§ 31.
Zabrání a propadnutí.
Má-li obviněný ve svém majetku předměty, o něž se trestným činem obohatil, nebo jiné předměty, jež si za ně opatřil, nebo hodnotí? takových předmětů, může soud prohlásiti, že tyto předměty nebo jich hodnota se zabírají ve prospěch státu.
Předměty, jimiž trestný čin byl podniknut nebo které trestným činem byly vyrobeny nebo získány nebo které jsou zřejmě určeny ke spáchání trestného činu, může soud prohlásiti propadlými ve prospěch státu, nehledě k výsledku trestního řízení, ohrožují-li bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek. Nenáležejí-li tyto předměty obviněnému, rozhodne o propadnutí sborový soud první stolice, u něhož trestní řízení se vede nebo v jehož obvodě se předměty nalézají, ve shromáždění tří soudců v neveřejném sedění po slyšení veřejného žalobce a zúčastněné strany. Na toto rozhodnutí mohou obě strany podati do tří dnů stížnost, o níž rozhodne sborový soud druhé stolice.
§ 32.
Ztráta čestných práv občanských.
Uzná-li soud pro zločin uvedený v tomto zákoně na trest nejméně jednoho roku, vysloví zároveň, že odsouzený pozbývá čestných práv občanských. Totéž může soud vysloviti, když uzná pro zločin na trest kratší jednoho roku, byl-li spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
Ztráta čestných práv občanských znamená:
1. trvalou ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaku, veřejných služeb, hodností a funkcí, akademických hodností a povolání, pro něž taková hodnost je podmínkou, jakož i ztrátu odpočivných a zaopatřovacích požitků, platů z milosti i všelikých jiných plata z peněz veřejných,
2. ztrátu způsobilosti k nabytí a opětnému nabytí práv uvedených pod č. 1,
3. ztrátu práva voliti a volen neb povolán býti k veřejné funkci nebo hlasovati ve věcech veřejných.
Ztráta čestných práv občanských nastane právní mocí rozsudku a trvá, pokud jde o způsobilost k nabytí neb opětnému nabytí akademických hodností a povolání, pro něž taková hodnost je podmínkou; až do vykonání trestu, pokud jde o způsobilost k nabytí neb opětovnému nabytí jiných práv uvedených v odstavci druhém č. 1, po dobu, kterou určí soud od tří do deseti let, a pokud jde o ztrátu práva uvedeného v odstavci druhém č. 3, tři léta. Tato doba počítá se v obou případech posluze uvedených ad vykonáni nebo prominutí trestu nebo promlčení jeho výkonu.
§ 33.
Vypovědění.
Je-li cizinec odsouzen za zločin podle tohoto zákona na dobu nejméně jednoho roku, vysloví soud zároveň, že odsouzený se vypovídá z území republiky.
V ostatních případech odsouzení podle tohoto zákona může to soud učiniti, byla-li činem ohrožena bezpečnost státu, veřejná bezpečnost nebo veřejný pořádek.
§ 34.
Zastaveni periodického tiskopisu.
1. Uzná-li soud v trestním řízení proti určité osobě nebo v řízení podle §§ 492 a 493 trestního rádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., že obsahem periodického tiskopisu byl spáchán zločin nebo přečin uvedený v § 1, § 3, § 5 č. 1, č.2 a 3,§ 14 č.1 a 4,§ 16 č.1 nebo§ 18 č.2 a že hledíc na předcházející taková rozhodnutí učiněná o témž tiskopisu, byť i pod jiným názvem vydávaném, v době poměr ně krátké je se důvodně obávati, že budou uvedené trestné činy obsahem téhož tiskopisu nadále páchány, může zároveň vysloviti, že vydávání jeho může býti zastaveno.
Tento výrok lze bráti v odpor týmiž opravnými prostředky jako výrok o trestu nebo v řízení podle §§ 492 a 493 tr. ř. opravnými prostředky uvedenými v §§ 493 a 494 tr. ř. Nabyl-li výrok soudu právní moci, může politický úřad druhé stolice naříditi zastavení periodického tiskopisu, a to u deníků nejdéle na jeden měsíc, u periodických tiskopisů, vycházejících nejméně třikráte týdně, nejdéle na dva měsíce a u ostatních per indických tiskopisů nejdéle na šest měsíců. Proti tomuto za= stavení není opravných prostředků. Výrok -soudní pozbývá účinnosti, nebylo-li zastavení tiskopisu nařízeno do dvou let od právní moci tohoto výroku.
2. Kdo periodický tiskopis, jehož vydávání bylo zastaveno dále vydává, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do tří měsíců a byl-li pro tento přečin již potrestán, tuhým vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců.
3. Vyslovil-li soud, byť i ne právoplatně, že vydávání periodického tiskopisu může býti zastaveno, a má-li tiskový úřad, jemuž bylo oznámeno vydávání periodického tiskopisu, za to, nejde o vydávání téhož tiskopisu, avšak pod jiným názvem, odmítne vzíti oznámení na vědomí, uveda tento důvod. Bylo-li přes to s vydáváním tiskopisu počato, trestá se vinník padle ustanovení, uvedených pod č..
§ 35.
Podmínečné odsouzení.
Podmínečné odsouzení je vyloučeno, jde-li o zločin proti tomuto zákonu spáchaný osobou starší osmnácti let. Jde-li o přečin nebo přestupek proti tomuto zákonu, nesmí soud uznati na podmínečné odsouzení, vyžaduje-li veřejný zájem výkonu trestu.
§ 36.
Příslušnost a obžalobu.
Konati hlavní přelíčení a obžalobě pro zločiny uvedené v § 1, § 3 č. 1, § 4 č. 1, § 5 č. 1., pro zločin vraždy a ostatní zločiny uvedené v § 7 č. 1 na osobách a za okolností v § 7 č. 1 až 3 uvedených, dále pro zločin podle § 8 č. 1, spáchaný na presidentu republiky nebo jeho náměstku, pro zločin podle § 8 č. 2 až 4 i na ostatních osobách a za okolností v § 8 č. 1 a 5 uvedených a § 11 č. 2, pokud jde o osobování si pravomoci vyhrazené presidentu republiky, zákonodárnému sboru, vládě nebo guvernéru Podkarpatské Rusi, přísluší státnímu soudu, a to i když čin byl spáchán před účinností tohoto zákona. Složení tohoto soudu a řízení před ním upravuje zvláštní zákon. Konati hlavní přelíčení o obžalobě pro, zločiny uvedené v § 2, § 3 č. 2, § 6 č. 1, § 11 č. 1 přísluší soudu porotnímu, navrhuje-li státní zástupce v obžalovacím spise, aby byl trest uložen podle sazby vyšší pěti let.
Trestní řízení pro ostatní zločiny a přečiny podle tohoto zákona náleží sborovým soudům první stolice, a to i když byly spáchány obsahem tiskopisu.
Řízení pro přestupky podle tohoto zákona náleží, není-li v něm jinak stanoveno, soudům okresním, a to jde-li o přestupky § 12 č. 1 okresnímu soudu v sídle sborového soudu první stolice.
Ustanovení §§ 6 až 8 zákona z 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. nelze užíti.
Činy podle tohoto zákona trestné soudem stíhají se na obžalobu veřejnou.
§ 37.
Stíhání osob vojenských.
Ustanovení tohoto zákona platí také pro osoby podřízené vojenské soudní pravomoci.
Pro činy spáchané za války zůstávají v platnosti přísnější trestní sazby stanovené trestními zákony vojenskými.
Konati hlavní přelíčení v případech uvedených v § 36, odst. 1., náleží státnímu soudu. V ostatních případech náleží trestní stíhání zločinů a přečinů divisním soudům, stíhání přestupků soudem trestaných brigádním soudům.
Trestní stíhání činů spáchaných za války náleží ve všech případech soudům vojenským. Ustanovení §§ 6 až 8 zákona z 22. prosince 1.921, č. 471 Sb. z. a n., nelze užíti.
§ 38.
Stíhání cizinců.
Podle tohoto zákona bude potrestán i cizinec, jenž se dopustil v cizině trestných činů uvedených v §§ 1 až 6, zločinu vraždy nebo jiného zločinu uvedeného v §§ 7 až 9, vyjma že by v případě § 6 se dopustil činu vykonávaje právo zaručené právem mezinárodním.
§ 39.
Výklady jednotlivých výrazů tohoto zákona.
1. Veřejně je čin vykonán, byl-li spáchán v tiskopise nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění nebo před zástupem.
2. Doba válečná počíná se dnem, kdy mobilisace byla vyhlášena, a končí se dnem, jímž demobilisace byla prohlášena za skončenou.
3. Osobami blízkými jsou ony, k nimž je gen, o něhož jde, v takovém poměru rodinném nebo v poměru obdobném, že by újmu jimi utrpěnou pociťoval jako újmu vlastní.
§ 40.
Poměr k dosavadním ustanovením.
1. Zrušují se veškerá dosavadní zákonná ustanovení, pokud odporují tomuto zákonu.
2. Kde jiné zákony mluví o zločinu vyzvědačství, rozumí se tím zločin, uvedený v § 6, č. 2 a 3 tohoto zákona.
3. Kde jiné zákony mluví o velezradě, rozumí se tím trestné činy uvedené v § § 1 až 3 tohoto zákona.
4. Pokus přečinů podle tohoto zákona je trestný, i když čin byl spáchán na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi.
5. Článek III čís. 5 zákona z 15. října 1868, čís. 142 ř. z. bude zníti takto:
kdo se dopustí podle předcházejících ustanovení zanedbání povinné péče, trestá se za přestupek a to, zakládá-li obsah tiskopisu zločin, vězením od osmi dnů do tří měsíců, a zakládá-li přečin, peněžitým trestem od 50 Kč do 5.000 Kč.
Zakládá-li obsah tiskopisu zločin nebo přečin uvedený v § 1, § 3, § 5, č. 1, § 6, č. 2 a 3, § 14, č. 1 a 4 nebo § 18, č. 2 zákona na ochranu republiky ze dne 1923, čís.
Sb. z. a n., trestá se vinník za přečin tuhým vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců. Vedle tohoto trestu může býti uznáno na trest peněžitý od 100 Kč do 10.000 Kč. Bylo-li by podle § 35 uvedeného zákona vyloučeno podmínečné odsouzení pro trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu, je vyloučeno též podmínečné odsouzení pro tento přečin.
§ 41.
Zákon o třaskavinách.
V příloze uvedené znění zákona ze dne 27. května 1885, čís. 134 ř. z., o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi prohlašuje se za autentické. Ustanovení tohoto zákona rozšiřuje se vyjímajíc § 11 na Slovensko a Podkarpatskou Rus a vyjímajíc § 11 a 13 na osoby podřízené pravomoci soudů vojenských.
O činech trestných podle uvedeného zákona platí ustanovení § 28, odst. 1, druhé věty odst. 2 a odst. 3, § 32, § 33, § 35 a § 40, čís. 4.
§ 42.
Účinnost a výkon zákona.
Tento zákon nabude účinnosti osmým dnem o vyhlášení.
Jeho výkon ukládá se všem členům vlády.
Příloha.
Zákon
ze dne 27. května 1885, č. 134 ř. z. o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin obecně nebezpečnému zacházení s nimi.
§ 1.
Vyráběti třaskaviny, uváděti je do oběhu, přechovávati a dopravovati je do území platnosti tohoto zákona bez úředního povolení je zakázáno.
Bližší ustanoveni o tom, kdo úřední povolení. udílí, a policejní bezpečnostní předpisy o třaskavinách vůbec budou, pokud nejde o změnu platných zákonů, vydána nařízením.
Také budou nařízením označeny třaskaviny, na něž se nevztahuje ustanovení prvního odstavce.
Ustanovení prvního odstavce nevztahuje se na vojenskou správu a na třaskaviny státního monopolu. O nich platí příslušné zvláštní předpisy.
§ 2.
Kdo proti ustanovení § 2 bez úředního povolení třaskaviny vyrábí, do oběhu uvádí, do území platnosti tohoto zákona, dopravuje nebo přechovává, trestá se za přestupek vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců. Vedle toho může býti uložen peněžitý trest od 20 Kč do 600 Kč.
Stejně se trestá, kdo jedná proti řádně vyhlášeným policejním bezpečnostním předpisům o tahových třaskavinách, na něž se vztahuje ustanovení § 1, odst. 1.
Vyšetřovati a souditi tyto přestupky přísluší soudům.
§ 3.
Činy uvedené v § 2 jsou přečiny za okolností, jež jsou s to ohroziti majetek, zdraví nebo život jiného.
Trestem je tuhé vězení od tří měsíců do tří let. Vedle toho může býti uložen peněžitý trest od 200 Kč do 2000 Kč.
§ 4.
Kdo úmyslně ohrozí majetek, zdraví nebo život jiného tím, že užije třaskavin jako trhacího prostředku, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let; došlo-li však k poškození na těle nebo k poškození majetku ve větším rozsahu, těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.
Měl-li čin za následek smrt člověka, je trestem doživotní těžký žalář. Mohl-li vinník takový výsledek předvídati, je trestem smrt.
§ 5.
Smluví-li se více osob, že provedou čin trestný podle § 4, nebo spolčí-li se k trvalému páchání takových činů, byť ještě podrobně neurčitých, trestají se za zločin těžkým žalářem ad pěti do deseti let a to i tehdy, když nebyl ještě podniknut čin vedoucí ke skutečnému vykonání zločinu uvedeného v § 4.
§ 6.
Kdo zhotoví, opatří, objedná nebo přechovává třaskaviny, jich součástky nebo přístroje k jich užívání v úmyslu, aby jich užitím buď sám ohrozil majetek, zdraví nebo život jiného neb aby jiným osobám umožnil tento zločin spáchati, kdo věda, že třaskaviny jsou určeny k tomu, aby tento zločin byl spáchán, je jiným osobám přenechá, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.
§ 7.
V případech § 2 odst 1., §§ 3 až 6, jakož i byly-li v případě § 2 odst. 2. třaskaviny dány k dopravě pod falešnou opovědí, buďtež třaskaviny, jich součástky, přístroje jakož i předměty upotřebené neb určené k jich zhotovení prohlášeny za propadlé, ať náležejí vinníku či osobě jiné.
§ 8.
Kdo veřejně nebo před více lidmi nebo v tiskopise, rozšiřované vyobrazení nebo spise vyzývá ke spáchání trestných činů uvedených v §§ 4 a 5 neb k účasti na nich nebo takové činy vychvaluje neb ospravedlniti se pokouší nebo kdo vůbec dává návod k tomu, aby shora uvedené trestné činy byly páchány, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.
§ 9.
Kdo se doví věrohodným způsobem, že je zamýšlen zločin uvedený v § 4 nebo o úmluvě nebo spolčení zmíněném v § 5 anebo o skutkové povaze zločinu uvedeného v § 6 v čas, kdy nebezpečí mohlo býti odvráceno (§ 4), a opomine úmyslně oznámiti to úřadu, ačkoliv oznámení takové mohl učiniti snadno a bez nebezpečí pro sebe, své příslušníky (§ 216 trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř. z., § 522 voj. tr. zákona z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z, § 78 zák. čl. V. z r. 1878) neb osoby v,jeho zákonné ochraně se nalézající, dopustí se zločinu, došlo-li k ohrožení majetku, zdraví nebo života jiného. Trestem je žalář od šesti měsíců do jednoho roku a došlo-li v případě § 4 k smrti člověka, těžký žalář od jednoho do pěti let.
§ 10.
Trestnost zločinů uvedených v §§ 4, 5 a 6 pomine, když vinník dobrovolně a ne proto, že zločin byl odhalen, nebo pro jiné překážky od podniku upustí a každou újmu, jež z činnosti jeho nebo spoluvinníků vzešla, úplně buď sám napraví nebo včasným oznámením úřadu zamezí.
§ 11.
Při odsouzení pro trestné činy uvedené v § §, 4, 5, 6 a 8 může soud uznati na vyhoštění vinníka (§ 2,40, lit. f), g), h) trestního zákona z 27. května 1852, č. 117 ř. z.) a na přípustnost jeho postavení pod policejní dohled.
§ 12.
Je-li čin podle obecného (vojenského) trestního zákona přísněji trestný nežli podle tohoto zákona, budiž užito přísnějších trestních ustanovení obecného (vojenského) trestního zákona.
§ 13.
Konati hlavní přelíčení o obžalobách pro zločiny uvedené v §§ 4, 5, 6 a 8 přísluší soudu porotnímu.
Odůvodnění.
Zákon na ochranu republiky, jak jej vláda předkládá, není zákonem výjimečným, nýbrž určeným pro trvalou potřebu soudnictví a jeho nikoli. Zastaralé předpisy, vybudované na potřebách a ústavě starého státu, nejsou v souladu s potřebami a ústavními zařízeními nového státu, poněvadž neodpovídají jeho demokratickým zřízením. Odkládati s úpravou zákona až do reformy celého trestního zákona již z toho důvodu nelze, právě tak, jako nemožno čekati, až činnost republice nepřátelských živlů, které se nezastavují ani před útoky na život význačných ústavních činitelů, nabude takových rozměrů, že těžko by jim bylo čeliti.
Osnova není namířena, jako zákony jiných států, jmenovitě Uher, Jugoslavie, Polska a zvláště Ruska, proti určitým třídám, stavům, stranám nebo národnostem, poněvadž republika naše, která již ústavou svou poskytla všem občanům stejná práva a svobody občanské, žádnou měrou nechce svobody a práva ta oklešťovat. Náš stát má však, jako každý stát nejen právo, nýbrž i povinnost čeliti všem snahám, které jsou namířeny proti jeho existenci a samostatnosti založené na mírových smlouvách a má dále povinnost vystupovati co nejrozhodněji proti všem živlům, které snaží se rozvrátiti republiku a ohroziti demokraticko-republikánskou formu státní. Zvláštní ochrany je třeba proti opakujícím se útokům na život osob, které ústavním a byrokratickým způsobem byly povolány ke správě státu. Stejnou měrou jest mu chrániti v těžkých nynějších dobách brannou moc republiky proti rozkladným snahám ať vnitřních ať vnějších nepřátel. Povinnost ta je však tím větší, čím větší práva a svobody byly dány občanstvu a čím za takových svobod útoky nepřátel republiky jsou rafinovanější a.smělejší. Ve své podstatě odstraňuje tedy osnova zastaralé předpisy vyšlé z vůle zákonodárných činitelů staré říše a zavádí v souladě s mírovými smlouvami a platnou ústavou republikánskou předpisy, které si dává lid svými zvolenými zástupci, lid, jehož široké vrstvy hledí po mnohých trpkých zkušenostech s důvěrou na trestní ustanovení, přejatá z bývalého Rakousko-Uherska. Je potřebí zákonných předpisů, které by lid mohl považovati za projev vlastní vůle a vlastní moci. Takový zákon nalezne jistě i oporu v právním cítění lidu.
Svým obsahem není osnova ostřejší než zákony staré - naopak, skutkové podstaty jsou v celku mírnější - zvyšujíc trest jen tam, kde jde o prostředky nedemokratické, zejména útoky na bezpečnost tělesnou a štvaní pro národní nebo náboženskou příslušnost.
Osnova, zachovávajíc pravidlem soudy porotní, přiděluje v zájmu ochrany; státu těžší činy trestní soudu státnímu. Naproti tomu v zájmu obviněných a rychlého řízení provinění menší povahy přikazuje soudcům z povolání. Uvésti v soulad různé předpisy ve východní části republiky s oněmi na území západním jest částí unifikace a neposlední předností návrhu.
Značná část trestných činů v přítomném zákoně uvedených bývá páchána tiskem státu nepřátelským a bylo proto nutno pomýšleti již v rámci tohoto návrhu na účinná ochranná opatření, dokud nebude možno provésti konečnou a celou úpravu zákona tiskového. Stává se tak přípustností zastavení periodického tiskopisu při systematickém páchání určitých deliktů, zejména takových, jež ohrožují tělesnou bezpečnost ústavních činitelů, nebo jsou diktovány národnostní nebo náboženskou nesnášenlivostí, jakož i zvýšenou trestností zanedbání povinné péče.
Vláda nebránila se vědecké kritice přítomné předlohy a neváhala ji předložiti profesorům trestního práva university Karlovy, Masarykovy a Komenského.
Provedení zákona nebude vyžadovati zvláštních nákladů.
Vláda doporučuje, aby návrh zákona byl přikázán výboru ústavně-právnímu poslanecké sněmovny Národního shromáždění k podání zprávy a po ústavním projednání návrhu v poslanecké sněmovně ústavně-právnímu výboru senátu Národmího shromáždění rovněž k podání zprávy.
V Praze dne 12. února 1923.
Náměstek předsedy vlády:
Malypetr, v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.