovati, což je logicky protikladem, ježto objektivní znaky, které má na mysli zákon o přímých daních osobních, jsou pomůckou k nepřímému zjištění výnosu, který se přímo nezjišťuje a nemůže tudíž býti výnosnost sama prostředkem k tomuto cíli.

Následek tohoto opatření byla značná libovůle při vyměřování daně výdělkové, poněvadž nebylo obmezení ani v kontingentu ani v sazbě vzhledem k výnosu. Poněvadž nerovnoměrné ukládání daně působí hůře nežli její tíživost, způsobilo ukládání daně výdělkové na základě tohoto zákona největší nespokojenost. (Vyměřování všeobecné daně výdělkové za dvouroční období 1920 a 1922 bylo obdobně upraveno zákonem ze dne 17. března 1921, č. 123 Sb. z. a n.).

Tomu chtěl čeliti zákon z 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n., který ve příčině vyměřování opět nařídil, aby se za léta 1922/23 vyměřila daň výdělková najednou a to na základě obchodních výsledků z roku 1921 a materielně přinesl potud novum, že sice nezměnil daň výdělkovou formálně na kvotovou, avšak stanovil maximální sazby, kterých nesmí daň překročiti, jenže ponechal stížnosti poplatníka důkaz o výnosu a o tom, že uložená daň tyto sazby přesahuje. Prakticky tedy se význam přímého zjišťování výnosu dostává do popředí a maximální sazby v zákoně tom uvedené se stávají pravidelný mi, čímž se pozvolna přetvořuje daň ve kvotovou. Tento stav není trvale udržitelným, avšak je známo, že vláda chystá reformu výdělkové a přímých daní vůbec, reformu, jejímž úkolem bude zjednodušiti soustavu přímých daní a provésti spravedlivé jich rozvržení. Ta není tedy zatím předmětem naší úvahy a rozhodování.

Avšak i dvouleté uložení daně na rok 1922/1923 na základě výsledků z roku 1921, jak bylo zavedeno zákonem z 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n., stalo se naprosto neudržitelným, poněvadž rok 1921 byl, jak známo vyvrcholením dobré hospodářské konjunktury a rok 1922 stál ve znamení deflační politiky a tudíž vstoupil do nejtěžší hospodářské krise, která dodnes trvá, i když následkem obsazení Poruří se dostavila pro některé obory (železa, uhlí a koksu) znatelné zlepšení. Předpoklad zákona z roku 1922, že bude možno na základě obchodních výsledků z roku 1921 souditi na obchodní výsledky v roce 1922 a 1923 se tedy neuskutečnil a provedení zákona tohoto beze změny by bylo nejen nejvýše nespravedlivé, nýbrž by mohlo - vzhledem na rozmnožení výdělkové daně přirážkami všeho druhu - zostřiti důsledky krise tak, že by přivodilo katastrofu dalších četných podniků.

Bylo proto z mnoha stran voláno po účelné změně, se strany povolaných korporací byl též podán ve sněmovně návrh poslance Medingera a soudruhů, který chtěl za tím účelem přesunouti leta, pro která se daň má vyměřiti, pokud se týče rok, který má býti pro vyměřeni směrodatný. Nyní předkládá vláda vlastní osnovu zákona, jenž má řečené všeobecné tužbě vyhověti.

Vládní osnova ponechává dosavadní zásadní princip pro dobu, způsob a obsah vyměřování daně výdělkové v platnosti. Vychází se stanoviska, že nebyly všechny podniky postiženy krisí v roku 1922, aby bylo třeba činiti opatření generální a změnu systému. Chce vyhověti poplatníku nicméně tím, že ponechává jeho iniciativě, aby snížil svou daň, nastalo-li pro něj zhoršení v roce 1922. Maximální výměra daně dle zákona z roku 1922 se má měřiti při tom výsledky obchodními z doku 1922, kdy už byla krise, nikoli dle výsledků z roku 1921, kdy byla dobrá konjunktura. Toto stanovisko má po stránce formální své odůvodnění v tom, že mnohé berní správy při vyměřování daně, pokud se už stalo, už přihlížely ke zhoršeným poměrům následkem krise, pročež stačí individuální nárok na zmírnění daně, a musí se stále počítati s tím, aby byly berní správy co nejméně zatěžovány.

Snížením daně z tohoto důvodu nesmí klesnouti daň pod polovici daně na rok 1923 pravoplatně předepsané, kteréžto ustanovení jest do jisté míry odůvodněno, poněvadž se vybírá minimální daň i z podniků vůbec nepracujících a není proti němu námitky z důvodu tvrdostí, a stále je zde § 73, odst. 2, zákona o daních přímých, které opravňuje finanční správu ku mimořádným odpisům daně výdělkové z důvodů individuálních.

Pouze, pokud není daň vůbec dosud vyměřena anebo pokud byla vyměřena někde se zřetelem ku krisi a jinde bez tohoto zřetele, toto opaření vésti též k tomu, že spodní hranice slevy bude zase nerovnoměrna.

Ostatní ustanovení osnovy jsou formální povahy a upravují řízení a není proti ním námitek. Rozpočtový výbor změnil pouze stylisaci paragrafu prvního, která byla ve vládní osnově velmi těžkopádní a těžce srozumitelná.

Rozpočtový výbor vyřizuje tím současna návrh poslance Medingera a soudruhů (tisk 397, 1. vol. období, 6. zasedání posl. sněm. 1923) navrhuje, aby byla přiložené vládní osnově zákona dána ústavní sankce.

V Praze dne 14. května 1923.

Zákon

ze dne…………………………,

jímž se povoluje úleva na všeobecné dani výdělkové na rok 1923.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

(1) Nastalo-li prokázaně v podniku, jemuž na rok 1923 byla předepsána výdělková daň na základě provozovacích poměrů a výsledků provozování z roku 1921, takové zhoršení těchto poměrů a výsledků v roku 1922, že by předepsaná sazba všeobecné daně výdělkové bez válečné přirážky uložená na rok 1923 činila vzhledem ke skutečnému výnosu z roku 1922 více nežli procento označené v čl. III. zákona ze dne 28. dubna 1922, č. 144 Sb. z. a n., má poplatník nárok na snížení daně na tuto sazbu.

Snížení daně z tohoto důvodu smí však býti jen potud povoleno, aby sazba daně neklesla na méně než polovinu daně pravoplatně na rok 1923 předepsané.

(2) Nárok na snížení všeobecné daně výdělkové dle hořejšího ustanovení jest uplatniti zvláštní žádostí u příslušné berní správy do 60 dnů od vyhlášení tohoto zákona, po případě do 30 dnů po doručení platebního rozkazu o všeobecné dani výdělkové na rok 1923, resp. na období 1922/23.

(3) Výnos docílený v poplatném podniku nebo zaměstnání (podle odst. 1) stanoví se dle ustanovení odstavce 2. článku III. zákona ze dne 28. dubna 1922, čís. 144 Sb. z. a n.

(4) Má-li poplatník vedle provozovny, ze které žádá za snížení berní sazby, ještě jinou nebo několik provozoven, a není-li možno výnos prvé provozovny odděleně od výnosu ostatních provozoven přesně zjistiti, jest poplatník povinen předložiti doklady nutné pro odhad výnosu provozovny, o jejíž zdanění se jedná.

(5) O žádosti, jíž poplatník se domáhá snížení berní sazby ve smyslu tohoto zákona, rozhodne komise pro všeobecnou daň výdělkovou, případně berní správa, která daň na rok 1923 uložila. Proti rozhodnutí komise, případně berní správy může podati odvolání poplatník do 30 dnů po doručení vyrozumění; proti rozhodnutí komise může podati odvolání také předseda komise do 30 dnů počítajíc ode dne rozhodnutí. O odvoláních, jež podati jest u příslušné berní správy, rozhodne s konečnou platností zemská komise pro všeobecnou daň výdělkovou.

(6) Má-li však poplatník vedle provozovny, z níž žádá za snížení berní sazby, ještě jinou nebo několik provozoven, a je-li nutno výnos prvé provozovny stanoviti odhadem (odst. 4), rozhoduje o žádosti s konečnou platností zemská komise pro všeobecnou daň výdělkovou, jestliže i jen jediná z provozoven se nalézá v obvodu jiné komise pro všeobecnou daň výdělkovou anebo v cizozemsku, po případě ministerstvo financí vyslyševši súčastněné zemské komise, jestliže i jen jediná z provozoven nalétá se v obvodu jiné zemské komise pro všeobecnou daň výdělkovou.

Článek II.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedením pověřuje se ministr financí.