Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

betreffend den Schutz der dem Gesetze vom 16. Jänner 1810 Nr. 20 R. G. Bl. unterliegenden Arbeitnehmer während der gegenwärtigen Wirtschaftskrise.

Die Gefertigten stellen folgenden Antrag, das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

Gesetz

vom ........................ 1922

betreffend den Schutz der dem Gesetze vom 16. Jänner 1910 Nr. 20 R. G. Bl. unterliegenden Arbeitnehmer während der gegenwärtigen Wirtschaftskrise.

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat nachstehendes Gesetz beschlossen

§ 1.

Vom Tage der Kundmachung dieses Gesetzes an dürfen Dienstverhältnisse, welche dem Handlungsgehilfengesetze vom 16. Jänner 1910 Nr. 20 R. G. Bl. unterliegen, nur unter Beobachtung einer dreimonatigen Kündigungsfrist durch Kündigung gelöst werden.

Bei Angestellten, die am Tage der Kündigung mindestens zehn Jahre ununterbrochen im Dienstverhältnisse gestanden sind, darf die Kündigungsfrist nicht weniger als 6 Monate betragen, auch wenn ein Teil der vorangehenden Dienstzeit in einem nicht dem Gesetze vom 16. Jänner 1910 Nr. 20 R. G. Bl. unterliegenden Dienstverhältnisses vollstreckt wurde.

Die Kündigung muß in jedem Falle so erteilt werden, daß sie mit einem Kalendervierteljahre endet. Die vom Dienstgeber in der Zeit zwischen dem 1. Oktober 1922 und dem Tage des Wirksamkeitsbeginnens dieses Gesetzes gegebenen Kündigungen haben keine Rechtswirksamkeit, wenn die Kündigungsfrist nicht wenigstens 3 Monate beträgt.

§ 2.

Der Dienstgeber ist verpflichtet, dem Angestellten, dessen Arbeitsverhältnis ohne sein Verschulden gelöst wurde, am Tage der Auflösung des Arbeitsverhältnisses bei einer Dienstdauer von mehr als 1 Jahr und höchstens 2 Jahren einen halben Monatsgehalt, bei einer Dienstdauer von mehr als 2 und höchstens 5 Jahren einen vollen Monatsgehalt, bei einer Dienstdauer von mehr als 5 und höchstens 10 Jahren 2 volle Monatsgehalte, bei einer Dienstdauer von mehr als 10 und höchstens 20 Jahren 4 volle Monatsgehalte und bei einer Dienstdauer von mehr als 20 Jahren 6 volle Monatsgehalte zu bezahlen.

Falls die Auflösung des Dienstverhältnisses wegen Stillegung oder Einschränkung des Betriebes aus Anlaß der Verlegung des Betriebes ins Ausland erfolgt, sind die im ersten Absatze genannten Beträge zu verdoppeln. Das Dienstverhältnis gilt nicht als aus dem Verschulden des Angestellten aufgelöst, wenn er sich weigert, seinen Dienstort ins Ausland zu verlegen.

§ 3.

Alle Vereinbarungen und sonstigen Rechtshandlungen, welche den Bestimmungen dieses Gesetzes widerstreiten, sind rechtlich unwirksam, insoweit sie die durch dieses Gesetz den Arbeitnehmern eingeräumten Rechte aufheben oder beschränken.

§ 4.

Dieses Gesetz findet analoge Anwendung auch auf die in Bergbauunternehmungen angestellten Beamten und Aufseher § 201 des allgemeinen Berggesetzes vom 23. Mai 1854 Nr. 146 R.-G.-Bl.).

§ 5.

Dieses Gesetz tritt mit dem Tage seiner Kundmachung in Wirksamkeit und tritt am 30. Juni 1923 außer Kraft. Mit der Durchführung des Gesetzes wird der Minister für soziale Fürsorge und der Minister für öffentliche Arbeiten im Einvernehmen mit den übrigen beteiligten Ministern betraut.

Begründung:

Das legislatorische Motiv, welches zu der Erlassung der Verordnungen vom 9. Jänner 1919 Nr. 15 Slg. d. G. u. V., vom 28. Feber 1919 Nr. 108 Slg. d. G. u. V. und vom 24. Juni 1920 Nr. 395 Slg. d. G. u V. führte, ist bei der gegenwärtigen schweren Wirtschaftskrise in verstärktem Maße vorhanden. Dieser Umstand rechtfertigt die Aufrechterhaltung der Kündigungsbeschränkung und die Verlängerung der Kündigungsfrist (§ 1). Da die Fassung des zweiten Absatzes des 2 der Verordnung vom 28. Feber 1919 Nr. 108 Slg. d. G. u. V. in der Praxis irrtümlich vielfach dahin ausgelegt wurde, daß die verlängerte Kündigungsfrist nur dann einzuhalten ist, wenn die mehr als 10jährige Dienstzeit zur Gänze in einem dem Gesetze vom 16. Jänner 1910 Nr. 20 R.-G.-Bl. unterliegenden Dienstverhältnisse vollstreckt wurde, wird ausdrücklich festgesetzt, daß der Anspruch auf die verlängerte Kündigungsfrist auch jenem Angestellten zusteht, welcher einen Teil seiner vorangehenden Dienstzeit in einer Dienstleistung von niedrigerer Qualifikation zugebracht hat (§ 1, Absatz 2).

Die Rückwirkung der Vorschriften des § 1 auf den 1. Oktober 1922 ist dadurch geboten, daß die Krise im Oktober mit vollster Schärfe einsetzte.

Wenn der vorliegende Gesetzentwurf nicht so weit geht, daß er die Kündigungen überhaupt untersagt, so muß doch darauf Rücksicht genommen werden, daß während der Wirtschaftskrise ein gekündigter Angestellter eine Dienststelle zu erlangen vollständig außerstande ist. Die im § 2 angeführten Zulagen sollen wenigstens für eine kurze Zeit den Lebensunterhalt des Angestellten einigermaßen sicherstellen. Da bei Verlegung des Unternehmens ins Ausland die Wiedereinstellung vollständig ausgeschlossen ist, so erscheint eine Verdoppelung der bei Auflösung des Dienstverhältnisses zu zahlenden Beträge gerechtfertigt.

Alle Vereinbarungen, mögen sie wann immer geschlossen worden sein, wie alle sonstigen Rechtshandlungen, welche die in dem vorliegenden Entwurfe festgesetzte Mindestkündigungsfrist abkürzen oder überhaupt die durch den Gesetzentwurf den Angestellten eingeräumten Rechte aufheben oder irgendwie beschränken, müssen als rechtsunwirksam erklärt werden, um sämtlichen Bestimmungen des Gesetzes den Charakter des ius cogens zu verleihen (§ 3).

Da nach § 5 des Handlungsgehilfengesetzes dieses Gesetz auf die Personen, für welche die Bestimmungen des allgemeinen Berggesetzes gelten, keine Anwendung findet, die Wirtschaftskrise jedoch auch die Bergbaubetriebe ergreift und dort zu Massenentlassungen von Angestellten führt, mußte zum Schutz der beim Bergbau Angestellten die analoge Anwendung dieses Gesetzes auf sie festgesetzt werden (§ 4).

Durch dieses Gesetz wird der Staatsschatz als solcher nicht belastet, da für die staatlichen Bergbaubetriebe privatwirtschaftliche Gesichtspunkte maßgebend sind; es entfällt daher die Lösung der Bedeckungsfrage.

In formeller Beziehung wird die Zuweisung dieses Antrages an den sozialpolitischen Ausschuß und an den Rechts- und Verfassungsausschuß beantragt.

Prag, den 25. Oktober 1922.

Hirsch, Dr. Haas, Schäfer,

Hoffmann, Heeger, Kaufmann, Jokl, Leibl, Palme, Taub, Hillebrand, R. Fischer, Beutel, Kirpal, Pohl, Häusler, Čermak, Dr. Holitscher, Blatny, Schweichhart, Hackenberg.

Překlad.

3835.

Návrh

poslanců Hirsche, dra Haase, Schäfera a druhů

na vydání zákona o ochraně zaměstnanců, podléhajících zákonu ze dne 16 ledna 1910, č. 20 ř. z. po dobu nynější hospodářské krise.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno račiž se usnésti:

Zákon

ze dne .............................. 1922

na ochranu zaměstnanců, podléhajících zákonu ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. po dobu nynější hospodářské krise.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Služební poměry, podléhající zákonu o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20. ř. z. počínaje dnem vyhlášeni tohoto zákona smějí býti zrušeny jen výpovědi, při čemž jest zachovati tříměsíční výpovědní lhůtu.

U zaměstnanců, kteří dne, kdy dostali výpověď, byli aspoň 10 let nepřetržitě v služebním poměru, nesmí výpovědní lhůta činiti méně než 6 měsíců, i když část uplynulé služební doby byla strávena ve služebním poměru nepodléhajícím zákonu ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z.

Výpověď musí býti vždy dána tak, aby končila kalendářním čtvrtletím. Výpovědi, dané zaměstnavatelem v době mezi 1. říjnem 1922 a dnem, kdy počne účinkovati tento zákon, nemají právní účinnosti, nečiní-li výpovědní lhůta aspoň 3 měsíce.

§ 2.

Zaměstnavatel jest povinen zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl zrušen bez jeho zavinění, vyplatiti v den, kdy pracovní poměr bude zrušen, trvala-li služba přes rok a nejvýše dva roky, poloviční měsíční plat, trvala-li služba přes dva roky a nejvýše pět let, plný měsíční plat. trvala-li služba přes pět let a nejvýše 10 let, dvojí plný měsíční plat, trvala-li služba přes 10 let a nejvýše 20let, čtyřnásobný plný měsíční plat a trvala-li služba přes 20 let šestinásobný plný měsíční plat.

Bude-li služební poměr zrušen pro zastaveni nebo omezení výroby v závodu, poněvadž závod byl přeložen do ciziny, buďtež částky uvedené v odst. 1, zdvojnásobeny. Služební poměr se nepokládá za zrušený zaviněním zaměstnance, zdráhá-li se předložiti své služební místo do ciziny.

§ 3.

Všechny úmluvy a jiná právní jednání, která odporují ustanovením tohoto zákona, jsou právně neúčinná, pokud zrušují nebo omezují práva poskytnuti zaměstnancům tímto zákonem.

§ 4.

Tohoto zákona jest obdobné užíti také na úředníky a dozorce v horních podnicích (§ 201 všeobecného horního zákona ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z.).

§ 5.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a pozbývá účinnosti dnem 30. června 1923. Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr sociální péče a ministr veřejných prací po dohodě s ostatními súčastněnými ministry.

Odůvodnění.

Legislatorní důvod, který byl podnětem k vydání nařízení ze dne 9. ledna 1919; č. 15 Sb. z. a n., ze dne 28. února 1919, č. 108 Sb. z. a n. a ze dne 24. června 1920, č. 395 Sb. z. a n. jest v nynější těžké hospodářské krisi ještě mocnější. Tato věc ospravedlňuje, aby bylo zachováno omezení výpovědi a prodloužení výpovědní lhůty (§ 1.). Poněvadž znění druhého odstavce §u 2 nařízení ze dne 28. února 1919, č. 108 Sb. z. a n. bylo v praxi mylně mnohdy vykládáno tak, že prodlouženou výpovědní lhůtu jest zachovati jen tehdy, byla-li služební doba trvající přes 10 let zcela ztrávena ve služebním poměru, podléhajícím zákonu ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. ustanovuje se výslovně, že nárok na prodlouženou výpovědní lhůtu náleží také onomu zaměstnanci, který část své předchozí služby ztrávil ve službě nižší kvalifikace. (§ 1, odst. 2.)

Aby předpisy §u 1 působily zpětně od 1. října 1922 jest proto nutné, že krise zasáhla plnou krutosti v říjnu.

Nejde-li předložený návrh zákona tak daleko, aby výpovědi vůbec zakázal, nutno přece bráti zřetel na to, že zaměstnanec, který dostal výpověď, není naprosto s to, aby za hospodářské krise dostal nějaké místo. Přídavky uvedené v u 2 mají aspoň na krátkou dobu poněkud zajistiti zaměstnancovu výživu. Poněvadž při přeložení podniku do ciziny jest úplně vyloučeno, že budou zaměstnanci opět přijati, jest oprávněno zdvojnásobení částek, jež jest zaplatiti při zrušeni služebního poměru.

Všechny úmluvy, ať byly sjednány kdykoliv, jakož i všechna ostatní právní jednáni, která zkracují nejkratší výpovědní lhůtu, stanovenou v předchozím návrhu nebo práva poskytnutá zaměstnancům tímto návrhem zákona vůbec zrušují nebo nějak omezují, musí býti prohlášena za neúčinná, aby všechna ustanovení tohoto zákona dostala ráz juris cogentis (§ 3).

Poněvadž podle §u 5 zákona o obchodních pomocnicích nelze tohoto zákona užíti na osoby, pro něž platu ustanoveni všeobecného horního zákona, hospodářská krise však zachvacuje také horní závody a vede tam k hromadnému propouštění zaměstnanců, musilo býti na ochranu zaměstnanců v hornictví ustanoveno, že lze na ně obdobně užíti tohoto zákona (§ 4).

Tímto zákonem se státní finance nezatěžuji, poněvadž se státní horní podniky řídí soukromo-hospodářskými zásadami; netřeba tedy řešiti otázku úhrady.

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému, právnímu a ústavnímu.

V Praze dne 25. října 1922.

Hirsch, dr. Haas, Schäfer,

Hoffmann, Heeger, Kaufmann, Jokl, Leibl, Palme, Taub, Hillebrand, R. Fischer, Beutel, Kirpal, Pohl, Häusler, Čermak, dr. Holitscher, Blatný, Schweichhart, Hackenberg.