Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o státním soudě.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

HLAVA I.

Organisace státního soudu.

§ 1.

Zřízení státního soudu.

Pro celé území Československé republiky zřizuje se státní soud v sídle nejvyššího soudu.

§ 2.

Složení státního soudu.

Státní soud skládá se z předsedy, jeho náměstka a potřebného počtu soudců z povolání a přísedících.

Předsedu státního soudu a jeho náměstka jmenuje na návrh vlády president republiky na dobu tří let.

Předsedu zastupuje jeho náměstek a náměstka soudce z povolání podle služebního pořadí nejstarší.

Potřebný počet soudců z povolání ustanovuje president nejvyššího soudu ze členů tohoto soudu na jeden rok. Na touž dobu ustanovuje jejich náhradníky (§ 5, odst. 1. a 2.) ze soudců znalých vojenského trestního práva. Soudcové z povolání pozbývají svého úřadu, jakmile přestali býti členy nejvyššího soudu.

Kolik má býti přísedících, určí vláda pokaždé padle potřeby. Jmenuje je na dobu tří let president republiky z osob, které mu navrhne vláda.

Týmy způsobem děje se jmenování nových členů a zbytek funkčního období, ukáže-li se toho potřeba.

§ 3.

Přísedící.

Přísedící musí býti státními občany československé republiky práva znalí, nejméně 40letí, nesmějí býti nezpůsobilými k úřadu porotce (§ 2 zákona z 23. května 1919, č. 278 Sb. z. a n.) a nesmějí býti aktivními státními zaměstnanci, vyjímajíc vysokoškolské profesory.

úřad přísedícího smí býti odmítnut nebo složen jen z důvodů závažných. Rozhodnouti o tom náleží předsedovi státního soudu. Přísedící, pokud konají svůj úřad, jsou soudci po rozumu § 98 ústavní listiny; za porušení svých soudcovských povinností odpovídají jedině disciplinárnímu soudu nejvyššího soudu.

Disciplinárními tresty jsou písemné napomenutí, peněžitá pokuta do 10.000 Kč a ztráta členství ve státním soudě. Na tuto ztrátu uzná disciplinární soud také, vyjde-li najevo, že přísedící neměl v době svého jmenování některé náležitosti uvedené v odst. 1. nebo že jí později pozbyl.

§ 4.

Zasedací období.

Státní soud soudí v obdobích, jichž počet a počátek určí podle potřeby jeho předseda.

§ 5.

Senáty.

Hlavní přelíčení před státním soudem koná se před senátem složeným ze šesti členů. Tři z těchto členů jsou soudcové z povolání, z nichž jeden předsedá.

Jde-li o případy, kde jsou obžalovány výlučně osoby podřízené pravomoci soudů vojenských, budiž na místo jednoho soudce z povolání přibrán náhradník ze soudců znalých vojenského trestního práva (2, odst. 4.), Pro případy jiné těchto náhradníků přibírati nelze.

Předseda státního soudu sestaví před počátkem každého kalendářního roku potřebný počet senátů na celý tento rok tím způsobem, že stanoví jejich předsedy a členy, jakož i potřebný počet náhradníků; při tom zároveň urči, v,jakém pořadí náhradníci nastupují. Takto sestavené stálé senáty vyhlásí se v úředním listě československé republiky. Veškerá rozhodnutí mimo hlavní přelíčení, pokud nenáležejí předsedovi soudu nebo předsedovi senátu, činí státní soud ve shromáždění tří soudců z povolání. Proti těmto rozhodnutím není opravného prostředku.

§ 6.

Vyloučení a zamítání.

(1) člen státního soudu je vyloučen:

1. je-li činem sám poškozen nebo je-li poškozený, obviněný, žalobce neb obhájce s ním příbuzný nebo sešvakřen v pokolení vzestupném nebo sestupném, je-li jeho bratranec nebo sestřenice nebo s ním ještě blíže příbuzný nebo ve stejném stupni sešvakřen, je-li k němu v poměru adoptivním nebo pěstounském, poručenském neb opatrovnickém;

2. byl-li mimo svůj úřad svědkem trestného činu nebo byl-li v této trestní věci vyslechnut jako svědek nebo znalec;

3. byl-li v téže věci vyšetřujícím soudcem, obhájcem, zástupcem soukromého žalobce neb účastníka nebo státním zástupcem.

(2) Obviněný i veřejný žalobce (§ 8) má právo zamítnouti soudce z povolání, může-li uvésti a osvědčiti jiné podstatné důvody proti jeho úplné nestrannosti.

(3) Každý člen soudu, u něhož se vyskytne některý důvod uvedený v odstavci prvním nebo druhém, je povinen oznámiti to ihned předsedovi státního soudu. Předseda učiní toto oznámení presidentovi nejvyššího soudu.

(4) O vyloučení nebo zamítnutí člena státního soudu rozhoduje s konečnou platností předseda státního soudu nebo president nejvyššího soudu.

Obviněný může zamítnouti dva přísedící bez udání důvodu (§ 19). Je-li několik obviněných, vykonávají toto právo zamítací společně. Neshodnou-li se, rozhoduje větší počet hlasů, při rovnosti hlasů je odmítnut ten, kdo v seznamu přísedících je uveden na místě pozdějším.

(6) Právo zamítací uvedené v odstavci druhém a pátém lze vykonati nejpozději osmý den před hlavním přelíčením.

(7) Došlo-li k vyloučení nebo zamítnutí člena státního soudu, učiní předseda státního soudu čeho třeba, aby byl senát doplněn.

§ 7.

Slib.

Předseda státního soudu, jeho náměstek a soudcové z povolání vykonají do rukou presidenta nejvyššího soudu sliby že budou šetřiti zákonů a věrně plniti své soudcovské povinnosti. Stejný slib vykonají přísedící před svým prvním soudcovským úkonem do rukou předsedy státního.soudu, který je před tím upozorní na jejich práva a povinnosti.

§ 8.

Veřejný žalobce.

Veřejným žalobcem u státního soudu je vrchní státní zástupce v sídle státního soudu nebo jeho náměstek.

§ 9.

Osobní a věcné náklady.

O potřebný pomocný personál, místnosti a věcné potřeby postará se justiční správa.

Přísedícím přísluší náhrada za ztrátu času, a nebydlí-li v místě soudu, také náhrada za cestu, nocleh a stravu ve výši, která se určí nařízením.

Stejným způsobem se ustanoví, jaká náhrada přísluší obhájcům zřízeným z moci úřední. Tyto náklady zakládá stát s výhradou práva k náhradě proti osobě, která je povinna nésti útraty trestního řízení.

§ 10.

Pořádkové pokuty.

Nedostaví-li se přísedící k hlavnímu přelíčení bez dostatečné omluvy, může mu předseda senátu uložiti peněžitou pokutu, přiměřenou jeho majetkovým poměrům a podle okolností též náhradu útrat zmařeného hlavního přelíčení. Přísedící má právo do osmi dnů podati proti tomu námitky, o nichž rozhodne s konečnou platností tříčlenný senát (§ 5, odst. 4.).

§ 11.

Příslušnost.

Sbíhá-li se s trestným činem, o němž přísluší rozhodovati státnímu soudu, jiný trestný čin, náleží státnímu soudu konati trestní řízení také o tomto trestném činu, je-li s oním ve skutkové souvislosti. Státní soud může však takovou trestní věc vyloučiti a odkázati ji soudu "jenž by jinak byl příslušný.

HLAVA II.

Řízení.

§ 12.

Obecná zásada.

U řízení před státním soudem platí obdobně ustanovení trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., pokud tento zákon nestanoví odchylek.

§ 13.

Řízení přípravné.

Přípravné řízení koná se u soudu občanského nebo vojenského, příslušného podle obecných pravidel, a to podle ustanovení trestního řádu pro tento soud platného.

Před podáním spisu obžalovacího je provésti vyšetřování (přípravné vyšetřování, vyhledávací řízení).

§ 14.

Řízení obžalovací.

Po skončeném vyšetřování podá státní zástupce soudu uvedeného v § 13 do čtrnácti dnů obžalovací spis u státního soudu v předepsaném počtu stejnopisů, přípoje veškeré spisy.

Státní soud rozhodne z povinnosti úřední o své příslušnosti a přípustnosti obžaloby podle zásad uvedených v §§ 211 a 213 až 21.5 tr., s úchylkami uvedenými v následujících paragrafech. Proti tomuto rozhodnutí není opravných prostředků.

Soukromý účastník nemá práva podati obžalobu podpůrnou (§ 48 tr. ř.).

§ 15.

Uzná-li státní soud, že je příslušný a že obžaloba je přípustná, vysloví, že obviněný se dává v obžalobu. Zároveň rozhodne o uvalení nebo dalším trvání vazby, jakož i o tom, má-li se některá věc vyloučiti z trestního řízení. 0 svém rozhodnutí dá věděti obviněnému zároveň se spisem obžalovacím a veřejnému žalobci (§ 8).

§ 16.

Prohlásí-li se státní soud nepříslušným, uvědomí o tom obviněného i státního zástupce podavšího obžalovací spis. Tomuto státnímu zástupci náleží, aby do osmi dnů u příslušného soudu buď podal nový spis obžalovací neb učinil jinaké návrhy.

Totéž platí, vyloučil-li státní soud některou trestná věc ze společného řízení a odkázal-li ji soudu jinak příslušnému.

§ 17.

Výrok jiného soudu o nepříslušnosti.

Má-li sborový soud první stovce. soud porotní nebo soud vojenský, před nímž se koná hlavní přelíčení, za to, že věc náleží před státní soud, vysloví usnesením svou nepříslušnost. Rozhodnouti o tom náleží v řízení před soudem porotním soudnímu sboru samému. Proti takovému usnesení není opravného prostředku.

Má-li soud rozhodující o námitkách proti obžalovacímu spisu za to, že je příslušný státní soud, vysloví toliko nepříslušnost soudu, u něhož byl podán spis obžalovací, uveda tento důvod.

V obou těchto případech náleží státnímu zástupci, a,by do osmi dnů buď podal státnímu soudu nový spis obžalovací neb učinil jinaké návrhy.

§ 18.

Závaznost výroku o nepříslušnosti státního soudu.

výrok státního soudu, jímž se prohlásil nepříslušným, je pro všechny jiné soudy závazný, leč by skutkový podklad tohoto výroku podstatně se změnil po rozhodnutí státního soudu.

§ 19.

Přípravy k hlavnímu přelíčení.

Předseda senátu, když uvědomuje obviněného o rozhodnutí podle § 15, vyzve ho zároveň, aby se prohlásil, chce-li, hledě na spis obžalovací, činiti návrhy na provedení dalších průvodů nebo jinaké zjištění. Zároveň vyzve jej, aby do určité lhůty oznámil, zřídí-li si obhájce; neučiní-li tak, zřídí se mu neodkladně obhájce z moci úřední z osob oprávněných k obhajování u soudů Československé republiky.

Usnese-li se státní soud, aby obviněný byl vzat do vazby neb aby v ní byl ponechán, zařídí předseda senátu, aby byl dodán do věznice, určené pro vyšetřovance státního soudu.

Den hlavního přelíčení nařídí předseda senátu tak, aby obsílka byla obžalovanému doručena nejpozději čtrnáct dnů před tímto dnem, leč by obviněný výslovně souhlasil se zkrácením této lhůty.

Spolu s obsílkou buďtež obviněnému oznámena jména členů nalézacího soudu a jména náhradníků a budiž poučen o právu zamítacím.

Hlavní přelíčení koná se zpravidla v sídle státního soudu. Podle potřeby může však státní soud se usnésti, že hlavní přelíčení se bude konati na jiném místě republiky.

§ 20.

Hlavní přelíčení.

Hlavní přelíčení koná se podle pravidel platných pro sborové soudy první stolice.

Zastupování obžaloby při hlavním přelíčení může ministerstvo spravedlnosti přenésti na některého státního zástupce.

Státní soud rozhodne v každém případě ve věci samé, i když nabude přesvědčení, že čin. jehož se obžalovaný dopustil, náleží pod jiné ustanovení trestního zákona nežli je v obžalobě uvedeno.

Při rozhodování věci řídí se státní soud ustanoveními trestních zákonů, jichž by bylo užiti soudu příslušnému podle obecných pravidel.

Úhrnný a sjednocený trest podle § 517 trestního řádu zák. čl. XXXIII z r. 1896, stanoví státní soud vždy sám v neveřejném sedění. Proti tomuto rozhodnutí není opravného prostředku.

§ 21.

Hlasování.

Přísedící hlasuji před soudci z povoláni a to věkem starší před mladšími.

22.

Opravné prostředky.

Proti rozsudku státního soudu je přípustna jedině dovolací stížnost na nejvyšší soud z těchto důvodů:

1. že byl porušen trestní zákon (§ 281, č. 9 až 11 tr. ř.),

2. že byla hrubě porušena některá stěžejní zásada trestního řízení.

Důvod uvedený pod č. 2 lze uplatňovati toliko, měla-li vytýkaná vada rozhodující vliv na výrok o vině.

Zmateční stížnost k zachování zákona je přípustna.

§ 23.

Dovolací stížnost mohou podati ve prospěch obžalovaného obžalovaný, jeho zákonný zástupce a obhájce; je-li obžalovaný nezletilý, může proti jeho vůli dovolací stížnost podati zákonný zástupce i obhájce.

V neprospěch obžalovaného může ji podati toliko veřejný žalobce (§ 8).

Jinak platí o podávání dovolací stížnosti a řízení o ní obdobně ustanovení § § 284 až 293 tr. ř. a zákona ze dne 31. prosince 1877, č. 3 ř. z. z r oku 1878. Při tom užíti jest o dovolacím důvodě, uvedeném v § 22, č. 2, ustanovení platných o zmatečním důvodu, uvedeném v § 281, č. 4 tr. ř.

§ 24.

Výkon rozsudku.

Jakmile rozsudek nabude právní moci, zašle státní soud veškeré spisy sborovému soudu první stolice svého sídla, a jde-li o osobu podřízenou vojenské soudní pravomoci, divisnímu soudu téhož místa. Těm náleží postarati se, aby byl rozsudek vykonán podle platných ustanovení. Jim přísluší také učiniti veškerá další rozhodnutí přikázaná jinak soudu nalézacímu. Rozhodovati o návrhu na obnovu trestního řízení a rozhodovati v případech §§ 410 a 411 tr. ř. zůstavuje se státnímu soudu samotnému. Mimořádná obnova řízení podle § 362 tr. ř. je vyloučena.

HLAVA III.

Závěrečná ustanovení.

§ 25.

Státním zástupcem rozumí se v §§ 14, 16, 17 a 20, jde-li výlučně o osobu podřízenou jinak vojenské soudní pravomoci, vojenský prokurátor.

§ 26.

Státní soud je příslušný také pro trestné činy spáchané před účinností zákona na ochranu republiky, pokud obžaloba v této době nenabyla. ještě právní moci.

§ 27.

První jmenování soudců z povolání platí do konce roku 1923, první jmenování předsedy soudu, jeho náměstka a přísedících do konce roku 1925.

§ 28.

Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení.

Jeho provedení ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

Odůvodnění.

Vládní návrh zákona na ochranu republiky přikazuje některé zvláště těžké trestné činy do příslušnosti státního soudu. Nejlepší a nejúčelnější zákon nedosáhl by totiž celého cíle, kdyby se ho správně neužívalo. Je proto nutno v zájmu státu samého, aby souzení těchto trestných.činu bylo přikázáno zvláštnímu soudu, nedotčenému podezřením politického, sociálního nebo národnostního stranictví. Takovým soudem má býti navrhovaný státní soud, jehož složení a řízení před ním vyhrazuje zákon na ochranu republiky zvláštnímu zákonu.

Vláda předkládá návrh zákona o státním soudě, skládající se podstatně ze dvou částí. První část jedná o organisaci státního soudu, druhá pak o řízení před státním soudem. K ním připojují se ustanovení závěrečná.

Pro celé území Československé republiky zřizuje se jediný státní soud. Tím zaručuje se jednotnost judikatury v zájmu jak republiky s mé; tak i občanstva. Podobná koncentrace určitého výseku trestních věcí není ostatně novinkou. Poukázati sluší tu na zákonodárství Německa, které již v dobách mírových přikázalo (§ 13 zákona o organisaci soudů) říšskému soudu vyšetřování i rozhodování v první a poslední stolici o velezradě a zemězradě, namířené proti císaři a říši. Zákonem z 3. června 1914 o zradě vojenských tajemství bylo přikázáno v Německu říšskému soudu také rozhodování zvláště těžkých případů vojenského vyzvědačství. U říšského soudu zřízen pak byl zákonem z 21. července 1922, zvláštní státní soud, jemuž kromě velezrady přikázána ještě celá řada dalších trestných činů proti zákonu na ochranu republiky. Sídlem státního soudu prohlašuje návrh sídlo nejvyššího soudu, jak z důvodů geografických, tak i z důvodů oportunity, poněvadž státní soud z velké části má býti obsazen členy nejvyššího soudu.

Státní soud zřizuje se jako soud řádný a nikoli výjimečný. To plyne jak z jeho úplné samostatnosti (má vlastního předsedu a jeho náměstka), tak i z organického včlenění v organismus řádných soudů republiky.

Skládá se jednak ze soudců z povolání, jednak z přísedících. Jich počet nebyl stanoven pevně, nýbrž bude stanoven podle potřeby a rozsahu agendy.

Při složení jeho bylo však dbáno úzkostlivě toho, aby soudcové byli k vykonávání svého úřadu kvalifikováni a naprosto neodvislí.

Kvalifikaci členů státního soudu zaručuje, pokud jde o soudce z povolání, ta okolnost, že jsou vybíráni z členů nejvyššího soudu, u přísedících pak požadavek, aby byli práva znalí a nejméně 40letí. Pokud jde o mravní kvalifikaci žádá zákon, aby přísedící byli způsobilými k úřadu porotčímu. U soudců z povolání nebylo toho potřebí vysloviti, ježto jich týkají se v tom směru všeobecná organisační ustanovení. Pro porušení soudcovských povinností podřizují se přísedící stejně jako soudcové z povolání disciplinární moci nejvyššího soudu. Návrh tedy zaručuje, že členové státního soudu budou lidé zralí, zodpovědnosti svého úkolu vědomí, odborně vzdělaní a mravně bezúhonní.

Na druhé straně bylo třeba postarati se též o to, aby členové státního soudu byli u výkonu své pravomoci naprosto neodvislí. Záruky neodvislosti spatřuje vláda v tom, že prohlašuje přísedící výslovně za soudce ve smyslu § 98 úst. listiny. Soudcové z povolání i přísedící nemohou tedy po dobu trvání svého úřadu býti tohoto úřadu zbaveni, leč nálezem disciplinárního soudu nejvyššího soudu.

Je-li tím zaručena naprostá neodvislost jednotlivých členů státního soudu, bylo na druhé straně též postarati se o to, aby státní soud jako celek již svým složením byl jak naprosto neodvislý od ostatních ústavních činitelů, tak i aby sám nemohl se státi exponentem politickým.

Prvnímu požadavku bylo vyhověno tím, že jmenovací právo bylo rozděleno. Přísedící jmenuje president republiky z osob, navržených vládou. Ve výběru přísedících je však vláda omezena potud, že nemůže navrhnouti za přísedící aktivní státní zaměstnance s výjimkou vysokoškolských profesorů, kteří pro svou disciplinární autonomii jsou na vládě úplně neodvislí. Aby však ani mezi členy státního soudu nemohly případ od případu býti vybírány osoby vládě snad pohodlnější, provádí se ve smyslu § 99, odst. 2. ústav. listiny zásada stálých senátů, utvořených na celý rok a vždy předem veřejně vyhlášených. Konečně rozšiřuje se i zamítací právo po té stránce, že se dovoluje obviněnému, aby céva z přísedících odmítl bez udání důvodů. I tím je zaručeno, že nebudou k rozhodování povolány osoby, jež by snad obviněný považoval za osobně nebo politicky zaujaté. Rovněž pamatováno na to, aby státní soud sám nemohl se státi význačným politickým exponentem. K tomu směřuje ustanovení, že funkční období soudců z povolání bylo obmezeno na jeden rok, předsedy, jeho náměstka a přísedících na tři raky. Není ovšem vyloučeno, že mohou býti jmenováni znova.

úřad přísedícího není ovšem úřadem lehkým. Nehledě k mravní odpovědnosti ukládá i oběti hmotné. Přes to však vláda považuje v demokratické republice přijetí takového úřadu za občanskou povinnost. Navrhuje proto, aby úřad takový směl býti odmítnut nebo složen pouze z vážných důvodů. V zájmu nerušeného chodu trestního soudnictví bylo nutno stanoviti též zvláštní sankce pro liknavé přísedící. Jsou to pořádkové pokuty nebo také uložení náhrady útrat zmařeného hlavního přelíčení. Přiznává se zásadně náhrada za ztrátu času a těm, kdož nebydlí v sídle soudu, též náhrada za cestu, stravu a nocleh. Výše této náhrady bude určena nařízením, ježto se nedoporučuje, aby zákon byl zatěžován ustanovením, jež bude časem snad vyžadovati změn.

Ve složení nalézacích senátů zachovává zákon naprostou paritu soudců z povolání a přísedících. Povolává do každého senátu po třech členech z obou skupin. Naproti tomu rozhodování mimo hlavní přelíčení přikazuje tříčlennému senátu, složenému ze soudců z povolání. Jde totiž o procesní úkony namnoze neodkladné, jež nad to neprejudikují nikterak rozhodnutí ve věci samé.

Úřad veřejného žalobce svěřuje návrh vrchnímu státnímu zástupci v sídle státního soudu nebo jeho náměstku. Nečiní to však bez výjimky. Zmocňuje totiž ministerstvo spravedlnosti, aby zastávání veřejné obžaloby při hlavním přelíčení svěřilo kterémukoli státnímu zástupci v republice. Děje se tak hlavně v důvodů ekonomických, poněvadž státní. zástupce, jenž byl činný v řízení přípravném, zná zajisté nejlépe a do podrobností nejen obsah spisů, nýbrž i průběh řízení.

Příslušnost státního soudu byla vytčena v § 36 a 37 zák. na ochranu republiky. Tato ustanovení bylo potřebí doplniti pouze po té stránce, že státní soud rozhoduje i v trestních věcech, jež se sbíhají s hlavní trestní věcí, arci jen když tyto věci jsou spolu ve skutkové souvislosti. Ale i pak se připouští, aby státní soud vyloučil trestní řízení pro takové souběžné trestné činy a odkázal je příslušnému soudu.

Řízení před státním soudem má se konati podle obdoby trestního řádu, platného v jeho sídle úchylky, jež návrh zákona uvádí, jsou odůvodněny poměrem státního soudu k jiným soudům. Státní soud je soudem pouze nalézacím. Přípravné řízení náleží konati soudit jinak příslušnému. Trestní věc dostane se tedy před státní soud teprve tehdy, když veřejný žalobce po vyšetřování, jež se v těchto případech obligatorně nařizuje, shledal odůvodněným podati obžalobu.

Na rozdíl od platného práva ustanovuje se, aby, státní soud zkoumal v tomto stadiu z úřední moci svoji příslušnost i přípustnost obžaloby, a aby z úřední moci též rozhodl o uvalení neb dalším trvání vazby neb i o vyloučení některé trestní věci. Dosavadní řízení o námitkách proti obžalovanému spisu byť totiž nepraktické a protahovalo značně řízení. Nové řízení obžalovací je proto také pro obviněného daleko výhodnější jež to nemá býti vyčkáváno teprve jeho námitek.

Zvláštní zmínky zasluhují ustanovení o příslušnosti státního soudu. Shledá-li státní soud, že je příslušný, pak výrok jeho je konečný a přísluší mu rozhodnouti ve věci samé, i když podle výsledku dalšího řízení by čin se jevil jiným trestným činem, do jeho příslušnosti nenáležejícím. To platí i tehdy, když by čin takový patřil před soud porotní. Svou vysokou úrovní a složením jest státní soud při nejmenším rovnocenný soudu porotnímu a nebylo by ekonomické, aby celé řízení pro nepříslušnost později najevo vyšlou mělo býti opakováno. Naproti tomu, uzná-li státní soud, že je nepříslušný, pak výrok jeho je závazný pro všecky ostatní soudy, leč by skutkový podklad jeho rozhodnutí o příslušnosti za dalšího řízení se podstatně změnil.

Zbývá ještě řešiti případ, kdy řízení zahájeno bylo u jiného soudu a tento soud shledal, že je nepříslušný proto, že věc patří před státní soud. V tomto případě mění se dosavadní právo tak, že tento jiný soud vyřkne svou nepříslušnost pouze usnesením. Jinak by v důsledku § 281, č. 6 tr. ř. mohlo dojíti k odporu mezi rozhodnutím nejvyššího soudu a státního soudu. Přípravy k hlavnímu přelíčení jsou obdobné jako v řízení před sborovým soudem. Zmínky zasluhuje ustanovení a obligatorním hájení, k němuž mohou býti povoláni obhájci z celé republiky, dále rozšíření přípravné lhůty k hlavnímu přelíčení a ustanovení o právu zamítacím.

Pro hlavní přelíčení nebylo třeba stanoviti úchylek ze zásad platných pro sborové soudy prvé stolice. Toliko bylo výslovně stanoviti na odstranění možných pochybností, že, pokud tu není ustanovení hmotně právních, platných pro celou republiku, užije státní soud práva platného u soudu, který by byl jinak příslušný, tedy zpravidla toho práva" které platí v místě, kde byl čin spáchán (zák. ze 17. prosince 1920, čís. 1 Sb. z. a n.1921).

Úvahy hodno bylo, nemělo-li se vyloučiti řízení adhesní pro zvláštní povahu státního soudu. Okolnost, že tak osnova nečiní, sluší vysvětliti tím, že zpravidla bude poškozen stát, a to trestnými činy, jichž povaha sama žádá, aby o náhradě škody rozhodl soud, rozhodující o vině. Ostatně § 29 osnovy zák. na ochranu republiky výslovně připouští, aby právě soud trestní vyslovil částečnou konfiskaci jmění odsouzeného ve prospěch státu jako náhradu za škodu činem způsobenou. Toliko bylo vyloučiti právo soukromého účastníka na podání obžaloby podpůrné. Z nejdůležitějších ustanovení návrhu jsou ustanovení(o opravných prostředcích.

Státní soud již svým obsazením zaručuje správnost a nestrannost rozhodování. Přes to návrh jde dále, nežli právo říšsko-německé, a připouští proti rozsudku státního soudu zvláštní opravný prostředek, totiž dovolací stížnost. Jako důvod takové stížnosti může býti buď nesprávné užití práva hmotného nebo vada formální. Pokud jde o první skupinu důvodů dovolovací stížnosti, nemění návrh nic na platném právu (§ 281,č 9-11 tr. ř.). Pouze pokud jde o vady formální, obmezuje návrh důvod dovolací stížnosti na hrubé porušení stěžejních zásad trestního řízení, jež mělo rozhodující vliv na výrok o vině. Ostatně oproti dnešnímu stavu i při tomto obmezení lze mluviti o zlepšení, ježto vliv makové vady na výrok o vině bude moci býti snáze zjištěn, nežli v řízení porotním, kde jeho vliv na rozhodnutí porotců je zpravidla nepřezkoumatelný, ježto porotci výroku svého neodůvodňují.

činnost státního soudu končí zpravidla právní mocí rozsudku. Nemělo by smyslu; aby členové státního soudu, kteří jsou zároveň členy nejvyššího soudu, byli zatěžování i pracemi spojenými s výkonem rozsudku. Pouze bylo nutno vyhraditi jim zvláště důležité akty tohoto porozsudkového řízení, totiž rozhodování o dodatečném zmírnění trestu, o návrhu na udělení milosti (§ 410 a 411 tr. ř.) a o obnově trestního řízení.

Podle § 37 zákona na ochranu republiky mají jurisdikci státního soudu v míru býti podřízeny i osoby, podrobené jinak vojenské soudní pravomoci. V nalézacím soudě bude zasedati dle osnovy aspoň jeden odborník vojenský, jsou-li obviněny výlučně osoby podrobené vojenské soudní pravomoci. Obdobně má v takových případech býti připuštěno, aby veřejnou obžalobu při hlavním přelíčení zastupoval vojenský prokurátor. Ustanovení navrhovaného § 26 souhlasu s článkem IV. uvez. zákona k trestnímu řádu.

Vláda doporučuje, aby návrh tohoto zákona byl přikázán ústavně-právnímu výboru poslanecké sněmovny N. S. k podání zprávy, a po ústavním projednání v poslanecké sněmovně ústavně-právnímu výboru v senátě N. S. rovněž k podání zprávy.

V Praze dne 20. února 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr v. r.