Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922.

o dani výdělkové pravovárečných měšťanstev (pravovárečných komunit).

Spornou byla dosud u nás otázka, jsou-li tak zv. pravovárečná společenstva právnickými osobami či společnostmi. A judikatura neměla žádné ustálené praxe, do jaké třídy obchodní mají se tato společenstva vřaďovati. Praxe docházela k pravidelným neshodám. Jedni pokládali je za spolky, druzí za společnosti, jiní zase za osoby právnické. Důsledek této nejednotné praxe právní byl ten, že tato společenstva byla zdaňována dle zásad platných pro každého soukromého podnikatele, což v ohledu konkurenčním bylo pro podnik pravovárečného měšťanstva nesmírnou výhodou, kdežto státu, jakož i samosprávným svazkům způsobována byla citelná újma na daních a na přirážkách.

Pravovárečná měšťanstva jsou zbytkem našich domácích řádů z doby samostatného státu českého, kdy pivo připravoval si každý doma a vaření jeho nebylo zvláštní živností. Teprve při zakládání měst počalo se provozovati vaření piva jako řemeslo. Panovníci čeští udělovali městům výhradně, t. j. monopolní právo vařiti pivo. Města zato odváděla poplatky do komory královské. Toto výsadní právo bylo vydatným zdrojem příjmů jak důchodů měšťanských, tak důchodů královských. V městech nadaných právem ku vaření piva stávalo se vývojem doby, že si právo to osobovati počali přední měšťané (starousedlí). Právo ku vaření piva a podíl na společném pivovaru spojovány byly pravidelně s držením domů městských. S nabytím nebo pozbytím téhož domu nabývalo či pozbývalo se též právo várečné a podíl na pivovaře. Domy tyto nazvány byly pravovárečnými a mají pochopitelně větší cenu, nežli domy, s nimiž není spojená žádná živnost reálná. Právo vařiti pivo zůstalo těmto pravovárečným měšťanstvům i porušení svazu poddanského.

Pominula-li během času výhradnost vaření piva opírající se o tak zv. sv. Václavskou smlouvu z roku 1517, nepominulo živnostenské oprávnění jako právo nabyté, které zejména v některých případech je neobyčejně silným zdrojem příjmů vlastníků pravovárečných domů, jímž přináší namnoze nečekané bezzáslužné renty.

Z důvodů veřejných a státních je nutno i zde přežilé výsady přizpůsobiti změněným poměrům, jak se bylo již dříve stalo usnesením Národního shromáždění v ohledu užívacího práva starousedlých občanů na venkově, jímž odňato bylo právo užitků obecního statku.

Že bylo úmyslem revolučního Národního shromáždění i tuto daňovou výsadu odstraniti, o tom svědčí návrh poslanců dra G. Heidlera, dra Dolanského; Jaroše, dra Horáčka a soudruhů, k jehož projednání však nedošlo. Návrh tento kryje se ve své motivaci s právě projednávaným návrhem vládním.

Výbor rozpočtový přijal proto příznivě vládní předlohu zákona která směřuje k odstranění všech pochybností o kvalifikaci pravovárečných měšťanstev se stanoviska berního a stanoví pro ně daňovou povinnost dle hlavy JI: o dani výdělkové.

Výbor projednal osnovu ve své schůzi dne 8. června 1922 a usnesl se na tom, doporučiti poslanecké sněmovně přijetí připojené osnovy ve znění vládou navrženém.

V Praze dne 8. června 1922.

o dani výdělkové pravovárečných měšťanstev (pravovárečných komunit).

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Pravovárečná měšťanstva (pravovárečné komunity) podléhají dani výdělkové podle II. hlavy zákona ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z.

§ 2.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1923; provedením pověřuje se ministr financí.