Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

že čeští finanční strážníci na hranici Heřmanice-Neissbach samovolně užili střelné zbraně a zabili několik lesních dělníků.

Stal se hrozný čin; českoslovenští finanční strážníci postříleli lidi jako zvěř. Dva mrtví a jeden těžce raněný, jsou obětmi bezmezné lehkomyslnosti a nesmírné neodpovědnosti. Toto neštěstí se stalo v noci ze soboty na neděli, ze dne 4. na 5. listopadu 1922.

Devět chudých dřevařů a domkářů či jejich synové a to František a Jan Vogel z Velké Moravy č. 75, Richard Buhl z Velké Moravy č. 68, Václav Vogel z Velké Moravy č. 61, František Bierent z Velké Moravy, František Harbich a Rudolf Rotter z Nižní Moravy, Josef Kasparek z Horní Moravy č. 11, všichni dřevaři a hospodářský příručí Josef Katzer i Velké Moravy č. 25 šli dne 4. listopadu 1922 odpoledne přes hranici do Starého Neissbachu. Pozdě večer vyšli do svého domova vzdáleného od Neissbachu 1 1/2 hodiny a musili jíti stezkou, kterou lid jmenuje zlodějskou nebo podloudnickou, a která, jest veřejnou cestou spojující Neissbach s Horní Moravou.

Ještě než překročili hranici, zastavilo je zavoláním oddělení říšskoněmecké finanční stráže, přísně je prohledalo a když u nich našlo nepatrné drobnosti, jako několik doutníků, něco čokolády, dva kousky toiletního mýdla a několik drobností pro domácí potřebu, které sotva stojí za zmínku, němečtí finanční strážníci, kteří to vše ocenili úhrnem na 20 Kč, propustili je bez závady. Nutno zjistiti, že přes přísnou prohlídku nebyly u nich nalezeny žádné zbraně.

Dělníci šli nyní dále. 10 minut před československou hranicí jest malý trojhranný lesík, jímž prochází tak zvaná zlodějská či podloudnická stezka. Poněvadž stezka jest na tomu místě velice úzká, byli dělníci nuceni jíti jeden za druhým. První šel dělník František Harbich a když vyšel na paseku, byl bez předcházejícího varování nebo výstrahy střelen do pravého ramene. Polekán a nevědomky běžel ještě několik kroků dále. Druhý šel jeho švakr Rudolf Rotter, který rovněž byl střelen skrze pravý loket do břicha a po dvou krocích padl. Třetím byl dělník Josef Kasparek, jenž skrze stromy volal na finanční strážníky; "Nestřílet, my nejsme přece podloudníci" a po těchto slovech vyšel z lesa na paseku, při čemž pozoroval, že přes tento výkřik finanční strážmistr Pešina znovu pušku přiložil k líci a proto hledal záchranu skokem za hromadou kamení. V tomto okamžiku vyšel z lesa František Bierent a byl střelen do pravého boku, což bylo příčinou okamžité smrti.

Je zjištěno, že střílel finanční strážmistr Pešina. Finanční strážmistři Mokrý a Plecka prohlíželi tyto lidi a nenalezli nic jiného než výše uvedené maličkosti. Tito oba finančníci vykonavše prohlídku, řekli ostatním dělníkům "Pomozte kamarádům", načež tito těžce raněného Rottera zanesli do jednoho domu a mrtvého Bierenta nechali ležeti. Na to šli dělníci dále a asi 300 kroků od místa, kde ležel Bierent mrtev, našli svého kamaráda Harbicha, jenž ležel napříč přes stezku a prosil je, aby ho přece zanesli do teplé jizby, neboť by zde musil zmrznouti. Lidé na to volali na finanční strážníky a oznámili jim, že zde leží ještě jeden raněný, načež jim bylo odpověděno: "Nechat ležet, obrátit se, neboť hned střílíme!" Lidem nezbývalo nic jiného, než uposlechnouti tohoto rozkazu a nechali tedy Harbicha ležeti, jenž celých 5 hodin, těžce jsa raněn a vydán všanc kruté zimě, zůstal tam ležeti.

Vylíčení v úřední zprávě, že tito lidé napadli finanční strážníky, není pravdivé, což již z toho vysvítá, že všichni tři nebyli střeleni zpředu, nýbrž z pravé strany, což se vysvětluje tím, že finanční strážník Pešina, jenž střílel, stál pod stezkou na pravé straně přicházejících a každého, jenž vyšel na kraj lesa, odstřeloval jako zvěř. Ostatně bylo zjištěno německým oddělením finanční stráže, že tito lidé neměli u sebe zbraní, že to nebyli podloudníci, nýbrž pokojní lidé, kteří se vraceli domů a že nalezenou tam vojenskou pistoli, která ostatně nebyla k potřebě, někdo tam úmyslně po vraždě položil.

Všechny tyto údaje jsou částečně potvrzeny německým oddělením finanční stráže a zápisy sepsanými s dotčenými osobami, na něž bylo nutno bráti zřetel.

Následky této střelby jsou, že František Bierent byl hned na místě mrtev, Rudolf Rotter, střelen jsa do břicha, již zemřel v nemocnici v Moravské Červené Vodě, a František Harbich byl tak těžce zraněn, že mu musila býti v nemocnici v Moravské Červené Vodě odňata pravá ruka a že se lékaři vzdávají naděje udržeti jej na živu.

Jednání finančního strážmistra Pešiny, jenž vůbec své služby neznaje, beze vší příčiny použil střelné zbraně, rovná se zřejmé vraždě a není to poprvé, že lehkomyslně zacházel se zbraní a docela se nelekal střelby na školní děti.

Jeho představení několikráte tohoto člověka varovali, a přece ho nechali klidně konati službu a přivoditi takové neštěstí.

Interpelující se tedy táží pana předsedy vlády, je-li ochoten naříditi, aby tento případ byl ihned podrobně vyšetřen, a pohnati k odpovědnosti všechny přímé i nepřímé vinníky?

Je-li ochoten naříditi, aby příslušníkům zavražděných, jimž byl zastřelen živitel, byly poskytnuty podpory, jichž k živobytí potřebují?

V Praze dne 11. listopadu 1922.

Heeger, Uhl, Schäfer, Häusler,

Blatny, Dietl, Taub, Schuster, dr. Czech, Čermak, Grünzner, Jokl, Hirsch, R. Fischer, Hoffmann, dr. Holitscher, Kirpal, Leibl, Beutel, Schweichhart, Hackenberg.

XV./3862.

Interpelace

poslance J. V. Najmana a soudruhů ministru národní obrany a ministru financi proč se oprávnění živnostníci vylučují z účasti na provádění silničních staveb, zadávaných stavebním oddělením ministerstva národní obrany.

Společenstevní organisace stavitelů a mistrů zednických stěžují si na nesprávné a nezákonné jednání stavebního oddělení ministerstva národní obrany, jež svémocně vylučuje z prováděná silničních staveb stavitele a mistry zednické. Stavební oddělení ministerstva národní obrany uznává jedině úř. aut. civilní techniky za způsobilé, aby se zúčastnili oferování, a za jedině oprávněné, aby prováděli stavby silniční, vypisované ministerstvem národní obrany na základě zmocnění, daného vládě zákonem zo dne 1. dubna 1920, čís. 337 Sb. zák. a nař.

Veřejnými listy, otištěnými v "Národních Listech" ze dne 16. a 17. listopadu 1922 a v "Reformě" ze dne 16. listopadu 1922, vyložily společenstevní organisace postižených živností bezdůvodnost, ba protizákonnost naznačeného postupu stavebního oddělení M. N. O.

Poukazujíce na otisky těchto veřejných listů, táží se podepsaní:

Jest panu ministru národní obrany známo stranické jednání stavebního oddělení ministerstva národní obrany? Souhlasí pan ministr financí s takovými opatřeními stavebního odboru ministerstva národní obrany, jimiž se příslušníkům dvou velmi početných a poplatně významných stavů bezdůvodně odnímá možnost hospodářské existence a schopnost plniti poplatnické povinnosti? Jest pan ministr Národní obrany ochoten zameziti, aby v resortu, jeho správě svěřenému, dále jednalo se způsobem, příčícím se zákonům, právu a úřední nestrannosti?

V Praze dne 16. listopadu 1922.

Najman,

Mlčoch, dr. Juriga, Horák, Pastyřík, dr. Buday, Onderčo, Vrabec, dr. Kubiš, Tomik, Bobok, dr. Labay, Hlinka, Modráček, Hudec, Stejskal, Vávra, Anděl, dr. Gažík, Hancko, Tománek.

XVI./3862.

Interpelace

poslance Jaroslava Rychtery a soudruhů ministru financí

ve věci prodejních záznamů surového cukru na Pražské cukerní burse.

Otevřením Pražské cukerní bursy mělo býti vytvořeno středisko, na němž soustředěním nabídky surováren a poptávky rafinerií byla by regulována jednak cena cukru, jednak byla by vybudována přirozená základna informační jak pro domácí závody cukrovarnické, tak i pro širší veřejnost ať již domácí či zahraniční. V tom smyslu bylo též hovořeno při oficiálním zahájení Pražské cukerní bursy dne 16. srpna 1922 a slibováno si velice mnoho od znovuzřízení této instituce.

Aniž by snad bylo potřebí přeceňovati význam zahajovacího aktu, přece jenom zaslouží zmínky, že v otevření Pražské cukerní bursy byl spatřován počátek nové etapy na cestě naší hospodářské konsolidace. Nicméně již sám první den bursovní ukázal velkou disparitu mezi záznamy bursovními a mezi fakticky mimo bursu docilovanými cenami.

V tom směru nutno upozorniti, že se vůbec nic nezměnilo mezi prvním dnem bursovních záznamů a dneškem - anomalie přímo nemožného rozpětí disparitního mezi bursou a faktickými prodeji jest tak veliká a při tom tak nedůsledná, že snad ani nelze nalézti pro tento případ nějaké analogie.

Poukazujíce na toto faktum, uvědomujeme si bohužel až příliš dobře, že zdejší bursovní orgány mohou odmítnouti odpovědnost za obchody resp. ceny při nich docilované, k nimž došlo a dochází mimo bursovní budovu. Přes to však budiž dovoleno připomenouti, že nejenom dle bursovních řádů, ale též dle všeobecně přijatých norem a zásad obchodních na kontinentu vůbec bursa jest zařízením veřejnoprávním, jehož orgánům náleží pečovati o úřední znamenání kursů.

To tedy znamená, že bursa má dbáti toho, aby kursy, jejího zboží byly aspoň částečně v souhlasu s nabídkou a poptávkou, jak se ona projevuje nejenom snad v úředních místnostech bursovních, ale i mimo ně. Obráceně znamená to, že bursa nemá předstírati, čeho zde není, ať již se to týká nabídky či poptávky, neboť bursovní záznamy jsou dávány k disposici nejširší veřejnosti.

O Pražské cukerní burse vůbec nelze říci, že by tuto svoji zcela samozřejmou povinnost dovedla nebo chtěla sledovati. Jestliže Pražská cukerní bursa znamenala surový cukr na příklad dokonce jen 132.50 Kč, zatím co mimo bursu dochováno jest bez velké námahy za totéž zboží 210 Kč ne-li ještě více, pak jest očividno, že oficiální záznamy bursovní vůbec skutečnosti neodpovídají a že musí býti ve věci samé bud nějaká chyba nebo zlý úmysl.

Technika tvoření bursovních záznamů na Pražské cukerní burse není vlastně vůbec žádná. Poměr mezi nabídkou a poptávkou není vůbec znám a nemůže ani býti znám, protože de facto není na Pražské cukerní burse ani poptávky ani nabídky. Ceny na tabuli ohlašované jsou prostě vzaty odněkud z neznáma a proto snad také neřídí se jimi vůbec nikdo, neboť jejich imaginárnost jest každému zřejmá.

Vytýkáme proto, že bursovní záznamy jsou stanoveny zcela libovolně, vůbec skutečnosti neodpovídají a nemají proto odůvodnění ani právního ani obchodního. Jestliže přes to jsou bursovními orgány vyhlašovány, pak nutno označiti tento postup při nejmenším za nesprávný. Bursa nemá práva znamenati kursy, kterých nikdo prostě ani se neodvážil nabídnouti skutečnému prodavači suroviny. Kdyby místo záznamů dosud uveřejněných bylo bývalo prostě přiznáno, že Pražská cukerní bursa zklamala veškeré očekávání, mohlo býti zabráněno mnohým ztrátám v oněch surovárnách, které neměly příležitosti lépe se informovati o stavu soukromého trhu.

Avšak technická stránka věci ustupuje do pozadí při zkoumání podstaty věci samé. Jestliže Pražská cukerní bursa ohlašuje obchodně neexistující záznamy, pak musí toto počínání sledovati určitý cíl. Není proto nic divného, jestliže dnes na burse zahostivší se prakse vydává vedení bursy těžkému podezření jednostranného stranictví a jednostranného respektování zájmu rafinerií, jsoucích ve vlastnictví určitých osob a skupin, které nesledují žádné jiné tendence než těžce poškoditi surovárenský průmysl snad jedině z toho důvodu, že surovárny jsou ve značné míře v rukou českých a hlavně zemědělských.

Záznamy bursovní mají povahu úřední a jsou informačním měřítkem pro většinu průmyslu surovárenského v Čechách, který jest na ně více méně odkázán dle toho, jak si dovede opatřiti informace o stavu na trhu soukromém. Dnešní oficiální záznamy pohybují se hluboko pod výrobní ctnou suroviny a znamenají pro každý závod těžkou ztrátu materiální. Na druhé však straně cenové rozpjetí mezi surovinou a bílým zbožím prodávaným v tuzemsku jest více jak abnormální a přímo provokuje k ostrému protestu; to platí stejně při cenách suroviny mimo bursu jako na burso.

Tento nepoměr dotýká se surovárenského průmyslu neobyčejně těžce; Pražská cukerní bursa svými záznamy pravé skutečnosti neodpovídajícími rozmnožuje zmatek a desorientaci českých surováren.

Odpověď na otázku, proč se tak děje, nebyla dosud nikým dána a také se strany ministerstva financí, resp. bursovního komisaře, nebylo učiněno nic, co by aspoň částečně ukázalo dobrou vůli směrodatných činitelů, paralysovati některé elementy v jejich tendenci. Pravíme otevřeně, že dnešní stav a poměry na Pražské cukerní burse vládnoucí jsou neudržitelné a že jest - byť i pozdě - svrchovaně nutno něco učiniti proti nezřízené libovůli určitých kruhů.

Podepsaní obracejí se proto na pana ministra financi se zdvořilým dotazem, aby jim sdělil, jsou-li mu tyto poměry na Pražské cukerní burse vládnoucí známy nebo obdržel-li v tom směru spolehlivě nestranné informace od bursovního komisaře ministerstva financí?

Podepsaní dále žádají, aby pan ministr financí jim laskavě sdělil:

1. Chce-li Pražskou cukerní bursu upozorniti na neudržitelnost dosavadní prakse ve znamenání cen suroviny?

2. Chce-li Pražskou cukerní bursu poukázati, že záznamy suroviny mají býti činěny pouze v souhlase s nabídkou a poptávkou, že ceny zboží moji býti k tomu splnomocněnou osobou řádně vyvolávány a teprve potom zaznamenávány?

3. V případě, že by pan ministr financi zjistil, že na ten čas není možno očekávati nějaké nápravy nynějších poměrů, dotazují se podepsaní, je-li ministerstvo financí a jeho bursovní komisař ochotno uvažovati o možnosti uzavření Pražské cukerní bursy? Libovolné stanovení bursovních záznamů zakládá v sobě - bez ohledu na jejich úřední charakter - skutkovou povahu §u 197. tr. z., neboť dnešní záznamy Pražské cukerní bursy široké veřejnosti naší předstírají fakta, o nichž rozhodující kruhy bursovní musí věděti, že jich vůbec není a že jsou s to, aby většině surovárenského průmyslu přivodily škody i ztráty prostě nenahraditelné.

V Praze dne 17. listopadu 1922.

J. Rychtera,

Staněk dr. Černý, dr. Hubíček, Malík, Vraný, dr. Srdínko, Molík, Beran, Chlebounová Branecký, Stodola, Haupt, Vahala, Vacula, dr. Hnídek, Prokůpek, dr. Blahou, Křemen, Mach, Tůma.

XVII./3862

Interpellácia

posl. dra Ferdiše Jurigu a spoločnikov na ministra vnútra a spravodlivosti v záležitosti zhabania časopisu ťSlovákŤ pre báseň Borinovú ťBabylonŤ, uverejnenú v čísle 193. tohože časopisu dňa 27. augusta 1922.

1. Spomenutá báseň obsahuje vyjavenie ohnivej túžby mladého, rozohneného srdca básnika po Slobode a preto vo veľkej rozhorčenosti ukladá najošklivejšiu kliatbu na temä otrokárov.

2. Preplnená je celá svetová literatúra takýmito básňami. Je to najšlechetnějšia a najväčšia myšlienka a preto básne takejto myšlienky sú cenné, sú obľúbené a nikdy nezapadávajú do zabudnutia.

3. Niet krajiny po celom svete, kde by táto báseň nebola prijatá s veľkou oduševnenosťou a uznaním. Sme presvedčení, že voľakedy táto báseň bude perlou slovenskej literatúry. Každý národ podporuje svoju literatúru, len my máme ten smutný osud, že slovenské básne padnú v obeť cenzurovej ľubovôli.

4. Nenachodime slová ku vyjadreniu našej rozhorčenosti a opovrženia, že táto báseň bola zhabaná a sice s tým smiešným odôvodnením, že vraj poburuje a prejavuje vlastizradu.

Kto prečitá tuto báseň vidí, že nie je ani proti štátu ani proti Čechom ani proti vláde. Ba ani nespomíná čoby len jedného slovička, ktorým by sa prehrešila proti týmto, takže len chorobná fantázia môže na ňu prichytiť, že je vlastizradná.

Ale nech rozpráva báseň samá:

Borin:

Babylon.

Zhynieš,... zhynieš...

Bez Pantheona

bude stáť vlasť Leona.

Nebudeš mať kedy posbijať si čiernu rakev.

Nebudeš mať kňazov, aby ťa pochovali.

Nebudeš zomierať. Nebudeš zomierať.

Pod kliatbou, svedomím šalieť sa budeš a hlupieť budeš

hynút budeš.

Bez jediného Pantheona

bude stáť

prekliata

vlasť Leona...

Po nej si usadnú kliatby olúpených duší,

keď sa raz samotný život životom pomstiť bude.

A hriechy!

Tvojich špatných synov hriechy zrútia ťa,

tvojich špatných synov hriechy zkántria ťa.

Tí, čo nevedia žiť a byť,

tí, ich modlitbou: otročiť,

tí, čo dívo vraždia národa slobody,

tí, čo nestydate pľujú na vojska slobody;

tí

rylujú, kopú ti, hrebú i dľabú

naničhodný hrob.

Hriechy tvojich špatných synov rylujú ti

hrob.

Potomstvo tvoje do ostatku boj viest bude

so životom.

Porodíš slávnych sebe, aby si ich dal mu v obeť

bo ničiť budú cudzích; teba, seba,

predajú dedictvo, predajú kreslo, predajú berlu

predajú seba.

A padne veľmesto s pýchou i lžou, s rozkošou,

padne veľmesto.

A rumy hanbiť sa budú pochovať tvojich červov,

hanbiť sa budú.

A cudzích krajín v cudzom prachu plaziť sa bude

kainské čelo!

Tak zhynieš, tak zhynieš.

Bez Pantheona bude stáť

prekliata vlasť Leona.

V prach sa roztrúsiš, ako zmija; zhynieš,

zhynieš Babylon.

Minú sa letá, minú sa roky, minú sa dne.

Porazí ťa

na hlavu, na tomä

kliatba,

vyrieknutá za tísícich svätých hlasov:

kliatba Slobody...

Babylon.

Neveríme ti. Neveríme ti.

Tvojich synov zotročení preklínajú.

Mladá krv, mladá hruď, mladá mlaď.

My, my my:

otroci

Ťa preklíname.

A kliatbu otrokov musíš niesť na čelách kdokolvek

[sa len obrátiš.

A slza otroka zatopí každučké tvoje šťastie.

Ťažká je kliatba otroka:

ani v lone bratstva, ani v lôžku slávy

nesložíš, nesložíš nikdy svojej hlavy.

Nie na vavrínoch a nie na bojišti,

kde rytier s rytierom bojuje:

Ty zhynieš, ty zhynieš.

Cirkusov, palácov, palácov lží, klamstva,

falošných pomníkov, falošných prorokov

trosky

budú tvojej slávy hrobom!

Maska ti spadáva.

Vidíme lož.

Rozhnaní budú tyrani Slobody,

keď spadnú trony tyranie,

jej symboly,

žaláre, reťaze a biče.

Keď spadnú trony tyranie,

aby neboly hrobmi sprepadených,

rozhnaní budú tyrani Slobody.

Ty zhynieš. Ty zhynieš

Babylon.

Tam spiechaš, tam spiechaš,

kam Ta vlečú, šarpú tvoji synovia:

lupiči práv.

Bez stopy, bez šľaku, bez znaku

zhynúť musíš.

Babylon,

zhynieš! zhynieš!

Máme česť pána ministra vnútra a spravodlivosti se úctive tázať:

1. Majú vedomosť páni ministri o tom, že bratislavské štátne zastupiteľstvo nohami šliape najprimitivnejšie práva občianskej slobody tým, že časopis "Slovák"-a v novších časoch pre jednú nevinnú báseň literárneho rázu bez každej príčiny nerozumne habe?

2. Či berú do pozornosti, že takéto pokračovanie nie len tu doma otriasa doveru v múdrosť a spravodlivosť vladárenia, že zadušanie verejnej kritiky podriadenými úradníkmi oslabuje mravnú autoritu vlády vtedy, keď náš štát v cudzozemsku vystavuje najostrejšiemu odsúdeniu a ho ohrožuje najväčším opovržením poťažme vysmiatím?

3. Či sú ochotní páni ministri hneď sa postarať, aby takéto pády užívania úradnej moci sa neopakovaly, aby to nerozumné habanie už raz vzalo svoj koniec a aby tí istí podriadení úradníci boli postavení na iné pôsobištia, ktoré lepšie zodpovedajú ich schopnostiam?

V Prahe dňa 23. novembra 1922.

Dr. Juriga,

Hlinka, dr. Labay, Tománek, dr. Kubiš dr. Buday, Bobok, Onderčo, Tomik, Hancko Windirsch, Pittinger, Palkovich, Matzner, dr. Spina, dr. Petersilka, Schubert, Kostka, Budig, Böhr, dr. Gažík.

XVIII./3862

Interpelace

poslance J. Tesky a soudruhů ministru vnitra a spravedlnosti

o soustavném konfiskování časopisu ťJihočeský DělníkŤ v Č. Budějovicích.

Ač podle ústavní listiny Československé republiky je svoboda tisku v ČSR. zabezpečena, provádí státní zastupitelství v Č. Budějovicích systematické konfiskace komunistického časopisu "Jihočeský Dělník" a to ponejvíce z malicherných důvodů. Konfiskační praxe budějovického censora budí domnění, že děje se tak na pokyn z vyšších míst, aby oposiční dělnické hnutí bylo co nejvíce poškozeno a organisační jeho činnost znemožněna.

Tak byl v č. 82 ze dne 27. října 1922 v uvedeném časopise z valné části konfiskován článek: "Všichni do práce! Pro stranu, její organisační útvar a pro ideové prohloubení." Konfiskovaná stať zněla

"Strana musí míti proto nejen všude své organisace, při nejmenším své důvěrníky, ale v těchto organisacích musí býti zaveden přesně fungující systém desítkový. Tento desítkový systém není tu ovšem myšlen jako pouhé rozdělení členů na příslušný počet desítek, nýbrž nutno přihlížeti k tomu, aby desítky staly se základnou pro nový činorodý život organisační. Tento desítkový systém je tu nejen jako rychle působící systém stranické pohotovosti, nýbrž je tu i jako rychle působící systém prohlubovací a informační. Při tom je tu i vždycky pro stranu ta záruka, že strana bude existovat ve svém celku i tenkrát, když bude formálně rozpuštěna a prostředky jí odňaty. Pak v takovémto případě bude se její činnost projevovati tajně, jako se dnes projevuje veřejně, otevřeně. Stranu na takovémto systému založenou rozpustiti ani nelze, t. j. ani nejde. Ne, že by k tomu nebylo odvahy nebo síly se strany držitelů moci, nýbrž, že takovéto rozpuštění výkonného výboru strany a důvěrnických sborů na venku nemělo by žádného smyslu, neboť komunistická strana by pak prostě tak, jak byla, existovala dál. Při tom by ti, kdož k tomuto násilnému prostředku sáhli, sami se vydali jistému nebezpečí nemožnosti kontroly nejbojovnější strany.

Tento desítkový systém jest také nejlepší a nejbezpečnější systém kontrolní, dle něhož má výkonný výbor organisace ten nejsprávnější přehled nejen o plnění stranické povinnosti, placení daně strany, odběru tisku, ale i o jeho myšlení a hloubce jeho stranické přesvědčivosti a spolehlivosti. Touto soustavou mohou býti všichni soudruzi a soudružky informováni o těch nejtajnějších úmyslech strany a její počinech. Mohou býti ale také na zavolání pohotově, když se toho jeví potřeba. Tato soustava umožňuje všem příslušníkům bráti účastenství na všech počinech strany i když se jich přímo zúčastniti nemůže. Ujednání v organisaci, přípravy pro akci sděleny budou desítkovými důvěrníky všem příslušníkům strany i v takovém případě, když nějakých plenárních schůzí ani tisku nebude lze užít. A zase naopak sbor důvěrníků bude toutéž cestou poučen a informován o přáních členstva, jehož radami bude se moci řídit. Tímto systémem mohou se všichni příslušníci strany zúčastňovat veškeré diskuse o záležitostech a postupu strany i mimo schůze plenární, způsobem, že desítkoví důvěrníci v těchto svých kroužcích, které se kdekoli mohou v počtu 8-15 sejíti, provedou stejnou diskusi. Tím ovšem není řečeno, že nebude a nemusí býti velkých schůzí plenárních, to nikoli. Ale tyto desítkové kroužky budou dosavadní práci organisační jen urychlovat a při tom budou i myšlení všech příslušníků strany prohlubovat. Ba tyto užší kroužky budou pro pomalejší soudruhy v myšlení jich znamenitou pomůckou dohoniti ostatní. Při tom jest dbáti toho, by tuhá centralisace a disciplína ovlivňovala všechny příslušníky komunistické strany. Tato práce pro tento systém musí býti ihned předsevzata všude tam, kdo se tak dosud nestalo. Pracujte s urychlením ve své zbrojnici, ve své komunistické straně. Události nynější jsou toho druhu, že s přípravami nesmí býti odkládáno a kdyby zítra slavná vláda řekla, že rozpustí komunistickou stranu, bude přes to ona existovat, jako by se nic nestalo."

V tomtéž čísle v lokálce "Oslava výročí naši svobody" následující stať,

"Nad Tatrou se také blýská a hodně blýská, ale četnických bajonetů a policajtských pendreků. Dělníci jsou každé chvíle na některé končině jako zvěř stříleni, zavíráni a mučeni. Pravá "svoboda" začíná teprvé u keťasů, válečných zbohatlíků a všech reakcionářů, kteří mohou "svobodně" vyhazovat dělnictvo z práce a z bytů, náhradní byty vykazují se jim buď v kriminále a nebo v obecní pastoušce, někdy také za městem nebo na návsi pod širým nebem. Tomu všemu říká se "samostatnost a svoboda". Dělnický tisk je z polovičky censorem vybílen, chcete-li řádným způsobem po živnostensku nechat nalepit plakátek, že sehraje se někde v místnosti loutkové divadlo, musíte zběhat nejméně místnosti ve dvou úřadech, hromadu papíru popsat a polepit kolky atd. Zkrátka a moudře: Všude v úřadech nacpáno ať starých či mladých bývalých rakouských byrokratů a jestli k nim druží se někdy byrokrat nerakouský, chce ve své snaze je překonat a oklešťování "svobody a samostatnosti" stává se ještě kritičtější. Konečně tam, kde proti nepohodlným lidem ani toto nestačí, přijdou "svobodní a samostatní republikáni" a řeknou těmto byrokratům: Tohleto tomu a tomu nesmíte dovolit, nesmíte jim to trpět atd. A takovýmto způsobem mohli bychom psáti do nekonečna. Protekce, úplatnictví a korupce bují v našem "osvobozeném, samostatném státě" více než kdy jindy."

Dále v čís. 85 ze dne 7. listopadu 1922 v čl. "Pod čarou" "Dozvuky nešťastné lásky" konfiskována tato úvaha:

"Vždyť přece nejušlechtilejším psím plemenem jsou tak zvaní policejní špiclové. A tahleta rasa běhá přece volná po městě i po kraji, takže si takovou potvoru může každý chytnout sám a ochočit. Nejlépe se však špiclové chytají na hejly a to obzvláště při takové příležitosti, kdy je pohromadě více lidí, jako při schůzích, táborech, demonstracích atd. Doporučuje ale každému, aby takového chyceného psa důkladně spráskal, neboť je to jediný prostředek k jeho ochočení. Takový policejní pes-špicl je přece nádherné zvíře a slouží věrně každému. Ještě včera přece sloužil starému Franckovi, dnes slouží zase Tomášovi a zítra bude milerád sloužit třebas i těm setsakramentským bolševikům. Je to vedle censorů nejušlechtilejší rasa, neboť slouží každému, kdo jim předhodí kus chleba, anebo ohlodanou kost."

"Nejkrásnější na tom celém úředním šimlu je ale jeho hlava; "Jménem turecké republiky!" Jinak je ale taková potvora hodně šmatlavá a ochromlá, což je známkou, že už dlouho žít nebude. Chtěl-li by někdo pro legraci takového úředního šimla, nechť si přijde pro něho do redakce, neboť právě jsme dostali potvrzení poslední konfiskace, a to je takový jankovitý šiml, že by si s ním nevěděl rady ani hlavatý Eda, a ten je přece už pořádný janek."

Podepsaní se táží:

Jsou páni ministři ochotni naříditi státnímu zastupitelství v Č. Budějovicích, aby šetřilo práv občanů a zabezpečilo volné projevy tisku?

V Praze dne 21. listopadu 1922.

Teska,

Krejčí, Svetlik, Darula, Tausik, Malá, Warmbrunn, Houser, Toužil, Bubník, Blažek, Skalák, Haken, Kučera, Kunst, Mikulíček, Rouček, Merta, Nagy, Kreibich, Burian.

XIX./3862 (překlad).

Interpelace

poslanců Čermaka, Kaufmanna, Hirsche a druhů

ministru školství a národní osvěty a ministru vnitra

o nezákonném zabrání žatecké budovy chlapecké a dívčí obecné školy III. pro tamější český ústav pro vzdělání učitelů.

K umístění českého ústavu pro vzdělání učitelů, zřízeného v Žatci, dala žatecká městská rada k volnému použití na jeden rok ve své schůzi ze dne 8. října 1922 II. poschodí německé obecné školy III., v níž bylo za války ubytováno vojsko, po kteroužto dobu třídy těchto škol byly umístěny v místnostech školy I. s polodenním vyučováním. Stalo se to s výslovnou podmínkou, že vyučovací správa upustí od dalšího zasahování do německého školství. V květnu 1921 bylo požadováno pro český ústav pro vzdělání učitelů také 1. poschodí školní budovy III., což místní školní rada zamítla a žádala, aby od října, kdy se končil rok, na nějž bylo dovolení uděleno, byla školní budova úplně vyklizena, ježto místností bylo potřeba pro německé školy.

Politický úřad žádal, aby místní školní rada odvolala svoje usnesení, při čemž došlo mezi zástupci politického úřadu a místní školní radou k úmluvě, že se místnosti, jichž dosud uživil český ústav pro vzdělání učitelů, ponechají také na školní rok 1921/22, budou-li místnosti potom uvolněny a vyučovací správa po dobu, po kterou se bude jeviti menší počet porodů ve válečných letech slabší docházkou dětí do žateckých německých škol, nenařídí v Žatci zrušení školních tříd nebo zrušení škol nebo školního obvodu.

Na zprávu o usnesení místní školní rady došlo poděkování okresní politické správy místní školní radě a ministerstvo vzalo zprávu na vědomí přípisem ze dne 19. září 1921, č. 24327.

Přes to byl výnosem zemské školní rady ze dne 25. února 1922, č. 688 3. žatecký školní obvod zrušen a počet tříd zmenšen.

Proti tomuto nezákonnému opatření, odporujícíma danému slibu, podalo město a místní školní rada odvolání k ministerstvu. Opatření jest proto úplně nezákonné, poněvadž zákon ze dne 3. dubna 1919, č. 189 opravňuje sice předsedu zemské školní rady ke změně školních obvodů, nikoliv však k takovým změnám, jimiž se školy skutečně zrušují, pokud není zákonných předpokladů §u 9. uvedeného zákona pro zrušení oné školy, pro niž obvod trvá. III. chlapecká a III. dívčí obecná škola, které byly zrušeny změnou obvodu, měly 222 či 197 děti školních. Zrušení jest tedy zákonně neospravedlněno, poněvadž žádná škola neklesla pod 40 dětí. Zrušení těchto obou škol nenabylo ještě právní účinnosti, poněvadž odvolání proti opatření již od počátku nezákonnému, bezpodmínečně náležel odkládací účinek, přes ustanovení zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 295 Sb. z. a n.

Přes to však nařídila zemská politická správa řízení o zabrání místností ve školní budově III. pro český ústav pro vzdělání učitelů, avšak zabrání nebylo dodnes ještě nařízeno.

Městská rada se však usnesla již 16. června, tedy před zavedením záborového řízení, kdyby odvolání proti zrušení školního obvodu III. nemělo úspěchu, užíti školní budovy III. k umístění obchodní školy, jejíž nynější umístění nevyhovuje. Proto bylo podle ustanovení zákona zabrání místností pro jinou školu nepřípustné.

Žádosti o prozatímní přenechání místnosti pro český ústav pro vzdělání učitelů musil městský úřad odmítnouti podle usnesení městské rady, poněvadž si městská rada vyhradila užíti všech přípustných právních prostředků, bude-li snad nařízeno zabrání.

Potom nařídila okresní politická správa výnosem ze dne 19. října 1922, č. 715 pres., že se ředitel českého ústavu pro vzdělání učitelů má "ihned uvázati v držení a užívání místností", jež chlapecká škola III. opustila a vyzvala městský úřad, aby klíče ihned vydal řediteli ústavu. Kdyby klíče nebyly vydány do 24 hodin, zmocňovala okresní politická správa ředitele ústavu, "aby dal místnosti otevříti zámečníkem na útraty města a uvázal se v držení a užívání".

Pohnutkou pro tato protizákonná a protiprávná nařízení uvádí okresní politická správa v tomto výnosu městskému úřadu vedle potřeby pro vyučování a péči o zdraví žáků, pobouření české menšiny, která "hrozí, jestliže politický úřad nezakročí, že si sama pomůže a zjedná pořádek".

Školní místnosti byly také násilně otevřeny dne 21. října t. r. před uplynutím 24hodinné Lhůty bez zřetele na protest městského úřadu, odůvodněný tím, že se okresní politická správa nepokusila o vyjednáváni s městem. Ředitele českého ústavu pro vzdělání učitelů, který v této věci několikráte zakročoval, nemohlo ovšem město považovati za oprávněného k vyjednávání, poněvadž i okresní politickou správu jako úřad zabírající nebylo lze vzíti v úvahu.

V odpovědi správce žatecké okresní politické správy, ministerského rady dra Tauera (výnos ze dne 25. října 1922, č. 934 pres.) se praví, že marným prostředkováním správce českého ústavu došel k přesvědčení, že právě proto, poněvadž jde o český učebný ústav, byla by jakákoliv další zakročování a prosby i s jeho strany marná se zřetelem na dosud bohužel ještě trvající mentalitu několika tak zvaných německých žateckých vůdců. Školní děti či jejich rodiče chtěli stávkovati, profesoři a i dosavadní úřední lékař prohlásili, že za takových poměrů nelze vyučovati a česká menšina viděla v nepřenechání budovy provokaci a pokoření českého živlu v Žatci a hrozila svépomocí.

Politický úřad jest však povinen na odůvodněné udání a stížnosti zakročiti, nepřipustiti, aby došlo k nezákonným činům a jim, pokud možno, zabrániti.

Kdyby bylo šlo o německý ústav, byla by bývala ihned podobná zmínka o svépomoci potlačena četnictvem a násilným postupem, při českém ústavu musil se však odpovědný správce politického úřadu ihned ovšem podvoliti hrozbě české menšiny.

Tážeme se pana ministra školství a národní osvěty a pana ministra vnitra:

Vědí oba páni ministři o těchto událostech?

Jest pan ministr vnitra ochoten toto svémocné opatření správce žatecké okresní politické správy ihned odvolati a pohnati tohoto úředníka k odpovědnosti pro spáchané přehmaty a pro zneužití úřední moci

Jest pan ministr školství a národní osvěty ochoten úplně nezákonné zrušení žatecké chlapecké školy III. a dívčí školy III. příslušným vyřízením odvolání ihned zrušiti?

V Praze dne 21. listopadu 1922.

Čermak,

Kaufmann, Hirsch, Grünzner, R. Fischer, dr. Haas, Palme, dr. Holitscher, Leibl, Uhl, Heeger, Diety Blatny, Deutsch, Kirpal, Schweichhart, Hoffmann, Beutel, Hillebrand, dr. Czech, Schäfer.