Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4094.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne.....................,

kterým se mění některá ustanovení zákonů o soudní příslušnosti, o soudním řízení v občanských věcech, o exekučním řízení, o pozůstalostním řízení a o poručenských věcech.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Platnost ustanovení zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., kterými byly změněny předpisy o příslušnosti sborových a okresních soudů a o působnosti samosoudců u sborových soudů (čl. II, III, VI, VII a X), prodlužuje se až do jiné zákonné úpravy s těmito změnami:

1. V čl. II, č. 1. a 5, v čl. VII, č. 2 c) a v čl. X zvyšuje se částka 10.000 Kč na 20.000 Kč;

2. čl. II, č. 1 a čl. VII, č. 2 c) doplňují se dalším odstavcem:

"Samosoudcům sborových soudů první stolice přísluší též projednati a rozhodnouti spory o rozvod a rozluku manželství."

3. čl. II, č. 2, se mění takto:

§ 49, č. 1, zní: "Před okresní soudy náležejí: 1, rozepře o majetkové nároky, čítaje v to i spory vzniklé v řízení rozkazním a směnečném, není-li hodnota sporného předmětu vyšší než 5000 K, a nejde-li o spor, k jehož projednání jest výlučně příslušným sborový soud první stolice."

4. Čl. II, č. 3, se mění takto:

§ 51 zní: "Před samostatné obchodní soudy neb obchodní senáty sborových soudů první stolice (pokud se týče samosoudce podle § 7 a) náležejí, je-li hodnota sporného předmětu vyšší 5000 Kč

1. rozepře z obchodních jednání, je-li žalována obchodní společnost anebo kupec, jejichž firma jest zapsána v obchodním rejstříku, nebo zapsané výdělkové nebo hospodářské společenstvo, a je-li ono jednání obchodem na straně žalovaného;

2. spory z obchodních věcí uvedených v § 39 uvoz. zák. k obchodnímu zákonníku ze dne 17. prosince 1862, č. 1 ř. z. z roku 1863;

3. rozepře povstalé ze směnečných jednání, jakož i podle zákona šekového ze dne 3. dubna 1906, č. 84 ř. z.

Nehledíc na hodnotu sporného předmětu spory:

4. z právních poměrů, týkajících se ochrany a použití známek, vzorků, modelů a výsad;

5. z jednání, týkajících se námořních lodí a námořní plavby, jakož i všech jiných právních poměrů, které dlužno posuzovati podle soukromého práva námořského, pokud neplatí ustanovení §u 49, č. 5 až 7.

5. čl. II, č. 4, se mění takto:

§ 52, odstavec 1. zní: "V místech, kde je samostatný obchodní soud, náležejí rozepře i jednání a poměrů naznačených v § 51, č. 1 až 3, pokud není hodnota předmětu sporu vyšší než 5000 Kč, před okresní soud pro věci obchodní."

6. Čl. VII, č. 1) se opravuje takto v §§ 476 a 758 částka "50" K zvýšena na "100 Kč."

Článek II.

Jako § 445 v novém znění zařaďuje se do civilního řádu soudního ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z., toto ustanovení:

"Bylo-li ústní jednání provedeno a skončeno při jediném roku, není třeba zapsati přednesy stran o skutkovém ději a průvodech do soudního zápisu, nýbrž buďte vyhrazeny vylíčení děje v rozhodovacích důvodech (§ 417, odst. 2.). V zápisu osvědčí se jen skutečnosti a prohlášení uvedené v §§ 207 a 208. Část rozhodovacích důvodů, obsahující jen vylíčení děje podle přednesu stran a věcné návrhy, musí býti vyložena do tří dnů po skončení jednání v soudní kanceláři, aby strany mohly do ní nahlédnouti. Soudce, prohlašuje jednání za skončené, upozorní na to strany. Strany mohou pak v dalších třech dnech vznésti odpor proti nesprávným údajům ve vylíčení děje o skutkových nebo průvodních přednesech bud do soudního zápisu nebo stručnými zápisky. Soudce může změniti vylíčení děje, uzná-li odpor za odůvodněný; do rozhodovacích důvodů písemného rozsudku převezme pak toto vylíčení děje."

Článek III.

§ 448 zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z. (civilního řádu soudního) zní: "Jestliže peněžitá částka v žalobě žádaná nebo hodnota sporného předmětu nepřesahuje 500 Kč anebo žalobce prohlásí, že místo předmětu v žalobě žádaného chce přijmouti peněžitou částku 500 Kč nepřevyšující (věci nepatrné), platí zvláštní ustanovení v následujících §§ 450 až 453 uvedená."

Článek IV.

§ 492 zákona ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z. (civ. řádu soudního) zní: "Zřekne-li se odvolatel ve svém odvolání odvolacího jednání, doručí soud prvé stolice odvolací spis odpůrci, poučiv ho, že se bude míti za to, že souhlasí, aby se ústní jednání nekonalo, neprohlásí-li v zákonné lhůtě ke sdělení určené opačně, že mu však jest dáno na vůli, zřekne-li se ústního jednání, v téže lhůtě podati odvolací sdělení. V tomto případě mohou přípravné spisy odvolací obsahovati také právní vývody a výklady o skutcích a průvodech (§ 78, posl. odst.).

Je-li více odvolatelů a nezřeknou-li se všichni ústního jednání, nebo přeje-li si ho z několika odvolatelových odpůrců jediný, vyřídí se věc pro všechny, po ústním odvolacím jednání.

Jinak rozhodne odvolací soud v neveřejném sezení bez ústního jednání o odvolání. Uzná-li to za potřebné, může však i tu naříditi ústní jednání."

Článek V.

V § 502 c. ř. s. ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z., ve znění cís. nař. ze dne 1. června 1914, č. 118 ř. z., a v čl. VII, č. 2 e) zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n. zvyšuje se částka 1000 Kč na 2000 Kč.

Článek VI.

1. § 244 zák. čl. I z r. 1911 (civ. řádu soudního) doplňuje se tímto dalším odstavcem:

"Bylo-li v řízení; před okresními soudy ústní jednání provedeno a skončeno při jediném roku, není třeba zapsati přednesy stran o skutkovém ději a průvodech do soudního zápisu, nýbrž buďtež vyhrazeny vylíčení děje v rozhodovacích důvodech (§ 401, č. 6). V zápisu osvědčí se jen skutečnosti a prohlášení uvedené v §§ 243 a 244, předchozím odstavci. Část rozhodovacích důvodů, obsahující jen vylíčení děje podle přednesu stran a věcné návrhy, musí býti vyložena do tří dnů po skončení jednání v soudní kanceláři, aby strany mohly do ní nahlédnouti. Soudce, prohlašuje jednání za skončené, upozorní na to strany. Strany mohou pak v dalších třech dnech vznésti odpor proti nesprávným údajům ve vylíčení děje o skutkových nebo průvodních přednesech bud do soudního zápisu nebo stručnými zápisky. Soudce může změniti vyučení děje, uzná-li odpor za odůvodněný; do rozhodovacích důvodů písemného rozsudku převezme pak toto vylíčení děje."

2. § 401 téhož zákonného článku doplňuje se těmito odstavci:

"Opisovati doslovně skutkové přednesy ze spisů a ze zápisů o jednání není dovoleno. Místo vylíčení výsledku provedených důkazů bud poukázáno na spisy, ve kterých jest osvědčen tento výsledek.

Rozsudky pro zřeknutí neb uznání mohou býti sepsány zkráceně a lze k tomu použíti stejnopisu žaloby nebo rubriky. Bylo-li uznáno rozsudkem pro zřeknutí neb uznání, může vyhotovení rozsudku určené pro soudní spisy nahrazeno býti rozsudkovým záznamem, který podpíše jen soudce. Podrobněji o tam ustanoví nařízení.

Záznamy rozsudků jsou co do poplatkové povinnosti rovny rozsudkům, jež nahražují. Nahražuje-li záznam rozsudku zápis o jednání, bud kromě rozsudečného zapraven též poplatek ze zápisu o jednání."

Článek VII.

§ 61 zák. čl. LIV z roku 1912 zní: "Spory zahájené u sborových soudů (sedrií) před platností zák. čl. I z roku 1911 projednány buďtež podle předpisů dosavadních s těmito odchylkami:

1. Mimo spory o osobní poměry (statusové) projedná a rozhodne spor samosoudce, ustanovený předsedou sborového soudu (sedrie) ze členů tohoto soudu.

2. Padati konečný spis a konečný protispis (§ 137 zák. čl. LIV z roku 1868) se nepřipouští. Rovněž není přípustno podávati připomínky k výsledkům důkazů (§§ 186, 210 a 220 zák. čl. LIV z roku 1868). Připomínky ty mohou strany podati při skončení průvodního řízení před samosoudcem ústně do protokolu. Bylo-li však průvodní řízení skončeno před soudem dožádaných, stanoví sporný soudce na krátkou dobu rok ku podání připomínek.

3. Bude-li nařízeno doplnění jednání (§ 17 zák. čl. LIX z roku 1881, § 144 zák. čl. LIV z roku 1868), nařídí samosoudce místo jednání protokolárního jednání, ve kterém budou strany vyslechnuty ústně.

4. O prodloužení lhůt ku podání procesních spisů (odpovědi, repliky, dupliky) rozhoduje samosoudce, maje na zřeteli co nejrychlejší ukončení sporu a řídě se obdobně ustanoveními §§ 238, 239 zák. čl. I z roku 1911 s tou změnou, že více než dvakrát nemůže býti lhůta prodloužena ani za souhlasu odpůrcova.

5. Není přípustno, aby rozhodnutí soudu prvé stolice bylo odvolacím soudem zrušeno podle ustanovení §§ 108 a 109 zák. čl. LIV z roku 1868. Shledá-li odvolací soud, že jest nutno jednání doplniti nebo provésti důkazy, provede je sám anebo, bylo-li by to spojeno s překážkami nebo se značnými náklady, dá je provésti členem soudu nebo požádá o provedení soud prvé stolice."

Článek VIII.

§ 99 zák. čl. LIV z r. 1912 zní: "Ověřiti podpisy (znamení ruky) na listinách a souhlas opisu listiny předloženého stranou s prvopisem, jakož i výpis z obchodních knih může okresní soud, a to tento výpis soud, v jehož obvodu se vedou knihy, ony kterýkoliv soud okresní.

Ověřovati mohou na soudcovský příkaz úředníci soudní kanceláře; zmocnění k tomu udělí přednosta soudu."

Článek IX.

(1) Nařízením mohou býti bud v celém státním území nebo v jednotlivých jeho částech úředníci soudní kanceláře u okresních soudů (poručenských úřadů I. stolice) zmocněni, aby samostatně vyřizovali tyto věci:

1. poručenské (opatrovnické) věci kromě úkonů, které jsou vyhrazeny soudci (čl. X.);

2. projednávati jednoduché pozůstalosti.

(2) V těchto případech mohou účastníci odporovati rozhodnutí úředníka, jemuž záležitost jest přikázána, námitkami, o kterých rozhodne soudce (přednosta poručenského úřadu), jemuž by jinak věc náležela. Teprve do rozhodnutí soudcova lze si stěžovati k soudu nadřízenému podle všeobecných pravidel. Námitky podati jest do osmi dnů od doručení rozhodnutí bud písemně nebo ústně do soudního zápisu. Pro tyto námitky platí ustanovení položky 16., písm. a) sazby soudních poplatků ze dne 22. března 1922, č. 123 Sb. z. a n., na Slovensku a Podkarpatské Rusi § 1, č. 2 zák. čl. XLIII z roku 1914 o soudních poplatcích ve znění článku 2 písm. A zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 38 Sb. z. a n., jakož i ostatní příslušná ustanovení o soudních poplatcích.

(3) Soudce (přednosta poručenského úřadu) může si vyhraditi rozhodování v určitých složitějších věcech nebo případ od případu. Jemu přísluší vždy rozhodnouti sporné právní otázky a provésti úkony zvláště důležité, zejména i odevzdání pozůstalosti.

(4) Podmínky, za jakých mohou býti ustanoveni úředníci soudní kanceláře k samostatnému vyřizování těchto věcí, ustanoví nařízení.

Článek X.

Poručenskému (opatrovnickému) soudci vyhrazeno jest rozhodovati v těchto věcech:

1. O prohlášení zletilým, o propuštění z moci otcovské a svolení k uzavření sňatku nezletilce;

2. o zbavení moci otcovské;

3. o zbavení svéprávnosti a jeho zrušení; řízení za tím účelem provésti sluší soudci;

4. o pachtu neb o prodeji nemovitostí poručencových (opatrovancových);

5. o přípustnosti, aby nezletilec dán byl do polepšovny;

6. o schválení smlouvy osvojovací;

7. o schválení právních jednání s nezletilými nebo opatrovanci;

8. o vydání jmění.

Článek XI.

(1) U okresních soudů mohou úřednici soudní kanceláře nebo výkonné orgány bud v celém obvodu (čl. XVI.) nebo v jednotlivých jeho částech vyřizovati veškeré záležitosti exekučního řízení k vydobytí peněžních pohledávek na svršky, zahrnujíc v to i výkon exekuce a rozvrh výtěžku, avšak kromě povolení exekuce. Zmocnění udělí přednosta soudu se schválením předsedy vrchního zemského soudu.

(2) Ustanovení čl. IX., odst. 2 až 4 platí tu obdobně s tou odchylkou, že pro námitky platí ustanovení položky 1., písm. a) sazby soudních poplatků ze dne 22. března 1922, č. 123 Sb. z. a n.

Článek XII.

1. § 19, odst. 4. zák. čl. LX z r. 1881 (exekučního zákona) zní: "K výkonu exekuce vysílají se soudní exekutorově, nebo kde jich není nebo v naléhavých případech, jsou-li soudní exekutoři jinak zaměstnáni, nebo jsou-li pro to závažné důvody, úředníci soudní kanceláře nebo soudní zřízenci (podúředníci). Teoretická a praktická kvalifikace soudních zřízenců bude stanovena nařízením. Soudním zřízencům nesmí býti přikázán popis a odhad nemovitostí a jejich příslušenství. Obtížnější věci exekučního výkonu buďtež pokud možno vykonány kancelářskými úředníky, nevykonávají-li jich soudní exekutorově."

2. Zák. čl. LX z r. 1881 doplňuje se tímto ustanovením: "Proti obci, ústavu ve státní správě nebo ústavu, který byl prohlášen výrokem správního úřadu za veřejný a všeužitečný, může býti povolena exekuce k vydobytí peněžitých pohledávek, nejde-li o výkon smluvného zástavního práva, jen na takové majetkové částky, kterých lze použíti k uspokojení vymáhajícího věřitele, aniž se děje újma veřejným zájmům, jichž hájiti sluší obci neb ústavu. Prohlášení, pokud přípustna jest exekuce na určité majetkové částky, vydá okresní úřad, v jehož obvodu majetek jest. Exekuce provedená proti těmto ustanovení nemá právního účinku."

Článek XIII.

1. Čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., se zrušuje. Ustanovení § § 28 a 29 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., se obnovují v tomto znění:

§ 28 zní:

"Sepsati úmrtní zápis, zapečetiti pozůstalost, vyhlásiti poslední pořízení a učiniti všechna nutná neodkladná opatření o pozůstalostním jmění náleží zpravidla okresnímu soudu, v jehož okresu zůstavitel zemřel, i tehdy, je-li jiný soud příslušný projednati pozůstalost anebo má-li býti to přenecháno cizímu úřadu (§ 23).

Přísluší-li projednati pozůstalost sborovému soudu, může tyto úkony na žádost účastníků nebo z úřední moci také svými orgány dáti provésti."

§ 29 zní:

"Notářům buďtež v místech, kde jest sborový soud první stolice, svěřeny úkony v nesporném řízení uvedené v § 183 not. řádu ze dne 21. května 1855, č. 94 ř. z., podle § 184 téhož zákona jako soudním komisařům; je-li několik notářů v sídle sborového soudu, buďtež tyto úkony přikazovány bud podle určitých místních obvodů nebo v turnu střídajícím se po určitém období; jinak bud při tom dbáno ustanovení § 185 uvedeného notářského řádu.

V okresech mimo sídlo sborového soudu první stolice mohou tyto úkony podle uvážení soudu, hledíc k ustanovení § 185 not. řádu ze dne 21. května 1855, č. 94 ř. z., přiděleny býti notářům jako soudním komisařům.

Notáři budou tím zmocněni také sepsati pozůstalostní výkazy a rozvrh jmění, jakož i připraviti všechny úkony potřebné pro vydání odevzdací listiny. Stranám jest však dáno na vůli, aby tyto výkazy a podání k projednání potřebná samy sepsaly nebo a zmocněncem podle zákona oprávněným sepsati daly a soudu předložily. Nevyhovují-li tyto spisy, může soud je dáti sepsati notářem nebo strany k tomu účelu předvolati ku projednání.

Není-li hodnota jmění, a němž byl úkon proveden, vyšší 200 Kč, jsou notáři povinni jej bezplatně provésti."

2. Tato ustanovení odst. 1. nevztahují se však na pozůstalosti, které byly do dne účinnosti tohoto zákona odevzdány notáři podle čl. IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n. ku projednání.

Článek XIV.

(1) Zanechal-li zůstavitel toliko movitou pozůstalost, jsou-li dědicové známí a svéprávní a přihlásí-li se k dědictví bezvýjimečně, není třeba zpravidla projednati pozůstalost.

(2) Přihlásí-li se všichni dědicové (odst. 1.) bezvýjimečně ve lhůtě určené jim soudem, vyčká soud tři měsíce, ve které lhůtě jsou dědicové povinni vykázati, že podali rejstříkovému úřadu (bernímu úřadu, úřadu pro vyměřování poplatků), povolanému přijímati ohlášky právních jednání poplatku porobených toho okresu, v němž má pozůstalostní soud sídlo, výkaz o pozůstalostním jmění a jeho rozdělení; jako průkaz stačí opis pozůstalostního výkazu, podepsaný vlastní rukou všemi přihlášenými dědici a opatřený podací značkou příslušného rejstříkového úřadu. V tomto případě přec uší soud další projednávání. Odevzdací listina bude vydána, až se vykáže, že byla dědická daň spolu s jinými dávkami z pozůstalosti zapravena nebo zajištěna, nebo že finanční úřad, příslušný k vyměření dědické daně, k tomu svoluje. O vyrozumění poplatníků o dani dědické s příslušnými poplatky a o jejím zapravení platí ustanovení § 60 zákona ze dne 9. února 1850, č. 50 ř. z. a jiná ustanovení sem náležející.

(3) Nevykáží-li přihlášení dědicové do tří měsíců soudu nebo nejpozději při roku potom ku projednání pozůstalosti ustanoveném, že se dohodli a pozůstalostní výkaz podali, anebo navrhnou-li, aby pozůstalost byla projednána, nebo konečně odporují-li si podané přihlášky, soud nařídí projednání pozůstalosti.

Článek XV.

Ustanovení zákonů ze dne 13. července 1922, č. 246 Sb. z. a n. a ze dne 21. prosince 1922, č. 391 Sb. z. a n. doplňují se takto:

1. Působnost státních zástupců ve věcech poručenských (opatrovnických), popud nastoupili na místo fiškálů sirotčích stolic, omezuje se toliko na úkony, které fiškálům sirotčích stolic přikázány byly zák. čl. I z r. 1911.

2. Je-li zapotřebí zříditi nemajetnému poručenci (opatrovanci) zástupce, může jím ustanoven býti vhodný úředník poručenského úřadu, soudu nebo státního zastupitelství.

Článek XVI.

(1) Ustanovení čl. I., č. 6, VI., VII., VIII., XII. a XV, platí toliko pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, ustanovení čl. I., č. 3 až 5, čl. II., III., IV., X., XI., XIII. a XIV. toliko pro ostatní území, ostatní pak ustanovení, pokud podle povahy řízení jest to možné, pro celé území republiky.

(2) Směnečné žaloby, podané do dne účinnosti tohoto zákona, vyřídí a spory z nich zahájené projedná a rozhodne soud dosud příslušný. Spory o hodnotu od 10.000 Kč do 20.000 Kč, jakož i o rozvod anebo rozluku manželství, zahájené již v den účinnosti tohoto zákona, budou projednány dále samosoudcem sborového soudu; byl-li samosoudce členem senátu, před kterým se konalo ústní jednání, není třeba, aby bylo jednání znovu provedeno pro změnu v soudcově osobě.

Článek XVII.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. července 1923. Jej provésti náleží ministrům spravedlnosti a financí.

Důvodová zpráva.

Dnem 30. června 1923 pozbudou účinnosti předpisy zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., jimiž změněna byla dřívější ustanovení o příslušnosti sborových a okresních soudů a samosoudců u sborových soudů v řízení ve věcech občanských.

Zákonem jmenovaným ulehčeno býti mělo přetíženým sborovým soudům přesunem části jejich agendy na soudy okresní. Úkolu tomuto nová ustanovení vyhověla jen částečně. Vlivem všeobecné drahoty zůstal, u sborových soudů i po vydání zákona č. 161/21 Sb. z. a n. tak veliká část sporné agendy ve věcech občanských, že sborové soudy přetíženy zůstaly agendou touto i nadále. Jelikož pak poměry drahotní ještě stále se podstatně nezlepšily a není naděje, že by v dohledné době nastala v nich taková změna, že by mohlo býti od změněných ustanovení o příslušnosti soudní upuštěno, nezbývá, nežli aby platnost jejich prodloužena byla i na dobu další a nutno zároveň hledati způsob, kterým by přetíženým sborovým soudům i soudcům vůbec mohlo býti dále ulehčeno.

K čl. I. a II. Změniti hranice příslušnosti sborových a okresních soudů na novo tím způsobem, že by částka pro příslušnost soudů okresních rozhodná zvýšena byla nad 5000 Kč, nelze pokládati za vhodné, poněvadž by tím zatíženy byly zase soudy okresní, u nichž soudcovská místa nejsou z části obsazena a kterým v době poválečné přiděleny byly četné nové agendy, zejména ve spojení s reformou pozemkovou. Nutno proto nové agendy soudům okresním přikázati toliko v míře co nejmenší. Státi se tak maže, aniž by jednotlivým okresním soudům příliš bylo přitíženo, tím způsobem, že se rozšíří příslušnost jejich i na věci směnečné, které dosud na území práva rakouského náležejí k výlučné příslušnosti sborových soudů obchodních, kdežto na Slovensku a Podkarpatské Rusi bez závady tuto agendu vyřizují okresní soudy. Bude tak provedena částečná unifikace s právem platným na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Poněvadž v přítomné době není směnečných žalob množství příliš veliké, budou se moci okresní soudy do agendy této snadno zapracovati. Přesné předpisy, byť formelního rázu, nevyžadují zvláštní praxe pro tento obor.

Změněným ustanovením § 51 j. n. přeneseny ovšem budou na okresní soudy vzhledem na § 24 zákona ze dne 3. dubna 1906, č. 84 ř. z., i spory ze šeků, ale ty jsou zcela řídké, takže při posuzování, zatěžují-li se soudy, vůbec nepadají na váhu.

Sborovým soudům ulehčiti lze ale bez zatížení soudů jiného druhu tím způsobem, že rozšířeno bude dosavadní oprávnění samosoudců u nich ustanovených jednak zvýšením dosavadní hranice z 10.000 Kč na 20.000 Kč a vedle toho přikázáním sporů o rozvod a rozluku manželství, náležejících dosud do pravomoci senátů, samosoudcům. Hodnota sporného předmětu sama neznamená ještě vždy, že spor jest snad obtížnější a pro právní posouzení vyžaduje účasti více soudců. Můžeť spor o sebe větší částku býti mnohem jednodušší, než spor o nepatrnou věc, nebo spor u okresního soudu. Není však kromě ustanovení §§ 50 a 51 j. n. jiného měřítka než hodnota předmětu. Ale podle zkušeností jsou i spory o rozvod a rozluku manželství spíše vyšetřením faktických okolností, které nevyžaduje než rozhledu a zkušeností životních; i ty mohou s klidem přikázány býti samosoudcům.

Ustanovení toto bude značiti podstatné ulehčení sborových soudů prvé stolice, ale i ulehčení pro sborové soudy druhé stolice, u nichž v případech v první stolici rozhodnutých samosoudcem rozhoduje senát toliko tříčlenný na místě jinak obvyklého pětičlenného (§ 8, odst. 1. j. n.).

Ministerstvo spravedlnosti navrhuje, aby ustanovení zákona ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., jimiž změněny byly předpisy o příslušnosti sborových a okresních soudů a samosoudců u soudů sborových, se změnami v prvém článku uvedenými prodloužena byla až do jiné zákonné úpravy, jelikož má za to, že může býti v roce 1925 již předložena Národnímu shromáždění osnova jurisdikční normy a civilního řádu soudního unifikovaná a platná pra celou republiku, a že nynější poměry u soudů vyžadují, aby tata ustanovení při nejmenším prodloužena byla na další tři roky.

Čl. II. zamýšlí zjednodušením protokolování uleviti soudům a obnovuje ve změněném znění § 445 c. ř. s.

K čl. III. Částečná úleva pro soudy okresní navržena jest v čl. III., podle něhož dosavadní hranice v řízení ve věcech nepatrných zvyšuje se z dosavadních 100 Kč na 500 Kč. Uváží-li se, že ceny předmětů běžné potřeby, jichž se spory tyto z největšího dílu týkají, jsou stále ještě průměrně desateronásobné proti stavu předválečnému, takže by vlastně i hranice příslušnosti pro řízení ve věcech nepatrných stejným způsobem mohla býti zvýšena, aniž by právní bezpečnost proti stavu dřívějšímu byla snížena, nutno pokládati zvýšení toliko pateronásobné v každém případě za odůvodněné.

K čl. IV. Odvolacím senátům bude částečně ulehčeno i čl. IV., podle kterého netřeba konati ústní odvolací líčení, zřekne-li se odvolatel ve svém odvolání tohoto ústního líčení a neodporuje-li tomu jeho odpůrce.

K čl. V. Dovolání jest dosud vyloučeno, byl-li rozsudek druhou stolicí potvrzen a nepřevyšuje-li hodnota sporu, o němž rozhodla druhá stolice, 1000 Kč. Po návrhu nejvyššího soudu byla částka dvojnásob zvýšena, neboť ani tak nedosahuje ještě skutečné hodnoty dřívější hranice a není ani obavy, že by povstala někomu újma, když již dvě stolice souhlasně rozhodly. V čl. VI. bylo zkrácení zápisu o jednání a úlevy rozsudkovým záznamem platné mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus i tam zavedeny, ježto se osvědčily a jsou patrnou úlevou soudů.

K čl. VII. Před zavedením nového soudního řádu civilního (zák. čl. I. z roku 1911) platily na Slovensku a Podkarpatské Rusi v řízení ve věcech občanských před sborovými soudy (sedriemi) zák. čl. LIV. z roku 1868 a LIX. z roku 1881.

Nový civilní řád soudní i zákon, jímž uveden byl v platnost (zák. čl. LIV, z roku 1912), nabyly účinnosti teprve na počátku světové války, následkem které v mnohých sporech za platnosti starého civilního řádu soudního zahájených (které podle § 61 zák. čl. LIV. z roku 1912 projednati jest podle starého civilního procesu) nebylo pokračováno a, když válka byla ukončena, nebylo tu zase dosti soudců starého procesu znalých, takže spory takové z velké části zůstaly nevyřízeny. Vedle toho lze s plnou určitostí očekávati, že mnoho nevyřízených takovýchto sporů bude ještě zdejším soudům postoupeno, až bude provedena spisová rozluka s Maďarskem a Rumunskem.

Mají-li býti spory tyto co nejdříve ukončeny, jest nutno řízení o nich co možno nejvíce zjednodušiti a přizpůsobiti novým právním poměrům.

Hranice příslušnosti soudů okresních byla podle zák. čl. XVIII. z roku 1893 velmi nízká (400 K), takže jde tu většinou o spory, které dle hodnoty předmětu náležely by nyní před soudy okresní, u nichž by o nich rozhodoval samosoudce.

Doporučuje se proto zjednodušení řízení provésti v prvé řadě tím, že projednávání a rozhodování ve sporech o práva majetková svěřeno bude samosoudcům; vedle toho pak dlužno upraviti řízení tak, aby stranám bylo znemožněno spor protahovati a aby z něho odstraněny byly všechny postradatelné písemnosti. Obdobná úprava provedena byla v Jugoslavii a osvědčila se tam úplně. Bylo jí dosaženo nejen urychleného skončení sporů za platnosti starého civilního soudního řádu zahájených, ale i značného snížení nákladů pro obě sporné strany; rozvláčným jednáním dosavadním a podáváním nepodstatných spisů vznikají stranám náklady, které ve většině případů jsou vůči hodnotě sporného předmětu nepřiměřeně vysoké. A tomu právě lze navrhovanou úpravou úspěšně čeliti.

K čl. VIII. Při projednávání osnovy o vkladních listinách na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla v poslanecké sněmovně navržena resoluce, aby umožněno bylo tam i ověřování soudní kanceláří jako v ostatním území a tím získána úleva soudcům. Resoluci vyhovuje navržené ustanovení.

K čl. IX.-XI. Podle dosavadních předpisů náleží vykonávati soudcům četné funkce, které k vlastním jejich úkolům, totiž k činnosti rozhodovací, nenáležejí. Patří sem zejména záležitosti soudnictví nesporného a exekučního, které bez nebezpečí pro právní bezpečnost svěřiti lze i silám jiným, nežli právnickým.

Předpokladem nutným ovšem tu bude, aby neprávnické síly, kterým agendy tyto budou svěřeny, náležitě byly vyškoleny. Nebude proto možno, aby přenesení nesporného i exekučního soudnictví na síly neprávnické bylo provedeno současně v celém státě, nýbrž bude nutno prováděti je postupně podle toho, jak potřebné síly budou opatřeny. Na Moravě již v dřívějších dobách zavedena byla instituce t. zv. konceptních pomocníků, kteří se dobře osvědčili. Nemohlo však býti sil jejich plně využito z toho důvodu, poněvadž rozhodováni samo ve věcech od nich připravených náleží soudci. Jde proto vládní návrh ve směru tomto dále. Aby pak správnost rozhodování co nejvíce byla zajištěna a aby mohla býti zjednána co nejdříve odpomoc proti nesprávnému postupu neprávnického úředníka, navrhuje se, aby jednoduchými námitkami (rozkladem) proti jeho rozhodnutí účastníci mohli se dovolati výrobu soudcova.

Přesunem agendy v čl. IX. až XI. na síly neprávnické získána bude značná úspora na silách konceptních, které zbaveny agend, jež nutně vykonávati nemusí, budou se moci tím úsilovněji věnovat zaměstnáni soudcovskému. Zařízení obdobné zavedeno jest o některých státech německých, dobře se tu osvědčuje a nezavdává úřadování neprávnických úředníků příčiny ke stížnostem.

K čl. XII. 1. Podle odst. 4, zák. čl. LX. z roku 1881. (exek. zákona) vysílají se k výkonu exekuce soudní exekutoři a, jsou-li tito zaneprázdněni, úředníci soudné kanceláře, nebo právní praktikanti. Instituce soudních exekutorů nemá býti do unifikovaného exekučního řádu převzata a jest proto na vymření. Tím se stalo, že u četných soudů již nejsou vyjmenováni soudní exekutoři, takže vykonávají exekuce úředníci soudní kanceláře. Podle § 24 exek. řádu, platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, mohou výkonem exekucí pověřeni býti soudní zřízenci a navrhuje proto ministerstvo spravedlnosti, aby toto oprávnění soudních zřízenců rozšířeno bylo i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, čímž jednak právní stav bude unifikován, jednak soudní kanceláři značně ulehčeno. Podle dosavadního stavu nebylo možno svěřiti výkon exekuce soudnímu zřízenci; ježto však jsou tu dosti značné vzdálenosti a kancelářští úředníci výkonem hojných exekucí jsou zdržováni od ostatních svých prací, což se jeví nepříznivě pro celou agendu a kromě toho vzrůstají nepoměrné útraty, jest navržené opatření účelné, možné i výhodné. Aby však nebyli všichni soudní zřízenci, nýbrž pouze kvalifikovaní vysíláni na výkon exekuce, navrhuje ministerstvo spravedlnosti, aby nařízením byla stanovena jejich vyšší teoretická a praktická kvalifikace i podmínky.

2. Zák. čl. LX. z roku 1881 nemá obdobného ustanovení, jako jest § 15 ex. ř. Poněvadž se pak opakovaly případy, že byla vykonána exekuce na věci státního ústavu, jichž bylo nezbytně třeba ku provozu ve veřejném zájmu, a to pro pohledávky proti jinému odvětví státní správy, a není vyloučeno, že by mohla exekuce takto vedena býti i proti jiným veřejným a všeužitečným ústavům, navrhuje se toto doplnění.

K čl. XIII. a XIV. Zákonem ze dne 1. dubna 1921 zamýšleno bylo ulehčiti okresním soudům tím způsobem, že projednání pozůstalostí zpravidla svěří se notářům jako soudním komisařům. Zákonné ustanovení to se však v praxi neosvědčilo. Při projednání zákona usnesl se již senát Národního shromáždění vyzvati vládu, aby ihned předložila novelu tohoto zákona, podle kterého by pozůstalosti, jichž čistá hodnota nedosahuje obnosu 20.000 Kč, projednávány byly soudy, zvláště jsou-li při pozůstalosti zúčastněni nezletilci. Za doby platnosti zákona došly ministerstva spravedlnosti stížnosti obecenstva, soudy i notářů samých na ustanovení čl. IX. zákona č. 161/21 Sb. z. a n. Obzvláště tvrdily soudy, že jim zákonem bylo jen z nepatrné části ulehčeno, jelikož jsou nuceny pozůstalost po notáři opětně celou projednávati, ježto notáři se často zdráhají nařízené opravy řízení provésti. Notáři, již jsou povinni pozůstalosti do 2000 Kč projednávati zdarma, zase tvrdí, že 70-80 % všech pozůstalostí tímto způsobem projednávají zadarmo, takže soudní komisařství jest passivní. Obecenstvo však nese těžce velké poplatky notářské a projednávání pozůstalostí. Kromě toho byly zjištěny u mnohých soudů značné průtahy při projednávání pozůstalostí notářem, kterých dříve nebylo. Bude tedy v zájmu hlavně obecenstva, bude-li obnoven dřívější stav. V poslední době byly podány v poslanecké sněmovně (tisk č. 3971) i v senátu (tisk č. 1585) iniciativní návrhy na zrušení čl. IX. cit. zák., i soudy navrhovaly, aby pozůstalosti opětně byly jim svěřeny. Proto rozhodlo se ministerstvo spravedlnosti vyhověti těmto hlasům veřejnosti i soudů po odstranění tohoto ustanovení a zavésti stav, jaký byl před jeho vydáním. Může tak učiniti tím snadněji, jelikož nesporní soudcové již z největší části (90-93%) skončili práce spojené s přidělením půdy drobným pachtýřům, takže jim nyní opět zbude dosti času ku projednávání pozůstalostí. Mimo to navrhuje ministerstvo spravedlnosti i v čl. IX., aby úředníci soudní kanceláře byli zmocněni samostatně projednávati jednoduché pozůstalosti, takže opětný přesun pozůstalostní agendy na soudy pro tyto nebude spojen s přílišným přetížením.

(K čl. XIV.) Pozůstalostní řízení může však také býti zjednodušeno jiným způsobem: nelze totiž nahlédnouti, proč by alespoň v některých případech, zejména tam, kde dědici movité pozůstalosti jsou známí, svéprávní a bezvýjimečně se přihlásili, bylo nutno pozůstalost projednávati v každém případě. Vždyť nejde v takových případech o nic jiného, nežli o převod statků movitých z jedné osoby na druhou, a jestliže převod jejich mezi živými volně a bez jakékoliv účasti úřadů jest možný a dovolený, není jistě překážek, proč by něco podobného připuštěno býti nemohlo při převodu pro případ smrti.

Nárok státu na zaplacení dědické daně dostatečně chráněn bude tím, že soud pozůstalostní učiní úřadu daň vyměřujícímu povinné oznámení a že dědicům bude uložena povinnost, aby v určité lhůtě předložili úřadu finančnímu výkaz o pozůstalostním jmění, jakož i o tom, jakým způsobem se dohodli o rozdělení pozůstalostního jmění.

Způsobem takovýmto zjednodušeno bude pozůstalostní řízení u soudů podstatně. Zabráněno bude aspoň v některých případech tomu, aby zjišťování pozůstalostního jmění, které provádějí dnes jednak soudy, jednak samostatně i úřady finanční, dálo se v budoucnosti dvakráte.

Od zjišťování pozůstalostního jmění u soudu lze v případě bezvýjimečné dědické přihlášky upustiti tím spíše, ježto pozůstalostní soud v případě takovém nemá možnosti, aby se přesvědčil o správnosti místopřísežného seznání jmění dědici předloženého a úřady finanční právě vzhledem k tomu se nespokojují s údaji dědici u soudu učiněnými a samostatně správnost jejich přezkoumávají.

K čl. XV. Při provádění nových poručenských zákonů na Slovensku a Podkarpatské Rusi ukázalo se, že přenesení veškeré dosavad obvyklé agendy fiškálů sirotčích stolic na státní zástupce zatěžuje tyto měrou velmi značnou. Vzhledem k obsazení sirotčích úřadů soudci z povolání jest ale spolupůsobení státních zástupců ve věcech sirotčích postradatelno až na případy, kde podle civilního řádu soudního fiškál vystupoval před soudy řádnými. Ve skrovném počtu případů těchto budou moci státní zástupcově úkoly na ně vložené snadno zdolati a upuštěním od ostatní jejich spolučinnosti v poručenských věcech bude řízení urychleno a usnadněno, aniž by současně spolehlivost rozhodování byla ohrožena.

Pokud jde o účinnost zákona, navrhuje se, aby vstoupil v platnost hned dnem 1. července 1923, kdy kompetenční ustanovení zákona č. 161/21 Sb. z. a n. pozbudou platnosti.

Ku čl. I. č. 6 podotýká se konečně, ve zde nejde o změnu dosavadního práva, nýbrž toliko o opravu chyby v dotyčném místě zákona č. 161/21 Sb. z. a n. obsazené.

Provedení zákona nevyžaduje zvláštních nákladů.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách Národního shromáždění výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 20. dubna 1923.

Náměstek předsedy vlády:

Malypetr, v. r.