|
POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922 |
|
|
I. volební období |
5. zasedání |
3658.
Návrh
poslanců A. Sychravové, dra J. Markoviče a soudruhů
na vydání zákona o výchově a vzdělání hluchoněmých dítek v republice Československé.
Podepsaní navrhují:
Zákon
ze dne…………1922
o výchově a vzdělání dětí hluchoněmých v republice Československé.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Pro normálně nadané dětí hluchoněmé zřizují se, pokud možno, v každém župním sídle aneb jiném místě, jehož poměry vyhovují zvláštní třídě při některé škole národní. Počet dětí v jedné třídě nesmí přesahovati 12.
§ 2.
Podobným způsobem zřizují se též, pokud možno, zvláštní třídy pro děti hluchoněmé, méně nadané. Tyto třídy nemějtež více než 8 žáků, Kde by podle předcházejících ustanovení (§ 1 a § 2) byly zřízeny nejméně 3 třídy pro hluchoněmé děti, oddělují se od školy původní jako samostatná škola pro hluchoněmé pod zvláštní správou.
§ 3.
Pro děti, uvedené v předešlých článcích, které není možno umístiti v rodinách, zřizují se zvláštní internáty. Takové internáty mohou býti společné dvěma i více župám, smějí však přijímati děti toliko jedné národnosti. Zvláštní třídy a školy, o nichž je řeč v předešlých článcích, mohou býti zřízeny také přímo v těchto internátech.
Správcem internátu může býti toliko odborný učitel hluchoněmých.
§ 4.
Každé škole a ústavu pro dětí hluchoněmé, normálně nadané, připojena jest škola mateřská, přípravka, škola pokračovací a kursy jednak pro vzdělání schopné hluchoněmé, kteří ve věku tak pokročilí, že se do školy pro dětí, nehodí, jednak pro vzdělané hluchoněmé, aby byli upozorněni na vady ve výslovnosti, časem u nich vzniklé a mluva jejich opravena.
§ 5.
Pro hluchoněmé dětí slabomyslné neb nevyléčitelnými chorobami stižené zřizují se v různých částech republiky útulky, od ústavů pro normální děti hluchoněmé úplně oddělené.
Počet dětí v takovém útulku nesmí přesahovati 50.
§ 6.
Povinnost školní jest všeobecná, 9tiletá a závazná pro všecky děti hluchoněmé vůbec, Počíná zpravidla šestým rokem, Ministerstvo vnitra určí nařízením, jakým způsobem má býti umožněno chudým rodičům, bydlícím mimo sídlo školy nebo ústavu podle §§ 1-4 zřízených, aby této povinnosti vyhověli.
§ 7.
Školy a ústavy pro hluchoněmé jsou troj- až osmitřídní s jednoroční přípravkou a potřebným počtem poboček.
§ 8.
Učebnou osnovu, jakož i statut pro ústavy, zřízené podle §§ 1-5 stanoví ministerstvo školství a národní osvěty.
§ 9.
Věcný náklad na vydržování škol a ústavů pro hluchoněmé hradí župy, osobní náklad hradí se podle předpisů, platných pro učitelstvo škol národních.
§ 10.
Pokud není jinak ustanoveno, platí pro školy a ústavy pro hluchoněmé tytéž zákony a nařízení jako pro školy veřejné.
§ 11.
Na školách a ústavech pro hluchoněmé může býti zatímně neb výpomocně ustanoven učitel, který se vykáže vysvědčením způsobilosti učitelské pro školy obecné. "Teprve po dvouleté praktické činnosti na školách neb ústavech pro hluchoněmé může vykonati odbornou zkoušku z vyučování hluchoněmých před státní komisí k tomu ustanovenou a býti ustanoven trvale.
§ 12.
Pedagogicko-didaktický dohled na výchovu a vyučování hluchoněmých náleží ministerstvu školství a národní osvěty, které ustanovuje pro celou republiku na dobu tří let státního inspektora z řad učitelstva hluchoněmých neb odborníků. Vždy po třech letech svolává ministerstvo školství a národní osvěty státní konferenci učitelů hluchoněmých.
Dohled na internátu náleží ministerstvu soc. péče a ministerstvu veřejného zdravotnictví.
§ 13.
Působnost dosavadních dobročinných korporací a spolků, pečujících o vydržování soukromých ústavů a škol pro hluchoněmé se ponechává. Pedagogický a didaktický dohled na ústavy a školy jimi vydržované náleží však ministerstvu školství a národní osvěty a tím dle § 12 tohoto zákona jmenovanému státnímu inspektoru, pokud se týče internátů ministerstvu soc. péče a ministerstvu zdravotnictví.
§ 14.
Každé škole a ústavu pro hluchoněmé budiž přidělen pokud možno odborný lékař ušní a nosní.
§ 15.
Školy a ústavy pro hluchoněmé starati se budou rovněž o účelné vzdělání osob nedoslýchavých a v pozdějším stáří ohluchlých.
§ 16.
Zákon tento nabývá platnosti počátkem školního roku po jeho vyhlášení. Provedením pověřuje se ministr školství a národní osvěty, ministr vnitra, ministr soc. péče a ministr veřejného zdravotnictví.
Důvodová zpráva
U výchovu a vzdělání hluchoněmých dětí v Československé republice je postaráno velmi nerovnoměrné. Kdežto na Moravě jsou čtyři ústavy zemské - tři české a jeden německý - které mohu celkem pojati asi 700 dětí a potřebě moravské úplně stačí, na Slovensku pak pět ústavů státních - čtyři slovenské a jeden maďarský - které rovněž slovenské potřeby uspokojují, není v Čechách pro výchovu a vzdělání hluchoněmých dětí veřejného ústavu vůbec. Zde máme pouze pět ústavů soukromých, z nichž pouze jediný jest český. Čtyři z těchto ústavů vydržují biskupové při svých sídlech, jeden zřídil a vydržuje Zemský spolek pro péči o hluchoněmé v Praze. Tři z jmenovaných ústavů biskupských jsou utrakvistické, jeden německý. Výše zmíněný jediný ústav český je ústav Zemského Spolku pro péči o hluchoněmé. Všechny tyto ústavy vychovávají celkem asi 300 hluchoněmých dětí.
Mimo to na popud Zemského spolku pro péčí o hluchoněmé zřízeny byly při dvou národních školách pražských tří a při jedné škole plzeňské jedna zvláštní třída pro hluchoněmé dětí. Tyto třídy navštěvuje celkem opět asi 100 dětí, takže v Čechách dostává úhrnem asi 400 hluchoněmých dětí školní výchovy a vzdělání. Všech hluchoněmých školou - povinných dětí je však v Čechách kolem 800, takže polovina zůstává bez vzdělání a většina též bez výchovy, neboť rodina obyčejně neumí s hluchoněmým dítětem vhodně zacházeti.
Tomuto, v každém ohledu pohoršlivému nedostatku může býti v nejbližší době odpomoženo jen tím, když pro hluchoněmé děti budou dle potřeby při školách národních zřizovány zvláštní třídy. Tyto děti jsou vlastně povinny školy národní navštěvovati, ale nenavštěvují jich jednak proto, že nemají z návštěvy obyčejných škol národních prospěchu, jednak proto, že často normálním dětem v učení překážejí. Proto třeba, aby v každé župě, pokud možno v župním sídle zřizovány byly pro hluchoněmé děti třídy zvláštní. Žádáme, aby tyto třídy byly pokud možno zřizovány v župních sídlech, poněvadž hluchoněmé dítě, postrádajíc sluchu, potřebuje k svému vývoji více dojmů zrakových, kterých mu spíše může poskytnouti větší středisko, jakým pravděpodobně bude župní sídlo, než venkov. Hluchoněmé dítě potřebuje dále častého lékařského ošetření, poněvadž jednak jde o zachování zbytků sluchu, který pro vzdělání hluchoněmého jest velmi důležitý, jednak podléhá častým chorobám ušním, nosním a krčním, které musí býti odborně léčeny. I k tomu účelu je větší středisko vhodnější než venkov. Poněvadž je nutno s každým hluchoněmým dítětem ve škole zabývati se individuelně, a jakékoliv kollektivní vyučování je téměř vyloučeno, nutno počet dětí v jedné třídě stanoviti nejvýše na 12.
Ježto jenom normálně nadané hluchoněmé děti lze naučiti řeči hláskové, která jedině je způsobilou ku dorozumívání se se slyšícími, třeba ve zvláštních třídách soustřeďovati děti méně nadané, které možno naučiti pouze řeči posunové nebo psací. Třídy pro děti méně nadané mohou míti pouze 8 žáků, poněvadž práce s nimi je nepoměrně těžší než s dětmi normálně nadanými. Hluchoněmé děti slabomyslné nebo stižené nevyléčitelnými neduhy nutno shromaždovati a opatrovati ve zvláštních útulnách, poněvadž dětem vzdělání schopným jsou na překážku a na závadu, rodinám pak nesnesitelným břemenem.
Velmi důležitým článkem ve výchově a vzdělání hluchoněmých dětí je mateřská školka, poněvadž rodina malé hluchoněmé dítko bud rozmazluje nebo úplně zanedbává, kdežto zkušená pěstounka může zejména po stránce ovládání hluchoněmého dítěte vykonati velmi mnoho, co by jinak připadlo až učiteli ve škole. Proto požadavek, aby všude, kde zřizovány budou zvláštní třídy pro hluchoněmé děti, zřizovány byly též školky mateřské, jest odůvodněn.
Aby hluchoněmé děti mohly býti roztříděny dle schopností, třeba zříditi všude, kde časem vznikne více tříd, nebo celá škola pro hluchoněmé děti, zvláštní přípravku, v níž by se hlavně zkoumaly schopnosti přihlášených dětí. Jen tak nebude ve výchově a vzdělání hluchoněmých mrhán čas učením něčemu, k čemu dítě nemá schopnosti a způsobilosti.
Poněvadž hluchoněmí učňové nemají zisku z návštěvy obyčejných škol pokračovacích, třeba pro ně zříditi při všech školách pro hluchoněmé pokračovací školy zvláštní, které však budou přístupny i hluchoněmým pomocníkům a mistrům. Podobně třeba zřizovati při všech školách pro hluchoněmé pravidelné kursy pro dospělé hluchoněmé, kteří se kdysi naučili hláskovací řeči, neboť hluchoněmí zapomínají časem správnou výslovnost a mluva jejích stává se nesrozumitelnou. Proto třeba občas na chyby je upozorniti a výslovnost jejich opraviti. Této potřebě může jedině vyhověti občasný kurs, pročež osnova žádá, aby takové kursy byly pravidelně povinně při školách pro hluchoněmé pořádány.
Osnova žádá pro hluchoněmé 9tiletou návštěvu školní, což při obtížích, s nimiž vzdělání hluchoněmých jest spojeno, jest požadavek jistě minimální.
Poněvadž většina hluchoněmých dětí pochází z tříd nemajetných, bude nutno učiniti zvláštní opatření, aby chudobným dětem, bydlícím mimo sídlo školy pro hluchoněmé, jimž by rodina pro nedostatek hmotných prostředků nemohla návštěvu školy zabezpečiti, docházka školní byla umožněna na náklad z prostředků veřejných, Jakým způsobem, přísluší rozhodnouti ministerstvu vnitra.
Poněvadž školství pro hluchoněmé je organickou součástí školství národního, bohužel úplně dosud pomíjenou, je přirozené. Aby náklad byl hrazen podobným způsobem jako při školách národních; věcný župami, osobní, jak bude rozhodnuto pro učitelstvo škol národních, Týž důvod je pro platnost těchže zákonů a nařízení jako pro školy veřejné.
Kompetence ministerstva školství a národní osvěty pro školy a věci vyučovací a vychovávací, ministerstva sociální péče a ministerstva zdravotnictví pro internáty je samozřejmá. Rovněž samozřejmá je potřeba odborné praxe pro definitivní ustanovení na školách pro hluchoněmé a potřeba odborného inspektora pro tyto školy. Jen ten inspektor, který sám a dokonale ovládá výučbu hluchoněmých, může posuzovati práci v těchto školách. Pokud se týče nákladu na zřizování škol pro hluchoněmé, nebude vyžadovati zvláštních obětí, neboť se bude toto školství vyvíjeti zvolna, po jednotlivých třídách, takže zejména rozpočet státní nijak nezatíží.
Pokud bude vyžadovati nákladů z veřejných prostředků k umožnění návštěvy školní dětí chudých rodičů, nesmíme se lekati žádných obětí, tím méně, že každý haléř, vynaložený na výchovu a vzdělání hluchoněmého dítěte mnohonásobně se vyplácí, ježto vzdělaný hluchoněmý je schopen úplně samostatně se živiti, čímž přestává býti sociálně méněcenným.
Jsme tudíž povinni zabezpečiti výchovu a vzdělání hluchoněmých dětí nejen se stanoviska humánního, ale i národohospodářského.
V Praze dne 9. června 1922.
Sychravová, dr. Markovič,
Jaša, Kasík, Hummelhans, Marek, Kovačič, R. Chalupa, A. Kříž, Benda, Tadlánek, Brožík, Johanis, Remeš, dr. Dérer, Hampl, Čandrlík, Aster, Koudelka, Geršl, Karpíšková, Hvízdák.