Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N.S.R.Č

4040.

Odpověď

ministra zahraničních věcí

na interpelaci posl. J. Slavíčka, Igora Hrušovského a soudruhů

ve věci bývalého čsl. vyslance K. Perglera v Tokiu (tisk 4031/IV.).

Případ Perglerův, kterého se zmocnila jistá část žurnalistiky, aby jím operovala proti ministerstvu zahraničních věcí, možno krátce označiti jako důsledek počátečních nesnází a těžkých svízelů, s kterými zápasila státní administrativa československé republiky v prvých dobách svého trvání, a to snad nejvíce v oboru zahraničním. Ve všech oborech správy veřejné měla hned od počátku republika jistou část úřednictva sběhlého a vzdělaného, měla dokonce i v oboru vojenském jistý počet odborníků, takže mohla hned začít účelně pracovat. Jediný obor, v němž žádného základu až na několik málo úředníků konsulárních nižších tříd z býv. Rakousko-Uherska, vůbec neměla, byla služba diplomatická. Nastala tudíž ministerstvu zahraničních věcí neobyčejně těžká otázka organisace centrálního úřadu, služby legační a služby konsulární, a to v době nanejvýš nepříznivé hlavně proto, že bezprostředně po válce nastala ministerstvu zahraničních věcí a speciálně ministru samotnému největší práce s mírovou konferencí, dále s velikým nahromaděním všech možných mezinárodních konfliktů a velmi četnou agendou našich krajanů za hranicemi, kteří plná čtyři léta byli bez ochrany a nyní žádali naše dosud nevypravené zahraniční úřady o rychlou pomoc.

Hlavní obtíž byla v tom, že nebylo úřednictva, které by bylo mělo tradic, náležitých zkušeností, dostatek odborných vědomostí, zejména diplomatických vědomostí a znalostí jazykových. Přes všecky tyto nesnáze musilo zahraniční ministerstvo vybudovat co nejrychleji celou síť zastupitelských úřadů. Volit šéfy těchto úřadů a všechno úřednictvo byl úkol neobyčejně zodpovědný vzhledem k povaze služby diplomatické a konsulární a vzhledem k tonu, že se jednalo o stát nový, který se po prvé světu měl představiti. Služba diplomatická je zvlášť choulostivá. Vyžaduje především pevné discipliny, plné loyálnosti, neboť úspěch této služby nikde tak nezávisí na harmonii mezi centrálním úřadem a exponovaným úřadem v cizině jako právě v diplomacii. Každá sebe menší závada dotýká se státu jako celku a poškozuje jeho prestiž. Obsadit za těchto okolností přibližně asi 1200 míst, které mělo zahraniční ministerstvo k disposici, znamenalo pro ministerstvo úkol téměř nesplnitelný, svrchovaně důležitý, krajně zodpovědný, skrývající v sobě řadu nebezpečenství.

Ministerstvo zahraničních věcí postupovalo tu dle několika předem stanovených zásad:

1. Především omezovalo přijímání definitivních sil co možno nejvíce, přijímajíc síly smluvní tak, aby úřednictva a zřízenectvo, které se neosvědčilo, mohlo být snáze propuštěno.

2. Učinila opatření, aby úřednictvo naše co možno rychle se vychovalo k úkolům mu svěřeným hlavně tím, že pokusilo se o to, aby jistá část úřednictva rychle prošla jednak úřadem centrálním jednak službou legační a konsulární.

3. Jsouc přinuceno návalem práce poválečné přijmout rychle veliký počet úřednictva a zřízenectva bez delšího zkoumání, zdali nejen schopnostmi, ale i charakterem se k službě té hodí, velmi důkladně za to pozorovalo činnost, jakož i všecky závady úřadů a přísně zakročovalo proti každé nesprávnosti, neschopnosti anebo dokonce proti přestupkům a přečinům proti služební pragmatice, eventuelně proti elementárním zásadám slušnosti a loyality, kterou specielně ve službě zahraniční je třeba vyžadovat.

Tak podařilo se ministerstvu zahraničních věcí přes všecky tyto nesnáze dodnes úplně dokončiti organisaci úřadu centrálního, na 20 vyslanectví a asi 50 úřadů konsulárních, jejichž výsledky práce měl jsem příležitost oceniti ve svém výkladu při poslední rozpočtové debatě ve výbor u rozpočtovém; činnost jejich v celku jest skutečně významná a platě uspokojující a možno říci, že přes prvopočáteční obtíže a nesnáze, osvojily si tyto úřady i úředníci nutné vědomosti a zásady naší zahraniční služby a spolupracují v zájmu republiky s centrálním úřadem v nejlepší shodě.

Je pravda, že v celé řadě případů musilo ministerstvo zakročiti a úřednictvo disciplinovat. Konstatuji, že ministerstvo postupovalo tam, kde bylo třeba zakročit, s nutnou v těchto věcech diskrétností, ale také s největší energií, bez jakýchkoliv ohledů osobních, stranických a jiných, podle práva a spravedlnosti. Tam, kde bylo třeba potrestat a zavést pořádek, stalo se ta způsobem rozhodným a v době nejkratší. Konstatuji dále, že vzhledem k tomu, že vybudování služby diplomatické stavělo se v cestu tolik překážek, bylo případů těch poměrně velmi málo, a zdůrazňuji konečně to, že v postupu tom nebyly nikdy činěny rozdíly mezi úřednictvem nižším a vyšším. Ministerstvo postupovalo benevolentně

ve všech případech, kde se daly konstatovati chyby z neznalostí odborných a následkem nedostatku tradice v zahraniční službě. Co nejrozhodněji postupovalo všude tam, kde se mohla konstatovati buď zlá vůle, nebo nedostatky charakteru nebo dokonce špatnost.

Toto jsem chtěl uvésti jako úvod k vylíčení případu bývalého vyslance Perglera, podotýkaje ještě, že s uspokojením mžeme konstatovat, že opravdu vážnějších případů byl tak nepatrný počet, že ve srovnání celkovém s jinými státy je to potěšujícím dokladem pro to, že i v tomto oboru služby přes to, že jsme nebyli vůbec připraveni, dovedli jsme se rychle přizpůsobit a plně se uplatnit.

1. Karel Pergler, americký čech, posledním svým povoláním advokát, získal si za války zásluhy o českou věc, zúčastniv se organisace revolučního odboje cechů amerických. Tato jeho práce a působení došly uznání tím, že po převratu přijat byl do služeb zahraničního ministerstva a přidělen nejprve k československé legaci ve Washingtoně a 9. září roku 1919 jmenován byl vyslancem ve IV. hodnostní třídě v Tokiu.

Službu v Tokiu nastoupil 12. února r. 1920 po dru Němcovi, od něhož převzal úřad v úplném pořádku; současně s ním a částečně o nějaký čas později přibyly na tokijskou legaci nové síly konceptní a kancelářské, vystřídavší dosud tam zaměstnané legionáře: leg. rada Weinzettel, leg. tajemník dr. Reichmann, kanc. oficiál sl. B. Eliášová, smluvní úředník Novák.

Přebíral tedy vysl. Pergler nejen zcela spořádaný úřad, jak sám výslovně prohlásil, nýbrž i z větší části obnovený služební personál, i bylo na něm, aby zjistil co možná záhy způsobilost i spolehlivost jednoho každého z nich a na základě toho účelně rozdělil práci, čím by byl na vyslanectví zabezpečen soulad a pravidelný chod úředního aparátu.

Ale právě v tomto směru Pergler prokázal naprostý nedostatek kritičnosti v oceňování osob, jejich způsobilosti i charakteru, projevil také nedostatek energie a autority, slovem, ukázal se administrativně neschopným k vedení svého odpovědného úřadu.

2. Záhy po jeho příchodu začaly na vyslanectví tokijském bujeti mezi úředním personálem (s výjimkou p. leg. rady Weinzettla a majora Růžičky) spory, intriky, klepaření, ba možno říci, že vyrostl mezi ním celý systém vzájemného pomlouvání a špionáže. Pergler nejen nedovedl tomu všemu čeliti a včasným, energickým zakročením nejen dle své povinnosti, ale i dle svého plného práva jako šéfa zjednati pořádek, nýbrž brzy sám přispěl činně k vyvolání těchto rozháraných poměrů ve sboru úřednickém, který se rozstoupil na dva nepřátelské, navzájem se potírající a špinící tábory; Pergler, opustiv u šéfa úřadu nutné stanovisko nestrannosti a objektivity, věnoval nekriticky plnou svoji důvěru smluvním úředníkům Kizlinkovi a Novákovi, z nichž právě poslední, ačkoliv osvědčil se jí nejméně hodným, byl pověřen funkcí jeho osobního tajemníka. Novák se ukázal na konec jako povaha mravně velmi špatná, schopná podvodů i jiných zločinů, a právě jemu, podřízenému smluvnímu úředníku nejnižší kategorie, Pergler - proti všem předpisům - svěřil šifru, šifrování i dešifrování telegramů, čímž mu jen umožnil jeho podvodné a zločinné machinace, které poškodily československou republiku materielně i morálně. Bylo zjištěno svědeckou výpovědí p. vyslance Štrimpla, že Perglera před nastoupením úřadu vyslance v Tokiu upozornil na Novákovo mládí a nezkušenost, z listinného materiálu a především z memoranda Perglera samotného je patrno, že Pergler pravdu o Novákovi tušil již v létě r. 1920, právě tak jako měl již tou dobou podezření o jednání leg. tajemníka dra Reichmanna, na něhož snaží se nyní svaliti hlavní vinu; ale proti všem předpisům mlčel a stýkal se s oběma ještě po řadu měsíců, zabřednuv při tom způsobem vyslance nedůstojným sám do přediva intrik, klepů a pomluv a sám se jich účastniv. Svědeckým i listinným materiálem je prokázáno, že si dával referovati a sbíral dokumenty (rozumí se, že nejpochybnějšího rázu) proti jiným vyslancům Československé republiky, ba i proti svému představenému v úřadě, ministr zahr. věcí. Z dopisu slečny Eliášové ze dne 27. dubna 1921, jest patrno, že se vyjadřoval před ní způsobem nepřípustným a uráž

livým o centrálním úřadu a o ministrovi. Podřízení úředníci o tom věděli. Pan Pergler na př. trpěl, aby úředník nejnižší kategorie psal mu dopis, kde způsobem neslušným psal o centrálním úřadě, o ministru zahr. věcí, o úřednících v Centrále atd.

3. Tím vším přirozeně vymizela z úřadu veškera disciplina a nastal stav anarchie, vzájemný boj všech proti všem. Jiný příklad o poměrech na vyslanectví za vedení p. Perglera dne 16. února 1921 píše dr. Reichmann ministrovi, že Kizlink odjíždí bez dovolení a bez jakékoli omluvy v legačním automobilu do města, že celé dni nic nedělá, v kanceláři a zejména v účetních knihách má strašný nepořádek. Vysvětlení k tomu podává dopis sl. Eliášové ze dne 7. dubna 1921 adresovaný rovněž ministrovi: Kizlink prodává 12 pian (byly to importní výrobky firmy Petrof v Hradci Králové). Čí je to obchod, ptala jsem se ho (p. Perglera). Můj - odpověděl trochu rozpačitě. Snad proto býval Kizlink tak často pryč. Odjížděl v autu, nikdo nevěděl, kam - totiž nikdo z nás."

4. Když konečně nepořádek na tokijské legaci Československé republiky byl tak úplný a poměry tak neudržitelné, že na legaci se ztrácely a neoprávněně byly otvírány soukromé dopisy, o čem Pergler delší dobu věděl, aniž zakročil (cituji z jeho dopisu ze dne 4. dubna 1921 mně adresovaného:"...... udržoval jsem s legačním tajemníkem i dobré osobní styky přes vědomí, že 27. ledna t. r. otevřel a znovu zalepil jeden soukromý dopis adresovaný mně Novákem před jeho zatčením, druhý ženě, třetí Kizlinkovi"); když jedna část personálu intrikovala proti vysl. Perglerovi, a současně využívala jeho lehkověrnosti a nekritičnosti k tomu, aby mu donášela nejnesmyslnější klepy, pomluvy a "dokumenty" proti jiným jeho kolegům-vyslancům i proti ministru; když z Nováka proklubal se nade vší pochybnost podvodník a člověk ničemný - tu se teprve Pergler odhodlal ku kroku, který měl udělati dávno učinilo tom zevrubné oznámení ministerstvu zahraničních věcí. Výnosem č.3442/21 ze dne 4. března 1921 udělilo ministerstvo vyslanci Perglerovi tříměsíční dovolenou a počalo ihned s vyšetřováním celé aféry. Jak prozíravým úředníkem a šéfem úřadu, a nota bene šéfem vyslanectví u velmoci, p. Pergler byl, ukazuje tento doklad: Pan Pergler věnoval plnou důvěru smluvnímu nižšímu úředníku Novákovi, užíval ho k pracím žurnalistickým a k posílání různých článků o činnosti své do československých listů. Mezi jiným však připustil, aby proti předpisům ministerstva měl Novák správu šifry.

V roce 1920 po prvé ministerstvo zahraničních věcí zjistilo způsobem nepřímým, že Novák dopouští se nesprávností. Bylo totiž upozorněno v tisku útokem na zahraniční ministerstvo, že nějaký úředník z ministerstva ukradl peněžní dopis adresovaný do Paříže choti p. Longena. Nařídil jsem okamžitě, aby věc byla prozkoumána a zjistiv, že má skutečný podklad, telegrafoval jsem šifrou panu Perglerovi dne 20. října 1920, že má Nováka suspendovati.

Novák telegram dešifroval, falšoval a předložil p. Perglerovi tuto zfalšovanou depeši, kterou se nařizuje povýšení pana Nováka. Ministerstvo zahraničních věcí nedostávajíc po celý měsíc odpovědi, telegrafuje znovu dne 6. listopadu 1920, nařizujíc propuštění s dvouměsíční výpovědí.

Nové falšování depeše p. Novákem, která ve zfalšovaném znění nařizuje poslání Nováka domů a vyplacení sumy na cestu. Pan Pergler všecko to, co Novák mu předložil, vykonal. Nejen že dle předpisu ministerstva zahraničních věcí nižší úředník nesmí mít šifru svěřenu, ale p. Pergler se ani nepřesvědčil o správnosti dešifrované depeše v případě, kdy se týkal toho, kdo ji dešifroval.

Představme si jen, že se jednalo o vyslanectví u velmoci, že mohlo se jednat i o důležité věci jiného druhu a že všecko. to měl v rukách zřízenec tohoto rázu! Ukazuje to zcela dobře na stupeň svědomitosti šéfovy.

5. Pergler odjel počátkem června 1921 do Ameriky a s provinilým personálem, jenž byl z Tokia odvolán, bylo zavedeno disciplinární vyšetřování. Výsledek jeho byl tento: leg. taj. dr. Reichmann byl nálezem disciplinární komise uznán vinným a dán na trvalý odpočinek. Stížnost dra Reichmanna proti tomuto nálezu byla Nejv. správním soudem zamítnuta. Sl. Eliášové byl disciplinárně zastaven postup, Kizlink byl propuštěn a rovněž sluha Rů

žička. Novák, jenž dopustil se výše uvedených věcí, na základě falšované své depeše byl panem Perglerem poslán domů po vyplacení sumy, již sám falešně si určil. Odjel do Ameriky, provázen jsa k lodi vyslancem Perglerem a jeho chotí, což samo osvětluje vzájemný jejich poměr.

6. Stalo se to v době, kdy p. Pergler aspoň musil míti proti němu důvodné podezření. Bylo tedy od Perglera při nejmenším veliko,a neprozřetelností, že Nováka nechal z Tokia odjeti a že neučinil včas proti němu potřebná opatření. Teprve když za několik dní po odjezdu Novákově přišel z Prahy nový kabelogram, nařizující vyslanci, by proti podvodníku Novákovi přísně zakročil a když leg. tajemník Reichmann dal vyslanci další usvědčující materiál proti Novákovi, Pergler viděl celý dosah svého nemožného a nezodpovědného počínání. Ztratil všechnu rozvahu a provedl zatčení Nováka, nacházejícího se tou dobou na moři, způsobem tak nevhodným a diplomaticky neobratným, že uvedl v činnost policejní aparát tří velmocí (Japonska, Ameriky a Anglie) a rozvířil aféru Novákovu tak, že proběhla světovým tiskem a vážnost Československé republiky, zejména v Japonsku, poškodila. Novák byl pak v Japonsku odsouzen soudem do vězení na 18 měsíců pro podvod. Vyslanci Perglerovi jednalo se totiž o to, aby Novák do Čech se nevrátil a aby vylikvidoval sám celou aféru v Japonsku, doufaje, že tím aféra do veřejnosti nepronikne. Do značné míry se mu to podařilo. Ministerstvo zahraničních věcí samo, neznajíc dosud dosah nepořádků v Tokiu, soudilo, že p. Pergler se stal obětí podvodníka.

Úřednictvo vyslanectví však, vidouc celý případ Novákův, vidouc zodpovědnost vyslancovu, připomínajíc si, že vyslanec Pergler měl v Novákovi důvěrníka, trpěl mu invektivy na centrálu, jiné vyslance i ministra, vědouc, že ho užívá ke službám osobním atd., bylo tím více demoralisováno, ministerstvu předalo najednou celý nový materiál obžalob, z nichž vysvitlo všechno to, co nahoře bylo řečeno: jak vyslanec Pergler úřadoval, jaké byly poměry na vyslanectví, jak si počínal jako šéf. Ministerstvo poznavši to, zakročilo s plnou energií, povolavši vyslance do Prahy k zodpovídání se.

7. Z dalšího vyšetřování vyplynulo pak najevo, že k této naprosté nezpůsobilosti administrativní vyslanec Pergler připojil neomluvitelné nepořádky a ledabylost ve věcech finančních. Měl ve zvyku směšovati v pokladně vyslanectví své peníze se státními, vybíral si bez platebních poukazů ministerstva vysoké obnosy pro sebe i svou rodinu (zálohy na služné, stravné, recepce a cestovné), které namnoze dosud nejsou řádně vyúčtovány, a tím vším způsobil jen ve svém úřadě finanční a účetní zmatek i chaos. Tak na př. vyslanec Pergler neměl vyúčtovány, resp. řádně povoleny tyto obnosy: výdaje za recepce 862 Ye, dále zálohu na zpětnou cestu svou a své rodiny do vlasti 8100 Ye, různé položky za stravné jeho rodiny r. 1920 obnosem více než 900 Ye a konečně cestovní zálohy do Vladivostoku v létě 1920 v sumě 15.000 Ye. Ještě před nastoupením poslední své cesty (do Ameriky) dal si vyplatiti bez povolení ministerstva zálohu na služné 10.866 Ye, kterou vyúčtoval dodatečně jako služné za květen až srpen 1921; dále vzal si samovolně neobyčejně vysokou zálohu na cestu (bez udání cíle) 8100 Ye.

Vedle toho vysl. Pergler si dal v Americe v srpnu 1921 vyplatiti další zálohu na cestu své rodiny do Evropy obnosem 5517 dolarů, kterážto záloha mu byla povolena ministerstvem jen pod podmínkou, že rodina jeho se trvale usadí v Československé republice. Charakteristické také jest, že Pergler dopustil, aby smluvní zřízenec Růžička hospodařil s částí peněz legačních a z nich dokonce platil i soukromé dluhy úřednictva -nač se přišlo teprve kontrolou při propuštění Růžičkově. Vůbec lze říci, že účty tokijského vyslanectví mohly býti dány do pořádku po dlouhém a pracném zjišťování a na základě velmi benevolentního dodatečného schválení se strany ministerstva zahraničních věcí.

8. Když důkladným administrativním šetřením byla nade vši pochybnost zjištěna naprostá nezpůsobilost Perglerova zastávati diplomatické místo mu svěřené a zároveň plná jeho odpovědnost za nepřístojnosti a zlořády na vyslanectví tokijském panující, ministerstvo zahraničních věcí stálo před otázkou, má-li proti vysl. Perglerovi rovněž zakročiti disciplinárně, jako proti ostatnímu provinilému personálu, a

na základě nálezu disciplinárního senátu potom jej propustiti, či má-li voliti k vyřízení jeho věci jinou cestu. Z ohledů na vysoké úřední postavení Perglerovo, na jeho činnost politickou i na jeho účast při osvobozovací akci v době válečné zvolilo postup dle § 80 služební pragmatiky, dle něhož ústřední úřad může z moci úřední přeložiti do výslužby úředníka, který projeví trvalou nezpůsobilost zastávati řádně své služební místo, jestliže toho závažné důvody vyžadují. Při tom však nepustilo s mysli ještě jeden možný způsob rozřešení případu Perglerova, totiž navrhnouti mu resignaci a urovnati vše jaksi po dobrém, cestou smírnou, která se jevila z důvodů politických nejlepší. Ministerstvo zahraničních věcí chtělo usnadnit takto situaci diplomatu, který ukázal tak křiklavým způsobem svou neschopnost vést úřad, měl nepořádky administrativní a peněžní a ukázal se neloyálním k úřadu centrálnímu.

Dne 2. srpna 1921 bylo Perglerovi do Ameriky telegrafováno, že jeho záležitost byla předána vyšetřující komisi, sděleno mu, že jest dán do disponibility a že se zve do Prahy. Pergler skutečně koncem měsíce záři 1921 přijel do Prahy, kde mu byl v polovině prosince oznámen úmysl ministerstva užíti jedné ze zákonných cest, jež mu dává služební pragmatika, t. j. dáti jej trvale do výslužby ve smyslu § 80 služ. pragmatiky, sděleny mu důvody a zároveň vyzván, aby v zákonné lhůtě podal své námitky. Pergler odpověděl dvěma rozklady ze dne 9. a 11. ledna 1922, jež byly ministerstvem důkladně prozkoumány a jejichž obsah spíše jeho vinu potvrzoval, než aby ji vyvracel.

9. To cítil velmi dobře Pergler sám a pod tíhou usvědčujících jej důkazů vyžádal si 10. února 1922 slyšení u ministra zahraničních věcí Beneše. Při této rozmluvě především uznal své chyby do té míry, že prohlásil, že skutečně neosvědčil nutnou rozhodnost v úřadě jako šéf, že nezachoval náležité opatrnosti a že se provinil proti předpisům o šifře žádal ministra, aby vině této dán byl výraz tím, že by byl dán do disponibility na několik let (2-3 léta).

Znaje přesně podstatu celého případu, znaje již podrobně ducha, s jakým se jednalo na vyslanectví proti elementárním příkazům nejen pragmatiky, ale i slušnosti (hledá ní materiálu proti jiným vyslancům), věda, že celý případ je znám úřednictvu zahraničního ministerstva a že by to demoralisovalo, kdyby otázka definitivně nebyla vyřešena, žádal jsem p. Perglera, aby resignoval..

Pan Pergler prosil i hrozil. Prosil znovu o disponibilitu, hrozil, že celý případ přijde do veřejnosti, že bude kandidovat za poslance a že z otázky té stane se politická aféra.

myl-li jsem přesvědčen o nutnosti resignace před tím, byl jsem nyní morálně nucen ji žní dat: nemohl jsem ustoupit ani hrozbě úředníka, že bude kandidovat a že provede boj, ani jsem nemohl se vystavit možnosti, že by někdo tvrdil, že ze strachu před veřejným projednáním otázky jsem ustoupil a aféru zatušoval.

Sděliv p. Perglerovi, že nemám nic proti tomu, když se odvolá k veřejnosti, setrval jsem na svém stanovisku: buď podá resignaci, anebo věc půjde cestou stanovenou služební pragmatikou. Pan Pergler na konec se rozhodl a ústně resignaci mi dal. žádal jen, aby mohl odjet do Ameriky ještě jako vyslanec, aby neměl potíží a že písemnou resignaci pošle po svém příjezdu do Ameriky. Resignaci jeho jsem přijal a žádosti jeho vyhověl, on pak odevzdal hned svůj pas ministerstvu k vidování a věc byla připravována dle dohody.

Resignace byla pro p. Perglera nejčestnějším východiskem ze situace, kterou si vlastní vinou připravil. Vzhledem k revoluční činnosti Perglerově ministerstvo vyšlo mu vstříc a když 29. dubna 1922 aktem č. 59.484/22 zavázal se podati svou resignaci písemně, dodatečně schválilo nepovolená předem vydání.

Na to vyjednával p. Pergler, vzhledem k mému odjezdu na konferenci v Janově, o své věci jen s úředníky osobního referátu, kteří dostati instrukce dle osobní mé dohody s p. Perglerem. Při tomto jednáni vyřízeny byly věci finanční a zároveň i věc resignace, ke které se zavázal p. Pergler přípisem tohoto znění:

Na základě ústního vysvětlení mně dnešního dne daného podepsaným referentem ministerstva zahraničních věcí souhlasím s navrhovaným mi řešením finanč

ním a služebním a své rozhodnutí o resignaci podám ministerstvu ihned po svém ohlášení se ve Washingtonu a to přímo do rukou vyslanci republiky československé tamtéž k dalšímu doručení do Prahy. žádám však, aby cestovní záloha do Ameriky zvýšena byla na 1500 dolarů a zbytek sumy v řešení uvedené vyplacen byl ihned ve Washingtonu po odevzdání shora řečeného mého rozhodnutí. Zálohu cestovní v řešení vytčenou pro sebe a svoji rodinu do svého trvalého bydliště pak vyúčtuji. V Praze, dne 29. dubna 1922. Karel Pergler. - Bačkovský. - Dr. Novák.

Podání písemné resignace až v Americe odůvodnil pan Pergler oběma úředníkům opět jako ministru, že by měl obtíže s emigračními úřady americkými a že po případě vůbec by se nedostal do Ameriky; ale ujistil oba na prohlášení z 29. dubna spolupodepsané úředníky ministerstva zahraničních věcí, že resignační akt podá ihned po svém příjezdu do Washingtonu, a dále před nimi prohlásil, že s finančním řešením mu navrhovaným plně souhlasí, poněvadž ví, že jiného mu nezbývá.

V době, kdy toto ujednání p. Perglera s oběma úředníky se stalo, byl jsem na konferenci v Janově. Byv požádán úřadem o schválení dal jsem tyto instrukce:

a) S panem Perglerem musí se postupovati přesně dle předpisů: benevolentně ohledně vyúčtování předem nepovolených výdajů v Tokiu, ale dalšího placení nelze poskytnouti leč přesně dle toho, co mu náleží dle předpisů jako vyslanci až do doby resignace. Nesmí se učiniti nic, co by znamenalo ustupování jeho hrozbám.

b) Před definitivním vyřešením otázka resignace musí býti vyřízena; jinak nastupujeme cestu úřední dle předpisů.

Postup ten byl také úřadem zachován.

Když Perglerovi 15. května 1922 byla vyplácena cestovní záloha 1500 dolarů, znova úředníkům v ministerstvu zahraničních věcí při této příležitosti prohlásil, že okamžitě po svém příjezdu do Ameriky zašle písemnou resignaci, a podotkl dále, že s řešením tímto a specielně s nynějším jednáním ministerstva vůči své osobě jest úplně spokojen, že se s ním zacházelo "gentlemensky" a že ví, že mu jiného nezbývá, než resignace.

10. Bohužel, to, čeho dopustil se pan Pergler dále bylo vrcholem dosavadní jeho činnosti. Přes dané slovo ministrovi, přes svůj písemný závazek, stvrzený podpisy obou úředníků, přes několikeré prohlášení a dlouhé vyjednávání o celé věci, ještě v Praze, před svým odjezdem do Ameriky, dne 1. června zkoncipoval v Praze dopis ministerstvu nadepsaný "Rozhodnutí o mé resignaci a jeho zdůvodnění" (datován jest 1. června 1922), jehož kopii dal třetí osobou poslati z Brna 2 3. června, t. j. v době, kdy byl již v Americe a v němž ministerstvu zahraničních věcí v Praze oznamuje, že resignovati nebude. Originál předložil 19. června v zapečetěném dopise na čsl. vyslanectví ve Washingtoně, žádaje o výplatu 3219 dolarů. Zástupce vyslancův pan dr. Stangler zdráhal se obnos jmenovaný vyplatiti, ale když vyslanec Pergler ujistil ho čestným slovem, že má s ministerstvem zahraničních věcí pevné ujednání, z něhož vyplývá jeho nárok na 3219 dolarů, a že by vyplacený obnos vyslanectví vrátil, kdyby mimo nadání toto ministerstvo tohoto postupu neschválilo. Dr. Stangler vyplatil Perglerovi 3000 dolarů zálohou.

Z postupu tohoto dvě věci jsou patrny:

1. V okamžiku, kdy takřka podpisoval závazek na ministerstvu zahraničních věcí a dával své slovo úředníkům o resignaci, psal dopis ministerstvu, v němž závazek

svůj ruší.

2. Hlavní věc o níž mu šlo, byla obdržení peněz na washingtonském vyslanectví. Vybral je 19. června a 23. června dal třetí osobou z Brna poslati dopis už 1. června stylisovaný.

Bude mi snad dovoleno, abych se zdržel všech komentářů o tomto jednání pana vyslance.

Finanční vyřízení věci Perglerovy stalo se dle běžných předpisů ministerstva zahraničních věcí. Celkově Pergler obdržel v Praze svůj běžný plat, zálohou na cestu do Ameriky 1500 dolarů a v Americe měl mu čsl. vyslanec po předložení, dle jeho přání zapečetěné resignace vyplatiti zbytek 3219 dolarů z titulu přesídlení rodiny, doplatku služného a cestovní zálohy.

11. Když Pergler takovýmto způsobem ministerstvo zahraničních věcí výslovně

podvedl, toto již neváhalo nastoupiti přesni; úřední cestu, předložiti ministerské radě původní svůj návrh na jeho pensionování ve smyslu § 30 služební pragmatiky. Návrh byl ministerskou radou schválen a 12. října 1922 podepsán presidentem republiky.

Návrh byl odůvodněn takto

a) Naprostá nezpůsobilost Perglerova věcná i mravní zastávati místo mu svěřené byla dokumentována tím, že jeho zaviněním nastala na tokijské legaci desorganisace a mravní rozvrat, administrativní i finanční nepořádky.

b) Pergler porušil předpisy o šifrování způsobem hrubým a krajně neopatrným, v diplomacii snad ojedinělým.

c) Strpěl, aby personál otevřeně intrikoval mezi sebou, vůči jiným vyslancům i vůči ministerstvu. Vyslanec dokonce sám se toho účastnil.

d) Tímto rozvratem na vyslanectví tokijském, který byl dokumentován i výsledkem rozsáhlého vyšetřování s personálem zavedeného (propuštěni dva smluvní úředníci a 1 zřízenec, 1 definitivní úředník konceptní pensionován a 1 kancelářský úředník disciplinárně potrestán), byla prestiž republiky československé na venek poškozena.

e) Neloyálnost vyslancova byla dokumentována jeho postupem na vyslanectví a vyvrcholena v jeho jednání ve věcech resignace.

12. O panu Perglerovi další dobrá vysvětlení dají tato fakta: V Americe pokusil se hned o skandalisování ministerstva a československé zahraniční politiky vůbec. Psal články do new-yorkských listů podepsané i anonymní, dal tisknout letky a posílal je do republiky, aby štval proti ministerstvu.

Současně však v různých formách ministerstvu dával na vědomí, že přestane, když mu ministerstvo ustoupí. Tento nemravný nátlak přirozeně velmi rozhodně byl odmítnut. Dám o něm aspoň tyto doklady

V první polovici února vyhledal p. Pergler jednoho našeho úředníka, jemuž řekl, že počká ještě pět až šest týdnů, a jestliže ministerstvo mu do té doby nedá peníze na cestu do Čech, že udělá v českém i anglickém tisku ministerstvu velikou ostudu.

Při jiné příležitosti sdělil dvěma našim úředníkům tiskovým ve Washingtonu, že bude znemožňovati činnost našeho vyslanče i našeho zpravodajství v Americe, že však by byl ochoten vyjednávati s ministerstvem a že by věděl východisko tak, aby nebylo zadáno "prestiži" ministerstva.

13. To vše by snad stačilo ku charakteristice pana Perglera; je však dlužno odpovědět na to, jak se snaží své poklesky a přečiny vyložit. Mluví o "Dreyfusiadě" a naznačuje, že prý mu ministerstvo vědomě dalo špatné úředníky, kteří ho do zlé situace na vyslanectví dostali.

Konstatuji tudíž:

Novák, nejvíce provinilý, byl přijat do úřadu dokud jsem byl v Paříži a poslán s mírovou delegací jako stenograf; odtud se vrátil brzo zpět a když p. Pergler přijel přede mnou do Prahy, v ministerstvu si ho zvolil za svého pomocníka při přípravách svých do Tokia. Před odjezdem do Tokia upozorňoval p. Strimpl a p. Jan Masaryk pana Perglera, aby na Nováka byl pozorný. Výsledku, jak patrno, to nemělo.

Pan dr. Reichmann byl původně určen do Tokia v době, kdy za vyslance do Tokia měl býti jmenován úředník jiný. Dr. Reichmann tohoto úředníka žádal a s ním dohodl, že ho do Tokia vezme: Když pak do Tokia byl určen p. Pergler, žádal mne p. dr. Reichmann dopisem, poslaným mně do Paříže, aby mohl jeti přece jen do Tokia s p. Perglerem. žádal j sem ho, aby se s panem Perglerem dohodl a napsal jsem dopis p. Perglerovi, upozorňuje ho na to, že dr. Reichmann zvlášť by si přál do Japonska býti přidělen. Podotýkám, že značnou dobu dohoda mezi oběma byla úplná a že, jak vykládá dr. Reichmann, spory začaly k vůli Novákovi, jemuž Pergler; jako kancelářskému smluvnímu úředníku, dával přednost před ostatními silami konceptními. Je tudíž patrno, že dr. Reichmann byl určen pro vyslanectví v Tokiu již před jmenováním p. Perglera vyslancem v Tokiu, tedy původně pro chéfa jiného. Slečna Eliášová byla přijata do služeb zahraničního ministerstva na opětovné do

poručení několika poslanců, kteří ji doporučovali jako znatelku a spisovatelku o věcech japonských. Byl to prvý případ vyšší úřednice ženy a jen pro tyto zvláštní důvody a doporučení byla přijata a přidělena do Japonska, majíc za sebou větší znalosti o zemi i kultuře její.

Tyto tři osoby byly hlavně účastny sporů v Tokiu.

Tak věc se má ve skutečnosti. Tvrzení Perglerovo je samo v sobě absurdní, ale aby bylo jasno úplně, bylo třeba také toto povědět. Dlužno ovšem podotknout, že p. Pergler dle služební pragmatiky měl nejen právo a možnost, ale i povinnost pořádek v ú řadu si učinit a nehodných sil se zbavit. O to pán Pergler vůbec pokusu neučinil a nikdy o to nežádal.

14. Konečně závěrem: Ministerstvo zahraničních věcí neodpovídalo dosud na invektivy bývalého vyslance, soudíc, že veřejnost dobře pochopí motivy tohoto jednání. Poněvadž však přece jen se ukázalo, že veřejnost je uváděna mlčením ministerstva v omyl, rozhodl jsem se na celou otázku vrhnouti světlo plné.

Váhal jsem také proto, že jednak ve věcech služby zahraniční je třeba zachovat vždy jistou slušnou diskrétnost, jednak jsem doufal, že p. Pergler, vida, že hrozby a skandalisování jeho k ničemu nevede, konečně si uvědomí, jakou roli, již nebudu kvalifikovati, hraje. Nestalo se to; proto jsem odložil všecky ohledy a věc podrobně objasnil.

Konečně dodávám ještě toto:

1. Ministerstvo v celém postupu chovalo se diskrétně a benevolentně, jsouc při tom však rozhodné v odstraňování zlořádů.

2. Ministerstvo postupovalo přesně dle předpisů zákona.

3. Ministerstvo nemohlo trpět, aby lidé takového druhu mohli býti na tak zodpovědných místech a musilo učiniti co nejrozhodnější kroky k nápravě.

Doznávám, že všecky tyto podrobnosti jen nerad sděluji veřejnosti. Jsa však k tomu nucen, dávám je plně, aby bylo s věcí definitivně skončeno.

V Praze 8. března 1923.

Ministr věcí zahraničních:

Dr. Edvard Bereš, v. r.