Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1922
|
I. volební období |
6. zasedání |
3851.
Návrh
poslanců L. Landové-Štychové, dra Boh. Vrbenského, dra Bartoška a společníků
na novelisaci ustanovení XVI. hlavy I. dílu všeobec. trestního zákona ze dne 27. května 1852 o vyhnání plodu ze života.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Kdo proti vůli nebo bez vědomí ženy těhotné, vyjímaje případy naléhavě nutného zasáhnutí lékařského, předsevezme cokoliv, aby způsobil vyhnání plodu, předčasný porod, nebo poroď dítěte mrtvého, dopouští se zločinu a budiž potrestán žalářem od 6 měsíců do 1 roku. Bylo-li však vyhnání plodu skutečně způsobeno nebo měl-li čin za následek porod předčasný nebo porod mrtvého dítěte, potrestán budiž pachatel žalářem od 1-5 let.
Byla-li však zločinem tím i matka uvedena v nebezpečí života, nebo bylo-li jí ublíženo těžce na zdraví, potrestán budiž pachatel těžkým žalářem od 1-5 let.
§ 2.
Kdo, nemaje oprávnění lékařského, odstraní anebo odstraniti se pokouší cizí plod i když se tak děje za souhlasu těhotné ženy, jest vinen přečinem a potrestán buď: nemělo-li jeho zasažení žádných následků zdraví ženinu škodlivých, vězením od 14 dnů do 3 měsíců, jinak tuhým vězením od 1 měsíce do 1 roku. Spadá-li čin pod ustanovení jiného, přísnějšího zákona, budiž příslušného přísnějšího ustanovení použito.
§ 3.
K témuž trestu, avšak zostřenému, budiž odsouzen otec odstraňovaného aneb odstraněného plodu, je-li podle všeobecných zásad spoluvinen na tomto trestném činu.
§ 4.
Vyjímaje případy v § 1-3 uvedené, není vyhnání plodu ať vlastního nebo cizího do 3 měsíců těhotenství předmětem trestního stíhání, stalo-li se na žádost ženy z ohledů zdravotních, eugenických nebo sociálních, nebo i tehdy, kdy jedná se o následky znásilnění, jakož i v případech svedení mladistvých do 16 let.
§ 5.
Operace lékařské, směřující k odstranění plodu, mohou býti prováděny toliko ve veřejných ústavech léčebných a toliko lékařem v ústavu tom ustanoveným, vyjímaje případy, kdy je naléhavě třeba okamžitého zakročení lékařského na místě samém.
Lékař, který tohoto ustanovení nešetří, jest vinen přečinem a podléhá trestu, uvedenému v § 2.
§ 6.
Ustanovení hlavy XVI, dílu I. všeobecného trest. zákona ze dne 27. května 1852, § 144 až 148, se zrušují.
§ 7.
Zákon tento stává se účinným dnem svého vyhlášení a provedou jej ministři spravedlnosti, zdravotnictví a vnitra.
Odůvodnění.
Otázka zdravotních, eugenických a sociálních indikací k zavedení potratu byla svého času předmětem vážných úvah a diskusí v kruzích lékařů, právníků, sociologů a j. v. Přes všechna počáteční nedorozumění bylo konečně docíleno stanoviska, které je do značené míry vyjádřeno touto novou předlohou, přizpůsobující se nejširším návrhům z kruhů odbornických.
Nutno zde zejména zdůrazniti, že i ti nejzaujatější, ovšem seriosní odpůrci původního návrhu novelisace doznávali, že dosavadní ustanovení, obsahující všeobecný zákaz zavedení potratů, má velmi neblahé opačné účinky, než jaké zákon sleduje.
MUDr. Wassermann, odb. lékař z Františkových Lázní, byl jedním z těch, kteří věnovali této otázce pečlivou pozornost a řešili ji bez zaujatosti. Své poznatky shrnul ve stručné sice, ale velmi obsažné úvaze ťO indikacích eugenických a sociálních k zavedení potratůŤ, která byla vydána v brožuře ťŽenským SlovemŤ.
Konstatujeme předně, že neprávem byl ve veřejnosti vzbuzován dojem, jako by všichni lékaři souhlasili se stanoviskem p. prof. Ostrčila, vyjádřeném na schůzi Spolku českých lékařů v Praze a v Brně. Autor konstatuje fakt, že referát p. prof. Ostrčila byl přijat s potleskem jako každý seriosní referát, ale o resoluci se vůbec nehlasovalo. Také jiní účastníci této schůze potvrdili, že potlesk neznamenal souhlas, nýbrž obvyklou zdvořilost, a poněvadž nebyla připuštěna debata. ani nebylo o resoluci hlasováno, nelze usuzovati, že by naprosto odmítavé stanovisko p. prof. Ostrčila a několika jiných pánů bylo stanoviskem všech lékařů vůbec.
Uvádí, že už v roce 1912 při diskusi ve Spolku čes. lékařů zastávali se prof. Syllaba, Pelnář a Chodounský oprávněnosti indikací eugenických a sociálních proti prof. Ostrčilovi, který už tehdy zastával své nynější stanovisko, třebaže sociálních a eugenických indikací a priori odmítal.
Že je dosavadní stav zákona neudržitelný, doznávají lékaři-odborníci všeobecně, ať jsou už odpůrci zrušení nebo zastánci novelisace tohoto zákona.
Počet potratů hrozivě stoupá a vyhrůžka tresty vhání ženy do rukou fušerit nebo k samovolným pokusům o zrušení plodu, takže počet případů tajných potratů v R. Č. S. dosahuje dle dra Wassermanna kolem 65.000 ročně, z nichž 50.000 žen přichází o zdraví vůbec a asi 2.600 jich umírá.
Že tuto otázku, nad jiné akutní zejména v době stále trvající drahoty a stoupající nezaměstnanosti, v době, kdy šíří se úžasnou měrou různé sociální choroby, hlavně, tuberkulosa a příjice, nelze řešiti se stanoviska mravnostních předsudků, toho dalším dokladem jsou statistiky z kliniky Bummovy, který uvádí, že z žen, ošetřovaných na této klinice pro následky umělého potratu, bylo 85% žen vdaných!
Dalším faktem je také, že lékaři sami, cítíce nespravedlivost dosavadních ustanovení, vyhýbají se, pokud mohou, příležitosti, kdy by musili učiniti na matku udání pro zločin proti § 144, ba i soudní kruhy samy odsuzují obviněné matky nerady a jen v řídkých případech.
Účel novelisace.
Vezme-li se v úvahu, že dosavadní zákon úplně selhává ve svých účincích na zabránění umělých potratů a že přímo vhání nemajetné ženy do rukou fušerů, čehož dalšími důsledky jsou různé choroby žen, měnící se častým opakováním zločinných operací v choroby chronické, případně i v neplodnost vůbec, pak je pochopitelně v prvé řadě nutno umožniti nemajetným ženám přístup k lékaři o radu, aniž by se musila obávat briskního odmítnuti a udání, nebo vysokého účtu.
Při řešení této krajně naléhavé otázky je také nutno uvážit, že přímý zákonný styk žen s odbornými, odpovědnými lékaři přispěje k zvýšenému vědomí odpovědnosti žen. Není-li zákrok z důvodů eugenických, zdravotních nebo sociálních nutným, dovede lékař nebo lékařka spíše rozmluviti ženě její odhodlání vhodnou domluvou a varovati ji náležitým poučením, kdežto fušer nemá jiného zájmu, než aby případů bylo co nejvíce. Dále je nutno respektovati také práva dítěte, zroditi se z rodičů zdravých, do poměrů příznivých jeho vývoji a vzrůstu.
Abychom předešli nesprávným výkladům novelisace ustanovení v předloze tohoto zákona. zdůrazňujeme zásady, které jsou podkladem jednotlivých paragrafů.
Dle paragrafu 1-3 jest vyhnání plodu ať vlastního nebo cizího trestno podle ustanovení tohoto zákona.
Jsou-li zde však indikace:
a) zdravotní, na př. celková tělesná slabost, silná chudokrevnost, různé choroby, které dle úsudku ošetřujícího lékaře mohly by se mateřstvím zhoršiti nebo značně prodloužiti, případně i ohroziti život matky, jako na př. tuberkulosa, srdeční vady, nemoci ledvin atd..
b) eugenické, na př. syfilis, alkoholism, těžké nervové choroby a pod. v. u jednoho nebo obou rodičů,
c) sociální, na př. tísnivá chudoba, více jak tři děti, existenční nejistota, nedostatečný byt a pod. v.,
d) případy svedení mladistvých dívek do 16 let, jichž organism není ještě dostatečně silný k řádnému vykonávání mateřské funkce,
e) případy hrubého znásilnění ženy, jehož následkem je otěhotnění, pak jest zavedení umělého potratu dovoleno, ale jen jako každý jiný výkon operativní jedině ústavním lékařem v léčebném ústavu, vyjímaje takových případů, kdy je třeba okamžitého zákroku na místě samém v zájmu zdraví a života matky. O nutnosti zákroku rozhodují matka a lékař.
Pozná-li ošetřující lékař, že důvody k zákroku po stránce zdravotní nebo eugenické jsou pouhou záminkou zbaviti se plodu, má povinnost vyložiti ženě risiko zdraví, života a možnosti příštího vítaného mateřství, může také operativní zákrok z těchto důvodů odepříti.
Uvádí-li žena důvody sociální, má lékař v případě oprávněných pochybností právo žádati na ní buď příslušné doklady o chudobě, nebo v případě velké početnosti rodiny o jejích příjmech a nutné spotřebě, o bytových poměrech a pod.
Jsou-li údaje nedostatečné, má operatér právo žádati úředního lékaře úřadu I. stolice a tento jest povinen vyšetřiti co nejrychleji a zevrubně pravdivost udaných důvodů.
Při vyšetřování oprávněnosti indikací budiž postupováno s všemožnou šetrností vůči matkám. Podávání nepřiměřeně vysokých účtů za zákroky naléhavě nutné budiž přísně trestáno.
Jak z předlohy vidno, jedná se o přísné stíhání pokoutního zavádění potratů neodborníky; na nepatřičných místech, jakož i o znemožnění vyděračství v případech, kde zavedení potratu není dovoleno.
Při projednávání předlohy nutno uvážiti, že bolestný problém, touhy ženy po mateřství, lásky matky k dětem a rozporu s danými poměry nelze u žen řešiti povrchně a šablonovitě trestním ustanovením a žalářem. Praxe nás přesvědčuje, že nejen žalář, ale ani možnost ztráty života neleká ženu tam, kde doléhají nemoce, existenční nejistota a bída.
Mateřství, jako jedna z nejposvátnějších funkcí v životě, vyžaduje velikých obětí a sebezapírání u ženy, a přece přes všecko to je touha po dětech téměř každé ženě urozena. Proto každý zákon, který donucuje ženu k mateřství beze všech ohledů na její zdravotní a hospodářské poměry, jest urážkou lidské důstojnosti její. Zákon takový zhoršuje situaci vůbec, neboť svou strohostí vrhá ženy bud v úpadek pozvolný, nebo v záhubu hned. Nelze vůbec dnes statisticky zjistit počet pokoutních potratů; byl by jistě hrozivý, neboť není téměř jediného domu, kde by se případ takový nevyskytl. Toto zlo nelze vyléčiti, jestliže zůstane zlem utajeným, přehlíženým. Proto považujeme za nutné, aby zdravotní výbory obou sněmoven projednaly tuto předlohu novelisace zákona v titulu uvedeného v době co nejkratší.
Po stránce formální navrhujeme, aby návrh byl přikázán výboru zdravotnímu. Zákon nevyžaduje finančních nákladů a není proto třeba dle § 41. ústavní listiny zvláštního úhradového návrhu.
V Praze dne 8. listopadu 1922.
Landová-Štychová, dr. Vrbenský, dr. Bartošek,
Draxl, Slavíček, Špatný, Netolický, Prášek, Trnobranský, Langr, Sajdl, Hrušovský, David, Sladký, Pechmanová, Zeminová, Laube, Pelikán, dr. Uhlíř, dr. Patejdl, Buříval.