POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922
1. volební období.
5 zasedání
3443.
Vládní návrh
Zákon
ze dne.....................................................................1922
o povinném akceptu směnek.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
(1) Osoby, jež po živnostensko obchodují, jsou povinny na žádost svých věřitelů, pokud tito jsou obchodníky aneb obchodními společnostmi, zapsanými v obchodním rejstříku, ústavy nebo podniky povinnými veřejně účtovati, nebo podniky státu, zemí, žup, okresů, obcí a jiných veřejnoprávních svazů provozovaných soukromohospodářsky, přijmouti směnky o pohledávkách v § 2 vyznačených.
(2) Směnky musí býti vydány původním věřitelem, zníti na řád jeho nebo jiné osoby jím určené, musí býti řádně přijaty a splatny na místě, kde podle smlouvy jest splatna pohledávka, a není-li zvláštní úmluvy, v místě závodu věřitelova.
§ 2.
(1) Povinnost stanovená v § 1. týká se takových pohledávek peněžitých, které činí na jistině nejméně Kč 5000-, jsou splatny ihned aneb v pozdější určité době, nejsou podmínečny a směřují ku plnění z obchodů uzavřených s věřitelem, požadujícím směnku.
(2) Věřitel jest oprávněn žádati směnku nejpozději do čtrnácti dnů po tom, kdy sám splnil svůj závazek ze smlouvy.
(3) Při pohledávkách smluvně zúročitelných připočtou se smluvené úroky, jež vzejdou až do dne splatnosti pohledávky, k jistině v odstavci 1. uvedené.
(4) Jde-li o pohledávku, kterou jest podle úmluvy zapraviti v několika splátkách, platí předpis §u 1 jen tehdy a potud, jestliže a pokud činí ta která jednotlivá splátka na kapitále nejméně Kč 5000-.
§ 3.
(1) Při pohledávkách splatných ihned aneb v kratší době než za tři měsíce, nesmí splatnost směnky býti kratší než tři měsíce a delší než šest měsíců. Při pohledávkách splatných nejméně za tři měsíce, nejdéle však za šest měsíců, musí splatnost směnek odpovídati splatnosti pohledávek. Při pohledávkách splatných později než za šest měsíců musí býti směnky splatny sice v šesti měsících, ale v tomto případě věřitel jest povinen směnku vyžádanou a přijatou po její splatnosti až ku dni splatnosti pohledávky obnovovati. Splatnost této obnovené směnky může býti kratší než tři měsíce, je-li pohledávka splatna před uplynutím tříměsíční lhůty ode dne splatnosti původní směnky.
§ 4.
Jsou-li dvě nebo více osob zavázaných rukou společnou a nerozdílnou, jsou tito dlužníci povinni přijati jedinou směnku věřitelem vydanou.
§ 5.
Směnky podle § 1 nelze žádati:
1. o pohledávkách zajištěných zástavou, pokud pohledávky mají v této zástavě dostatečnou jistotu,
2. o pohledávkách ze zápůjček, o nichž má věřitel dlužní úpis,
3. o pohledávkách z účtů žírových,
4. o pohledávkách ze vkladů na vkladní knížky a při vzájemných pohledávkách peněžních ústavů ze vkladů v běžných účtech,
5. o pohledávkách onoho ústavu, podniku či úřadu, který v území republiky Československé vykonává funkce banky cedulové,
6. o zápůjčkových pohledávkách úvěrních společenstev a družstev, jichž stanovy mají náležitosti § 1 zákona ze dne 1. června 1889, č. 91. ř. z.,
7. o pohledávkách cizozemských věřitelů, leč by byl věřitelem tuzemský závod cizozemského podnikatele, pak o pohledávkách cizozemských závodů podnikatelů tuzemských.
§ 6.
Všechny skutečné výlohy a útraty, které vzejdou vydáním směnky podle § 1 a obnovováním směnky podle §u 3, stíhají věřitele, ledaže strany se jinak dohodnou.
§ 7.
Dlužník může se zprostiti své povinnosti přijati směnku (§ 1) tím, že pohledávku s příslušenstvím zaplatí. Je-li pohledávka bezúročnou, nemusí dlužník platiti více než tolik, kolik s připočtením zákonného úroku až do dne splatnosti dává plnou částku pohledávky.
§ 8.
Odepře-li dlužník přijetí směnky dle tohoto zákona od věřitele žádané, má právo majitel takové směnky žádati za protest pro nepřijetí a požadovati na základě tohoto protestu a ověřeného výpisu z obchodních knih původního věřitele, který směnku vydal a osvědčení, že tento věřitel včas (§ 2) směnku od dlužníka žádal, zajištění i proti dlužníku, jenž přijetí odepřel, ve smyslu čl. 25 až 28 směnečného řádu ze dne 25. ledna 1850, č. 51 ř. z., pokud se týče zákonného čl. XXVII:1876, §§ 25-28.
§ 9.
Úmluvy a výhrady, které odporují ustanovením v §§ 2-5, 7 a 8, jsou právně bezúčinny.
§ 10.
Ustanovení v §§ 1 až 9 platí i o pohledávkách trvajících již v době, kdy tento zákon nabývá účinnosti, s tou však výjimkou, že při pohledávkách v této době ještě nesplatných možno ustanovení tohoto zákona použíti teprve po jich splatnosti.
§ 11.
Tento zákon nabývá účinnosti 15. dnem po svém vyhlášení.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr spravedlnosti ve shodě s ministrem financí a ministrem obchodu, průmyslu a živností.
Důvodová zpráva.
Jest všeobecně známo, že za války a v dobách poválečných směnka z obchodu docela téměř vymizela, tím vymizel i papír podporující soukromý úvěr. Tím netrpí však pouze soukromý ruch obchodní, nýbrž dotčeny jsou zároveň i zájmy obecné a státní. Z oběhu směnek lze totiž seznati hospodářskou dospělost, výrobní sílu a bohatství státu, z oběhu směnek lze si učiniti i věcný úsudek o povšechných hospodářských poměrech a tím o hodnotnosti naší měny. Pozorovatel věci znalý nemůže nepovšimnouti si toho, že obchodní úhrada naší koruny záleží v převážné většině v cenných papírech a ve směnkách, které jsou nejzpůsobilejší komerční úhradou obíhajících papírových platidel.
Mimo to nadchází doba vyměřování a placení dávky majetkové, která, jak jest jejím účelem, bude vstřebávati obíhající papírová platidla komerčně neupražená, a tu by mohly nastati vážné poruchy v platebních poměrech, jestliže nebude peněžní trh dostatečně zásoben směnkami, jichž eskomptem v cedulovém ústavu podle potřeby dala by se nahrazovati papírová platidla vybíráním majetkové dávky stahovaná z oběhu. Jest nejvýše žádoucím, aby včas byla v těchto směrech učiněna náležitá opatření, a to jest účelem tohoto zákona.
K jednotlivým ustanovením nutno uvésti toto:
K §§ 1-3.
V těchto paragrafech řešena jest otázka, za jakých předpokladů jest dlužník povinen vydati svému věřiteli k jeho žádosti směnky o pohledávkách zvlášť vyznačených.
Toto oprávnění nebylo přiznáno zcela všeobecně každému věřiteli, a podobně i povinnost nebyla uložena každému dlužníku, nýbrž vyžaduje se zvláštní kvalifikace jak věřitele tak i dlužníka.
Co se týče kvalifikace osoby věřitelovy, má zákon platiti jedině pro pohledávky věřitelů, u nichž dá se předpokládati pohledávkový materiál povahy obchodní. Mají, to býti především představitelé ruchu obchodního, průmyslového a živnostenského, a to jsou: kupci a obchodní společnosti v obchodním rejstříku zapsaní, dále mají to býti podniky a ústavy povinné veřejně účtovati, a mimo to jenom z opatrnosti uvádějí se zvláště ještě soukromohospodářsky provozované podniky státu, zemí, okresů, obcí a jiných samosprávních svazů pro případ, že by v uvedených jich skupinách. ten který podnik toho druhu zahrnut nebyl.
Z oprávnění žádati od dlužníků směnky mají býti vyloučeny všechny osoby fysické, které rovněž jsou výdělečně činny, tato činnost není však vůbec podkladem zápisu do obchodního rejstříku, nebo nevykazuje ostatních předpokladů zápisu toho; jsou tedy vyloučeni zejména drobní neprotokolovaní obchodníci a živnostníci. Tím spíše musí býti vyloučeny všechny osoby fysické, které vůbec samostatně výdělečně činny nejsou. Z korporací a ústavů jsou vyloučeny pak ty, které nenáležejí k podnikům a ústavům veřejně účtujícím a soukromohospodářským podnikům komunálním.
Co se tkne kvalifikace osoby dlužníkovy, byl kruh ten rozšířen na všechny osoby, jež po živnostensko obchodují, tudíž jak na kupce a společnosti plného práva, tak i na kupce a společnosti práva neúplného. Povaha věci vyžaduje pak, aby povinnost vydati směnky byla obmezena na pohledávky, které vznikly z obchodů uzavřených mezi osobami výše uvedenými. Toto obmezení má za účel vyřaditi z použití zákona ony pohledávky, které podle svého původu a důvodu nejsou povahy obchodní, a nejsou tudíž způsobilým podkladem směnečně povinnosti. Třeba jest věřitel kvalifikován, nelze mu dávati oprávnění žádati směnku ohledně takových pohledávek, které s jeho kvalifikací vůbec nesouvisí.
Dále nutno rozhodnouti otázku, má-li zákon platiti jedině pro pohledávky později splatné či také pro pohledávky ihned splavné. V prvé řadě bude míti zákon význam ohledně pohledávek později splatných, ale v četných případech bude míti význam i u pohledávek již splatných, ježto věřiteli i při takových pohledávkách bude mnohdy milejší směnka tříměsíční než obecnoprávní žaloba, neboť věřitel takovou směnku může ihned eskomptovati a tím peníze si zaopatřiti, a mimo to pravděpodobně při směnce nabude exekučního titulu dříve než pří žalobě obecnoprávní. Avšak i pro dlužníka bude to výhodným, neboť vydání směnky znamená pro něho poshovění pohledávky až do dne splatnosti směnky, čímž po případě zamezí se sporu a útratám spojeným s vedením sporu. Směnky mají býti nejméně tříměsíční - mimo případ níže uvedený - a to proto, že směnky s kratší dobou splatnosti k eskomptu se nehodí, a dále z toho důvodu, aby zákon nebyl dlužníku příliš na obtíž, aby totiž věřitel nemohl požadovati od dlužníka směnku na docela krátkou dobu. Směnky mají však býci nejdéle šestiměsíční, což má svojí příčinu v zákonných ustanoveních o okolkování směnek. Ustanovení toto nemůže však jinak působiti na zkrácení delší smluvní neb zákonné lhůty platební, a tu nutno uložiti věřiteli povinnost, aby v takových případech prolongoval směnku až do dne splatnosti pohledávky. Ježto jedná se o směnku prolongační, jest nutno, aby splatnost obnovené směnky odpovídala splatnosti pohledávky, byť i splatnost ta byla kratší než tři měsíce, čítajíc ode dne splatnosti původní směnky. Dlužníkův akcept má zníti na řád věřitele nebo na řád třetí osoby věřitelem určené. Jest také záhodno, aby zákon měl ustanovení o místu splatnosti. V tom směru bude rozhodnou úmluva stran, není-li však v tomto ohledu žádné úmluvy, odpovídá stavu věci, aby směnka byla splatnou v místě závodu věřitelova. Jak z povahy směnky plyne, musí se jednati o pohledávky peněžní a nepodmíněné. Kromě toho má zákon platiti pouze o pohledávkách činících nejméně Kč 5000-, po případě i s připočtením úroků do dne splatnosti směnky vzniklých (§ 2), a pro splátky v téže výši, takže vyloučeny jsou pohledávky a splátky drobné s ohledem na nynější valutové poměry málo významné. Co se týče doby, kdy věřitel jest oprávněn žádati směnku, jest uvážiti, že splatnost směnek čítá se ode dne vystavení směnky, a proto nutno stanoviti, během které doby věřitel muže své právo vykonávati, a mimo to záleží také dlužníku na tom, aby věděl, zda věřitel od něho bude směnku požadovati čili nic.
Je-li pohledávka dle smlouvy zúročitelnou (§ 2 odst. 3), nelze věřiteli brániti v tom, aby, přijímá-li o své pohledávce směnku, přirazil si ke kapitálu smluvený úrok až do dne splatnosti směnky, který čítá se do hranice Kč 5000, která jest dle § 2 odst. 1 podmínkou nároku věřitelova na vydání směnky. Jde-li o pohledávku podle úmluvy splatnou ve lhůtách, má věřitel právo žádati od dlužníka směnku jenom tenkráte, pakli ta která splátka sama dosahuje hranice Kč 5000, neboť každá splátka má samostatnou hospodářskou existenci a zákon nemá nutiti dlužníka vydávati směnku o částkách drobnějších.
K § 4.
Z jednotnosti pohledávky za dvěma nebo více dlužníky zavázanými rukou společnou a nerozdílnou vyplývá i nutnost jednotnosti směnky, jakou může věřitel požadovati o takových pohledávkách.
K § 5.
Z působnosti nového zákona vylučuje se celá řada takových pohledávek, které se nehodí za podklad směnky. Důvod vyloučení záleží jednak ve věcné povaze pohledávky, tedy č. 1-4, jednak v povaze osoby věřitelovy, tedy č. 5-7. Mimo to jsou zde i důvody účelnosti vyplývající z ohledů na praktickou potřebu.
K § 6.
Dostává-li se věřiteli výhody, že obdrží k zajištění své pohledávky směnku, kterou může ihned eskomptovati, a opatřiti si tím hotovosti před splatností pohledávky a může, i odepřel-li dlužník směnku přijali, žádati zajištění (§ 8), jest spravedlivo, aby stihly ho také výlohy spojené s vystavením směnky jako průkazu o existenci dluhu. Při tom ovšem nemá býti stranám bráněno, aby o výlohách těch jinak se dohodly.
K § 7.
Povinnost dlužníkova vydati věřiteli směnky nemůže jíti tak daleko, aby trvala i tehdy, je-li dlužník ochoten pohledávku zaplatiti. Návrh zákona dává dlužníku právo zaplatiti pohledávku dosud nesplatnou a takto zprostiti se závazků vydati věřiteli směnku. Věřiteli neděje se tím žádná újma, dostává-li na místě směnky zaplacení. Běží-li o pohledávku bezúročnou a dosud nesplatnou, bylo by nespravedlivo, aby byl dlužník nucen zaplatiti věřiteli celou sumu, a proto návrh zákona dává mu v takových případech právo na srážku. Srážka ta stanovena jest takovým způsobem, aby věřitel v době splatnosti pohledávky s připočtením zákonných úroků obdržel celou dlužnou částku. Jest to stejná srážka, jakou podle §u 14 konk. řádu musí si dáti líbiti konkursní věřitelé ve příčině pohledávek poději splatných a nezúročitelných.
K § 8.
Zajištění toto připojuje se k ustanovením článku 25 až 28 směnečného řádu, pokud se týče zákonného čl. XXVII : 1876, ovšem bylo nutno podklad pro směnečné řízení zajišťovací zastříti tím, aby byl podán výkaz listinou řádně ověřenou o tom, že jedná se o směnku vydanou na základě tohoto zákona. Listinou takovou může býti pouze ověřený výtah z obchodních knih původního věřitele. Tím neděje se dlužníku křivda, poněvadž dlužník má splniti povinnost zákonem mu uloženou a zajištění může se zbaviti tím, že směnku vyplatí. Mimo to jest chráněn také tím, že může v námitkách uplatňovati neodůvodněnost požadavku věřitelova.
K § 9.
Ustanovení toto obsahuje sankci zákona. Sankce ta záleží v tom, že jsou bezúčnny úmluvy a výhrady, které odporují ustanovením §§ 2-5, 7 a 8. Bezúčinnými mají býti nejen úmluvy a výhrady, jimiž dlužník zprošťuje se povinností zákonem mu uložených, nýbrž i úmluvy a výhrady, jimiž posice dlužníkova by se zhoršila. Sankce nového zákona jest dosti nedokonalou, a to zejména s ohledem na to, že dle povahy věci nebude možno a účelno, aby věřitel pořadem práva domáhal se od dlužníka vydání směnky, poněvadž žaloba neměla by větší nu žádného praktického významu s ohledem na dobu splatnosti pohledávky. Než jinak účinnější sankce jest sotva možnou, ježto při soukromoprávních smluvních poměrech nemůže býti řeči o nějakých trestech a pokutách pro porušení smluvních neb zákonných povinností.
K § 10.
Pro pohledávky již splatné v době, kdy zákon nabude účinnosti, nechť platí tento zákon všeobecně bez výhrady, je-li dlužník s placením již v prodlení, neděje se mu křivda, ukládá-li se mu povinnost, vydati věřiteli směnku o pohledávce, kterou věřitel již pořadem práva mohl by vymáhati. Jinak ale, běží-li o pohledávky před účinností nového zákona vzniklé a v době nabít účinnosti zákona ještě nesplatné, tu nebylo by slušno a spravedlivo ukládati dlužníku ex post novým zákonem závazek o němž dlužník v době vzniku pohledávky potrvati nerušeně dosavadní právní stav bez povinnosti dlužníkovy vydati věřiteli směnku. Jakmile však pohledávka stane se splatnou, pozbývá taková právní ochrana svého odůvodnění právě tak, jako ochrana pohledávek v době počátku účinnosti zákona již splatných.
K § 11.
Konečná ustanovení jsou obvyklého obsahu.
Vláda navrhuje, aby osnova byla projednána jednáním zkráceným dle §§ 55 jedn. řádů sněm.; zároveň doporučuje, aby osnova byla přikázána jak v poslanecké sněmovně, tak i po schválení touto sněmovnou v senátě výboru-ústavněprávnímu k podání zprávy ve lhůtě dle možnosti nejkratší.
K odůvodnění návrhu na zkrácené jednání se uvádí, že národohospodářské zájmy států a jmenovitě poměry valutově vyžadují toho, aby tento zákon nabyl co nejdříve účinnosti.
V Praze dne 10. března 1922.
Ministr spravedlnosti: