Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

na vydání zákona o stavební povinnosti.

Zákon

ze dne........... 1922

o stavební povinnosti.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Zemská správa politická (na Slovensku a Podkarpatské Rusi župan) může z moci úřední nebo na žádost správy obecní prohlásiti o jednotlivých obcích, že jsou stiženy bytovou nouzí. Je-li v některé obci způsobována bytová nouze tím, že tam bydlí zaměstnanci, pracující v podnicích, jež mají sídlo nebo provozovny v obcích sousedních, může zemská správa politická (na Slovensku a Podkarpatské Rusi župan) sloučiti několik příslušných obcí v zájmový celek podle tohoto zákona..

§ 2.

Osoby podléhající všeobecné dani výdělkové (výrobkové) a podniky podléhající dani výdělkové podle hlavy II. zákona o osobních daních z příjmů, ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z. (na Slovensku a Podkarpatské Rusi dani výrobkové podniků veřejně účtujících), které mají v obcích v §u 1 uvedených buď provozovny, buď obchodní sídlo, nebo sídlo správy, jsou povinny zříditi společnou stavbou, přístavbou nebo nástavbou tolik bytů, kolik ženatých (vdaných) zaměstnanců přijaly po 1. srpnu 1914, případně tolik bytů, kolik dřívějších zaměstnanců v závodě dále zaměstnaných po této době se oženilo (provdalo), je-li bytů těch třeba k odstranění bytové nouze.

§ 3.

Osoby a podniky označené v §u 2, které po 1. srpnu 1914 v obci najaly nebo ve vlastním domě zřídily kancelářské nebo živnostenské místnosti a neměly v obci již před tím stejný nebo větší počet místností, jsou povinny zříditi společně stavbou, přístavbou nebo nástavbou v téže obci anebo v obcích okolních ve stejném počtu místnosti způsobilé k obývání jako místnosti kancelářské, živnostenské anebo byty a tyto nově zřízené místnosti pronajati nebo dosavadní místnosti opustiti. Měl-li majetník podniku v téže obci již dříve kancelářské nebo živnostenské místnosti, je povinen zříditi jen tolik místností, o kolik svoje kanceláře nebo provozovny zvětšil.

§ 4.

Nájemníci, kteří přiznali jmění podle zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku ze dne 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n. a podle nařízení ze dne 25. června 1920, č. 424 Sb. z. a n., aspoň 1 mil. Kč, nebo kterým z takového jmění dávka byla uložena a bydlí v obci, ve které potřeba bytů je naléhavou, jsou povinni zříditi tolik obytných místností, kolik jich sami obývají a tyto nově zřízené místnosti pronajati nebo dosavadní byt opustiti. Nájemník, který zřídil náhradní místnosti podle § 9 zákona o zabírání bytů obcemi jest povinen zříditi jen tolik obytných místnosti, kolik jich obývá více, než zřídil náhradních místností. Povinnost tato netýká se nájemníka, jenž jest vlastníkem domu v obci nebo v okolních obcích aspoň o takovém počtu obytných místností, kolik jich sám obývá. Současně se zrušuje poslední odstavec §u 1 zákona ze dne 27. dubna 1922, č. 130 Sb. z. a n.

§ 5.

Peněžní ústavy, které jsou oprávněny přijímati úsporné vklady na knížky, jsou povinny, nehledě k povinnostem jinak tímto zákonem uloženým, část svých vkladů až do 5% umístiti v hypotekárních zápůjčkách na stavby obytných domů, stavěných s finanční podporou podle zákona o stavebním ruchu ze dne 27. led; na 1922, č. 45 Sb. z. a n.

Této povinnosti nemají peněžní ústavy, u nichž zavedena jsou ochranná opatření podle vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, č. 660 Sb. z. a n. a ze dne 19. prosince 1921, č. 468 Sb. z. a n.

§ 6.

Osoby a podniky v §u 2 uvedené tvoří zájmovou společnost, jež jest právnickou osobou, nabývající práv a závazků a jejíž členové mají povinnost zaplatiti částku na ně připadající.

Zemský politický úřad (na Slovensku a Podkarpatské Rusi župan) rozhoduje v případech v §§ 1-5 uvedených po dohodě se zemským finančním ředitelstvím (na Slovensku a Podkarpatské Rusi finančním ředitelstvím). Z rozhodnutí jeho lze se odvolati do 14 dnů k ministerstvu sociální péče.

Náklad rozvrhne se na jednotlivé povinné poplatníky podle počtu zmíněných zaměstnanců. Ten, kdo zaměstnával více než 25 takových zaměstnanců, platí příspěvek o 50% vyšší; kdo jich zaměstnával více než 50, platí příspěvek o 100: vyšší.

§ 7.

Osoby, jimž podle §§ 1-4 byla uložena povinnost stavební, mají v mezích tam uvedených nárok na udělení finanční podpory, podle zákona o stavebním ruchu ze dne 27. ledna 1922, č. 45 Sb. z. a n., případně na použití výhod finančních podle zák. ze dne 3. března 1921, č. 102 Sb. z. a n. § 8.

Ten, komu tímto zákonem uložena bude stavební povinnost podle §§ 2-4, jest povinen započíti se stavbou ve lhůtě dané mu úřadem v § 1 uvedeným a pokračovati v ní obvyklým způsobem. Nebude-li v dané lhůtě bez důvodné omluvy započato se stavebními pracemi, může tento úřad dáti zříditi byty anebo místnosti na náklad a nebezpečí osoby nebo podniku ke stavbě povinnému.

§ 9.

Zproštění povinnosti stavební případně povinného členství zájmové společnosti, nastává u podniků a osob v §§ 2-4 uvedených, jestliže povinnostem zákonem tímto uloženým vyhověly stavbou vlastní nebo učinila-li tak z peněz jimi darovaných nebo půjčených osoba jiná.

§ 10.

splnění povinností uložených podle tohoto zákona může býti - nehledíc k ustanovení § 8 - vymáháno úřadem, v § 1 uvedeným, na povinných pořádkovými pokutami až do 500.000 Kč a nebude-li opětovně uposlechnuto vězením do 6 měsíců.

§ 11.

Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej ministři sociální péče, veřejných prací a vnitra.

Důvodová zpráva.

Zřizování nových bytů bylo předmětem výdělečné činnosti soukromých podnikatelů a uspokojovalo z větší části bytovou potřebu v předválečných dobách. Ježto však nyní nejeví se býti tak výnosným jako v dobách minulých, nastalo ve stavebním podnikání značné ochromení. Ač obce a stavební družstva pomocná, pokud je to v jejich možnosti a silách, podnikají stavby, nestačí tato činnost k tomu, aby byla plně kryta poptávka na bytovém trhu. Vláda podporuje řadou zákonů stavební ruch; ona poskytla daňové výhody pro stavby budov obytných a budov pro provoz podniků, stejně i pro obnovu starých a pořízení nových strojů. Výhodami těmi vyňaty jsou do značné míry kapitály do stavby investované daňového základu při vyměřování daně výdělkové a osobní daně z příjmů. Výhody tyto umožňují proto majitelům průmyslových a obchodních podniků, aby stavěli byty pro své zaměstnance a zámožným osobám; aby stavěly byty pro sebe. Vzdávajíc se pevných příjmů, očekávala státní správa, že osoby, které měly na ony výhody nárok, pochopí svou mravní povinnost ke společnosti a státu stavěti nové byty.

Dosavadní zkušenosti však ukázaly, že není všude dosti pochopení a jest proto nutno uložiti stavební povinnost všem těm, kteří vzhledem k svým majetkovým poměrům jsou s to, aby přispěli ke zmírnění bytové nouze a kteří, ač by mohli pro sebe zříditi byty nebo jiné místnosti vlastní, tyto najímají a tak bytovou nouzi zvyšují. Vláda podala své doby v senátě návrh o stavební povinnosti, k jehož projednání však nedošlo. Vzhledem k tomu, že bytová krise neztenčeně trvá, předkládají podepsaní tento návrh, jenž jest s určitými modifikacemi obnovením zmíněného návrhu vládního.

Osnova obsahuje sice také ustanovení o pořádkových trestech, navrhovatelé však očekávají, že ti, kterých povinnost stavební se týká, uchopí se sami v posledním okamžiku příležitosti a vykonají tak svou povinnost vůči svým zaměstnancům, státu i společnosti.

Návrh není spojen s finančními obětmi pro stát a není proto třeba úhrady.

Po stránce formální navrhuji podepsaní, aby byl návrh přikázán výboru sociálně-politickému a tento podal o něm v nejkratší době zprávu plenu sněmovny.

V Praze dne 4. dubna 1922.

Johanis, Marek, Pocisk, Čundrlík, A. Novák, Ertl, Karpíšková, Biňovec, dr. Winter, Svoboda, Kasík, Ulrich, Kovačič, R. Chalupa, Hummelhans, Lehocký, Zverec, Bečko, Hvizdák, Tadlánek, Kubál, dr. Markovič, Oktavec.