Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922.

3592.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne..................1922,

kterým se zrušují dosud platné zákony o vojenské taxe.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Zákony o vojenské taxe ze dne 13. června 1880, čís. 70 ř. z., a ze dne 10. února 1907, čís. 30 ř. z., uherské zákona;: články XXVII:1880 a IX:1883 se všemi dodatky a příslušnými nařízeními zrušují se na léta 1921 až 1923.

§ 2.

Za roky 1920 a dřívější budiž vojenská taxa vyměřena a předepsána podle ustanovení zákonů, jež platily pro dotčená léta, s tím doplňkem, že vojenskou taxou jsou povinni tér bývalí domobranci, kteří nebyli buď vůbec u odvodu nebo o nichž nebylo při odvodu učiněno konečné rozhodnutí, a to počínajíc rokem, kdy dokončí 24. rok věku.

§ 3.

Od povinnosti platiti vojenskou taxu se osvobozují kromě osob osvobozených podle zákonů uvedených v §u 1 ještě:

a) osoby, které v létech 1920 neb dřívějších konaly válečné úkony podle §u 4 nebo 6 zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. z., a zák. čl. LXVIII:1912, za léta, v nichž třeba jen po část roku úkony tyto konaly,

b) příslušníci čs. zahraničních vojsk (legionáři) počínajíc rokem, kdy vstoupili do těchto vojsk,

c) bývalí domobranci, kteří byli propuštěni z vojenské služby pro nezpůsobilost k vojenské službě následkem vady způsobené činnou službou za války, počínajíc rokem, kdy byli propuštěni,

d) osoby, které prokážou, že utrpěly při konání válečných úkonů podle zákonů o těchto úkonech zranění nebo nemoc, pro které pozbyly zcela nebo z části způsobilosti k výdělku, počínajíc rakem, kdy způsobilosti této pozbyly,

e) bývalí domobranci, kteří byli na základě branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n., a prováděcích nařízení k němu převedeni do zálohy, na rok 1920,

f) příslušníci Hlučínska na všechna léta.

Osvobození od povinnosti platiti vojenskou taxu podle předcházejícího odstavce vztahuje se i na rodičskou vojenskou taxu.

§ 4.

Osoby uvedené v §u 2 jsou povinny podati - pokud tak již neučinily - přihlášku k vyměření vojenské taxy za příslušná léta podle zákonů uvedených v §u 1 ve lhůtě, kterou určí nařízení. Tatáž povinnost ukládá se osobám uvedeným v §u 3, písm. a), c) až e), s tím dodatkem, že osoby tyto mají v přihlášce uvésti a vhodným způsobem osvědčiti též důvod, pro který činí nárok na osvobození od vojenské taxy.

§ 5.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provésti jej ukládá se ministrům vnitra, národní obrany a financí.

Důvodová zpráva.

K §u 1.

§ 4 branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n., ustanovil, že bude zvláštním zákonem stanoveno, pokud budou platiti vojenskou daň osoby nekonající vojenské služby. Dosavadní rakouské a uherské zákony o vojenské taxe nemohou totiž - nehledíc k jejich značné různosti - zůstati za účinnosti nového branného zákona v platností, ježto nebyly by v souladu se zásadami nového branného zákona. Měl by tedy býti vydán nový jednotný zákon o vojenské dani, jejím základem by mohla býti jedině daň z příjmu, jejíž sazba byla pro celou republiku Čs. upravena jednotně zákony ze dne 12. srpna 1921, čís. 294 Sb. z. a n., a ze dne 12. srpna 1921, čís. 336 Sb. z. a n.

Kdyby se v novém zákoně o vojenské dani stanovila pro celou republiku Čs. dosavadní sazba vojenské taxy, stanovená v nařízeních vlády republiky Čs. ze dne 3. září 1920, čís. 506 a 508 Sb. z. a n., upravená vzhledem ke zvýšení existenčního minima na 6.000 Kč, byla by vojenská taxa pasivní.

V roce 1919 na příklad činil skutečný výnos vojenské taxy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ca 1,200.000 Kč. Výnos ze Slovenska a Podkarpatské Rusi není sice znám, byla však vojenská taxa v uherském rozpočtu za rok 1914/15 preliminována částkou 4,800.000 Kč, takže by na Slovensko a Podkarpatskou Rus připadla asi pětina, tedy ca 960.000 Kč, kterážto částka platila by vzhledem k válce asi též na r. 1919. Činil by tedy celkový příjem z vojenské taxy v roce 1919 asi 2,160.000 Kč.

Náklad osobní by činil; počítá-li se s jedním politickým úředníkem v okresu (106 v Čechách, 42 na Moravě a 9 ve Slezsku) a s jedním úředníkem finančním (na Slovensku 13 a v Podkarpatské Rusi 5), tedy celkem se 175 úředníky se služným 15.138 Kč, celkem 2,649.150 Kč, k čemuž ovšem přistupuje náklad za tiskopisy.

Z toho jest zřejmo, že by taxa byla pasivní.

Ani v letech dalších nebylo by lépe. Bylať vojenská taxa preliminována na roky 1920, 1921 a 1922 částkami 1,134.900 Kč, 1,378.470 Kč a 1,851.340 Kč.

Měla-li by býti vojenská taxa zvýšena tak, aby byla aktivní, znamenalo by to vlastně zvýšení daně z příjmu, která jedině by mohla býti podkladem vojenské taxy, a tedy přílišné zatížení poplatnictva.

Není tedy jiného východiště, než aby s vydáním zákona o vojenské dani bylo sečkáno až do provedení reformy daňového systému zatím aby byly dosavadní zákony o vojenské taxe zrušeny.

Při tom nastává otázka, od kterého termínu mají tyto zákony býti zrušeny. Termín 1. ledna 1922 nelze voliti, poněvadž by se v tom případě musily dosavadní zákony o vojenské taxe novelisovati se zřetelem na zvýšení daněprostého minima na 6.000 Kč, jakož i na účinnost nového branného zákona od 9. dubna 1920.

Termín 1. ledna 1920, případně 1. ledna 1919 nelze voliti z důvodů finančních, ježto za léta 1919 a 1920 byla již taxa z valné části předepsána a zaplacena a bylo by tudíž zapotřebí mnohých odpisů a vrácení taxy. Nejlépe by vyhovoval termín 1. ledna 1921. Za rok 1920 vybrala by se taxa podle dosavadních zákonů, jejichž novelisace by pro tento rok nebylo třeba vzhledem k tomu, že zvýšení daněprostého minima platí teprve pro berní rok 1921 a že ty, kteří nebyli odvedeni v roce 1920, stihla by taxovní povinnost teprve od 1. ledna 1921.

Vzhledem k tomu, že reforma daňová má platiti od 1. ledna 1924, zrušuje osnova zákony o vojenské taxe pouze na léta 1921 až 1923.

K §u 2 a 3.

Za roky 1920 a dřívější vyměřila a předepsala by se ovšem taxa dle dosavadních zákonů.

Zákony tyto nepamatovaly však na určité kategorie osob, u nichž válka světová utvořila zcela nové vztahy k povinnosti platiti vojenskou taxu.

Jsou to:

1. bývalí domobranci, kteří nebyli bud vůbec u odvodu nebo o nichž nebylo při odvodu učiněno konečné rozhodnutí;

2. příslušníci československých zahraničních vojsk (legionáři);

3. bývalí domobranci, kteří dle §§ 4 a 6 zákonů o válečných úkonech konali válečné úkony;

4. bývalí domobranci, kteří byli propuštěni z vojenské služby pro nezpůsobilost k vojenské službě následkem vady způsobené činnou službou za války; podotýká se, že vadou rozumí se i nemoc, činnou službou vojenskou za války nok i činná vojenská služba v letech 1919 a 1920, ježto Trianonská smlouva mírová nabyla platnosti až v roce 1921;

5. osoby, které prokážou, že při konání válečných úkonu utrpěly zranění nebo nemoc, pro kterou pozbyly zcela nebo z části způsobilosti k výdělku; průkaz podá strana bud nálezem o prohlídce invalidní, nebyla-li u takové prohlídky, vysvědčením úředního lékaře;

6. bývalí domobranci, kteří byli na základě branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n., a prováděcích nařízení k němu převedeni do zálohy;

7. příslušníci Hlučínska.

K §u 2.

Osoby ad 1 nebyly by podrobeny dle dosavadních zákonů vojenské taxe, ježto nebylo o nich rozhodnuto, zda budou či nebudou odvedeny, a byly by ve velké výhodě proti domobrancům, kteří byli u řádného odvodu, nebyli odvedeni a musí dle dosavadních zákonů platiti taxu. Ponechati tento stav bylo by nespravedlivé, ježto jediný rozdíl mezi oběma kategoriemi jest ten, že prve zmínění (hlavně ročníky 1892-1897) nemohli jíti k odvodu, ježto odvodů ve válce nebylo, kdežto druzí v době míru musili jíti k řádnému odvodu. Této druhé kategorii nelze přiznati osvobození, ježto taxa za minulá léta až do konce 1919 jest již většinou předepsána a zaplacena a musila by se vraceti. Aby bylo dosaženo aequity, nutno i první kategorií pro praeterito podrobiti taxe, a to od roku, ve kterém dokončili tito domobranci 24. rok věku, t. j. od roku; v němž by dle dosavadních zákonů u nich normálně nastala povinnost platiti vojenskou taxu (po třetím odvodu); termín tento volen proto, že by jinak nebylo technicky stanoviti lze termín, kdy byly tyto osoby definitivně prohlášeny nezpůsobilými, a že v tom případě, kdyby se mohl vzíti a vzal termín 1. ledna roku následujícího po zjištění jejich nezpůsobilosti, platili by evidentní mrzáci taxu případně o 2 léta déle než jiní nezpůsobilí.

K §u 3.

Osob ad 2, t. j. příslušníků českoslov. vojsk zahraničních (legionářů) jsou dvě kategorie:

a) ti, kteří byli příslušníky ozbrojené moci rakousko-uherské nebo záložníky; tito neplatí již podle dosavadních zákonů vojenské taxy,

b) ti, kteří vstoupili do čs. vojsk zahraničních, nevyhověvše před tím bud vůbec neb částečně branné povinnosti rakouskouherské (hlavně Čechoslováci, kteří byli před válkou usedlí v cizině); ježto vstup do legií nutno v poměru k našemu státu pokládati za vyhovění odvodní povinnosti, přestala u těchto dnem vstoupení do legií taxovní povinnost dle dosavadních zákonů; jest však zapotřebí zproštění toto výslovně prohlásiti, aby nebylo pochybností.

Ad 3, 4 a 5. Osoby tyto musely by platiti i po svém propuštění vojenskou taxu, ježto posavadní zákony nestanoví osvobození. Ježto však by bylo nespravedlivo posuzovati tyto osoby hůře jen proto, že byly domobranci a ne řadovými nebo záložními vojíny, jest zapotřebí zprostiti je zákonem povinnosti taxovní, a to osoby ad 3 na léta, ve kterých, byť i jen částečně konaly válečné úkony, osoby ad 4 počínajíc rokem, kdy byly propuštěny, osoby ad 5 počínajíc rokem, kdy pozbyly způsobilosti k výdělku.

K §u 4.

Má-li osobám uvedeným v §u 2 vyměřena býti taxa, musí tyto osoby podati též přihlášku.

Přihláška vyžaduje se též od osob uvedených v §u 3, pod písm. a), c) až e) a ukládá se jim, aby udaly důvod nároku na osvobození, proto, aby bylo lze posouditi, zda a na která léta jim osvobození přísluší.

Osoby ad 6 byly v roce 1920 převedeny do zálohy a neplatily tedy již dle dosavadních zákonů vojenské taxy v roce 1920; aby nebylo pochybnosti, jest zapotřebí výslovného ustanovení zákona. Za předchozí dobu bude se ovšem jejich taxovní povinnost říditi dosavadními zákony. Měly-li na př. klasifikaci A a nekonaly v roce 1919 činné služby, platí za tento rok vojenskou taxu.

Osoby ad 6, t. j. občané hlučínští šli podle nařízení vlády republiky 6. ze dne 27. července 1920, čís. 456 Sb. z. a n., poprvé k odvodu v roce 1920, byli by tudíž podrobeni vojenské taxe nejdříve od 1. ledna 1921; aby nevznikly pochybnosti, stanoví osnova výslovně, že neplatí vojenské taxy.

Rozumí se, že zproštění právě uvedená, mají-li býti úplná, musí se vztahovati i na rodičskou taxu.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru brannému a výboru rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě 6 týdnů.

V Praze dne 30. května 1922.

Předseda vlády:

Dr. E. Beneš, v. r.