Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Původní znění.

4091.

Antrag

der Abgeordneten Hillebrand, Dr. Czech, Čermak und Genossen betreffend die Abschaffung der Todesstrafe.

Wir beantragen, das nachfolgende Gesetz zu beschliessen:

Gesetz

vom.................,

mit welchem in der Čechoslovakischen Republik die Todesstrafe abgeschafft wird.

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

Artikel I.

Die Todesstrafe wird auf allen Gebieten der Strafrechtspflege abgeschafft. Ueberall, wo in den bisherigen Gesetzen eine Straftat mit der Todesstrafe bedroht ist, tritt an Stelle der Todesstrafe das zulässige Höchstmass der Freiheitsstrafe.

Artikel II.

Dieses Gesetz tritt mit dem Tage seiner Kundmachung in Wirksamkeit. Mit seiner Durchführung werden die Minister für Justiz und für nationale Verteidigung betraut.

Begründung.

Nachdem zwei Wochen früher im Strafgerichtsgebäude in Tabor der Mörder Ludwig Novák durch den Strang hingerichtet worden war, wurde Mittwoch den 26. Jänner im Hofe des Prager Strafgerichtes die Hinrichtung an dem Doppelmörder Josef Kolínský vollzogen. Von den Jahren des Weltkrieges abgesehen, in denen die Arbeit des Henkers orgiastisch wütete, ist in Prag seit dem Jahre 1902, also innerhalb eines Zeitraumes von mehr als 20 Jahren, nicht eine Hinrichtung vollzogen worden. Nun aber war Böhmen innerhalb eines Zeitraumes von zwei Wochen zweimal der Schauplatz des grauenvollen Schauspiels. Diese Tatsache erscheint geradezu unbegreiflich, da in dem Entwurfe des allgemeinen Teiles des neuen Strafgesetzbuches, welchen der Justizminister im Mai 1921 der Oeffentlichkeit vorgelegt hat, die Todesstrafe beseitigt ist. Der Motivenbericht sagt hiezu wörtlich: ťWas die "Todesstrafe betrifft, so steht der Entwurf grundsätzlich auf einem ablehnenden Standpunkt. Denn, abgesehen von anderen oft wiederholten Gründen, halt er dafür, dass eine zweckentsprechend durchgeführte langfristige Freiheitsstrafe die gleichen Ziele erreicht, ohne dass sie mit Gefühlsmomenten verbunden ist, welche die Todesstrafe stets zu einer unerwünschten Massnahme machen.Ť

Die Durchführung dieses prinzipiellen Standpunktes müsste schon vor dem Inkrafttreten des neuen Strafgesetzes gehandhabt werden, zumal das bestehende Gesetz die Moglichkeit dazu gibt. Der Vollzug der Hinrichtungen in Tabor und Prag erweist indes das Gegenteil, sodass sich der unerträgliche Zustand ergibt, dass Todesstrafen vollzogen werden, obgleich das Justizministerium die Todesstrafe als geeignetes Strafmittel prinzipiell ablehnt.

Dieser zweifellose Widerspruch ist gewiss geeignet, das Rechtsbewusstsein im höchsten Masse zu erschüttern, weshalb schon aus diesem Grunde die rascheste Durchführung der beantragten Reform unerlässlich ist.

Unter den Gründen, welche zur Rechtfertigung der Notwendigkeit der Todesstrafe angeführt wurden, hat man insbesondere deren abschreckende Wirkung betont. Die Erfahrungen widerlegen diese Argumentation: Die ganze Justizpflege des Mittelalters mit ihrem unmenschlich grausamen Strafsystem konnte die Zahl der Verbrechen nicht mindern; die Tatsache ferner, dass in vielen Kulturstaaten die Todesstrafe seit Jahrzehnten aufgehoben ist, bewirkte keineswegs eine Vermehrung der Verbrechen. Am Tage vor der Hinrichtung in Prag wurde in Smichov ein neuer Raubmordversuch verübt, ein Beweis, wie wenig die durch die Blätter bekanntgemachte Exekution abschreckend zu wirken geeignet war. Mit weit grösserem Rechte kann man behaupten, dass der Vollzug der Todesstrafe auf die Menschen vorrohend wirkt und dass durch die Gewöhnung de Phantasie an das blutige, grausame Schauspiel, durch die Abstumpfung des Gewissens, durch den Andrang der Menschen zum entsetzlichen Schauspiel der Hinrichtung das Seelenleben der Menschen unheilvoll beeinflusst wird; die Hemmungen gegen das Verbrechen werden vermindert, die Häufung seines Begehens wird begünstigt durch die Vernichtung der Vorstellung von der Heiligkeit des Lebens, ťwenn nicht einmal der Staat selbst die Unverletzlichkeit des Lebens anerkennt und die kaltblütige Menschentötung zu einer regelrechten Institution erhebtŤ (Lammasch: Grundriss S. 33).

Zweck jeder Strafe muss die Absicht sein, auf den Täter bessernd zu wirken. Diese Wirkung schliesst die Todesstrafe völlig aus, sodass sie aufhört, ein Strafmittel zu sein. Sie ist nicht Strafe, sondern blutige Rache, die umso entsetzlicher ist, als ein Justizirrtum nicht völlig ausgeschlossen ist. Zeugenaussagen, Indizienbeweise, Sachverständigengutachten, auf die sich nicht selten auch ein Todesurteil stützt, sind keine Beweismittel, die Irrtümer absolut ausschliessen. Die vollzogene Todesstrafe ist aber unreparabel. Die grauenvolle Vorstellung allein, dass sie auf Grund eines Irrtums vollzogen werden könnte - und die Geschichte kennt solche Falle - müsste die Ausmerzung der Todesstrafe zum Gebot einfachster Menschlichkeit machen. Das Verbrechen entspringt gar oft sozialen Wirkungen, Vererbung, mangelhafter Erziehung, Verwahrlosung in der Jugend; Hunger und Not sind in den meisten Fällen die Ursachen, aus denen das Verbrechen erspriesst. Der ungeheuerliche kriegerische Massenmord 1914-1918, die systematische Erziehung zur Tötung des Mitmenschen hat das übrige getan. Nicht blutige Rache kann das Verbrechen eindämmen, nur soziale Fürsorgetätigkeit, besonders auch allen Krüppelhaften gegenüber, die Pflege der Achtung vor dem Leben des Nächsten, die Bekämpfung der wirtschaftlichen Not sind die Mittel, dem Verbrechen entgegenzuwirken. Vor Individuen aber deren Veranlagung das Leben der Mitmenschen bedroht, vermag sich die Gesellschaft durch die Absperrung dieser Entarteten von der übrigen Menschheit zu schützen.

In formaler Beziehung wird die Zuweisung an den Verfassungsrechtlichenausschuss beantragt.

Prag, am 16. Feber 1923.

Hillebrand, Dr. Czech, Čermak,

Hausmann, Palme, Dr. Holitscher, Dr. Haas, Schuster, R. Fischer, Hoffmann, Jokl, Grünzner, Hirsch, Schäfer, Deutsch, Uhl, Schweichhart, Taub, Beutel, Dietl, Pohl, Häusler, Hackenberg, Heeger, Roscher.

Překlad.

4091.

Návrh

poslanců Hillebranda, dra Czecha, Čermaka a druhů na zrušení trestu smrti.

Navrhujeme; aby se poslanecká sněmovna usnesla na tomto zákoně:

Zákon

ze dne...............,

jímž se v Československé republice zrušuje trest smrti.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Trest smrti se zrušuje ve všech oborech trestního soudnictví. Všude, kde v dosavadních zákonech jest stanoven na nějaký trestný čin trest smrti, nastupuje na místo trestu smrti nejvýše přípustný trest na svobodě.

Článek II.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provedením jeho se pověřuje ministr spravedlnosti a národní obrany.

Odůvodnění.

Ve středu dne 26. ledna byl popraven na dvoře pražského trestního soudu dvojnásobný vrah Josef Kolínský a o dva týdny dříve byl oběšen v budově táborského trestního soudu vrah Ludvík Novák. Nehledě k letům světové války, kdy práce katova slavila orgie, nebyla vykonána v Praze poprava od r. 1902, tedy přes 20 let. Nyní však byly Čechy v době dvou týdnů dvakráte jevištěm hrozného divadla. Této věci nelze přímo ani pochopiti, poněvadž v návrhu všeobecné části nového trestního zákoníka, který ministr spravedlnosti předložil veřejnosti v květnu 1921, jest trest smrti zrušen. Důvodová zpráva praví k tomu doslovně: ťCo se týká trestu smrti stojí návrh zásadně na zamítavém stanovisku. Neboť nehledě k jiným, často opakovaným důvodům, se domnívá, že účelně provedený, dlouhodobý trest na svobodě dosahuje týchž úkolů, aniž jest spojen s citovými momenty, které vždy činí trest smrti nevítaným opatřením.Ť

Toto zásadní stanovisko musilo by se již prováděti před tím, než nový trestní zákon nabude účinnosti, zvláště když nynější zákon poskytuje k tomu možnost. Provedení popravy v Táboře a v Praze dokazuje zatím opak, takže dochází k nesnesitelnému stavu, že jsou vykonávány tresty smrti, ačkoliv ministerstvo spravedlnosti zásadně odmítá trest smrti jako vhodný trestní prostředek.

Tento nepochybný rozpor jest jistě s to, aby otřásl nejvyšší měrou právním vědomím, pročež již z tohoto důvodu jest nezbytně nutné co nejrychleji provésti navrhovanou reformu.

Mezi důvody, které se uvádějí k ospravedlnění nutnosti trestu smrti zdůrazňuje se zvláště jeho odstrašující účinek. Zkušenosti však popírají tento důvod: Celé soudnictví středověké se svou nelidsky strašlivou trestní soustavou nemohlo zmenšiti počtu zločinů; dále to, že v mnoha kulturních státech jest trest smrti již několik desítiletí zrušen, nikterak nezpůsobilo rozmnožení zločinů. Toho dne před popravou byl spáchán v Praze na Smíchově nový pokus loupežné vraždy, což dokazuje, jak exekuce oznámená v časopisech, byla málo způsobilá, aby měla odstrašující účinek. Daleko větším právem lze tvrditi, že výkon trestu smrti lidi zatvrzuje a že tím, že si fantasie zvykne na krvavé, strašlivé divadlo, se otupí svědomí, že se lidé tlačí k odpornému divadlu popravy, působí se neblaze na duševní život lidský; to, co zdržuje od zločinu, se zmenšuje, častější páchání se však podporuje zničením představy o svatosti života, ťkdyž již ani stát sám neuznává nedotknutelnosti života a chladnokrevné zabíjení lidí se povyšuje na pravidelné zřízeníŤ (Lammasch: Grundriss str. 33).

Účelem každého trestu musí býti úmysl působiti k polepšení pachatelovu. Tento účinek vylučuje trest smrti úplně, takže přestává býti trestním prostředkem. Není trestem, nýbrž krvavou pomstou, která jest tím odpornější, když není ani plně vyloučen justiční omyl. Výpovědi svědků, průvodní důkazy, znalecké posudky, o něž se nezřídka také opírá trest smrti, nejsou důkazy, které naprosto vylučují omyly. Vykonaného trestu smrti nelze však napraviti. Sama hrůzná představa, že by trest smrti mohl býti vykonán na základě omylu - a dějiny znají takové případy - musila by z nejprostší lidskosti vymýtiti trest smrti. Zločin povstává často ze sociálních vlivů, že někdo osiřel, byl nedostatečně vychován, v mládí zpustl; hlad a nouze jsou ve většině případů příčinami, z nichž vzniká zločin. Nesmírné válečné hromadné vraždění v letech 1914-1918, soustavná výchova k zabíjení bližních přivodila ostatní. Zločinu nemůže utlumiti krvavá pomsta, nýbrž jen činnost sociální péče, zvláště péče o všechny zmrzačené, péče o úctu k životu bližního, potírání hospodářské nouze, to jsou prostředky, jimiž lze působiti proti zločinu. Před jedinci, jichž duševní vlastnosti ohrožují život bližních, může se společnost chrániti uzavřením těchto zvrhlých lidí před ostatním lidstvem.

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán výboru ústavně-právnímu.

V Praze dne 16. února 1923.

Hillebrand, dr. Czech, Čermak,

Hausmann, Palme, dr. Holitscher, dr. Haas, Schuster, R. Fischer, Hoffmann, Jokl, Grünzner, Hirsch, Schäfer, Deutsch, Uhl, Schweichhart, Taub, Beutel, Dietl, Pohl, Häusler, Hackenberg, Heeger, Roscher.