Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4139.

Zpráva

I. výboru kulturního a

II. výboru ústavně-právního

k vládnímu návrhu zákona (tisk 4093),

kterým se upravuje vyučování jazyku státnímu jakož i jazykům národních menšin na školách středních a ústavech učitelských.

I.

Sledujeme-li historický vývoj jazykového vyučování na vyšších školách v oblasti našeho státu, shledáváme, jak pozvolna a jak obtížně domáhal se jazyk český svého práva jako předmět vyučovací a tím více jako jazyk vyučovací. Jest známo, že gymnasia jesuitská a později puristická po r. 1620 vyučovala češtině jako jazyku cizímu - po latinsku. V době tereziánské trpěna čeština při výkladu jen jako pomůcka na některých gymnasiích, a ačkoliv sněm český na př. roku 1790 navrhuje zavedení češtiny aspoň na některých ústavech, zůstávají síně vyšších škol plných 36 let - od r. 1779 do r. 1816 - téměř úplně zavřeny českému jazyku. Teprve dekretem dvorní komise ze dne 23. srpna 1816 nastává příznivější doba, neboť podle něho ťmají žáci, kteří známost jazyka již ze škol triviálních aneb z domácího vychování s sebou přinášejí, také v českém překládání a spisování se cvičiti.Ť Rozvoj postupuj dále tak, že min. vynesením z 18. září 1848 zavádí se od šk. r. 1848-49 český jaty k za -obligátní předmět na některých státních gymnasiích, vynesením pak ze dne 9. března 1856 i na německých gymnasiích čeština jako jazyk povinný. Když pak r. 1865 byl projednán návrh na rovnoprávnost ve školách, který se stal zákonem 18. ledna 1866, ustanoveno jest ve čl. druhém, že vyučovacím jazykem veřejných škol v Čechách má zpravidla býti jen jeden z obou zemských jazyků; podle čl. 4. prohlášen jest ve školách středních s českým jazykem vyučovacím jazyk německý za předmět povinný a ve školách německých zase jazyk český za obligátní. Tato úprava změněna zem. zákonem ze dne 13. září 1874, č. 56 z. z., jak bude dále uvedeno. Podobným způsobem vyvíjely se poměry jazykové i na reálkách a na Moravě, ač tu značně volněji, a ve Slezsku, kde na učitelském ústavě v Polské Ostravě až do převratu se vyučovalo dějepisu po německu. O právech jazyka československého na středních školách maďarských nelze vůbec mluviti.

Dnešní stav vyučování jazyku státnímu jakož i jazykům národních menšin na školách středních a ústavech učitelských jest tento:

Na gymnasiích všech typů a na učitelských ústavech s československým jazykem vyučovacím jest němčina a na stejných ústavech s německou řečí vyučovací čeština předmětem nepovinným. Výjimky činí střední školy s německým nebo maďarským jazykem vyučovacím na Slovensku, kde jazyk československý na středních školách všech typů (i na reálkách) jest předmětem povinným.

Na reálkách s československým jazykem vyučovacím v Čechách jest podle zemského zákona pro Čechy ze dne 13. září 1874, č. 56 z. z., němčina předmětem nepovinným a obdobně na reálkách s československým jazykem vyučovacím na Slovensku. Na Moravě podle zemského zákona pro Moravu ze dne 4. května 1906, č. 40 z. z., a ve Slezsku podle zemského zákona pro Slezsko ze dne 8. srpna 1914, č. 34 z. z., jest němčina předmětem povinným. Na reálkách s německým jazykem vyučovacím podle týchž zákonů čeština jest v Čechách předmětem nepovinným, na reálkách na Moravě a ve Slezsku předmětem povinným.

Jak patrno, jest ve vyučování jazyku státnímu jakož i jazykům národních menšin veliká různost a navrženou osnovou má býti čeleno této přílišné různotvárnosti, jež působí citelné obtíže pedagogické i administrativní.

Potřebné znalosti jazyka státního nelze dosíci, jak dosavadní zkušenosti zřejmě dokazují, vyučuje-li se mu na školách jiného jazyka vyučovacího nepovinně. Náprava po této stránce jeví se samozřejmým kategorickým příkazem; jest jí potřebí v zájmu řádné státní správy a účelného hospodárného jednání.

Neméně důležitým úkolem školské správy jest usilovati o to, aby absolventi středních škol s vyučovacím jazykem československým odcházeli do života s náležitou praktickou znalostí jazyka některé národní menšiny. Vyžadují toho praktické a hospodářské poměry našeho státu. Nepovinné vyučování nemůže míti těch výsledků jako povinné; žáci nemají takového vědomí povinnosti, aby pokládali dobrovolně zvolený předmět za stejně důležitý jako předměty povinné, které mají vliv na postup do vyšších tříd. Proto ani nejsvědomitější práce učitelova, ani největší úsilí jeho nepotkává se s takovým zdarem, jakého vyžaduje důležitá tato věc. Vyučování němčině na českých školách má mimo to ještě tu nevýhodu, že se jí vyučuje po třídách; žáci nedostateční postupují s nedostatečnými vědomostmi do vyšších tříd, kde však nemohou sledovati s úspěchem vyučování, ježto nemají řádného podkladu, a překážejí pak ostatnímu žactvu. Jaký jest rozdíl mezi povinným a nepovinným vyučováním, vysvítá nejlépe ze srovnání výsledků vyučovacích na školách obchodních a na dívčích školách středních, kde se až do převratu vyučovalo povinně jazyku německému, s ostatními školami středními.

Má-li míti vyučování státnímu jazyku na jinonárodních školách a jazykům národností menšinových na školách československých náležitý úspěch, jest voliti vhodnou praktickou metodu, tak aby žáci nižších tříd si důkladně osvojili pevné základy jazykové a seznámili se se zásobou slov a frazí z nejbližšího svého okolí. Ni tomto podkladě bude pak možno stavěti ve třídách vyšších, kde bude třeba vedle praktické konversace pěstovati i četbu a seznamovati žactvo s význačnými zjevy literárními a s kulturou příslušného národa.

Podmínkou zdaru tohoto vyučování jest ovšem menší počet žáků a požadavek, aby učitel náležitě ovládal jazyk, jemuž vyučuje. Této stránce bude potřebí věnovati pečlivou pozornost.

Učením jazyků poznají národové svou kulturu a lze očekávati, že se sblíží, že si porozumějí a vzájemně se budou podporovati.

Poněvadž nelze stanoviti určitého obecného předpisu zákonného; které národní menšiny jazyk má býti na tom kterém ústavě zaveden, doporučuje se zůstaviti ministru školství a národní osvěty, aby o tom rozhodl v každém jednotlivém případě podle místních poměrů a aby určili, zda tomu jazyku má býti vyučováno jako předmětu povinnému či nepovinnému. Aby nebylo znemožněno pokračování ve studiích tomu žáku, jenž přestupuje na ústav, na kterém jest vyučování jazykům naznačeným v § 2 zařízeno jinak než na ústavě, na kterém dříve studoval, činí se opatření v § 5, že mu může býti povalen odklad přijímací zkoušky z příslušného jazyka anebo může býti v případech pozoruhodných vůbec zproštěn účasti na povinném vyučování v tomto jazyce.

Při provádění tohoto zákona bude ovšem nutno pamatovati ještě na přechodná ustanovení, podmíněná postupným zaváděním povinného předmětu. Neprospěje-li žák v některé třídě, kde do té doby příslušný jazyk nebyl ještě předmětem povinným, a tím se dostane do třídy, kde předmětem povinným již jest, nutno učiniti opatření podobné; jako jest uvedeno dříve. Poněvadž však tu jde jen o opatření přechodné, nedávají se příslušná ustanovení do osnovy zákona, nýbrž ponechávají se pro prováděcí předpisy.

V § 6 uvedeny jsou zákony, které se částečně ruší a doplňují tímto zákonem. Jsou to zmíněné již zákony zemské pro Čechy, Moravu a Slezsko, týkající se reálek, a zákon ze dne 2. května 1883, ř. z. č. 53, v němž jsou uvedeny předměty, kterým se vyučuje na ústavech učitelských. Zákonných norem maďarských není třeba zde uváděti, poněvadž podle zákona ze dne 27. května 1919, Sb. z. a n. č. 293, platí na území, jež v tomto směru přichází v úvahu - pokud se osnov týče - příslušná ustanovení platná pro střední školy a ústavy učitelské v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Kulturní výbor doporučuje poslanecké sněmovně Národního shromáždění, aby přijala tento zákon.

Zákon

ze dne..............,

kterým se upravuje vyučování jazyku státnímu jakož i jazykům národních menšin na školách středních a ústavech učitelských.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Jazyk státní jest na všech středních školách (gymnasiích, reálných gymnasiích, vyšších reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a reálkách) a na ústavech učitelských bez rozdílu jazyka vyučovacího předmětem povinným.

§ 2.

Jazykům národních menšin lze na těchto školách vyučovati bud jako předmětu povinnému nebo nepovinnému, pokud některý z těchto jazyků není již jako jazyk vyučovací předmětem povinným.

§ 3.

Ministr školství a národní osvěty určí, na kterých školách bude vyučováno tomu kterému jazyku v § 2 naznačenému a jaký ráz ve smyslu téhož paragrafu bude míti dotčený předmět.

§ 4.

Při provádění tohoto zákona jest šetřiti zásady, že do vyšších tříd lze příslušný jazyk jakožto předmět povinný zaváděti toliko postupně.

§ 5.

Přestoupí-li žák ze závažných důvodů na ústav s týmž vyučovacím jazykem, na němž však jest vyučování jazykům v § 2 naznačeným zařízeno jinak než na ústavě, na kterém dříve studoval, může mu ministr školství a národní osvěty usnadniti přechod buď odkladem přijímací zkoušky z jazyka příslušné národní menšiny anebo v případech pozoruhodných osvobozením od účasti na povinném vyučování tomu jazyku, kterému se dosud neučil.

§ 6.

Zákonem tímto částečně se ruší a doplňují §§ 12 a 13 zemského zákona pro Čechy ze dne 13. záři 1874, čís. 56 z. z., § 8 zemského zákona pro Moravu ze dne 4. května 1906, čís. 40 z. z., §§ 8-10 zemského zákona pro Slezsko ze dne 8. srpna 1914, čís. 34 z. z., a §§ 29 a 30 zákona ze dne 2. května 1883, čís. 53 ř. z.

§ 7.

Pokud neustanoví sněm Podkarpatské Rusi jinak, platí tento zákon i na území Podkarpatské Rusi.

§8.

Zákon tento nabude účinnosti počátkem školního roku 1923124 a provede jej ministr školství a národní osvěty.

V Praze dne 3. května 1923.

II.

Ústavně-právní výbor připojuje se k usnesení kulturního výboru a souhlasí s projednáním tohoto zákona v poslanecké sněmovně.

V Praze dne 11. května 1923.