POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922
1. volební období.
5 zasedání
3474.
Návrh
poslanců Ludm. Pechmanové, Louisy Landové-Štychové, F. Zeminové a druhů
na úpravu poměrů žen ve státních úřadech a ústavech, podnicích a fondech státem spravovaných.
Poslanecká sněmovno račiž se usnésti na tomto zákoně:
Zákon
ze dne.....................1922,
jimž se upravují poměry žen ve státních úřadech a ústavech, podnicích a fondech státem spravovaných.
Národní shromáždění usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Pro státní úřednice a úřednice státních ústavů, podniků a fondů státem spravovaných, státní zřízenkyně (podúřednice), jakož í zřízenkyně státních ústavů, podniků a fondů státem spravovaných, pro státní učitelky a učitelky veřejných ústavů, platí veškery předpisy, vydané pro státní úředníky a zřízence, s výjimkami které stanoví tento zákon.
§ 2.
Všechny zaměstnankyně v § 1 uvedené mohou se provdati a nepozbývají tím práva setrvati ve službě státní nebo školní.
§ 3.
Provdá-li se některá z žen v § 1 uvedených za cizozemce, rozhodne v individuelních případech zúčastněné ministerstvo o jejím dalším ponechání ve státní službě.
§ 4.
Provdané státní zaměstnankyně, státní učitelky a učitelky veřejných ústavů, vdovy, rozloučené manželky a svobodné matky, mají, jestliže z důvodu provdání, opětného sloučení s manželem, neb mateřství dobrovolně opouštějí státní službu, právo na odbytné.
Toto odbytné činí:
a) u státních úřednic a učitelek:
do 5 let poloviční,
od 5 do 10 let jednoroční,
od 10 do 15 let jedno a půlroční,
od 15 let dvouroční základní plat
oné hodnostní třídy, v níž zaměstnankyně je, spolu s polovinou místního přídavku vypláceného pro Prahu.
b) u státních zřízenkyň (podúřednic), zaměstnankyň státních ústavů, podniků a fondů státem spravovaných, stejně odstupňovanou výší pensijní základny.
Válečná pololetí se vpočítávají do doby, rozhodné pro výměr odbytného.
Vrátí-li se zaměstnankyně, jíž bylo vyplaceno odbytné do služby, uznají se jí dřívější léta, vrátí-li odbytné.
§ 5.
Zaměstnankyně uvedené v § 1 mají, jestliže následkem těhotenství a porodu nemohou službu vykonávati nárok na plné požitky po dobu 6 týdnů před a 6 týdnů po porodu.
Úchylky vzhledem k rozdělení dovolené jsou v individuelních případech k žádosti matky přípustny a stanoví je úřední lékař.
Doba tato započítává se do postupu i výslužby.
Byla-li dovolená pro mateřství udělena na dobu delší 3 měsíců, jest pro následující 3 měsíce považovati ji za dovalenou neplacenou, ale započitatelnou do vyšších požitků služebních i do výslužby.
§ 6.
Ustanovením § 5, nejsou dotčeny dovolené, které by bylo nutno uděliti ze zdravotních důvodů pro skutečnou nemoc, vzniklou působením mateřství před porodem nebo po šestinedělí.
Jestliže po uplynutí lhůty tímto zákonem stanovené nemůže zaměstnankyně ze zdravotních důvodů službu nastoupiti, nastupuje obvyklá, zákonem a nařízeními stanovená praxe pro případ onemocnění státního zaměstnance. (Zákon z 25. ledna 1914, ř. z. č. 15, [služ. pragm.]).
§ 7.
Nemůže-li zaměstnankyně (§ 1) svoji službu vykonávati pro vážné ochuravění dítěte, má nejblíže nadřízený úřad (ředitelství neb okresní školní úřad) právo, poskytnouti jí, po dobrozdání úředního lékaře, dovolenou pro péčí o dítě.
Nepřesahuje-li tato dovolená 12 týdnů, přísluší po tuto dobu zaměstnankyní plné služné se všemi přídavky.
Doba této dovolené započítává se do postupu i výslužby.
§ 8.
Nenastoupí-li zaměstnankyně po uplynutí mateřské dovolené svoji službu bez důvodů, uvedených v §§ 5 a 6, vychází v působnost § 29, odst. 4. zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15. ř. z. (služební pragmatika.)
§ 9.
Provdané zaměstnankyně, na něž vztahuje se tento zákon, mají právo na všechny tou dobou vyplácené drahotní i jiné přídavky, jež jim plynou z jejích služebního poměru, jakož i na přídavky z důvodů rodinných poskytované a to i tenkráte, když dostává manžel současně z prostředků veřejných drahotní a jiné přídavky z důvodů poměru manželského.
Zaměstnankyním (§ 1), vdovám a družkám po státních zaměstnancích, rozvedeným manželkám a nemanželským matkám vyplácejí se zaopatřovací a výchovné příspěvky na děti, při čemž neztrácejí nároku na přídavky rodinné, z jejich služebního poměru vyplývající.
§ 10.
Státní zaměstnankyně (§ 1) mají právo na pensí jim podle jejich služebního ustanovení přináležící, i když jejích manžel jest dosud na živu a i když po svém zemřelém manželovi požívají pensi, nebo když se ovdovělé opět provdají.
§ 11.
Sirotci po zemřelých státních zaměstnankyních mají stejný nárok, jako za týchž podmínek sirotci po státních zaměstnancích mužích.
Nemá-li otec nároků na výslužné, přísluší dětem po matce osiřelým pense konkretální (úplných sirotků).
§ 12.
Ustanovení §§ 3 a 8 zákona ze dne 5. ledna 1914 č. ř. z. 15 (služební pragmatika), a zákona ze dne 8. června 1917, č. ř. z. 319 mění se potud, že manželé mohou u téhož úřadu býti zaměstnání a to i tehdy, je-li jeden z nich druhému služebně nad- resp. podřízen, zaváží-li se, že za eventuelní závazky, vzešlé jejich služebního poměru, nebo v souvislosti a ním, přijímají za sebe navzájem ručeni rukou společnou a nerozdílnou.
§ 13.
Všechna ustanovení, předpisy a nařízení, která jsou v rozporu s tímto zákonem se zrušují.
§ 14.
Zákon nabývá účinností prvním dnem měsíce, následujícího po jeho vyhlášení.
Provedením jeho pověřují se všichni ministři.
Odůvodnění.
Stát používá ve svých službách vedle zaměstnanců mužských, také, a to značnou měrou, ženy. Zejména v době válečné mohla žena ve státních a veřejných službách plně prokázati, že je skutečné sílou pohotovou a zdatnou, kdyby těchto důkazů nebyla podala dostatek jíž před tím, a to ve všech oborech služby a práce.
Již starý stát rakouský používal žen ve všech oborech práce kancelářské i manipulace provozní.
U pošty zaměstnána jest žena přes 50 roků a byla v tomto oboru poštovní úřednice v pravém slova smyslu průkopnicí ve službách státních. Po tomto odvětví státní správy přišla teprve na řadu jiná, což jest důkazem, že se žena v poštovních službách osvědčila. Mluví pro to též i ta okolnost, že ze služby telegrafní, pro níž byla především přijímána, přešla do služby provozní, v níž nevykonávala nijakých podřadných prací, nýbrž hned od prvopočátku služby a práce plnocenné vedle svého mužského kolegy. Osvědčila se postupem doby i na přednostenských místech a to místech nijak podřadných a došla právě v tomto odvětví ze všech státních zaměstnankyň nejdále dosáhnuvší v r. 1919 svého úplného zrovnoprávnění s mužem a spolu nikoli pouhého zařadění do hodnostních tříd, nýbrž úplného zpragmatisování v rámci úřednictva poštovního a telegrafního ústavu.
Dnes jest žena v tomto oboru zaměstnána i jako subalterní úřednice i jako přednostka úřadu. V službě subalterní přidělena jest ke všem druhům služby vyjma službu ambulanční. Pracuje v telegrafu a v telefonu a to při všech soustavách. Jest právě tak zručnou a osvědčenou hughistkou jako obratnou telefonistkou, kteroužto zvlášť namáhavou a vyčerpávající službu obstarává téměř výlučně jak v provozu místním tak i meziměstském. U poštovních přepážek najdeme ji právě tak u obtížné a zodpovědné služby pokladní, jako u přijímáni dopisů a balíků. Ve službě vnitřní je stejně dobrou spedistkou jako muži, s nimiž se ve službě střídá.
Vedle služby poštovní uplatňovala se žena v celé řadě odvětví státní i veřejné správy, pronikajíc svými schopnostmi i svojí svědomitostí, jež byly dosti často náležitě, jenže vždy pouze teoreticky oceněny.
Při železnicí zastávala a zastává žena nejen místa podřadného druhu, nýbrž koná službu pokladní u pokladen osobních zejména a je právě tak jako u pošty používána i ve službách nočních, aniž při tom používá jiných výhod než muži v tomže odvětví služby.
Ve službě kancelářské svěřeno jest jí vedení protokolů, psaní na strojí a ženy jsou zde těmi nejzručnějšími stenografkami, používanými i pro diktáty pro svoji svědomitost a péči. Procento ženských kancelářských úřednic není dnes již nijak nepatrné a ony konají služby aktuárské s úspěchem a pílí většího ohledu hodných. (Kancelář vysoké školy technické v Praze.)
Stát používá též značný počet žen ve službách nemocnic kde se osvědčily právě tak, jako v jiných oborech a to i v úřadovnách, ať ve službě dohlédací.
Působnost ženy v oboru ministerstva Národní osvěty nedovedeme dnes vůbec odloučiti od pojmu kultury a výchovy. Učitelky měly ode vždy svůj lví podíl na vzdělanosti národa a pokroku lidstva.
Ve službách kancelářských vykonávala žena téměř výlučně celou agendu kancelářskou, a to nejen práce pomocné, nýbrž byly jí svěřovány i kvalifikované výkony a zodpovědné práce.
Stát právě tak, jako soukromý zaměstnavatel cenil za všech okolností její přesnost, svědomitost a skromnost, jež také byly náležitě využitkovány. Ani tam, kde se snad jeví ochota vytýkati ženám méně samostatnosti, nejsou výtky tyto oprávněn, protože právě příklad poštovních úřednic v samostatném vedení úřadu dokazuje, že v jiných oborech ženiny působnosti jednalo se daleko spíše o úmyslnou výchovu ženu k podřadnějším výkonům, protože to právě tak lépe vyhovovalo.
Pokud se týká služby konceptní v jednotlivých případech i zde se žena osvědčila, ač řídkost případů neznamená malou její schopnost pro tento obor práce jako spíš řídké případy přidělení žen k této práci, protože se pro ni ve službách státních z převážné většiny požaduje vysokoškolské předběžné vzdělání a ženy s tímto jsou dosud ve státních službách, kromě lékařek, jen nejnepatrněji zastoupeny.
Stát tedy pracuje dnes se ženskými zaměstnanci dokonale vycvičenými a spolehlivými. Možno říci, že se žena ve státní a veřejné službě vžila, a že se stala dokonce za jistých předpokladů i hledanou a to zejména tak, kde znamenala úsporu. její skromný nárok, který působením sociálních poměrů byl stále ještě ztlačován, učinil ji právě tak konkurentkou mužovou jako její schopnosti, píle a svědomitost. Kdo tvrdí dnes něco jiného, úmyslně zavírá oči před vývojem poměrů.
Poměry válečné a doba, poválečná, spolu s převratem politickým i změnami sociálními způsobily, že ženy uplatňovaly svůj nárok sociální a právní a s celou veřejností i státní správa stojí před novými problémy.
Ženská otázka jako taková zdá se mizeti do pozadí a její místo zaujímá palčivá otázka sociální, která není o nic méně tragická, týká-li se muže nebo ženy. Hlásí se o práci ti, kdož jí potřebují pro svou existenci i pro existenci osob sobě svěřených. Ovdovělé ženy a matky uplatňují svůj mravní nárok na práci a stát je v duchu starých zákonů trestá za jejich odvahu snižováním jejich hmotného i mravního nároku. Hlásí se o práci ženy, jejichž muže zabíjela a mrzačila válka a my jsme ochotni zapomínat, že ony mají dvojí povinnost a tudíž dvoje právo přirozené i existenční. Konečně se hlásí ženy, které vybojovaly svoji individuelní svobodu hodně těžko a dnes ji uplatňují hodně těžko a dnes ji uplatňují, ne jako bojovné sufragetky, nýbrž jako ženy, které jen tím, jestliže mohou a budou spolupracovat s mužem, uhájí možnost snesitelné existence sobě možnost míti a vychovati děti.
O všechny tyto bylo dosud platnými ustanoveními velmi málo postaráno. Ustanovení byla ponejvíce starého data nebo alespoň starého ducha. Nepočítala s velkými převraty, které následovaly po světové válce a s nutnostmi, které ještě budou následovati.
Všechna ona krutá ustanovení vzhledem k pracující ženě opírala se o starý občanský zákoník, který je usvědčen z nepravdy nejen svým úctyhodným stářím, nýbrž i celým vývojem poměrů za poslední tříletí a samotnou naší ústavou.
I tam, kde byl na ženy ve státní a veřejné službě aplikován zákon, mající platnost pro mužské státní zaměstnance (služební pragmatika a pošt. úřednice), jsou v zákonu vzhledem k ženám a společnosti citelné mezery, jejichž nevyplnění přineslo by více škod, než první počin mohl přinésti dobra.
Otázka, uplatněni se provdané žehy ve veřejné a státní službě způsobila mnoho potíží již dříve a starý stát jí počal řešiti až tehdy, kdy více než ženy, naléhaly poměry, které ukazovaly, že se stát potřebuje s někým dělit o břemena, která mu válkou narůstala. Prorazil zásadu celibátu státních zaměstnankyň několika nařízeními, jimiž otázku sice nerozřešil, ale přece řešení přiblížil. Odtud prýštila potom soustavná snaha různé zacházení a různá ustanovení zjednodušit a účelně upravit s ohledem na státní zaměstnance i sociální poměry, které zejména na rozřešení otázky naléhají.
Poměry tyto přiostřují se nejen v úřednických stavech, nýbrž i ve skupinách zřízeneckých. Podle dosud platných předpisů neznal stát ve službách zřízence-ženu a podle toho také zacházel s těmi, které zůstaly v jeho službách za padlé, většinou muže-vojíny. Odcházely z jeho služeb bez nároků na starobní či jiné zaopatření, třebaže muž, předčasně zemřelý, dosud nevysloužil pro zenu a děti zaopatření nárok. Stát používal služeb těchto žen a v případě potřeby je propouštěl bez nároků a povinností k nim a jejich dětem.
Dík těmto poměrům nemohly býti také ženy jmenovány podúředníky a tak celá kategorie pošt. expedientek bez kvalifikace, ale se službou celá desetiletí trvající musila zůstati mimo status, ačkoliv muži za těchto okolností mají možnost a právo vykonati podúřednické zkoušky a státi se podúředníky. Žena je zde zkrácena hmotně i mravně a to nikoli pro svoji neschopnost, nýbrž dík starému předpisu a starému zřízení, na němž se dosud houževnatě lpělo.
Tyto poměry vyvolaly snahu po zákonité úpravě poměrů žen ve státní službě, která by měla na zřeteli všechny oprávněné nároky a všechny dosud málo vytýčené povinnosti, a náležitě je řešila,
Připojená předloha v rámci jíž platných ustanovení z novější doby hledá rozřešení svízelných poměrů tak, aby se dostalo ženě jejího hmotného i mravního práva, jako plnocenné pracovnicí a zároveň záruky, že její, mnohdy hodně těžké povinností, jež bere na sebe i pro stát, nebudou znesnadňovány krutým nepochopením základních podmínek sociální í mravní ochrany.
Žena provdaná, žena matka ve státní službě musí najíti v zákonodárství zvláštního výrazu proto, že poměry jsou pro ni velmi odchylné od dosavadních předpokladů manželství a mateřství a musí být tudíž vzhledem k nároku zaměstnavatele i jejímu oboustranně upraveny.
Ponechání celého příjmu ženina v době porodu a šestinedělí je nejen dosavadní praksí některých oborů státní správy (min. pošt a telegrafů) již zavedenou zvyklostí, ale bylo by přímo nelogickou krutostí chtíti v době, kdy stát se snaží v celku i jednotlivostech naplnit svojí povinnost k mateřství, zaváděti s ohledem na státní zaměstnankyně modus jiný.
Opatření dítěte v nemoci, která vyžaduje mateřské péče, je částí povinnosti, kterou stát začíná řešiti v celku péčí o kojence a děti dělnic.
Odbytným pro státní zaměstnankyně vznikne snad státu tu a tam výloha, která se záhy nahradí racionelnějším hospodářstvím, které je jíž obsaženo v zásadě umožniti ženě, která po tom touží, opuštění státní služby, aniž by musila nésti celou ztrátu svého nároku ve službě státní nabytého.
Předloha dává ustanovením § 8 statní správě záruky, že nemůže býti sociálního opatření v době těhotenství, porodu a nemoci dítěte zneužito a zdůrazňuje k tomu účelu opatření § 29 služeb. pragmatiky,
Regulování nároku na drahotní a jiné přídavky pro státní zaměstnankyně-matky je dluhem, který bude pomocí těchto ustanovení stát spláceti ženám po dlouhých letech systematických křivd v tomto směru. Sama státní správa (ministerstvo vnitra) pří různých příležitostech se neuzavírala mínění, že zásadu, že manžel má ženu vydržovati, nelze z důvodů spravedlnosti uplatniti tak dalece, aby to bylo na úkor práv manželky zaměstnané, jež jí plynou z jejího služebního poměru. Z důvodu toho nelze jí odepříti drahotní přídavek pro jetí osobu i když dostává manžel současně z prostředků veřejných drahotní přídavek na ní z důvodu poměru manželského, ani nelze jí dále odepříti její aktivní a pensijní požitky v plné výši i když dostává vdovskou pensi z prostředků veřejných.
Nejkrutěji byly dosud za svou práci trestány ženy-vdovy, matky, které chtěly svojí poctivou prací živiti svoje děti. Tyto ženy neměly nároku na drahotní přídavky pro své dětí a pracovaly ve skutečnosti za pouhý rozdíl své pense a platu svobodné úřednice. Nejen demokracie, ale humanita a spravedlnost volá po odčinění křivd na těchto ženách páchaných.
Jim na roveň nutno postavíte rozvedené neb rozloučené manželky a svobodné matky, které nesměly dosud míti právo svojí prací postarati se o své dítě, ač je společnost volala k zodpovědnosti, když se proti svým povinnostem prohřešily.
Stejně nehumánní byla zařízení, týkající se sirotků po státních zaměstnankyních, pro něž v dosavadním zákonodárství nebylo vůbec místa.
Peníz, jenž bude státem takto vynaložen, přinese záhy užitek a setře skvrnu z našeho pokrokového snažení, které mělo stále ještě tolik nedostatků, že nedovedlo zmírniti těžký a trpký los sirotka po matce, která svou prací vydobývala si stejný nárok na milosrdenství státu vůči svým dětem jako muž, státní zaměstnanec.
V celé této věcí jest nejvýš nutno jíž jedenkráte dokonale rozptýliti zastaralý názor na to, jakoby stát a veřejná správa vůbec přejímaly přiznáním v předloze požadovaných stát. zaměst. z důvodů rodinného poskytovaných přídavků dvojí závazek a jakoby dostávalo se ženě nějakého nadpráví či státní neb veřejné pokladně nějaké újmy.
Jestliže stát a veřejná správa v osnově navrhovaným způsobem odčiní křivdu, desetiletí soustavně na ženám páchanou, nebudou tím dvojnásob zatěžovány, protože výdaj teprve potom vyrovná se příjmu. Stát přijímá dvojí práci, ženy a muže, leč plní pouze jednu povinnost a to vůči muži. Důvody lze nalézti pouze v dosavadních zvyklostech, nikoli však v rozumové, mravní neb sociální zásadě, které naopak svorně podpírají oprávněnost dvojího nároku za dvojí práci. Jednotku individuelní nelze zde zaměňovat jednotkou rodinnou. Právo na drahotní přídavky rodinné plyne státnímu zaměstnanci z jeho služebního poměru. Stát a veřejná správa nemůže se déle stavěti na zásadu, že je rozhodujícím, je-li tímto zaměstnancem muž či žena, protože jediný právní podklad pro tento názor, občanský zákoník, byl předstižen naší ústavou a není dnes ničím jiným, než zbytkem zašlé doby, který volá ke všem pokrokovým lidem po svém odstranění. Pokud bude tento zákonitý konflikt mezi naší ústavou a horší minulosti trvati, potud stěžejní zásada ústavy, rovnoprávnost obou pohlaví v republice, bude pouze na papíře. Zejména když jest v republice a zvláště u státních úřadů, stále ještě více lásky k přežilému občanskému kodexu než k demokratické ústavě a naše veřejnost stále ještě málo je dotčena hříchy proti této a jejím zásadám páchanými.
Není možno připustiti ani důvod, že by těmito opatřeními stávala se žena silou dražší než muž, a tím, zejména v dnešní době úspor, sama se odsuzovala k vyloučení z konkurence s mužem. Stát a veřejná správa za povinností, které ukládá svým zaměstnancům, dává jim určitá, předem stanovená práva. Tato práva jsou: a) pro muže: 1. nárok na služné (odměnu za práci), 2. nárok na výslužné pro vlastní osobu, 3. nárok na zaopatřovací a výchovné příspěvky pro děti, 4. nárok na zaopatřovací požitky pro ženu-vdovu. b) Pro ženu (i za poměrů nastalých po přijetí této osnovy): 1. nárok na služné (odměnu za práci), 2. nárok na výslužné pro vlastní osobu, 3. nárok na zaopatřovací a výchovné prostředky pro děti, 4. 0. O čtvrtý bod v právech z povinnosti plynoucích, zaopatřovací požitky pro muže-vdovce, zůstane žena vždycky ještě silou lacinější. Ne proto, že by ženy nechtěly neb nemohly pochopiti tento logický nárok z poměrů vyplývající, ale protože by patrně dnešní předpojatý názor veřejný připočetl tento požadavek k tíží ženám a viděl by v něm nové jejich nadpráví.
V ostatních bodech neuchyluje se osnova nijak od zvyklostí na základě platných zákonů a nařízení a přidržuje se zejména zákona z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika), s výjimkou ustanovení § 5 této osnovy, který stanoví, že neplacená dovolená zaměstnankyň ve smyslu tohoto zákona započítává se do postupu i výslužby.
§ 44 služební pragmatiky stanoví pro státní zaměstnance, muže, opačné opatření, avšak osnova vychází ze zásady, že í mezí neplacenou dovolenou jest činiti rozdílu a to zejména pro důvody, pro něž byla požadována a udělena. Jestliže zaměstnankyně z důvodu mateřství žádá o neplacenou dovolenou, může zajisté státní a veřejná správa pro započítání doby této dovoleného požitků a výslužby užití těchže důvodů, kterých bylo vzhledem k muži použito u příležitosti zákona č. 222 o propočítání celkové doby služební státním zaměstnancům. V duchu tohoto zákona byla vojenská doba presenční k účelům propočítání státním zaměstnancům - mužům započítána a to i tenkráte, byla-li ztrávena před vstupem do státní služby. Bylo-li možno v tomto i jiných případech dobu vojenské služby jež může zcela dobře znamenati ochuzení státu o nadějný život, plně hodnotit, je tím spíše možno dobu, která znamená v každém případě obohacení státu o nového občana o nový život, hodnotiti alespoň stejně.
Pokud jde v této osnově o ustanovení, že žena provdáním za cizozemce neztrácí státního občanství, musí se opět demokracie postarati o odstranění ustanovení občanského zákoníka, který byl předstižen jednak ústavou, jednak usnesením Národního shromáždění o ženách, provádějících advokátní praksi, jsou-li provdány za cizozemce.
Dá se důvodně předpokládati, že provádění navrhovaného zákona nebude spojeno s okamžitým pronikavým zatížením státních financí. Vzhledem ku všeobecným ustanovením je téměř nemožný i aproximativní odhad zatížení a nákladů, které vzniknou pravděpodobně během doby. Dá se však s určitostí předpokládati, že změněný systém bude míti pro státní správu celou řadu výhod, které se také objeví postupem doby ve zmenšených nákladech.
Již okolnost, že následkem možnosti alespoň částečné úhrady vysloužených nároků na odbytné (§ 4) jest jisto, že značné procento provdaných žen, u nichž sociální poměry rodiny kategoricky vytrvání ve službě nevyžadují, službu opustí. Tím peníz, vynaložený na odbytné, stane se pouze přechodným zatížením. Právě tak důvodně dá se z poměrů vyvozovati, že nevznikne pronikavé zatížení z vyplácení rodinných a drahotních přídavků, protože počet provdaných žen ve státních a veřejných službách stále ještě není značný a docela již nepřevažuje počet žen svobodných, jak mylně bylo často tvrzeno, nebo jako se mnozí obávali. Částečnou úhradu vzniklých finančních zatížení poskytnou zde samy ženy zařízením, které jím ukládá stejné procento příspěvku pensijního jako mužům, kdežto dřívější ustanovení zatěžovala ženu s ohledem na tento příspěvek méně (o 1/2%).
Projednávání této osnovy prokáže oprávněnost tvrzení, že nevznikne takových zatížení finančních, která by nebyla plně kryta výsledky z osnovy plynoucími a lze tedy důvodně předpokládati, že osnova nebude vyžadovati zvláštní finanční úhrady.
Z důvodů formálních navrhují podavatelé, alby návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému, rozpočtovému a ústavně-právnímu.
V Praze dne 30. března 1922.
Pechmanová, Landová-Štychová, Zeminová
dr. Bartošek, dr. Uhlíř, Langr, dr. Franke, Netolický, David, Pšeníčka, dr. Pateidl, Prášek, Draxl, Laube, Trnobranský, Stříbrný, Sladký, Špatný, Hrušovský, Slavíček, Buříval