Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Francouzští důstojníci, kteří působí v československé armádě. stojí náš stát veliké miliony, ač jsou pochybnosti, zda jejich methody učební jsou nejsprávnější. Byl to časopis ťLegionářský SměrŤ, který velmi ostře kritisoval nejen vyučovací methodu francouzských důstojníků na.našich vojenských školách a to zejména v Hranicích, nýbrž přinesl velmi trpké stížnosti na jejich povýšené a hrubé jednání.

Před nedávnem stal se případ, který ukázal, jaké míry opovážlivosti. dostoupilo. jednání některých francouzských důstojníků u nás. Týdenník senátora Lorence v Hodoníně poukázal na některé nepřístojnosti z působení důstojníků francouzské vojenské misse v Hodoníně Fraucouzští důstojníci major Falkier a kapitán Benoist Lucci přepadli za to senátora Lorence v redakci, kde mu vyhrožovali s karabáči v ruce, že ho spráskají, nepřestane-li kritisovati důstojníky fraucouzské misse. Krátce nato poslali mu dopis tohoto znění:

ťPane! Obdrževše přesné rozkazy, rozhodli jsme se, že ani já, ani moji důstojníci nepřijdeme Vás spráskati jak jsme zamýšleli. Vyslovujeme Vám své nejhlubší opovržení. Můžete dále blbě klepati, podle své libosti.Ť

O žurnalistickém rozvíření tohoto případu a po interpelaci v senátě, ministerská rada učinila k tomuto případu prohlášení, ve kterém velebí činnost francouzské vojenské misse, ale neoznamuje, jak se zachovalo ministerstvo národní obrany v tomto případě? Jest ochoten ministr národní obrany to učiniti? Jest ochoten dále sděliti, jaké jsou vyučovací, methody a chování francouzských důstojníků na vojenských.učelištích?

Veřejnost velice zajímá se, kolik sto.jí ubytování francouzských důstojníků. Je nám znám případ z Olomouce, kde podplukovník Lammes obývá pro něho najatý byt o 4 pokojích, za dva tisíce tři sta korun měsíčně. Je ministr ochoten učiniti sdělení o tom, kolik stojí ubytování francouzských důstojníků?

Zatím co militaristická zpupnost francouzských důstojníků má v armádě volny průchod, stal se v Olomouci případ křiklavého znásilnění vojáka, který je zásadním antimilitaristou z důvodů náboženských.

Minulého roku s nováčky nastoupil Jan Mačkal, příslušník Nového Jerusaléma, jenž v názorech tohoto sdružení je svými rodiči vychováván od nejútlejšího mládí. Nauky tohoto sdružení zapovídají zabíjeti nejen člověka, nýbrž i zvíře. Jan Mačkal odepřel přijati zbraň. Byl uvržen do vězení, kdež se s ním zacházelo nejvýš surově. Ač Mačkal nikdy masa nejedl, což bylo zjištěno i úředně, byla mu správou věznice podávána úmyslné jen masitá.jídla. Mačkal nechtěje porušiti svého přesvědčení, trpěl ve vězení hladem. Byl uvržen do nejhorší cely věznice a za krutých mrazů oděn pouze ve spodky a trestaneckou košili s odůvodněním, že takoví trestanci neobdrží ani oděvu. Nyní jest v uzavřeném oddělení divisní nemocnice č. 2. v Olomouci. Velikými útrapami jest jeho zdraví velmi otřeseno, ale duch jeho nezlomen.

Podepsaní se táží:

Jest p. ministr ochoten vysvětliti tento případ a vojína Mačkala zbaviti služby se zbraní?

V Praze dne 30. března 1922.

Merta,

Burian, Krejčí, Rouček, Skaunicová, Mikulíček, Kučera, Darula, Skalák, dr. Šmeral, Haken, Nagy, Blažek, Houser, Koutný, Svetlik, Tausik, Kunst, Teska, Malá, Warmbrunn.

XI./3442.

Interpelace

poslance J. Dubického a druhů ministru národní obrany o úlevách pro vojíny ročníku 1900, kteří si již v bývalé rakousko-uherské armádě a kteří mají nárok, aby jim služba tato byla započtena a o zamýšlené novelisaci branného zákona.

Pane ministře!

V říjnu roku 1920 nastoupili do československé armády příslušníci ročníků 1899 a 1900 jako první branci. Kdežto však příslušníkům ročníků 1899 byla presenční doba zkrácena vzhledem k tomu, že sloužili již také v bývalé rakousko-uherské armádě, vyšli příslušníci ročníků 1900 na prázdno. Této kategorie mělo by býti vzpomenuto - nyní, kdy odbyla si 17timěsíční činnou službu. Vždyť sloužil každý její příslušník aspoň 9 měsíců v rakousko-uherské armádě a mnozí ještě po převratu ve vojště československém, mají tudíž odbyto nejméně 20-27 měsíců a jsou nad to ještě ohroženi ve své existenci, neboť v roce 1918, kdy narukovali jako 17tiletí, byli ze studií, řemesel, zemědělství atd. vytrženi a návrat poválečnými poměry a vojenskou službou jim znemožněn. Uváží-li se, že ve svých studiích a pod. zakusili nejhorší léta, měli by jistě plný nárok. aby jim služba v rak.uher. armádě byla započtena.

Při této příležitosti upozorňujeme pana ministra národní obrany na nutnost, novelisovati branný zákon v tom směru, aby osobám skutečně nepostradatelným, zvláště v životě zemědělském, dostalo se úlev, aneb aby od služby vojenské byli osvobozeni. Za tím účelem také poslanec Dubický s druhy podal příslušný návrh zákona, který nebyl dosud projednán.

Podepsaní se táži:

1. Je pan ministr národní obrany ochoten naříditi, aby vojínům ročníků 1900 byla vojenská služba v býv. rak.-uher. armádě započítána?

2. Je pan ministr ochoten sděliti, kdy dojde k novelisaci branného zákona a v jakém směru má se vyhověti osobám fakticky nepostradatelným?

V Praze dne 30. března 1922.

Dubický,

Jan Černý, Sonntág, dr. Černý, Bradáč, Branecký, Beran, dr. Hnídek, dr. Srdínko, Nejezchleb-Marcha, dr. Hodža, Vahala, Vacula, Štolba, Mach, inž. Botto, Chlebounová, Rychtera, dr. Blaho, Malypetr, Prokůpek, dr. Hálek, J. Hálek, Křemen, Vraný, Malík.

XII./3442 (překlad).

Interpelace

poslanců dra Czecha, Čermaka, Hillebranda a druhů ministrovi financí o vládním nařízení ze dne 16. února 1922 o stažení rakousko-uher. dvacetihaléřů.

Uvedeným nařízením vzala vláda dvacetihaléře rakousko-uherské korunové měny z oběhu. Současně však se stanoví v §u 2, že tyto mince ode dne vyhlášení při všech platech se budou přijímati toliko poloviční jmenovitou hodnotou, tedy jako deset haléřů.

Jednou ranou byly tedy tyto mince zbaveny poloviční hodnoty. Tímto opatřením byli zvláště krutě postiženi chudí lidé, drobní střádalové, číšníci, učedníci a podobné vrstvy obyvatelstva. Kromě toho byla den před konfiskací vyplacena invalidům renta a nezaměstnaným podpora v dvacetihaléřích a druhého dne se jim polovice vzala. Toto opatření však vzbudilo značný odpor a hluboké rozhořčení veškerého obyvatelstva, poněvadž není ničím jiným, než oloupením obyvatelstva státem. Toto nařízení jest nezákonné. Dovolává se sice §u 5 zákona ze dne 1. března 1921, č. 94 Sb. z. a n. a §u 7 a 8 zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n., není však těmito zákony odůvodněno.

§ 5 zákona ze dne 1. března 1921, č. 94 Sb. z. a n. nestanoví nic jiného, než že se vláda zmocňuje, aby vzala z oběhu všechny dosavadní drobné mince a upravila jejich výměnu za nové drobné mince. Tato úprava beze vší pochyby neznamená konfiskaci, má jen čistě technický obsah. Totéž platí o ustanovení §§ 7 a 8 zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n., které udělují jen ministrovi financí svolení, aby nařizoval výjimky v tom směru, že mince rakousko-uherské korunové měny až na další zůstanou v oběhu. Toto ustanovení dává panu ministrovi financí právo vzíti tyto mince z oběhu, ne však právo spojiti toto opatření s konfiskací.

Nemá-li již toto nařízení nejmenšího zákonitého podkladu, měl tento čin kromě svého účinku škodícího obyvatelstvu, ještě druhý účinek, snad ještě nebezpečnější, neboť odstranil poslední zbytky důvěry v právní cit vlády a státnímu úvěru vzal úplně půdu pod nohama. Co se dnes stalo s dvacetihaléřovými mincemi, může se právě tak - nebude-li se dbáti všech zákonitých předpisů - zítra státi s bankovkami, tak usuzuje ustrašené obyvatelstvo, zraněné ve svém právním cítění.

Považujeme obsah nařízení za pochybený a nezákonný a tážeme se tedy:

Jak může pan ministr financí ospravedlniti toto zcela nezákonné a obyvatelstvo rozhořčující opatření?

V Praze dne 29. března 1922.

Dr. Czech, Čermak, Hillebrand,

dr. Holitscher, Dietl, Pohl, Hoffmann, Roscher, Grünzner, Beutel, Deutsch, R. Fischer, Schuster, Jokl, Schweichhart, Häusler, Palme, Hackenberg, Kaufmann, Heeger, Taub, Uhl.

XIII./3442 (překlad).

Interpelace

poslance dra Keibla a druhů ministrovi financí o různých případech v bankovním úřadě ministerstva financí.

V týdeníku ťWirtschaftŤ ze dne 28. ledna 1922, c. 34, jest pod titulem ťVedlejší obchody bankovního úřaduŤ článek s tímto obsahem:

Již delší dobu uplatňuje se lačnost bankovního úřadu po zisku, jejíž stálé vzrůstání sledují obchodní a průmyslové vrstvy s obavou. Bohužel nelze se uvarovati, aby se zájmy bankovního úřadu často nekřižovaly se zájmy našich průmyslníků a našich vývozců. Právě proto nutno však tím spíše žádati taktní jednání, a aby se sama omezila správa bankovního úřadu, která své rozsáhlé samosprávy dnes častokráte zneužívá, aby naprosto nedbajíc mnohem důležitějších zájmů našeho národního hospodářství, ukojila své malicherné, prospěchářské choutky.

Již se stanoviska mravního vyplývají těžké pochybnosti o mnoha zjevech, za něž se jedině bankovní úřad musí činiti odpovědným. Jestliže na př. devisy na Vídeň jsou znamenány dne 17. t. m. 49 ¹/₂ v penězích a 1.09 ¹/₂ ve směnkách, pak nelze žádné směnárně a žádné bance zakázati, aby ubohým cestujícím, kteří přicházejí z Rakouska, platila za jejich bankovky 49 ¹/₂ a zároveň je u druhé přehrádky prodávala za 1.09 ¹/₂. Co by tomu řekl lichevní soud, kdyby kupec chtěl bráti 100 procent zisku?

Bohužel se bankovní úřad mísí ještě do docela jiných věcí, než znamenání kursu. Před několika týdny byla v novinách vyhláška bankovního úřadu, v níž se varuje před zpracováváním zlatých a stříbrných mincí nebo i roztaveného zlata a stříbra. Při tom se bankovní úřad nedovolává, jak jest tomu zvykem při úředních vyhláškách, nějakého zákonného podkladu, poněvadž takového není. Jediné zákonné ustanovení, jehož by se mohlo užíti, jest přes 70 let staré rakouské nařízení, kterým se zapovídá platiti agio nad nominální cenu kurantních mincí. Toto nařízení se ne uvádí zřejmě proto, poněvadž je bankovní úřad denně přestupuje. Bankovní úřad kupuje přímo, nebo svými činiteli zlato a stříbrné mince za několikanásobnou jmenovitou cenu. Zřejmě si nyní chce opatřiti monopolní postavení, aniž by teprve obtěžoval naše zákonodárce a neštítí se při tom žádných prostředků, ani úplného shroucení našeho domácího zlatnického a stříbrnického průmyslu, který se od vybudování republiky tak utěšeně rozvinul.

Tento průmysl pracoval skoro výhradně se zlatem a stříbrem, které přicházely sem jako mince nebo již roztavený kov z mincí z Polska, Maďarska a Rumunska. Bankovní úřad to trpěl, (zda po rozumných u.vahách či, že neměl proti tomu nijaké opory, nedá se určiti). Zdá se však, že náhle nabyl jiného mínění, neboť v několika měsících bylo zabaveno při dopravě několika firmám značné množství zlata a stříbrných mincí a došlo dokonce i k zatčením. Na žádného zatčeného však, pokud víme, nebyla podána žaloba a zdá se, že každý jednotlivý případ zatčení sloužil jen k tomu, aby byl uveden v tisku jako odstrašující příklad, aby zbavil bankovní úřad konkurentů při kupování drahých kovů. Následek toho jest, že několik průmyslových závodů zpracovávajících zlato a stříbro, zastavilo práci; lze očekávati zavření ještě jiných a značný počet dělníků bude bez chleba, Za to se dováží vzrůstající měrou stříbrné a zlaté zboží z Německa.

Nejhorší však jest při tom, že ani bankovní úřad nebude míti z těchto opatření zisku, nebo i zlato a zvláště stříbro uniká nyní z východních zemí do Rakouska a Německa, které nám za to nudou dodávati hotové zboží za drahé peníze. O jak slabý základ se opírá stanovisko bankovního úřadu, vysvítá nejlépe z toho, že několika firmám, kterým byly zlaté a stříbrné mince zabaveny, bylo nabídnuto jako vyrovnání, že se jim vrátí polovina zabavených peněz, kterýžto návrh ovšem ony firmy odmítly. Se zřetelem na vylíčený stav věcí táží se pode psaní pana ministra financí:

1. Ví pan ministr o vylíčených poměrech?

2. Co zamýšlí pan ministr financí činiti, aby vytčené zlořády odstranil?

V Praze dne 7. února 1922.

Dr. Keibl,

Röttel, Scharnagl, Windirsch, dr. Luschka, Mark, dr. Lodgman, dr. Hanreich, Budig, Schubert, J. Mayer, dr. Petersilka, inž. Jung, Bobek, dr. E. Feyerfeil, Matzner, dr. Radda, dr. Schollich, inž. Kallina, dr. Brunar, Schälzky, dr. Lehnert.

XIV./3442 (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů ministrovi spravedlnosti o jazykové praxi u hlučínského okresního soudu.

Usnesením hlučínského okresního soudu ze dne 3. prosince 1921, č. 1542/21 byla vrácena knihovní žádost o výmaz zajišťovací hypoteky, podaná advokátem Ferdinandem Machattim v Hlučíně za manžele Aloise a Cecilii Konetzné v Bobrovníkách s tím, aby tuto žádost podal znovu do 3 dnů v českém jazyce, jelikož státní občané české národnosti nemají práva podávati žádosti v jiné řeči, než ve státní.

Tento rozkaz jest změnou dosavadní jazykové praxe, podle které se bez námitek přijímaly německé žádosti.

Toto usnesení hlučínského okresního soudu neuvádí, jaké nařízení dalo podnět,k změně dosavadní jazykové praxe.

Taková nenadálá změna jazykové praxe jest však velikou škodou pro obyvatelstvo, domáhající se práva a jeho zástupce.

Státní zástupce nemůže napřed žádati stranu, aby podala výkaz o své národnosti. Obyvatelstvo Hlučínska mluví zpravidla německy a moravsky. Česká spisovná řeč jest mu cizí: Českým výměrům, rozsudkům atd. zpravidla nerozumí. Možno se s ním ústně dorozuměti českým jazykem, zvláště béře-li se ohled na zvláštnosti jeho nářečí, nikdo však neumí česky psáti a nerozumí českým spisům. Tyto musí mu býti vysvětleny. Lze to také chápati, neboť obyvatelstvo Hlučínska se neučilo česky, jelikož nebylo českých škol.

Výměr hlučínského okresního soudu, jenž se k odůvodnění svého rozhodnutí dovolává jazykového zákona, přehlíží také, že dodnes nebylo vydáno prováděcí nařízení k jazykovému zákonu.

Presidium moravsko - slezského vrchního zemského soudu vydalo sice výnos ze dne 31. října 1921, č. 25141//17/21 jenž udílí pokyny o jazykové praxi.

Tento výnos stanoví na místě ťjazykovýchŤ menším, o nichž mluví jazykový zákon, ťnárodníŤ menšiny. Mimochodem budiž poznamenáno, že tímto výkladem jsou příslušníci české národnosti na tom hůře, než příslušníci národnosti německé, ježto mohou-li tito v obou jazycích podávati žádosti u soudu, jsou oni nuceni užívati výlučně jazyka českého.

Také v jiném ohledu příčí se naříkané usnesení jazykovému zákonu.

Podle 2. odstavce §u 2 jazykového zákona nutno soudní okres, v němž byl jazyk menšiny prohlášen za přípustný, považovati za jednolitý okres a to tak, že každé podání může býti podáno v jazyku menšiny, i když pochází z místa, kde mají převahu příslušníci národní většiny. I kdyby v Bobrovníkách na př. byl jen jediný Němec, měl by nárok na to, aby mohl podávati německé žádosti.

Přednosta hlučínského okresního soudu jde však ještě dále, on zamítá i německé žádosti říšskoněmeckých občanů. Stejně znějícími výnosy rozhodlo presidium opavského zemského soudu ze dne 25. prosince 1921, č. pres. 5129-17/21, ze dne 12. ledna 1922, č. pres. 83-17/22 a ze dne 9. února 1922, č. pres. 662-17/22, že hlučínský okresní soud má přijímati a vyřizovati žádosti německých státních příslušníků jazykem německým.

Přes to usnesením hlučínského okresního soudu ze dne 25. února 1922 M 3622/1 a ze dne 25. února 1922 M 37/22/1 byly znovu vráceny upomínací žaloby právního zástupce Ferdinanda Machattiho za říšsko-německé občany a právnímu zástupci bylo rozkázáno, aby upomínací žaloby podal jazykem českým. Přednosta hlučínského okresního soudu nedrží se tedy ani pokynů představeného presidia opavského zemského soudu a jedná podle vlastního zdání a libosti. Podepsaní se tedy táží pana ministra:

1. Víte o tomto postupu hlučínského okresního soudu?

2. Postaráte se, pane ministře, o to, aby přednosta soudu ihned přestal takto libovolně jednati a aby za svoji neposlušnost byl pohnán k odpovědnosti?

3. Jste ochoten dáti přezkoušeti také ostatní úřední činnosti tohoto soudce, jenž jest úplně neschopným zastávati tak odpovědné místo?

4. Jste ochoten vydati jasné předpisy o jazykové praxi u hlučínského okresního soudu?

V Praze dne 22. března 1922.

Dr. Schollich,

Röttel, inž. Juug, dr. Luschka, dr. Lodgman, dr. Lehnert, Mark, dr. E. Feyerfeil, inž. Kallina, Scharnagl, dr. Brunar, Windirsch, dr. Hanreich, dr. Petersilka, Schubert, J. Mayer, Bobek, Matzner, Budig, dr. Radda, Schälzky.

XV./3442 (překlad).

Interpelace

poslance Krause a druhů ministrovi pošt a telegrafů, aby vídeňská poštovní spořitelna splatila pohledávky v plné hodnotě v československých korunách.

Již počátkem roku 1921 odpověděl mi pan ministr na dotaz o zaplacení rakouských pohledávek za poštovní spořitelnou v tom smyslu, že obě vlády spolu vyjednávají a že o tom bude sjednána smlouva mezi Československem a Rakouskem.

Od té doby uplynul již skoro rok, slova tehdejšího ministra pošt a telegrafů se nesplnila.

Podepsaní se tedy táží pana ministra, zda se s rakouskou vládou vyjednávalo dále, a zda se vyjednávání zdařila tak, že se vkladatelům vídeňské poštovní spořitelny vyplatí jejich plné pohledávky v československých korunách?

V Praze dne 27. března 1922.

Kraus,

dr. Hanreich, dr. Radda, Röttel, Scharnagl, J. Mayer, Windirsch, dr. Luschka, Schubert, Mark, Budig, dr. Petersilka, Matzner, dr. Lehnert, dr. Brunar, inž. Jung, Schälzky, dr. E. Feyerfeil, dr. Schollich, Bobek, dr. Lodgman.

XVI./3442 (překlad).

Interpelace

poslanců H. Jokla, T. Hackenberga, R. Heegera a druhů

ministrovi národní obrany o neštěstích, způsobených nedbalostí na cvičištích ve Frývaldově a Návsi u Jablunkova.

Dne 26. února šel 11letý školák Heřman Korzer, syn továrního dělníka Heřmana Korzera, bydlícího ve Frývaldově, s několika druhy na cvičiště. Podle výpovědi jeho druhů Korzer něco našel a chtěl jim to ukázati. Korzer učinil krok, když náhle nastal silný výbuch a Korzer s křikem klesl k zemi. Chlapci utekli a vyprávěli o neštěstí otci Korzerovu. Poněvadž nebylo po ruce ani vozu ani nosítek, musil ubohý chlapec ležeti dlouhou dobu ve vlastní krvi. Dne 12. března podlehl chlapec strašlivým zraněním.

Druhého dne, dne 27. února t. r. šel 10letý Richard Seidl, syn Josefa Seidla z Frývaldova, Biberteichské ulice 6, domů po cestě, v blízkosti cvičiště, 100 m od místa, kde stihlo neštěstí Korzera; ve sněhu a v ledu šlápl na nějaké výbušné těleso, které vybuchlo a těžce ho poranilo na hlavě, noze a rukou. Jeho 8letý bratr, který byl s ním v té chvíli, kdy nastal výbuch, rozkročil nohy, náboj mu mezi nimi prolétl, roztrhal mu šaty, jinak jej nepoškodiv.

Podobné neštěstí stalo se v Návsi u Jablunkova. Počátkem března konal jablunkovský prapor pěšího pluku c. 8 cvičení s ručními granáty v návesském lomu. Při tomto cvičení byl jeden pěšák tak těžce zraněn, že ještě při dopravě do nemocnice podlehl zranění.

V sobotu, dne 11. března hrálo si několik chlapců v lomu a našlo jeden ruční granát. Jeden z nich uhodil jím o kámen a přivodil tím jeho výbuch. Střepiny zasáhly 13letého Edvarda a 17letého Gustava Nidobu a těžce je poranily na nohách a břichu.

Všechna tato neštěstí lze odůvodniti bezpříkladnou nedbalostí vojenských úřadů a to po každé stránce. Důkaz: Také v Plzni byl podobným způsobem poraněn školák Karel Malina. V lese u cvičiště bavilo se několik chlapců házením kamenů. Při tom padl kámen na granát, který zřejmě po nějakém cvičení nebyl nalezen a ťnáhodouŤ tam zůstal ležeti. Nastal výbuch, čímž Malina byl poraněn střepinou na oku.

Již poloha cvičiště ve Frývaldově jest naprosto neúčelná. Cvičiště jest asi 7 minut vzdáleno od prvních domů frývaldovské silnice do Dittrichsteinu, západně od města. Asi prostředkem jde polní cesta od západu na východ. Na jeho hranicích není jediné výstražné tabulky, nebo nějaké závory. Před místem, kde se cvičí v házení granáty, jest zanedbaný plot, jehož slabé tyčky, spojované drátem, částečně leží a činí dojem největšího nepořádku. Toto místo jest přímo u západních hranic cvičiště, ve velké blízkosti polní cesty, takže zde stále hrozí nebezpečí. Malá výstražná tabulka jest na protilehlém konci místa, kde došlo k neštěstí, uprostřed východního plotu. Toto zakázané místo jest 50 kroků dlouhé, 20 široké. Ještě odpoledne, dne 27. února leželo také mimo toto místo veliké množství zbytků z házených ručních granátů. Do 23. února musilo se přestati ve cvičení v házení ručními granáty pro oblevu a místo mělo býti ohledáno, až sníh sejde. Když se chlapcům stalo neštěstí, nebylo již více sněhu. Celá tíha viny na strašlivých neštěstích padá tedy na vojenské úřady pro všeobecnou nedbalost.

Také v Návsi není cvičiště ohrazeno, nejsou tam výstražné tabulky a cvičiště se po cvičení neprohledává.

Neštěstím byli příslušníci postižených osob těžce poškozeni. Týká se to zvláště rodiny Korzerovy. Korzer je chudý dělník se 7 dětmi. Jedno děvče je mrzák, druhá dcera přišla k úrazu při dělání dříví, takže byla několik týdnů upoutána na lůžko a lékařsky ošetřována. Rodiče Seidlovi jsou drobní horští rolníci, žijící v nejchudších poměrech.

Podepsaní se táží pana ministra:

1. Jest ochoten vydati potřebné předpisy, aby při všech cvičeních s ručními granáty byla učiněna všechna možná opatření, aby se znemožnil jakýkoliv způsob neštěstí?

2. Jest ochoten pohnati k odpovědnosti vinníky, zavinivší neštěstí hrubou nedbalostí?

3. Jest ochoten co nejrychleji poukázati osobám neštěstím přímo postiženým jakož i jejich příslušníkům přiměřené odškodnění za povstalé škody jako za ztracené náklady na výchovu, ztrátu podpory ve stáří, bolestné atd.?

V Praze dne 28. března 1922.

Jokl, Hackenberg, Heeger,

Hillebrand, Roscher, Leibl, Grünzner, Schäfer, Kirpal, Uhl, Pohl, dr. Holitscher, Blatny, Häusler, R. Fischer, Taub, Hoffmann, Schuster, Hausmann, Schweichhart, Kaufmann, Hirsch.

XVII./3442 (překlad).

Interpelace

poslanců R. Heegera, H. Jokla, dra V. Haase a druhů

ministru zemědělství

o postupu pozemkového úřadu při parcelaci brantického dvora knížete Lichtensteina.

Brantický obecní úřad dostal od krnovského komorního úřadu knížete Jana Lichtensteina tento přípis:

brantického dvora.

Slavnému obecnímu úřadu v Branticích.

Podle výnosu kolodějského knížecího lichtensteinského ústředního ředitelství ze dne 11. března 1922, č. 2843 justiční kancelář, má býti dvůr brantický, pokud jest majetkem panujícího knížete Lichtensteina, pojat do programu pozemkové reformy pro účely osídlovací. Podepsaný komorní úřad dostal uvedeným výnosem rozkaz, aby dal veškerým nynějším nájemcům veškeré plochy a všech pronajatých předmětů šestiměsíční výpověď a sepsal s nimi zápis, jímž by se zavázali, že po uplynutí šestiměsíční výpovědi vrátí komornímu úřadu všechny pronajaté předměty v tom stavu, jak se tomu smlouvou zavázali. Kdyby se nájemci zdráhali prohlásiti to písemně, pak se jim má neprodleně dáti šestiměsíční soudní výpověď a to pokud jde jak o majetek knížecí, tak i o majetek oblatů.

Podepsaný komorní úřad si tudíž dovoluje vnucené pachty podle §u 63 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n., sjednané v říjnu 1920, na základě bodu 9/3 pachtovní smlouvy podle odst. 3. §u 63 zmíněného zákona na šest měsíců vypověděti a žádá, aby se to oznámilo všem vnuceným pachtýřům.

Aby mohl býti sepsán zápis předepsaný ústředním ředitelstvím a aby se mohlo dáti písemné prohlášení, žádá se zdvořile slavný obecní úřad, aby v úterý dne 21. t. m. o 8. hodině dopoledne poslal k podepsanému komornímu úřadu zplnomocněné zástupce, neboť v téže době má se také sepsati. -zápis s nájemci dvorů a nájemcem hostince Birkhan.

Knížecí Lichtensteinský komorní úřad v Krnově, dne 16./3. 1922.

Skutečně byla dána výpověď všem pachtýřům. Toto nařízení vyvolalo u všeho malorolnického obyvatelstva krnovského okresu a u brantických dělníků, kteří také žádali o pozemky do pachtu, zcela oprávněné rozčilení a pobouření. Neméně než 65 stran, mezitím většinou nynější pachtýři přihlásilo se včas, že koupí převezmou onen pozemkový majetek, došlo-li by k parcelaci velkostatku. Tito mají nyní býti přeskočeni. Nehledě ke křivdě, jež se páchá tímto postupem na dnešních pachtýřích, jsou těžce ohroženi ve své hospodářské existenci, odebéřou-li se jim pozemky jež jsou pro ně životní nutností. Legionáři se ovšem nepřihlásili. Zaznamenaným nutno nezbytně dáti přednost při rozdělování. Úplně nezákonný postup pozemkového úřadu musí tím spíše vzbudit: údiv, jelikož jde zřejmě o dohodu sjednanou mezi pozemkovým úřadem a knížecím lichtensteinským ústředním ředitelstvím, a kromě toho má se pozemků, o něž žádala obec a soukromníci k účelům stavebním, užíti ke kolonisaci.

Podepsaní se tedy táží pana ministra:

1. Jest ochoten ihned naříditi, aby se dal pokyn pozemkovému úřadu, aby pozemky brantického panství Jana Lichtensteina, které budou rozparcelovány, přidělil oněm příslušníkům místního obyvatelstva, kteří se včas v zákonité lhůtě přihlásili ke koupi?

2. Jest ochoten naříditi pozemkovému úřadu, aby se držel zákonů a nařízení?

V Praze dne 28. března 1922.

Heeger, Jokl, dr. Haas, Schweichhart, Hausmann, Hoffmann, Schuster, Schäfer, R. Fischer, Uhl, Roscher, dr. Holitscher, Taub, Häusler, Grünzner, Leibl, Hillebrand, Kaufmann, Blatny, Kirpal, Pohl, Hirsch.

XVIII./3442 (překlad).

Interpelace

poslance dra R. Lodgmana a druhů

ministrovi vnitra

o výnosu ze dne 13. listopadu 1920, č. 71.130 o československém státním občanství.

V časopisech četli jsme nedávno tento článek:

ťZvláštní ministerský výnos o státním občanství. Výnos ministerstva vnitra ze dne 13. listopadu 1920, č. 71.130, obsahuje tyto vývody, jež znějí přímo neuvěřitelně:

3. Ministerstvo vnitra zmocňuje zemskou politickou správu stran oněch osob, jimž na jejich žádost bylo uděleno československé státní občanství v době mezi 28. říjnem 1918 do doby, kdy počala účinkovati mírová smlouva St. Germainská, t. j. do 16. července 1920, aby z úřední povinnosti potvrdila těmto osobám, pokud se dosud neukázaly nehodnými československého státního občanství bez nové zvláštní žádosti o přiznání československého státního občanství podle §u 9 (sc. zákona ze dne 9. dubna 1920. č. 236 Sb. z. a n.) státní občanství ve smyslu ústavního zákona na základě jejich původní žádosti. Toto potvrzení může se státi buď zvlášť anebo v naturalisačním dekretu, který, třeba-li, strana na požádání předloží. Při tom se ponechává zemské politické správě k volnému uvážení, aby snad zmocnila okresní politické správy (župy), aby samy vydávaly taková potvrzení těmto státním občanům. pokud proti nim není závady, svým jménem. Zásadně tedy není potřebí, aby tyto osoby nyní formálně žádaly o přiznání československého státního občanství.

4. Stran osob, kterým po 28. říjnu bylo uděleno státní občanství, které se však ať z politických nebo jiných důvodů mezitím ukázaly nehodnými československého státního občanství, jest potřebí postupovati podle znovu zmíněného předpisu §u 9 Se zřetelem na důležitost věci by se snad doporučovalo, zjistiti nejprve dotazem u okresních politických správ (župních úřadů), zda a který nový státní občan zklamal důvěru státu a tyto státní příslušníky zvlášť úředně upozorniti na podmínky §u 9 zvláště na účinek propadné lhůty. Budou-li snad žádati o přiznání státního občanství, budiž žádost podrobena přísnému přezkoušení.

K těmto vývodům ministerského výnosu poznamenáváme toto:

§ 9 zákona ze dne 9. dubna 1920, 236 Sb. z. a n., jímž se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabytí a ztrátě státního občanství a domovského práva v Československé republice, nevztahuje se naprosto na takové osoby, kterým po 28. říjnu 1918 bylo výslovně propůjčeno československé státní občanství, nýbrž na takové osoby, které od 1. ledna 1910 do 28. října 1918 nabyly na základě svého rakousko-uherského státního občanství domovského práva v některé obci, náležející nyní Československu. Ti, jimž bylo československé státní občanství výslovně propůjčeno, nabyli tím práva, jehož mohou pozbýti jen ze zákonných důvodů. Ti, lhostejno, zda zklamali důvěru československého státu či nikoliv, nemají zapotřebí žádati za potvrzení svého státního občanství. § 9 není nic jiného, než provedení článku 76. státní smlouvy St. Germainské.

Uvedený ministerský výnos je si přesně vědom, že překročuje zákon, neboť jaký by to jinak mělo účel ťnepříjemné osobyŤ z úřední povinnosti přiměti, aby podaly žádost o potvrzení státního občanství. Má se tím zastříti ve skutečnosti neuvedený případ §u 9 zákona o státním občanství a má se učiniti podkladem pro rozhodnutí, kdyby toto nebylo úmyslem nebylo by také naprosto důvodu upozorňovati tyto nepříjemné osoby na § 9. Člověk by je pak mohl klidně ponechati jejich osudu, avšak vláda ví zcela přesně, že těmto osobám ze zákonitých důvodů nemůže odníti jednou již výslovně přiznaného státního občanství a chápe se tedy tohoto prostředku - uvedení v omyl.

Vláda dosud zapírala, že vydala pokyny, jež jsme doslovně uváděli. Poukazujeme tedy na tisk č. 6676-20 ze státní tiskárny v Praze.

Podepsaní se táží pana ministra:

1. Vydalo ministerstvo vnitra skutečně tento výnos?

2. Je-li tomu tak, jest pan ministr ochoten, předložiti jeho doslovné znění?

3. Jak může pan ministr ospravedlniti vylíčené zneužití §u 9 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236?

V Praze dne 28. března 1922.

Dr. Lodgman, inž. Kallina, dr. Brunar, Röttel, inž. Juug, dr. Luschka, Mark, Zierhut, dr. Medinger, J. Mayer, Kaiser, Böhr, Leibl, Bobek, dr. Petersilka, Windirsch, Scharnagl, dr. E. Feyerfeil, Matzner, dr. Lehnert, dr. Schollich, dr. Radda.

XIX./3442 (překlad).

Interpelace

poslance dra Luschky a druhů ministrovi vnitra,

že správní úřady znovu zkoumají státní občanství, udělená od 28. října 1918.

Výnos ministerstva vnitra ze dne 13. listopadu 1920, č. 71130 obsahuje takovéto pokyny politickým úřadům.

Ministerstvo vnitra zmocňuje zemskou politickou správu, aby těm, jimž na jejich žádost bylo uděleno československé státní občanství v době mezi 28. říjnem 1918 do doby, kdy počala účinkovati mírová smlouva St. Germainská, t. j. do 16. července 1920, z úřední povinnosti potvrdila občanství podle, ústavního zákona, na základě jejich původní žádosti, bez nové zvláštní žádosti o přiznání československého státního občanství podle §u 9 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236, pokud se dosud neukázali nehodní československého státního občanství. Toto potvrzení může se státi buď zvlášť anebo na naturalisačním dekretu, který, třeba-li, strana na požádání předloží. Při tom se ponechává zemské politické správě volně uvážiti, aby snad zmocnila okres ní politické správy (župy), aby samy vydávaly taková potvrzení těmto státním občanům, pokud proti nim není závady, svým jménem. Zásadně tedy není potřebí, aby tyto osoby nyní formálně žádaly o přiznání československého státního občanství.

U těch, kterým po 28. říjnu 1918 bylo uděleno státní občanství, kteří se však ať z politických nebo jiných důvodů mezitím ukázali nehodni československého státního občanství, jest potřebí postupovati podle znovu zmíněného předpisu §u 9. Se zřetelem na důležitost věci by se snad doporučovalo, nejprve zjistiti dotazem u okresních politických správ (župních úřadů), zda a který nový státní občan zklamal důvěru státu a tyto státní příslušníky zvlášť úředně upozorniti na podmínky §u 9, zejména na účinek propadné lhůty. Budou-li snad žádati o přiznání státního občanství, budiž žádost podrobena přísnému přezkoušení.

Příslušné místo zákona zní:

Osobám, které nabyly domovského práva, uvedeného v §u 1, odst. 1. teprve po. 1. lednu 1910 a příslušely před tím právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské mimo území nynější republiky Československé, určí vláda nařízením propadnou lhůtu, do níž mohou podati žádost o přiznání československého státního občanství. Až do rozhodnutí o žádosti, pokud se týče do uplynutí lhůty hledí se k nim, jako ke státním občanům republiky Československé.Ť

Podle toho politické správní úřady nemohou odvolávati státní občanství osobám., kterým bylo uděleno po 28. říjnu 1918, lhostejno, zda snad zklamaly důvěru československého státu či nikoliv.

Přes to výnos k účelům politickým zneužívá tohoto místa zákona, jehož úmyslem jest provésti článek 76. státní smlouvy St. Germainské, chtěje přinutiti nové státní občany, kteří dodatečně se stali nepříjemni, aby podali novou žádost o potvrzení státního občanství, a státní občanství opět odňati těm, kdo z neznalosti právního stavu věci toho užijí.

Podepsaní se táží pana ministra, ví-li o tomto výnosu a jaká opatření chce učiniti, aby tuto protizákonnou právní praxi odstranil.

V Praze dne 28. března 1922.

Dr. Luschka,

inž. Kallina, Röttel, Wiudirsch, Kaiser, J. Fischer, Knirsch, Wenzel, Křepek, Patzel, inž. Jung, Böhr, Schälzky, Scharnagl, Mark, Bobek, Budig, dr. W. Feierfeil, Kostka, Schubert, Simm, dr. Spina.