Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4046.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne........... 1923

o zrušení svěřenství.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Rodinná svěřenství (fideikomisy) všeho druhu se zrušují. Nová svěřenství nemohou býti zřizována.

(2) Dnem účinnosti zákona pozbývají, pokud se jich zákon výslovně nedovolává, ustanovení zřizovacích listin, rodinných usnesení a jiných opatření o svěřenstvích platnosti.

(3) zejména zanikají bez náhrady také substituční nároky stanovené ve zřizovací listině pro odpadnutí všech čekatelů a jiné nároky kromě nároků vyhrazených v §§ 4 a 6.

§ 2.

(1) Držiteli svěřenství, čekatelům, kteří v den, kterého nabude zákon účinnosti, jsou povoláni podle zřizovací listiny k posloupnosti ve svěřenství a jsou alespoň již zplozeni, a opatrovníku potomstva se především ponechává, aby dohodou upravili poměry uvolněného svěřenského jmění.

(2) K dohodě postačí, souhlasí-li držitel svěřenství a nejbližší tři čekatelé, kteří by podle zřizovací listiny mohli nastoupiti ve svěřenství, a není-li jich, opatrovník potomstva. Je-li svěřenství uvolněno úmrtím držitelovým, stačí souhlas nástupce povolaného zřizovací listinou a dvou nejbližších čekatelů, pokud se týče opatrovníka potomstva. Při tom nehledí se k přímým potomkům těchto čekatelů.

Dohoda nesmí se příčiti účelu tonuto zákona a vyžaduje schválení svěřenským soudem. Soud vyslechne o ní zúčastněné, zejména čekatele určené v odstavci 2., není-li jejich podpis na listině ověřen, za tou příčinou obešle známé čekatele, již se zdržují na území Československé republiky, a vyzve čekatele, jichž pobyt není znám anebo jest v cizině, jakož i ty, kdož by podle zřizovací listiny mohli činiti nás ok na nástupnictví ve svěřenství, vyhláškou na soudní desce a v úředním listě a podle uvážení i v,jiných listech, aby se u soudu vyjádřili ve lhůtě, kterou určí alespoň na třicet dní ode dne uveřejnění vyhlášky. V obeslání a ve vyhlášce buďtež uvedeny podstatné údaje dohody a upozornění, že o těch, kdož se na obeslání nedostaví a na vyzvání se nevyjádří, se má za to, že s dohodou souhlasí.

(4) Podle schválené dohody vykonají se pak na návrh knihovní zápisy a jiná potřebná opatření (§ 7).

§ 3.

(1)Nebude-li předložena dohoda do šesti měsíců po dnu, kterým nabude zákon účinnosti, svěřenskému soudu ke schválení, přejde svěřenské jmění do vlastnictví toho, kdo byl v den účinnosti zákona držitelem. Nabyvatel svěřenského jmění bude míti právní postavení předního dědice (fiduciáře) a bude omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvého čekatele, který by byl podle zřizovací listiny v čas nápadu povolán k nástupnictví ve svěřenství. Při tom nebul však přihlíženo k omezením zřizovacích listin, která se příčí právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví a prohlášením občanské rovnosti, zejména k omezením pro nerovný sňatek, nedostatek šlechtictví neb určitého počtu šlechtických předků a podobným.

(2) Bylo-li by uvolněno svěřenství v den, kdy zákon nabude účinnosti, úmrtím dosavadního držitele, buď odevzdáno do neomezeného vlastnictví čekateli, který podle zřizovací listiny jest povolán k nástupnictví. Při tom se nepřihlíží k omezením ve zřizovací listině uvedeným v odstavci 1.

(3) Zemřel-li by dočasný držitel po dnu účinnosti zákona v šestiměsíční lhůtě odstavce 1, a nedošlo-li v této lhůtě k dohodě, platí, že nabyl omezeného vlastnictví a nastává dědická posloupnost podle ustanovení odstavce 1.

§ 4.

(1) Kdyby ke svěřenství uvolněnému v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, žádný z povolaných čekatelů se nepřihlásil anebo dalších svěřenských čekatelů nebylo, připadne,jmění osobě neb účelu, které zakladatel ve zřizovací listině pro tento případ určil, nebo které podle platného řádu místo nich nastoupily.

(2) Nebylo-li by takové osoby nebo takového určení nebo stalo-li by se z jakékoliv příčiny neúčinným, spadá uvolněné svěřenské jmění do pozůstalosti posledního držitele.

§ 5.

Nástupnické nároky všech dalších čekatelů kromě nároku vyhrazeného v § 3 zanikají bez náhrady.

§ 6.

Oprávnění, jichž nabyly určité osoby, které jsou na živu neb alespoň zplozeny v době, kdy zákon nabude účinnosti, proti držiteli svěřenství nebo svěřenskému nástupci ze zřizovací listiny na důchody, výživné, úděly, výbavu nebo podobné, nejsou dotčena zrušením svěřenského svazku. Není-li v listině jinak ustanoveno, příslušejí opětující se dávky oprávněnému na čas jeho života.

Nejsou-li takové nároky dosud zajištěny, nařídí svěřenský soud na návrh oprávněného nebo jeho zákonného zástupce, čeho jest třeba k jejich zajištění, dříve než schválí dohodu nebo rozhodne o svěřenském jmění.

(3) Ve vyhlášce o dohodě (§ 2) vyzve také je-li ve zřizovací listině ustanovení o takových oprávněních, ty, kdož činí nároky, aby je ve stanovené třicetidenní lhůtě u soudu přihlásili. Nebyla-li dohoda předložena, vyzve na náklad nabyvatele svěřenského jmění po šesti měsících (§ 3, odst. 1.) vyhláškou na soudní desce a v úředním listě ty, kdož činí nárok na taková plnění a jejich zajištění ze zřizovací listiny, je-li v ní takové ustanovení, aby do třiceti dnů po uveřejnění své nároky přihlásili u soudu. K nárokům později přihlášeným nebude v tomto řízení hleděno a ponechává se oprávněným, aby jim zjednávali platnost podle všeobecných předpisů.

(4) Přihlásil-li někdo nárok podle odstavce 1. až 3. včas a není-li snad již v dohodě nebo v jiném návrhu nabyvatelovu o něm ustanovení aneb odchyluje-li se toto od ohlášeného nároku, vyslechne soud súčastněné. Nedohodnou-li se, odkáže nárok činícího na pořad práva, jinak převezme dohodu do listiny o dohodě nebo do výroku o nástupnictví.

(5) Oprávněným jest, u koho v den účinnosti tohoto zákona byly splněny všechny podmínky stanovené ve zřizovací listině nehladíc k omezením, která se příčí platnému právnímu řádu (§ 3), třeba svých nároků dosud neuplatnil.

(6)Je-li v knihách zapsán závazek podle zřizovací listiny poskytovati plnění nejmenovaným osobám, vymaže se na návrh, nebyly-li žádné nároky podle předchozích ustanovení přihlášeny.

§ 7.

(1) Příslušný svěřenský soud vysloví, nebyla-li předložena dohoda podle §§ 2, 3, vyšetře z úřední moci, čeho třeba, usnesením, komu se odevzdává svěřenské jmění do vlastnictví (§§ 3, 4), a dokud jde o nemovitosti, kolnu má býti knihovně připsáno. Usnesení doručí držiteli svěřenství, a zemřel-li, nástupci podle zřizovací listiny povolanému, pak třem, pokud se týče dvěma známým nejbližším čekatelům (§ 2) a svěřenskému opatrovníku. Rozhoduje-li podle § 6, též osobám činícím nároky na plnění.

(2) Nebylo-li do šesti neděl po právní moci usnesení zažádáno za knihovní vklad, a pokud se týče za vydání jmění, zařídí svěřenský soud z úřední moci, aby zápisy z usnesení plynoucí byly v knihách (i náhradových) vykonány a označení statku jako svěřenského vymazáno, neb aby jiné jmění bylo uloženo s omezením podle § 3, po případě § 5 neb oprávněnému vydáno.

§ 8.

(1) Je-li spor o nástupnictví ve svěřenství nebo byl-li zahájen před uplynutím šestiměsíční lhůty §u 3, svěřenský soud vyčká, komu bude pár ok ve sporném řízení platně přiznán, a učiva podle toho potřebná opatření, nevydav vlastního usnesení, ledaže rozhodne o přihlášených nárocích na plnění (§ 6). Nebylo-li by do šesti neděl po právní moci rozsudku nebo po smíru zažádáno za knihovní zápisy, nařídí z úřední moci vklad vlastnického práva pro toho, jemuž byl nárok přiznán, s omezením podle § 3 a výmaz označení statku jako svěřenského (svěřenského svazku), jakož i vklad případného nároku podle §.

(2) Nebyly-li včas předloženy opisy pro sbírku listin, vyhotoví je soud z úřední moci a vybere za ně předepsaný dvojnásobný poplatek.

§ 9.

(1) Proti držiteli svěřenství nebo jeho nabyvateli nemůže po dni účinnosti tohoto zákona domáhati se uznání vlastnictví jiný nápadník proto, že pozbyl svého lepšího práva před účinností zákona podle ustanovení zřizovací listiny a dosavadních předpisů, anebo že držitel (nabyvatel) pozbyl oprávnění ke svěřenství událostmi později nastalými.

(2) Po deseti letech po zrušení svěřenství nelze se vůbec domáhati pro lepší práva podle zřizovací listiny nároků proti dočasnému držiteli.

§ 10.

(1) Pozůstalostní řízení o svěřenském jmění po držiteli zemřelém přede dnem účinnosti tohoto zákona buď provedeno podle dosavadních předpisů pro svěřenství a soudem podle nich příslušným a při tom buď hleděno k ustanovení § 3, odst. 2.

(2) Zemřel-li by držitel svěřenství po dni účinnosti zákona a nebyl-li dohodou vyloučen z nástupnictví ve svěřenském jmění, projedná pozůstalost i pokud jde o toto jmění soud příslušný podle všeobecných ustanovení v řízení podle nich platném hledě k ustanovení § 3, odst. 1. a 3.

§ 11.

O splátkách přejímacích cen podle zákona ze 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n. a o náhradě za převzaté svěřenské statky podle zákona z 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n. (náhradového zákona) ve znění novely z 13. července 1922, č. 220 Sb. z. a n. platí, co ustanoveno jest v tomto zákoně o svěřenství.

§ 12.

Nabyvatel svěřenství, není-li jím sám držitel v den účinnosti zákona, může požadovati ze zpupného jmění předchůdcova náhrady za zhoršení svěřenského jmění a náhrady dospělých, ale nezaplacených splátek dluhů učiněných se soudním schválením, jest však také povinen nahraditi jeho pozůstalosti nebo nástupci ve zpupné jmění náklady, které učinil předchůdce, aby zachoval anebo značně zlepšil svěřenský majetek.

§ 13.

(1) Zrušením svěřenského svazku nezrušují se omezení nakládati majetkem zabraným podle zákona ze 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z, a n. (táborového zákona).

(1) Ke každé dohodě podle tohoto zákona, která se týká zabraného majetku, a k zajištění nároků na tomto majetku (§§ 2, 6, 8) jest třeba také souhlasu Státního pozemkového úřadu. Jemu buďtež doručen s, také všechna soudní usnesení učiněná podle tohoto zákona a týkající se zabraného majetku nebo náhrady nastupující na jeho místo.

§ 11.

(1) Věřitel, pro něhož váznou na svěřenském majetku pohledávky poskytnuté se schválením soudu přede dnem účinnosti tohoto zákona, může je požadovati v příslušném pořadí i z podstaty nehledíc k omezení svěřenským nástupnictvím (§ 3, odst.1.).

(2) Pohledávkám ze zápůjček poskytnutých dočasnému držiteli bez svolení svěřenského soudu přede dnem účinnosti tohoto zákona na zástavu užitků ze svěřenského statku, nemůže věřitel zjednávati platnost z podstaty, pokud nabyvatel má jen postavení předního dědice (§ 3, odst. 1.).

(3) Na zabraný majetek může věřitel vésti exekuci jen vnucenou správou.

§ 15.

(1) Soud povolaný podle dosavadních předpisů zůstává příslušným projednati spory o nástupnictví ve svěřenství a,jiné nároky z něho, v nichž žaloba byla podána přede dnem účinnosti tohoto zákona. Jinak řídí se příslušnost ve sporech o takové nároky ze zrušeného svěřenského poměru obecnými pravidly.

(2) Ve svěřenských věcech dosud příslušné soudy dokončí pozůstalosti po držitelích svěřenství zemřelých do dne účinnosti tohoto zákona, rozhodnou o nástupnictví podle §§ 3, 4, 7 a 8 a učiní potřebná opatření ku provedení tohoto zákona (§§ 6, 7). Jinak přestává jejich působnost. a zákonná péče o svěřenství schválením dohody neb uplynutím lhůty § 3. Bude-li třeba věc dále vyříditi nebo v ní jednati, postoupí ji z úřední moci soudu příslušnému pak podle obecných pravidel.

§ 16.

Obstarával-li svěřenské věci pro některé rodinné svěřenství nebo jeho část ležící v území Československé republiky soud mimo toto území, jest příslušným nyní pro věci přikázané v tomto zákoně svěřenským soudům, je-li jmění nebo značnější jeho část v Čechách s přičleněným územím Vitorazska, zemský soud civilní v Praze, je-li na Moravě s přičleněným územím Valčicka, zemský soud civilní v Brně, je-li ve Slezsku s přičleněným územím Hlučínska, zemský soud v Opavě, a je-li na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi, sborový soud první stolice, v jehož obvodě leží jmění vůbec anebo z větší části. Nedohodnou-li se soudy súčastněné, určí příslušnost nejvyšší soud.

§ 17.

(1) K zajištění sbírek a předmětů umělecké nebo dějinné ceny, archivů, knihoven a registratur, které jsou příslušenstvím svěřenských statků, do doby, než bude zákonem upravena ochrana památek vůbec, nařídí ministerstvo školství a národní osvěty jejich soupis znalci na základě soupisů, založených ve svěřenských spisech anebo při inventuře svěřenského majetku upotřebených. Tito vyšetří, které věci z příslušenství svěřenství mají uměleckou nebo dějinnou hodnotu, a sepíší je s podrobnějším popisem. Podle jejich posudku rozhodne ministerstvo školství a národní osvěty, které z těchto věcí mají býti nadále uschovány. Rozhodnutí s opisem seznamu buď sděleno nabyvateli svěřenského jmění. Pokud takové věci nepřešly podle jiných zákonů nebo dohodou ve vlastnictví neb uschování státu, buďtež ponechány v uschování nabyvatele svěřenství, není-li jiné úmluvy. Zcizení sbírek (archivů, knihoven) i jednotlivých věcí z nich bez svolení ministerstva školství a národní osvěty jest proti státu bezúčinným. Státu vyhrazena jest na ně předkupní právo.

(2) Písemnosti a spisy z archivů a registratur mohou býti zničeny jen se svolením ministerstva školství a národní osvěty po odborné prohlídce státními archivními orgány. Opatření podle předcházejících ustanovení, pokud se týkají archivu a registratur, učiní ministerstvo školství a národní osvěty dohodnouc se s ministerstvy vnitra a zemědělství. Ustanovení § 2 č. 9 zákona z 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n. se tímto nemění.

(3) Byla-li by bezpečnost anebo celistvost sbírek a předmětů u nabyvatele svěřenského majetku ohrožena, a neposlechl-li by daných nařízení nebo nedal-li by dostatečné záruky, může po vyšetření politickými úřady první stolice (administrativními vrchnostmi) se znalci ministerstvo školství a národní osvěty naříditi jejich uschování jinde na náklad nabyvatelem.

(4) O zákazu vývozu platí nařízení Národního výboru z 29. října 1918, č. 13 Sb. z. a n.

(5) Přestoupí-li vlastník vydaná nařízení, může mu býti jmenovanými politickými úřady uložen peněžitý trest do 10.000 Kč nebo vězení (uzamčení) do tří měsíců.

(6) Podrobnější ustanovení o znalcích, jejich výběru, o soupisu a uschování budou vydána nařízením.

§ 18.

Dnem, kterého nabude zákon účinnosti, pozbudou platností všechny předpisy zákonů a nařízení o svěřenstvích, pokud jsou v odporu s tímto zákonem, zejména §§ 618 až 645 ob. zák. obč., §§ 108, 220 až 256 nespor. patentu z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., zákon z 13. června 1868, č. 61 ř. z. a ze 27. března 1918, č. 117 ř. z., § 50 č. 4, 78 odst. 1., 116 jur. normy, (zákona z 1. srpna 1895, č. 111. ř. z.) § 97 odst. 2. a 109 ex. řádu ze 27. května 1896, č. 79 ř. z., nařízení uherského ministerstva spravedlnosti ze 7. dubna 1869, č. 1869 R. T. strav. 301, §§ 2 č. 1 a 42 zák. čl. I. z 1911.

§ 19.

zákon provésti náleží ministrům spravedlnosti, školství a národní osvěty, vnitra a zemědělství v dohodě se súčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Ústav rodinných svěřenství jest španělského původu (Pfaff Hofmann Excurse). Ze Španěl rozšířil se do Itale a odtud ke konci 16. století do Rakouska. I nejstarším svěřenstvím náležejí zde Thunovské (16. stol.), Lichtensteinské (1602, 1606), Khevenhüller (1605), Bubnu (1608). V 17. století bylo zvláště podporováno zřizování svěřenství. Nařídilť Leopold I. (2. října 1674), aby svěřenství a nařízení o majorátech k jich zachování, poněvadž mnoho dědiců svěřenskými statky nakládalo svémocně, dílem k zajištění věřitelů byla zapisována u soudu zemského maršálka do rejstříku, u jiných stolic do pozemkové knihy." Zákonem z 22. ledna 1763 bylo zřizování fideikomisů upraveno, zejména bylo požadováno svolení zeměpána. Účelem fideikomisů bylo, pojistiti určité rodině navždy vynikající sociální postavení a jich zakládání bylo reakcí proti šířícímu se volnému nakládání nemovitostmi. I starší slovanské právo nepřipouštělo zcizovati pozemky, zvláště dědičné statky, bez svolení dědiců, čekanců. Jakýsi pozůstatek spatřovati lze i v obmezení nakládati zděděným statkem (rozdíl mezi zděděným a nadobudnutým jměním,) na Slovensku. Sloužilo však zakládání svěřenství i tomu, aby bylo zabráněno přílišnému tříštění statků, jako v poslední době i u nás bylo opět obmezováno při dědictví středních statků a při nedílech (zákon přídělový).

Bylo však sporo vždy sporno, jsou-li svěřenství oprávněna, a to jak z právního a národohospodářského, tak i z politického stanoviska. Jedni spatřovali v zámožné, statky nadané dědičné šlechtě podporu státu, jiní je potírali jako obmezování osobní svobody a demokratického zřízení a viděli v nich neoprávněné výsady určitých rodin. Josefinské zákonodárství jim nepřálo, d. dv. z 25. března 1781, č. 9 sb. z. s. bylo dovoleno přeměniti statkové svěřenství v peněžní, jako "žádoucí pro blaho státu", dv. d. z 21. května 1781, č. 18. sb. z. s. nebylo dovoleno, z výtěžků svěřenství přikupovati k nim nemovitosti, a patent z 9. května 1795, č. 424 sb. tz. s. dovolil "poněvadž jest to k podpoře obecného dobra, aby statky byly zbaveny svěřenského závazku", aby majitel svěřenství nedohodnuv se s čekanci a bez svolení svěřenského úřadu je do volného vlastnictví tím převedl, že složí jeho cenu jako svěřenskou jistinu. Zákony francouzské revoluce zrušily fideikomisy a čl. 896 code civil zapověděl obmezovati dědice. Toto ustanovení bylo sice již 14, srpna 1806 podstatně omezeno a restaurace obnovila opět svěřenství, ale zákony ze 17. ledna, 30. dubna-a 7. května 1849 zrušily majoráty a obnovily platnost čl. 896 code civil.

Rok 1848 ohrozil i u nás opět tento ústav, byloť požadováno allodisování lén a zrušení svěřenství. Léna byla skutečně zrušena zákonem ze 17. prosince 1862, č. y 103 ř. z. a z 12. května 1869, pokud se týče jednotlivých zemí (č. 103 ř. z. na Moravě, č. 106 ř. z. v čechách, č. 107 ř. z. ve Slezsku). Svěřenství zůstala však nadále přes opětné návrhy na zrušení v platnosti. Jediné obmezení nastalo zákonem z 13. června 1868, č. 61 ř. z., podle něhož jest třeba ke zřízení zákona.

V demokratické republice, která odstranila šlechtictví a tituly a prohlásila občanskou rovnost, a jež chce podle svého programu, aby každý vlastní prací se domohl svého postavení a zaopatření, nemohou míti místa rodinná svěřenství. Jedincova vůle, jež pořízením o svém jmění navždy obmezuje vůli a volné nakládání potomků a vylučuje z užívání jmění jednotlivé členy rodiny, jest pro všeobecnost škodliva, není sociálním, aby jeden z rodiny na úkor ostatních požíval značného jmění, je vylučoval ze vzdělávání rodné půdy. Svěřenství pozbylo sice již významu zákony ze 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům a hlavně záborovým ze 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. Ale právě proto bude i na čase, aby podle této osnovy odstraněno bylo úplně. Státní správa zbavena bude povinnosti, starati se 0 osoby svéprávné a obmezovati je v jejich jednání, odpadne jí část agendy, jež zaměstnávala několik soudců. osnova připravena byla již jako část uvozovacího zákona, kterým měl býti upraven obecný zákon občanský, poněvadž však k nové úpravě dosud nedošlo, předložena byla jako vládní návrh pod č. tisku 2349 poslanecké sněmovny 1921. Tento návrh nebyl projednán a po přerušení parlamentních prací nebylo navrženo, aby bylo v něm pokračováno. Poněvadž pak mezitím došlo také memorandum súčastněných kruhů, byla osnova přepracována na základě vyžádaných posudků nejvyššího soudu a dosavadních svěřenských soudů a bylo přihlíženo též k vyžádaným zprávám o stavu rodinných svěřenství. Zatím zrušila německá republika svěřenství zákony z r. 1919 a republika polská zákonem z 18. listopadu 1921, č. 715 Sb. Zrušení svěřenství navrhl u nás již tisk č. 456 z r. 1919, návrh zněl stručně: "Fideikomisy se zrušují", neměl však dalších ustanovení, kterými by se prováděly důsledky tím nastalé.

Jakkoliv pro všeobecnost nemá valného významu zrušení peněžních (pekuniárních) svěřenství, jako jej má zrušení statkových svěřenství, mluví úvahy shora uvedené v podstatě pro zrušení obou druhů svěřenství. Jako hlavní účel svěřenství pojistiti určité rodině vynikající sociální postavení navždy, se nesrovnává se zásadami pravé demokracie, tak nesrovnává se i vázanost majetku s panujícími názory. Jakkoli není svěřenství podle dosavadních předpisů podmíněno šlechtictvím, jest přece ve skutečnosti ústav svěřenství tak těsně spjat se šlechtictvím, že není u nás občanských svěřenství. Ve zřizovacích listinách pak není jen šlechtický stav stanoven jako podmínka následnictví ve svěřenství, nýbrž vyžaduje se často ještě zvláštní kvalifikace, jako původ z rovnorodého manželství, ze staré šlechty, určitý počet šlechtických předchůdců a pod. Bylo-li však již šlechtictví zrušeno, nebude lze ani tyto podmínky splniti a jest proto zrušení svěřenství jen logickým důsledkem odstranění šlechtictví.

V Československé republice jsou však svěřenství i cizích příslušníků, ano i cizích panovníků, jest to hlavně svěřenství panujícího knížete lichtensteinského. Ani zřízení ani užívání svěřenství není však aktem cizí státní svrchovanosti, neboť zřízení jich řídila se jen předpisy zdejších zákonů, bylo stejně závislým na schválení mocnářově, pokud se týče zákonodárných sborů a může-li tedy tato otázka jen jednotně řešena býti, budou ustanovení o zrušení svěřenství týkati se všech svěřenství, ať byla zřízena pro cizí, třebas panovnickou rodinu, či ať náleží požívání příslušníkům zdejším anebo příslušníkům cizích států. Navrhuje se tudíž zrušení svěřenství všeho druhu (§ 1). Ovšem zrušena býti mohou jen, pokud jsou v Československé republice, jak vyplývá ze zásady reální státní pravomoci, takže zrušení nedotkne se částí svěřenství, jež snad letí mimo toto území, byť byla spojena pod správou téhož soudu se jměním zde ležícím.

V praxi zneužívá se někdy ustanovení o fideikomisární substituci tím, že v posledním pořízení držitel svěřenství přikazuje nebo ve formě přání ukládá, aby jeho nástupce ve svěřenství a zároveň dědic zpupného (allodního) jmění své zděděné allodní jmění zanechal opět tomu, kdo po něm bude držitelem rodinného svěřenství. Podle rodinné tradice mohly takto i zpupné statky přecházeti na nástupce v rodinném svěřenství a tím byla tato rozšiřována, aniž bylo třeba zákona k jejich potvrzení. Ve zřizovacích listinách vyskytují se však také substituce zřízené pro odpadnutí všech čekatelů, jako jest při svěřenském velkostatku Klášterci ve vložce 698 zemských desk stanovena zápisem: "Auf Grund des Gesuches der k. k. Kammerprokuratur vom 30. November 1817 N. F. 7081 ist die Substitution auf den Fall des Absterbens des gänzlichen männlichen Geschlechtes des Grafen von Thun, mit Aufrechterhaltung des bis zum Eintritt und Wirksamkeit der Substitution den zum Fideikomiß berufenen Anwärtern zustehenden Rechte... für das Allerhöchste Kaiserhaus Österreich resp. die königl. böhmische Kammer angemerkt." Podle osnovy zaniká však svěřenství vůbec a jmění přejíti má na dočasného držitele s omezením po způsobu svěřenského nástupnictví (fideikomisární substituce) pro nejbližšího čekatele. Mohla by tudíž taková substituce míti význam jen tam, kde by již odpadli všichni čekatelé při účinnosti zákona (§ 7), jinak nejsou takové. substituční nároky ještě existentními a mohou tudíž bez náhrady býti zrušeny (§ 1, odst. 3.).

Zrušení svěřenství nastati má ze zákona a nebude tu třeba ke zrušení povolení soudu, dohody zúčastněných nebo prohlášení v každém jednotlivém případě. §§ 644 a 645 ob. z. obč., rozeznávají také zrušení a zánik svěřenství, vyžadují však tam, aby se mohlo předpokládati, že tu není potomstva ke svěřenství povolaného, a proto nejen svolení poživatele a všech čekatelů, nýbrž i slyšení opatrovníka potomstva a svolení soudu, v druhém případě zaniká, zanikne-li svěřenský statek anebo vymrou-li všechna pokolení povolaná podle zakládací listiny bez naděje na potomstvo. Tu splyne vlastnictví k užitkům a k podstatě v jedněch rukou. A podobně dřívější osnova navrhla, aby splynulo, aby nynější poživatel stal se neomezeným vlastníkem. Neboť po čas jeho života jsou vyloučeni ostatní členové rodiny, kdo bude jeho nástupcem, nemusí býti ještě jisto. Mají sice potomci, členové tu jsoucí, různě ovšem podle obsahu zřizovací listiny, jakési právo čekatelské, ale dosud žádného subjektivního nároku na svěřenství. Bylo by tedy možno řešiti tuto otázku také tak, že by nynější poživatel měl právo vyplatiti svěřenství a že by výkupné zachováno bylo ještě pro nejbližší potomky nebo nástupce jako svěřenská jistina. Rozděliti tuto přejímací cenu mezi všechny čekatele, znamenalo by, že by i ti, na které by jinak nebylo došlo, obdrželi podíl na úkor nynějšího poživatele a ostatních, kteří by jinak došli svěřenství. S druhé strany příčilo by se to snaze odstraniti vázaný majetek. Jen pokud nabyly již určité osoby práva na důchody, úděly (apanáže) a pod., třeba takových práv již nabytých se nedotýkati (§§ 1, 3, 6). Čekatelé, o nichž není jisto, dojdou-li svěřenství, nejsou poškozeni, třebas měli jakousi naději, a nemají proto nároku na náhradu. Proti zrušení svěřenství vůbec ohradil se ve svém vyjádření dto v Praze v říjnu 1921 "Čekatelský výbor". Uvádíť, že si mohutněji, než jindy uvolnila cestu myšlenka, že zájem jednotlivcův se musí podrobiti celku, prospěch státu a veřejnosti jest vyšším, než prospěch jednotlivcův a proto v mnohém ohledu musí nastoupiti hospodářská a sociální vázanost na místo neomezené hospodářské individuální svobody. Veřejný zájem odůvodňuje poukazem na národohospodářský, sociální, kulturní a soukromoprávní význam rodinných svěřenství, poukazem na to, že právě v bouřlivých dobách jest potřeba neodvislých mužů, kteří bez osobních ambicí a v plné bezúhonnosti mohou nabídnouti své služby veřejnosti a veškerenstvu, poukazem na jiné státy, kde zachovává se zajištěný pozemkový majetek. Ale všechny tyto vývody dovolávající se zájmů, plynoucích z veřejného práva, nepůsobí přesvědčivě pro zachování svěřenství právě tak, jako dovolávání se toho, že ani s hlediska soukromého práva není možno schvalovati zrušení svěřenství, že by mohla nastati jen změna norem o svěřenstvích ve spojitosti s celkovou reformou občanského práva i nesporného a procesního, a že zákon o zrušení svěřenství má za předmět změnu ústavy. Ustanovení § 109 ústavní listiny, že soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem a že zrušením svěřenství zrušuje se vrchní vlastnictví všech čekatelů, a proto jest třeba ústavního zákona, není se zajisté zde vhodně dovoláváno. "Vrchní vlastnictví" čekatelů jest podle obsahu zákonných předpisů spíše fiktivní, jen omezení vlastnictví uživatelova, rozhodným jest nápad dědický a tu opět obdrží požívání jen čekatel, který podle zakládací listiny jest nejbližší nápadník. Nemají ani těch práv, jichž se dostává dědicům a ústav svěřenství jest přes odchylnost v podrobnostech v podstatě rozšířeným svěřenským nástupnictvím. Ovšem omezeno jest toto podle §§ 611 a 612 ob. z. obč., na prvý a u movitých věcí na druhý stupeň, a podle zvykového práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi vůbec na první stupeň, kdežto svazek svěřenský jest neomezený co do řady svěřenských nástupců a tedy pra ostatní čekatele mnohem nevýhodnějším. Zrušením svěřenství zruší se správně jen toto obmezení buď vůbec anebo přes určitý počet náhradníků. Tím tedy nezrušují se práva čekatelů, nýbrž spíše naopak, umožňuje se i dalším podíl na svěřenském jmění. Z vyžádaných vyjádření nejvyššího soudu, svěřenských soudů, právnických fakult a jiných korporací všechna došlá se prohlašují pro zrušení svěřenství vůbec. Jen způsob úpravy se liší. Jak shora uvedeno, zamýšlel vládní návrh, tisk č. 2349 z r. 1921, uvolniti svěřenství tím způsobem, že by se stal dočasný držitel neomezeným vlastníkem - ovšem po stránce soukromoprávní, kdežto zůstává omezení veřejného práva, zejména ze záborového zákona. Tím měl býti jedním rázem odstraněn svěřenský svazek. Proti tomu vyslovil se nejen "čekatelský výbor", nýbrž i posudek nejvyššího soudu a částečně zemského soudu civilního v Praze. Jest dáti za pravdu nejvyššímu soudu, že ve veřejném zájmu třeba vysloviti zrušení svěřenství, že však úprava právních poměrů po tomto zrušení zapadá již úplně do práva soukromého a tedy není příčiny, aby nebylo ponechána zúčastněným, by se o ní dohodli, a teprve, kdyby dohoda se nestala, aby i tato práva byla upravena zákonem.. "Tu není dohody o zrušení, nýbrž dohoda o majetkoprávních následcích zrušení." Původní osnova ministerstva spravedlnosti chtěla postupovati stejným způsobem, vynechala však ustanovení o dohodě k námitce, že jest samozřejmo, že o soukromoprávních vztazích jest vždy přípustna. Nynější osnova přimyká se posudku nejvyššího soudu a provádí jeho námět v §§ 2 a 3, čímž přichází plně vstříc také čekatelům a držitelům svěřenství. Nejvyšší soud poukázal na to, že rodinné svěřenství jest ve svém jádru rozšířeným svěřenským nástupnictvím a poněvadž pro budoucnost se neuznává zrušením svěřenského svazku neomezená řada nástupců, bylo by jen důsledkem občanské rovnosti, aby týmž způsobem jako při fideikomisární substituci byl vypořádán též poměr mezi držitelem a čekateli zrušených rodinných svěřenství. Tata úprava by pak zapadala úplně do rámce platného soukromého práva. Osnova omezuje ustanovení §§ 611 a 612 ob. zák. obč. pouze v tom směru, že i při peněžním svěřenství připouští jen prvního čekatele jako svěřenského nástupce, čímž se přibližuje zvykovému právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi a návrhu revidovaného dědického práva vypracovanému prof. Drem Em. Svobodou.

Tam však, kde jest svěřenství právě uvolněno, nebude třeba ani podržeti náhradnictví, nýbrž bude možno nejbližšího čekatele uznati za neomezeného nástupce ve jmění. Neboť poukazuje hlavně "čekatelský výbor" na to, že praesumptivní nástupce počítaje pravděpod00ně s následnictvím, již jinak upravuje své hmotné a rodinné poměry i své výdělečné. Toho nebude, uvolní-li se svěřenství, neboť praesumptivní nástupce nynějšího následníka nemohl ještě se zařizovati podle domnělých práv jemu dosud vzdálených (§ 3, odst. 2.).

Při úpravě těchto poměrů není třeba lišiti mezi majoráty a senioráty a.ni jinými způsoby svěřenství. Budeť lhostejno, je-li podle zakládací listiny povolán nejstarší syn držitelův nebo nejstarší z celé rodiny, zvláště když nyní navrhuje se přeměna svěřenství ve svěřenské náhradnictví a zachovávají se (§ 6) práva nabytá již určitými osobami (na př. proseniorem atd.) proti svěřenské podstatě.

Ze zpráv soudů o stavu svěřenství vychází, že některé svěřenské statky, ležící v obvodě československé republiky byly dosud spravovány buď nejvyšším dvorním maršálstvím, nyní zrušeným, anebo cizími soudy a že i novými hranicemi států nastal nový poměr, jest však zásadou státní svrchovanosti, aby nemovitosti ležící v jeho obvodě byly ve správě vlastních úřadů a proto bylo nutno řešiti i tuto otázku (§ 16). Nejvyššímu soudu bylo vyhrazeno rozhodnouti o příslušnosti vůbec, i kdyby soudy, jejichž příslušnost se stala spornou, byly v obvodu téhož sborového soudu druhé stolice.

Záhodno bylo také vysloviti, jaké účinky má nový právní řád na ustanovení zakládacích listin, která na př. vyžadují jen strav šlechtický, rovnorodé manželství a pod. To stalo se ustanovením § 3, 6 a 9 osnovy. Ve svěřenskému majetku náležeti bude také náhrada, jež připadne vlastníku nemovitostí jednak podle zákona ze 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n., jednak ze 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., a náhradového z 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n., pokud půjde o zabraný a převzatý vázaný majetek. Podléhati bude však omezením těchto zákonů, stejně jako uvolněný tímto zákonem nemovitý majetek (§§ 11, 13), tak zejména co do zcizení a zatížení, alespoň na tu dobu, než bude rozhodnuto podle náhradového zákona, bude-li majetek ten skutečně převzat. Uvolnění majetku bude míti za následek, že odpadnou jinaká omezení, zejména knihovní. Bude-li zákonem vysloveno zrušení svěřenství, mohou soudy z úřední moci naléhati na výmaz tohoto omezení, a kde bude třeba upraviti důsledky zrušení, v nesporném řízení to provésti (§§ 2, 7).

Na některých svěřenstvích jsou sbírky i jednotlivé předměty ceny umělecké, dějinné nebo kulturní. Statky svěřenské chovají namnoze vysoce důležité archivy, registratury a knihovny, jež jsou neocenitelnou pomůckou národohospodářské retrospektivy. Zrušením svěřenství uvolnily by se i tyto předměty, jež jsou jeho součástí, a to třeba často na škodu veřejnosti. Aby takové škodě bylo zabráněno, vyhrazen státu nad podobnými předměty dohled, jejž budou vykonávati příslušné úřady za pomoci odborníků jmenovaných státní správou. Osnova nechce předbíhati konečné úpravě ochrany památek, jež má býti vyhrazena zvláštnímu zákonu, a nenavrhuje proto prozatím než omezení, jež se jeví nevyhnutelně nutnými. Omezení tato zdaleka nevyžadují výhody, jíž se držiteli svěřenství dostává tím, že statek dosud vázaný dává se mu do úplného vlastnictví a přiřaďují se vhodně k dosavadním předpisům § 2, č. 9 zákona ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n. (o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém), a § 33 zákona z 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n. (náhradového), doplňujíce a zajišťujíce tato ustanovení. Bylo sice navrhováno, aby soupis proveden byl orgánem ustanoveným soudem z listiny znalců a aby zcizení sbírek i jednotlivých předmětů z nich bylo proti státu bezúčinným bez schválení soudu. Poněvadž však půjde o to, aby bylo především zjištěno, má-li ta která věc skutečně uměleckou nebo dějinnou hodnotu a aby byly úplně uvolněny věci, které pro tuto vlastnost nepřicházejí v úvahu, bylo rozhodnutí o tom, které věci mají býti zvláště uschovány, jakož i povolení některou věc zciziti vyhrazeno ministerstvu školství a národní osvěty jako jedině odborně povolanému úřadu. Jen při archivech a registraturách mají zájem též ministerstva vnitra a zemědělství a proto vymíněna tu dohoda s nimi. Soudům nebude.lze tuto agendu přikázati, ježto nezapadá do jejich pasobnosti vůbec a nebylo by tedy ani vhodno, aby ustanovovaly znalce nebo jinak do soupisu a rozhodování zasahovaly.

Upravujíc poměr věřitelů ke svěřenství k jeho nabyvateli hleděla osnova k §§ 635, 638 až 642 ob. zák. obě. Zrušením svěřenství nastanou podobné poměry, jako by bylo svěřenství podle § 644 ob, zá.k. obč. allodisováno. Zanikne obmezení práva zástavního na 1/3 podstaty svěřenství, povinnost k depuraci a při svěřenstvích peněžních právo zástavní obmezené na dvě třetiny svěřenství (§ 243 nesp, pat.). Věřitelé, kteří poskytli půjčku se svolením soudu (§ 635), mohou nyní vykonati své právo i na podstatu, když odpadlo obmezení, jiní věřitelé (§ 632 ob. z. obč.) měli právo jen na důchody, výtěžky ze svěřenství, které byl oprávněn vybrati pouze vypůjčující si poživatel, nikoliv i na podstatu nebo výtěžky připadající nástupci, pokud konkurují s fideikomisními věřiteli, byla by práva těchto co do rozsahu a případného pořadí, ve kterém by došli zaplacení dotčena, kdyby i oněm stejná práva byla propůjčena. Bylo proto obmeziti jejich právo zástavní na výtěžky a budou moci i nadále je vykonati jen, dojde-li k exekuci, vnucenou správou.

Arciť náhrada připadající vlastníku za zabraný statek a tvořící při svěřenství část jeho jmění, jest obmezena i nadále ustanoveními náhradového zákona, což bylo třeba zde, jako u pozdějšího zákona, výslovně vytknouti.

Činnost dosavadních fideikomisních senátů a soudců bude skončena. Pokud zahájen jest spor o následnictví ve svěřenství, nabude povahy sporu k určení vlastnického práva, kdežto jiné spory o jinaké nároky z poměru svěřenského mohou podle svého obsahu státi se bezpředmětnými nebo změniti svou povahu. Tu bude třeba po nechati stranám, aby si upravily své žádání podle konkrétního případu, tam lze spor podle dosavadního sporného materiálu dokončiti a nebylo by vhodno přenésti rozdělaný spor na jiný soud (§ 29 j. n.). Vlastní agenda svěřenského soudu však pomíjí, jakmile svěřenství bude zrušeno, veškeré úkony na ně se vztahující na př. povoliti zadlužení a pod., jež nebudou v den účinnosti zákona provedeny, nemají dalšího významu a lze je zastaviti. Soudům zbude jen provésti důsledky zákona jako zprostiti opatrovníky, opatřiti výmaz svěřenského svazku v knihách, vydati nabyvateli jmění a listiny, devinkulovati cenné papíry a pod., a upraviti ostatní poměry tím vzniklé. To lze v nesporném řízení, které připouští, aby strany byly odkázány na pořad práva, kdyby skutkový podklad se stal sporným a nešlo pouze o řešení právní otázky. Zevrubnější ustanovení lze vyhraditi nařízení. Zvláštní náklady státu provedením tohoto zákona nevzejdou.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl přikázán v poslanecké sněmovně výborům ústavně-právního a zemědělskému a v senátě výborům ústavněprávnímu a národu-hospodářskému k podání zprávy ve lhůtě co možná nejkratší.

V Praze dne 15. března 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr, v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr.Josef Dolanský, v. r.