Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1922

3544.

Vládní návrh,

kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění

smlouva mezi republikou Československou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní, jakož i smlouva mezi Německou říší a Československou republikou o právní ochraně a právní pomoci ve věcech daňových a závěrečný protokol, podepsané v Praze dne 31. prosince 1921.

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:

1. Smlouva mezi Československou republikou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní, jakož i smlouva mezi Německou říší a Československou republikou o právní ochraně a právní pomoci ve věcech daňových a závěrečný protokol, podepsané v Praze dne 31. prosince 1921, se schvalují.

2. Vládě se ukládá, aby smlouvy tyto uveřejnila ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.

3. Ministerstvu zahraničních věcí a ministerstvu financí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinily další opatření, kterých je potřebí ku provedení těchto smluv.

Důvodová zpráva.

Článkem XIX. hospodářské dohody mezi Československou republikou a Německou říší, uzavřené v Praze dne 29. července 1920, která byla uvedena v působnost dle zmocňovacího zákona z 25. listopadu 1919, č. 637 Sbírky zákonů a nařízení nařízením ze dne 9. září 1921, č. 350 Sbírky zákonů a nařízení, zavázaly se obě smluvní strany, že vymění do měsíce po podpisu této dohody návrhy na smlouvu o tom, jak se vyhnouti dvojitému zdanění u poplatníků, jichž hospodářské zájmy se vztahují na území obou smluvních států, o právní pomoci ve věcech berních (šetření o daních, stanovení daně a vymáhání daně) a o daňových věcech trestních.

Smlouvy, jež se předkládají k schválení, jsou výsledkem delšího jednání, vedeného nejprve v Berlíně a skončeného v Praze.

Smlouva A o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní zakládá se v podstatě na týchž zásadách, na jakých byly vybudovány obdobné smlouvy mezi bývalým Rakouskem a jednotlivými německými státy. Jako hlavní zásada platí zdanění podle bydliště poplatníkova (čl. I.).

Zásady této užíti dlužno povšechně při zdaňování kapitálového jmění a příjmu z něho, zejména co do běžných daní. Ke kapitálovému jmění po rozumu smlouvy nenáleží však jmění, uložené v realitách a výdělečných podnicích, vyjímajíc cenné papíry a jinaká čistě kapitálová účastenství na podnicích. S těmito posledně jmenovanými druhy jmění (cennými papíry a kapitálovým účastenstvím) bude se tedy nakládati jako s jměním kapitálovým, což platí zejména o kuxech, akciích, podílních listech a jiných cenných papírech, dále - při daních běžných také o vkladech tichých společníků a komanditistů, jakož i o účastenství na společnostech s omezeným ručením.

Reality a příjem z nich zdaní se tam, kde reality leží (čl. II.).

Podniky a příjem z nich mají býti zdaňovány jen tam, kde jsou provozovny, jsou-li provozovny v obou státech, je třeba výnos provozoven rozděliti podle míry provozování z provozoven toho kterého státu (čl. III.). Právě tak, jako v dřívějších smlouvách, nebylo ani tentokráte stanoveno žádné měřítko pro toto rozdělení, nýbrž bylo ponecháno vládám, aby se dohody v konkrétních případech nebo pro celé skupiny o vhodném měřítku (čl. XIX.). Jenom pro zdanění obchodníků dřívím, kteří mají v obou státech provozovny, stanovena v závěrečném protokole (k A, čís. 4) zvláštní pravidla.

Pro zdanění realit a výdělečných podniků platí tedy zásada teritoriality. Tato zásada měla platiti také pro zdanění hypotečních půjček a příjmů z nich. V té příčině stáli však delegáti němečtí na stanovisku opačném (princip bydliště). Bylo dosaženo kompromisu tím, že princip teritoriality byl zachován pro daň rentovou a dávku z majetku, kdežto pro daň z příjmu bude platiti zásada bydliště věřitelova (čl. II., VIII. a X.). Bude tedy dávka z majetku a daň rentová z hypotečních pohledávek na československých realitách váznoucích vybírána bez ohledu na bydliště věřitelovo u nás, kdežto daň z příjmu bude vyměřována věřiteli v Německu bydlícími německými ukládacími orgány.

Další odchylkou od zásady zdaňování podle bydliště poplatníkova jest ustanovení, podle něhož příjmy z veřejných pokladen budou zdaňovány jen ve státě, z něhož se platy vykonávají (čl. VI.), a že daň rentová, vybíraná srážkou u dlužníka, náleží jen tomu státu, v jehož území byla srážka vykonána (čl. VIII.).

Jak již nahoře naznačeno, platí pravidla stanovená pro běžné daně, povšechně také pro dávku z majetku a z přírůstku na majetku, jakož i pro daň válečnou. Bude tedy zejména jmění uložené v akciích, kuxech, podílních listech a jiných cenných papírech jakožto jmění kapitálové podrobeno dávce z majetku ve státě bydliště poplatníkova. Naproti tomu každé jiné účastenství na podnicích bude na rozdíl od daní běžných zdaňováno dávkou z majetků ve státě, v němž podnik leží.

Zvláštní pravidla byla stanovena pro zdanění neodevzdaných dědictví (článek XVI.), diplomatických a konsulátních zástupců (čl. XVII.), jakož i státních úředníků, exponovaných v území druhého smluvního státu (čl. XVIII.), dále pro obyvatele Hlučínska (čl. XV.) a konečně pro ty případy, kde nastaly přesuny ať v osobním, ať ve věcném směru (v uložení jmění) v době mezi 1. březnem a 31. prosincem 1919, t. j. dny rozhodnými pro naši i pro německou dávku z majetku (čl. XI. a XII.).

Smlouva má platnost pro daně válečné od roku 1914, pro dávku z majetku ode dne, kdy příslušné zákony nabyly účinnosti pro ostatní daně od počátku berního roku 1920, pro daně z předchozích let (kromě daně válečné) užije se mezistátních úmluv, pocházejících z dřívější doby a sloužících zamezení dvojího zdanění. Vypovězena může býti smlouva šest měsíců před uplynutím kteréhokoli kalendářního roku (čl. XX. a XXL).

Zdanění paroplavebních společností na Labi nemohlo býti dosud upraveno pro nedostatek bezpečných podkladů.

Prohlášení v příčině zákona o nostrifikaci ze dne 11. XII. 1919, číslo 12 Sbírky zákonů a nařízení ex 1920, o němž mluví závěrečný protokol (k A, čís. 5), neodporuje účelu nostrifikačního zákona. Smlouvou B zaručují si oba státy poskytovati právní ochranu příslušníkům druhého státu ve věcech daňových, dále vzájemnou právní pomoc při doručování úředních listin, při zjišťování základů zdaňovacích a - v omezené míře při vymáhání resp. zajišťování daňových nedoplatků. Smlouva ta upravuje také otázku ověřování listin.

Dohoda o vzájemné právní pomoci v daňových věcech trestních vyhrazena byla době pozdější.

V jednotlivostech se podotýká toto:

Ke smlouvě A.

k čl. I.

Vyhovuje zásadně zdanění podle bydliště a stylisován jest obdobně jako v dřívějších úmluvách o zamezení dvojího zdanění,

k čl. II. a III.

Články tyto stanoví z důvodů účelnosti pro jisté druhy jmění a příjmů z nich zásadu teritoriality. V příčině hypotečních pohledávek poukazuje se na všeobecnou část důvodové zprávy.

Ustanovení čl. III. nevztahuje se na živnosti podomní a kočovní, zdaněni těchto živností daní výdělkovou říditi se bude podle vnitřního zákonodárství toho kterého státu, kdežto pro daň z příjmu rozhodno jest ustanovení čl. I.

k čl. IV.

Shoduje se s dosavadními úmluvami o zamezení dvojího zdanění.

k čl. V.

Jde o ustanovení obvyklé v obchodních smlouvách, že kupci, továrníci a jiní živnostníci, kteří prokáží, že ve státě, ve kterém bydlí, platí zákonné dávky ze živnosti jimi provozované, nebudou povinni platiti ve státě druhém jiných dávek, jestliže buď sami nebo cestujícími, kteří jsou v jejich službách, nakupují anebo majíce jen s sebou vzorky, hledají zakázky.

k čl. VI.

Výpočet veřejných pokladen jest pouze exemplifikativní. Ustanovení čl. VI. vztahovati dlužno také na příjmy nebo podpory splatné z jiných pokladen veřejných na příklad komitátních, dále z pokladen nemocenských, úrazoven a z pensijních ústavů, pokud pokladny ty lze pokládati za pokladny veřejné.

k čl. VII.

Článek tento zajišťuje použití zásad čl. II. a III., odst. 1-3 na zdanění osob právnických.

k čl. VIII.

Zde stanoví se zásada teritoriality pro daň rentovou, vybíranou srážkou u dlužníka.

Leží-li v jednom státě hlavní závod, v druhém státě závod pobočný, sráží se daň z úroků, které vznikly v obchodním provozování pobočného závodu (tedy z úroků vkladových, kontokorentních, z kuponů emisí cenných papírů, provedených snad pobočkou, nikoli však také z kuponů emisí mateřského ústavu, třeba pobočka působila jako platebna), jen ve prospěch toho státu, v němž leží závod pobočný.

O úrocích z hypotečních pohledávek bylo jednáno již ve všeobecné části důvodové zprávy.

k čl. IX.

Pro daň válečnou (z válečných zisků),latí obdobně zásady čl. I. až IV. a VI. Odstavec 2 dává bližší pokyny pro zjištění mírového zisku společností, jež mají provozovny také v druhém státě. Odčítání vyšších příjmů z akcií nebo podílů je přípustno také stran těch filiálních společností, jež mají sídlo v druhém státě.

k čl. X. a XIII.

Dávka z majetku a z přírůstku na majetku a německá dávka ze jmění zvaná ťReichsnotopferŤ prohlašují se za dávky stejnorodé. Ostatní ustanovení těchto článků byla vysvětlena již v části všeobecné.

k čl. XI.

Změnami v osobních poměrech rozumí se přestěhování poplatníka z jednoho smluvního státu do druhého, 1. březen a 31. prosinec 1919 jsou dny rozhodné pro uložení majetkové dávky jednak v Československu, jednak v Německé říši. Změnami v uložení jmění rozumí se zejména případy, když poplatník jmění, které bylo dne 1. března 1919 uloženo u nás, přenesl později, avšak před 31. prosincem 1919 do Německa a zde uložil způsobem zakládajícím daňovou povinnost.

V případech odstavce 1. zůstane naše dávka nedotčena, v případech odstavce 2. odečte se od naší dávky nejvýše polovina, čímž se zamezí úplné absorbování naší dávky dávkou německou.

k čl. XII.

Článek tento má na mysli změny v poměrech poplatníkových, nastalé po našem rozhodném dnu, ovšem nikoli změny toho způsobu, že by přivodily dvojí zdanění (čl XI.), nýbrž naopak takové, jež by mohly míti v zápětí osvobození poplatníkovo od dávky jak u nás, ta v Německu.

k čl. XIV.

Byly-li předpisy příslušných soupisových nařízení splněny, provádí se ustanovení odst. 1. všeobecně u osob, jimž dávka z majetku a přírůstku na majetku byla již definitivně předepsána a jimi zapravena, nebo o jichž osvobození od dávky bylo již rozhodnuto.

Ustanovení odst. 2. jest jen rázu deklaratorního a obsahuje samozřejmé prohlášení, že bankovky. zadržené při okolkování, mohou býti vypláceny teprve až bude tu dostatečná úhrada z výnosu dávky. Požadavek německých zástupců, aby pro výplatu byl stanoven určitý termín, byl odmítnut.

k čl. XV.

Hlučínsko připadlo k republice Československé po dni 31. prosince 1919, rozhodném pro německou dávku z majetku, přes to obyvatelé jeho, kteří mírovou smlouvou a čl. 3. smlouvy o státní příslušnosti ze dne 29. června 1920 pozbyli německé říšské příslušnosti, nebudou podrobeni říšské dávce nouzové a válečné dávce z přírůstku na majetku, pokud nepodléhají v Německu povinnosti daňové v omezené míře podle čl. II. a III. smlouvy a nemají tam pohledávek hypotečních a účastenství na společnostech (vyjímajíc kuxy, akcie, podílní listy a jiné cenné papíry):

k čl. XVI.

Ustanovení toto, jež netýká se jmění vázaného na území republiky Československé a příjmu z něho, shoduje se s dosavadními úmluvami.

k čl. XVII. a XVIII.

Ustanovení obou těchto článků pohybují se v rámci mezinárodních zvyklostí.

k čl. XIX.

Ustanovení toto je nutné, poněvadž nelze vystihnouti všech eventualit, které se mohou naskytnouti. Z toho důvodu jest tímto článkem vyhrazena možnost, aby takovéto případy, jež by se -v budoucnosti mohly vyskytnouti, mohly býti upraveny mezi oběma státy pouhými administrativními dohodami resortními.

k čl. XX.

Vyjímajíc daně válečné (z válečných zisků) a dávku z majetku platí smlouva pro přímé daně od počátku berního roku 1920, poněvadž říšské daně přímé zavedeny byly v Německu teprve tímto rokem. Poslední odstavec zamezuje však dvojí zdanění i pro léta předešlá ustanovením, že pro tato léta má býti obdobně užito dřívějších úmluv k zamezení dvojího zdanění, jež byly Německu ve smyslu čl. 289 mírové smlouvy Versailleské notifikovány (srovnej vyhlášku ze dne 29. října 1921, čís. 387 Sbírky zákonů a nařízení).

Ke smlouvě B.

k čl. I.

Vymezení pojmu daně ve smyslu této smlouvy přihlíží k různosti zákonodárství obou států, v Německu jsou zavedeny různé daně také ve prospěch jednotlivých zemí, zejména daně z pozemkového majetku a živností. Smlouva týká se všech dávek, u nichž může býti praktickou.

k čl. II.

Zásada, že s příslušníky jednoho z obou států (osobami fysickými i právnicky mi) bude v území druhého státu daňově stejně nakládáno jako s příslušníky vlastními, jest samozřejmým základem s předpokladem obou projednávaných smluv. Závěrečný protokol stanoví pod č. 1. ještě výslovně, že jde tu o daňovou rovnost nejen formální, nýbrž i věcnou.

Ve čl. III.

uveden jest předmět a účel právní pomoci, kterou si oba státy navzájem zaručují. k čl. IV.

Předáváním a přejímáním žádosti o doručení písemnosti nebo o jinakou úřední a právní pomoc jsou pověřeny nikoliv snad úřady diplomatické, nýbrž zásadně (čl. XI.-XIII. stanoví pak výjimky) zemské finanční úřady, což přispěje k rychlosti tohoto mezinárodního styku a skýtá přes to dostatečnou záruku formální i věcné správnosti dotyčných úkonů.

k čl. V. a VI.

Dožádání jest sepsati v úřední resp. státní (oficielní) řeči státu žádajícího. Úkon doručení spočívá v pouhém předání dotyčné písemnosti příjemci, což ovšem předpokládá, že tento jest ku přijetí zásilky ochoten.

Může však býti žádáno, aby doručení bylo provedeno formou, jaká jest ve státě dožádaném zákonodárstvím zvláště předepsána. V takovém případě jest však - aby stát dožádaný mohl věc posouditi - nutno, aby dotyčná písemnost byla sepsána v úřední resp. státní (oficielní) řeči úřadu dožádaného, nebo provázena překladem v této řeči. Toto jazykové ustanovení platí pro takovéto případy též co do dožádání samého.

k čl. VIII.

Stát dožádaný vyřizuje dožádání, jež ho došlo, tak jako by šlo o věc jeho vlastní, užije však donucovacích prostředků dle jeho práva přípustných jen v případech, kde by také stát žádající byl v obdobném případě s to, aby užil prostředků stejného druhu. Zastupování zúčastněných řídí se předpisy platnými ve státu dožádaném.

k čl. IX.

Článek tento stanoví výjimečné případy, v nichž smí býti žádána náhrada vzešlých výloh.

k čl. XI.

Pro řízení vymáhací ujednáno důležité ustanovení, že nenaříkatelná opatření ve věcech daňových, to jest taková, do kterých nelze si již nijakým, tedy ani mimořádným opravným prostředkem stěžovati, dlužno na návrh nejvyššího finančního správního úřadu jednoho státu, podaný stejnému úřadu státu druhého, v tomto druhém státu bezplatně uznati a vykonati, a to dle zákonodárství státu dožádaného. Uznání musí býti výslovně vyřčeno.

Řízení upraveno jest blíže v odstavcích 2 až 5 tohoto článku.

k čl. XII.

Co do opatření, která jsou sice již proveditelnými, ale do nichž lze si ještě stěžovati, může býti požadováno prozatímní zajištění zájmem. Postižený docílí zrušení zájmu, poskytne-li jistotu odpovídající co do výše a způsobu požadavkům, jež musí býti v dožadovacím přípisu určeny.

k čl. XIV.

Omezení, že úřední a právní pomoc se neposkytuje proti příslušníkům státu dožádaného, kteří v území tohoto státu mají své bydliště nebo se v něm trvale zdržují, odpovídá všeobecně uznaným zásadám mezinárodního práva. Z tohoto pravidla jest však připuštěna výjimka co do uplatnění daňových nároků, jež povstaly v době, kdy poplatník byl příslušníkem státu žádajícího.

Druhý a třetí odstavec tohoto článku obsahuje výhrady nutné k ochraně výsostních práv a bezpečnosti státu dožádaného, resp. k zaručení materiemi reciprocity co do dotyčných úkonů, jakož i k zachování obchodního, provozního a živnostenského tajemství.

k čl. XVII. a XVIII.

Listiny sepsané, vydané nebo ověřené finančními soudy resp. nejvyšším nebo aspoň některým vyšším finančním správním úřadem jednoho z obou států nepotřebují, mají-li pečeť či razítko onoho soudu nebo úřadu, k použití ve druhém státě ve věcech daňových ověření (legalisace).

Oba státy vymění si, resp. budou si vyměňovati seznamy správních úřadů finančních, o něž se zde může jednati.

k čl. XI.

Článek tento neobsahuje jen vzájemného závazku, uzavříti dohodu k vzájemné právní pomoci v berních věcech trestních, nýbrž stanoví také již bližší věcný obsah resp. dosah oné dohody.

k čl. XX.

K dalším ujednáním ve smyslu této smlouvy nebo k ujednáním potřebným k účelnému provádění téže smlouvy jsou příslušnými nejvyšší správní finanční úřady obou států a mohou ji provésti pouhými administrativními dohodami resortními.

V podrobnostech poukazuje vláda k ustanovením smluv jakož i k ustanovením závěrečného protokolu k ním připojeného.

Smlouvy samy předkládají se v příloze.

Po stránce formální vláda navrhuje, aby předloha tato projednána byla jednáním zkrácením podle §§ 55 jednacích řádů sněmoven. Zároveň doporučuje, aby osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru rozpočtovému a výboru zahraničnímu a po schválení poslaneckou sněmovnou v senátě těmže výborům, aby o nich podaly zprávu vždy ve lhůtě 3 dnů.

K odůvodnění návrhu na zkrácené jednání se uvádí, že stále se vyskytující případy dvojího zdanění v poměru k Německu velmi značně poškozují československé příslušníky jimi postižené. Z toho důvodu naléhají zejména národohospodářské korporace na úpravu této otázky, která i z důvodů státně finančních značnějšího odkladu nesnese.

V Praze dne 10. května 1922.