Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3434.

Vládní návrh;

kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění úmluva stanovící definitivní dunajský statut, podepsaná v Paříži dne 23. července 1921.

Návrh usnesení:

Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:

1. úmluva stanovící definitivní dunajský statut, podepsaná v Paříži dne 23. července 1921, se schvaluje.

2. Vládě se ukládá, aby úmluvu tuto publikovala ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.

3. Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, kterých je potřebí k provedení této úmluvy.

Důvodová zpráva.

Mírová konference projednávajíc otázku dunajskou narazila na obtíže pro různorodost zájmů zúčastněných stran, pročež stanovila v mírových smlouvách (viz čl. 331-353 smlouvy vers.) pouze všeobecné zásady, dle nichž má se říditi prozatímní režim všech mezinárodních řek vůbec a Dunaje zvláště, ponechavši článkem 349 smlouvy versailleské a obdobnými články ostatních mírových smluv stanovení definitivního režimu dunajského zvláštní mezinárodní konferenci složené z mocností určených k tomu mocnostmi spojenými a sdruženými.

Ještě během mírového jednání bylo smluveno a stanoveno v protokolech mírové konference, že konference dunajská bude se skládati ze zástupců 9 států, které budou tu zastupovati všecky mocnosti spojené a sdružené, podepsavší mírové smlouvy. Mezi těmito 9 státy nalézaly se 3 státy podunajské: Československo, Rumunsko, a království Srbů, Chorvatů a Slovinců, čtyři velmoci: Francie, Italie, Spojené Státy Severoamerické a Velká Britanie, konečně pak Belgie a Řecko, mající na Dunaji zvláštní zájmy. Dále stanovily zmíněné již články mírových smluv; že konferenci mohou býti přítomni zástupci Německa, Rakouska, Bulharska a Maďarska a že tato sejde se ve lhůtě jednoho roku po vejití v platnost mírových smluv, které zavazují jmenované čtyři bývalé nepřátelské státy podunajské, aby přistoupily k režimu, který bude konferencí pro Dunaj stanoven.

Když všechny mírové smlouvy kromě trianonské nabyly platnosti, svolala francouzská vláda, zmocněná k tomu konferencí velvyslanců v Paříži, na 1. srpna 1920 do Paříže všechny výše uvedené státy k účasti na konferenci stanovené zmíněným článkem 349 smlouvy versailleské. Všechny pozvané státy vyslaly své zástupce vyjma Spojených Států Severoamerických, jichž vláda prohlásila písemně, že nemůže tak učiniti. Byla tudíž konference složena ze zástupců 8 států, majících právo rozhodovací, jakož i ze 4 zástupců bývalých států nepřátelských, kterým přiznán byl konferencí ve smyslu čl. 349 smlouvy versailleské pouze hlas poradní. Tito zúčastnili se však za souhlasu všech členů konference veškerého jednání v plném rozsahu, podávajíce pozměňovací návrhy a nebyly kladeny žádné meze hájení jich stanoviska a zájmů.

Republiku Československou zastupoval zplnomocněný ministr inž. Bohuslav Müller, zástupce republiky v mezinárodní komisi dunajské; labské a oderské.

K ruce mu odborní znalci inž. Smrček, řádný profesor české vysoké školy technické v Brně a inž. Vojtěch Krbec, legační tajemník ministerstva zahraničních věci.

Za základ nové úpravy poměrů na Dunaji vzala konference ustanovení článků 331-338 smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv; kterážto ustanovení jsou rázu všeobecného a platíc pro všechny řeky prohlášené týmiž smlouvami za mezinárodní, jako Labe, Odru a Němen. Článek 338 versailleské smlouvy ovšem stanoví, že režim předchozích článků 332-337 bude nahražen režimem všeobecné úmluvy, vypracované mocnostmi spojenými a přidruženými a schválení Společnosti Národů, jež bude se vztahovati na vodní cesty rázu mezinárodního a že tato všeobecná úmluva může býti uplatněna na Dunaj a jeho vodní síť uznanou za mezinárodní. Avšak během jednání dunajské konference tato všeobecná úmluva dosud neexistovala, neb aspoň nenabyla dosud právní platnosti.

Vedle výše zmíněných všeobecných ustanovení o režimu mezinárodních řek obsahuje smlouva versailleská v článcích 346-353 (a stejně i ostatní mírové smlouvy) ustanovení zvláštní týkající se Dunaje, která spolu s předpisy článků 376-379 tvořila rovněž právní a věcný podklad pro vypracování definitivního dunajského statutu čili dunajské plavební akty.

Zahajovací schůze konference konala se 2. srpna 1920 a byl v ní zvolen předsedou francouzský delegát zplnomocněný ministr Albert Legrand, místopředsedou delegát rumunský, bývalý ministr Tomáš Stelian. V téže schůzi předložil zástupce Francie svůj návrh úmluvy stanovící budoucí režim dunajský.

Jednání v dunajské konferenci bylo velmi dlouhé. hospodářské zájmy všech 8 zúčastněných států, nehledíme-li ani k ostatním 4 bývalým státům nepřátelským, jichž zástupci neměli hlasovacího práva, byly značně rozdílné.

Z toho vyplývá, že dunajský statut za těchto okolností vypracovaný je nutně dílem kompromisu, které bylo umožněno jen vzájemnými ústupky všech delegací.

Se stanoviska zájmů republiky Československé možno říci, že v celku úmluva obsahuje vše, čeho nutně potřebujeme. Tak zejména byl prosazen zvláštní článek (XXIII.) o transitu, který je pro náš stát nesmírné důležitosti.

Stanovení sídla mezinárodní komise Dunajské na prvních pět let do Bratislavi je pro čsl. stát velikým morálním úspěchem, kdyžtě se o ně ucházela města, jako Bělehrad, Vídeň a Budapešť. Bude nutno, abychom jak loyálním dodržováním všech ustanovení statutu, tak náležitým vybudováním své obtížné dunajské trati a svých přístavů, jakož i vhodným a důstojným ubytováním mezinárodní komise jejich úřadů i členů působiti k tomu, aby po uplynutí 5leté lhůty komise neměla příčiny přeložiti své sídlo do jiného dunajského města, jak ji k tomu opravňuje 2. odstavec článku XXXVI.

Jinak má celá úmluva velký význam politický spočívající v tom, že Dunaj stal se mezinárodní dopravní cestou spojující Československo nejen s oběma spojenci Malé Dohody, ale pojící navzájem všecky podunajské státy, mezi nimiž jsou všechny čtyři bývalé státy nepřátelské. Lze očekávati, že dunajská plavba přispěje k vyrovnání protiv mezi pobřežními státy a bude tak podstatným činitelem politiky míru ve střední Evropě.

Pro Československo specielně je Dunaj přímým spojením s perným mořem a tím i s blízkým Východem, v budoucnosti pak, po vybudování průplavu dunajsko-rýnského, i se zeměmi západními. Úmluva o dunajském statutu dělí se vedle úvodu na 5 kapitol, obsahujících 44 články.

I. První kapitola pojednává o obecném režimu dunajském, vyslovujíc jednak zásadu svobodné plavby a rovnosti vlajek, vymezujíc zmezinárodněnou říční síť, na kterou se úmluva vztahuje, a stanovíc zachování obou již stávajících dunajských komisí, evropské i mezinárodní.

II. Druhá kapitola zabývá se Dunajem zvaným ťpřímořskýmŤ. Ve 4 článcích stanoví se, že evropská komise dunajská bude i nadále vykonávati nezměněně svou pravomoc stanovenou dřívějšími smlouvami, pojednává se o jejím složení a případném skončení její pravomoci.

III. Nejobsáhlejší je třetí kapitola jednající o Dunaji ťříčnímŤ (od Braily do Ulmu) na rozdíl od Dunaje ťpřímořskéhoŤ. Následující za sebou ustanovení o složení příslušnosti a pravomoci mezinárodní komise dunajské, dále předpisy o stavebním programu, jeho provádění a nákladech, o plavebních poplatcích a clech, o přístavním režimu, místní dopravě, o transitu, plavebním řádě, všeobecné policii a policejních lodích, následují ustanovení o jmenování personálu mezinárodní komise a jeho právech, o přestupcích plavebního řádu a kaucích, o zvláštním režimu v trati Železných Vrat, o způsobu jednání mezinárodní komise, jejím sídle, právech a imunitách, jakož i o vyřizování sporů.

IV. Kapitola čtvrtá obsahuje některá všeobecná ustanovení jako o součinnosti obou dunajských komisí, o jednotné úpravě plavebních podmínek, o zachování dřívějších smluv a o revisi statutu.

V. Poslední část úmluvy obsahuje přechodné ustanovení.

Vedle smlouvy vlastní byl sepsán ještě závěrečný protokol obsahující doplňky neb vysvětlivky k několika článkům úmluvy. V následujícím podáno jest stručné vysvětlení jednotlivých ustanovení úmluvy v pořadí jednotlivých článků.

Úvod

podává v obvyklé formě mezinárodních smluv výpočet smluvních stran a jejich zmocněnců.

Článek I.

vyslovuje v I. odstavci všeobecně zásadu svobody plavby pro všecky vlajky na celé mezinárodní síti dunajské v obou směrech, jakož i zásadu úplné rovnosti nakládání se všemi vlajkami. Činí tak slovy skoro totožnými se zněním článku 332 smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv.

Druhý odstavec poukazuje na výjimky z výše uvedených zásad, blíže stanovené v článcích XXII. (jednajících o místní dopravě) a XLIII. (jednajícím v 1. odstavci o zachování některých přechodných a jednostranných ustanovení mírových smluv v neprospěch bývalých nepřátel).

Článek II.

Vymezení mezinárodní dunajské sítě svěřeno bylo v 1. i 2. čtení studiu výboru znalců, ve kterém byly zastoupeny všechny delegace. Výbor tento přijal za základ své práce tři podmínky:

1. výslovné vyjmenování mezinárodních řek v mírových smlouvách: sem patří Dunaj od Ulmu až k Černému moři. Morava a Dyje pokud tvoří hranici mezi Československem a Rakouskem.

2. Všeobecnou definici ohledně části sítě mezinárodních toků obsaženou v čl. 331 smlouvy versailleské.

3. Ustanovení 3. odstavce čl. 291 smlouvy saint-germainské, dle kterého může býti mezinárodní režim dohodou uzavřenou pobřežními státy rozšířen na každou část říční sítě dunajské, která nespadá do všeobecné definice.

Pokud se týče Dunaje samotného, soudil výbor, že zmezinárodnění se vztahuje bez výjimky na všechny části normálního profilu řeky určené hladinou středních vod, pokud jsou tyto části používány k plavbě. Přirozené rameno dnes nesplavné bude patřiti k mezinárodnímu Dunaji od okamžiku, kdy se stane splavným. Totéž platí i o přítocích, pokud hoví definici sub 2.

Všeobecná definice čl. 331 versailleské smlouvy prohlašuje za mezinárodní každou splavnou část dunajské říční sítě sloužící více než jednomu státu za přirozený přístup k moři; ať už s překládáním s lodi na loď či bez něho, jakož i obočné průplavy neb koryta, které by byly zřízeny buď ku dvojení neb zlepšení přirozeně splavných úseků zmíněné sítě anebo k spojení dvou přirozeně splavných tratí téhož vodního toku.

Po opětovném zkoumání předložených dokumentů seznala konference po návrhu výboru znalců, že první část definice vztahuje se na Drávu od Barče, na Tisu od ústí přítoku Sámoše a na Mároš od Hradu.

Článek III.

Všecky návrhy předložené konferenci hned na počátku 1. čtení obsahovaly zachování obou dunajských komisí, evropské a mezinárodní, o nichž mluví již mírové smlouvy. Pouze rumunský návrh omezoval se na zřízení jediné mezinárodní komise pro celý Dunaj a tudíž zrušení evropské dunajské komise existující již od r. 1856 v Galaci.

Avšak většina konference postavila se na stanovisko, že článek 346 versailleské smlouvy a obdobné články ostatních mírových smluv, stanovících, že evropská dunajská komise ujme se znovu své předválečné pravomoci, jest nezměnitelný. Tomuto stanovisku přizpůsobila se i delegace rumunská.

Článek IV.

jedná o složení evropské komise dunajské. Před válkou bylo v ní zastoupeno 8 států: Francie, Velká Britanie, Italie, Rumunsko, Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Rusko. Mírové smlouvy stanovily (čl. 346 smlouvy versailleské), že prozatímně budou v ní nadále zastoupeny pouze první čtyři citované mocnosti.

Konference však stanovila v 2. odstavci článku IV. určité všeobecné podmínky, za kterých evropské státy mohly by v budoucnu býti připuštěny do evropské komise jednomyslným rozhodnutím vlád dnes v této komisi zastoupených.

Článek V.

odpovídá zejména svým prvním odstavcem takřka doslovně znění článku 346. versailleské smlouvy, z něhož převzal jaké poněkud nevhodný výraz ťpřed válkouŤ, čímž se přirozeně rozumí světová válka let 1914-1918.

Mezinárodní smlouvy, úmluvy, akty a úpravy, o nichž mluví se v 2. odstavci článku V., jsou následující:

Smlouva pařížská z 30. března 1856, veřejný akt o plavbě v ústích dunajských z 2. listopadu 1865, smlouva londýnská z 13. března 1871, smlouva berlínská z 13. července 1878, dodatečný akt k veřejnému aktu z 2. listopadu 1865 o plavbě v ústích dunajských z 28. května 1871, smlouva londýnská z 10. března 1883, mírové smlouvy versailleská s Německem z 28. června 1919, saint-germainská s Rakouskem z 10. září 1919, neuillyská s Bulharskem ze 27. listopadu 1919, trianonská s Maďarskem ze 4. června 1920, sevreská s Tureckem z 10. srpna 1920 a konečně. smlouva hlavních mocností spojeneckých s Rumunskem o Besarabii z 28. října 1920.

Článek VI.

stanoví příslušnost evropské komise od ústí až k bodu, kde počíná příslušnost komise mezinárodní, t. j. dle článku IX. až do Braily, avšak s tím omezením, že dosavadní rozsah její působnosti zůstává beze změny.

K tomu nutno podotknouti; že londýnská smlouva z 10. března 1883 rozšířila pravomoc evropské komise z Galace do Braily, Rumunsko však nikdy neuznalo této smlouvy, připustilo pouze technickou působnost komise na této trati pokud se týče udržování plavební dráhy, jejího vytýčení (balisáže) a služby lodivodní. Tento skutečný stav jest nyní článkem VI. právně potvrzen.

Podotýká se, že jediný přístav Sutina podléhá pravomoci evropské komise, ostatní přístavy na přímořské trati Dunaje podléhají správě úřadů rumunských.

Článek VII.

stanoví, že pravomoc evropské komise může zaniknouti jen ujednáním mezi všemi státy v komisi zastoupenými. Toto ustanovení jest potvrzením obdobných ustanovení dřívějších platných smluv jednajících o pravomoci komise, zejména čl. 54 smlouvy berlínské z r. 1878 a čl. 2 londýnské smlouvy z r. 1883. Článek byl vzdor tomu považován za nutný, poněvadž Rumunsko nepřistoupilo k poslední z citovaných smluv.

Článek VIII.

potvrzuje složení mezinárodní dunajské komise stanovené mírovými smlouvami. Byl-li by v budoucnu zvětšen počet členů evropské komise o zástupce některého státu nepobřežního, zvětšil by se tím automaticky také počet členů komise mezinárodní o zástupce týchž států.

Článek IX.

K odstavci druhému podotýká se toto Jak již bylo řečeno ve vysvětlivkách k čl. II., stanoví 3. odstavec čl. 291 smlouvy saint-germainské, že mezinárodní režim může býti rozšířen dohodou uzavřenou pobřežními státy na každou část říční sítě dunajské, která nespadá do všeobecné definice. Tímto režimem míní se režim článků 332, odst. 1. a 33-337 versailleské smlouvy, aniž však taková zmezinárodněná část říční sítě musí nutně podléhati pravomoci mezinárodní dunajské komise.

Druhý odstavec čl. IX. tudíž stanoví, že rozšíření příslušnosti mezinárodní komise na některou jinou část dunajské říční sítě v článku druhém neobsaženou může se státi za jednomyslného souhlasu této komise.

Článek X.

Tento článek nedává mezinárodní komisi žádný přímý vliv na správu přístavů a jich zařízení, aniž práva vykonávati v přístavech svými orgány stálý dozor. Komise má pouze právo vysloviti se o případných stížnostech do nedodržování zásady rovného nakládání s vlajkami se strany úřadů pobřežních států při používání přístavů a jich zařízení.

Článek XI.

Účelem článku XI. je zajistiti potřebnou jednotnost všech velkých prací, jež určí míru splavností jednotlivých tratí mezinárodního Dunaje. Jest nezbytno, aby práce takové uvedeny byly předem v jistou souvislost a soulad a tím se dosáhlo pokud možno stejnoměrné splavnosti řeky. K tomu sloužiti má generální program, jejž stanovin může jen mezinárodní dunajská komise na základě návrhů a projektů pobřežních států.

Pro každoroční běžné práce udržovací a zlepšovací vypracují program státy pobřežní a předkládají ho ku schválení komisi, která má právo jej pozměniti.

Článek XII.

stanoví zásadu, že veškery stavby říční, udržovací a zlepšovací budou prováděny pobřežními státy v mezích jich příslušných hranic. Mezinárodní komise bude míti jisté právo dohledu nad prováděním prací prostřednictvím svých technických orgánů. Tento dohled nebude tak trvalý, nýbrž omezí se v podstatě na srovnání provedených staveb s pracovním programem schváleným komisí.

Druhý odstavec článku jedná o případu, že by některý pobřežní stát nebyl s to, pokud jde o technické (nikoliv finanční) prostředky, provésti sám určité práce udržovací neb zlepšovací na vlastním území. V tomto případě bude povinen nechati je provésti mezinárodní komisí, která může svěřiti jich provedení soukromému podnikatelství, nikoliv však nějakému cizímu státu. Avšak s ohledem na ustanovení čl. 351. smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv které stanoví, že československo, Jugoslavie a Rumunsko mohou se zmocněním neb mandátem mezinárodní komise podniknouti určité stavby na pohraničních tratích i na území protějšího státu, připouští se v 2. odstavci čl. XII. výjimka pro pohraniční trati ve prospěch tří výše jmenovaných států, kterým může tudíž komise se zřetelem na mírové smlouvy svěřiti provedení určitých prací též na území cizího státu.

V obou případech jest pobřežní stát povinen poskytnouti komisi neb cizímu státu všechna ulehčení potřebná k provedení staveb na jeho území, jež sám nebyl s to podniknouti.

V případě sporu mezi pobřežním státem a mezinárodní komisí ohledně provádění určitých říčních staveb na jeho území buď komisí neb cizím státem připouští se stížnost ku Svazu Národů dle ustanovení článku XXXVIII.

Článek XIII.

Míněno jest tu na př. odstraňování nahodilých překážek z plavebního koryta, oprava škod vzniklých velkou vodou, okamžitě nutné odstranění nánosů přinesených některým přítokem následkem přívalů a pod.

Článek XIV.

Důvodem tohoto článku jest snaha, aby pobřežní státy nemohly podniknouti na dunajské říční síti žádných staveb, které by mohly býti na ujmu splavnosti řeky buď v místě provedení neb na jiných tratích. Proto jest nutno, aby mezinárodní komise byla předem zpravena o všech podobných pracích.

Ustanoveními 3. odstavce jest postaráno o to, aby provedení staveb toho druhu nebylo komisi snad zbytečně zdržováno.

Zakáže-li komise některou navrhovanou stavbu, může se pobřežní stát odvolati k Společnosti Národů za podmínek stanovených v čl. XXXVIII.

Celý článek vztahuje se výhradně na stavby prováděné na Dunaji a jeho zmezinárodněné síti, stanovené v čl. II. Stavby jakéhokoliv druhu prováděné na přítocích dunajských nespadajících do této sítě nepodléhají žádnému vlivu mezinárodní komise.

Článek XV.

Článek vyslovuje nejprve zásadu, že každý pobřežní stát hradí si sám náklady běžných udržovacích práci prováděných na jeho území. Je to potvrzení dosavadního právního i skutečného stavu, platného na Dunaji i na jiných řekách mezinárodních.

Ve smyslu ustanovení článku XXXV. bude k rozhodnutí komise v otázce rozdělení nákladů jako ve všech ostatních potřebí dvoutřetinové většiny přítomných, t. j. 8 hlasů z 11, předpokládaje přítomnost všech členů. Tím je usnesení o rozdělení nákladů udržovacích a tudíž uplatnění ustanovení odstavce 2. čl. XV. velmi stiženo, ne-li znemožněno.

Poslední odstavec článku XV. stanoví, že pobřežní stát bude vždy povinen hraditi náklady udržovacích prací prováděných na jeho území a to i v tom případě, kdyby je místo něho prováděla mezinárodní komise neb jiný stát. Tím zabrání se možnosti, aby pobřežní státy vyhnuly se své platební povinnosti tím, že by ponechaly provedení udržovacích staveb mezinárodní komisi.

Článek XVI.

upravuje otázku nákladů staveb regulačních a zlepšovacích (traveaux d'amélioration) tím, že připouští vybírání plavebních poplatků. Patří tím k nejdůležitějším ustanovením celé úmluvy, které zabralo podstatnou část prací dunajské konference.

Tato postavila se na stanovisko; že čl. 333 versailleské smlouvy dává jí právo buď zavésti plavební poplatky na práce zlepšovací neb i udržovací; anebo potvrditi dosavadní stav a nepřipustiti jich vůbec. Článek XVI. je tu kompromisem dvou krajních názorů a nutno přiznati, že ruší se jím platnost článku 15. pařížské smlouvy z r. 1856. Ponechávaje pobřežním státům hrazení běžných nákladů udržovacích za podmínek v čl. XV. stanovených; připouští, aby mezinárodní komise zmocnila pobřežní stát k vybírání poplatků na úhradu nákladů staveb zlepšovacích, jakož i prací týkajících se udržování staveb obzvláštní důležitosti.

Ze stylisace 1. odstavce je zřejmo, že v konkrétním případě bude komise voliti následující postup: Stát dožadující se povolení plavebních poplatků předloží mezinárodní komisi projekty a rozpočty zlepšovacích prací, jež chce podniknouti. Komise rozhodne obvyklou dvoutřetinovou většinou přítomných členů, zda stát dotyčný má být oprávněn vybírati poplatky nebo ne. V prvním případě stanoví také jejich výši (viz čl. XVIII.).

Dle vysloveného znění protokolu komise není ovšem nucena v každém případě povoliti poplatky takové výše, aby kryly úplně celý stavební náklad. Komise bude míti v tom směru úplně volné ruce a může povoliti jen částečnou úhradu, pokud ji plavba snese, ponechavši pobřežnímu státu hrazení části zbývající, k čemuž mohou ostatně dobrovolně přispěti i jiné státy, mající na provedení stavbu náležitý zájem. Komise uváží v každém případě, zda povolení poplatků neuškodilo by plavbě více než neprovedení určitých staveb.

Pokud jde o zlepšovací práce zvláštní důležitosti, o nichž jedná 1. odst. čl. XVI., bylo vyloženo, že jde o práce důležité jak svou povahou, tak i vysokým nákladem udržovacím.

Poslední odstavec článku XVI. vztahuje se na případ projednávaný v 2. odstavci článku XII., že by některý stát nebyl z nedostatku technických prostředků s to provésti na svém území určité práce úpravné. V tom případě provede je komise sama a bude k jich úplnému neb částečnému krytí oprávněna vybírati poplatky prostřednictvím orgánů dotyčného státu, jak stanoví 4. odst. článku XVIII. Ohledně zbytku nákladu poplatky nekrytého, dohodne se komise se státem pobřežním neb i s jinými státy, které by snad dobrovolně chtěly k jeho úhradě přispěti.

Článek XVII.

Konference nerozřešila obtížného problému provádění prací a krytí jich nákladů na tratích dunajských, tvořících hranici mezi dvěma státy. Ponechala to dohodě příslušných států a v případě, že by k takové dohodě nedošlo, mezinárodní komisi, aniž by udala jakékoliv směrnice jak v otázce provádění prací, tak i v otázce rozdělení příslušných nákladů.

Smlouvami, o kterých je v článku XVIII. řeč, sluší rozuměti smlouvy mírové a sice články 351. smlouvy versailleské, 306. smlouvy saint-germainské; 234. smlouvy neuillyské a 290. smlouvy trianonské, na které bylo již poukázáno také v 2. odstavci článku XII.

Článek XVIII.

stanoví bližší podmínky, za kterých budou vybírány plavební poplatky určené dle ustanovení čl. XVI. ku krytí nákladů zlepšovacích staveb. Nesmí býti věnovány žádnému jinému účelu. Mezinárodní komise stanoví sama jejich sazby, které musí býti mírné výše a nesmí v žádném případě státi se zdrojem příjmů států neb komis. Tato bude míti též právo kontroly nad jich správným vybíráním, jakož i nad jich použitím k účelům ve statutu stanoveným. Je v nich značná záruka, že plavební poplatky nebudou zatěžovati plavbu nad její síly.

Třetí odstavec stanoví další záruky po stránce rovného nakládání bez ohledu na vlajku lodí, příslušnost osob i zboží, jakož i na původ, určení a směr dopravy. Tím bude zabráněno, aby poplatky nestaly se hospodářskou zbraní, namířenou proti některým státům.

Odstavec první řeší též důležitou otázku, co má býti při plavbě podkladem či předmětem zpoplatnění. Bližší podmínky budou vypracovány mezinárodní komisi.

Zamítla-li konference požadavek, aby základna zpoplatnění byla stanovena ve statutu těžko měnitelném, připustila aspoň možnost, aby základna tato mohla býti změněna jednomyslným usnesením všech členů mezinárodní komise po uplynutí pětileté lhůty, která byla pokládána za minimum nutné k získání zkušeností se zvoleným systémem. Ustanovení toto umožní změnu statutu v tomto bodě, aniž by bylo potřebí svolávati k tomu účelu novou mezinárodní konferenci.

Článek XIX.

Ustanovení druhého odstavce je obdobné jako v čl. 9. rýnské plavební akty (smlouva Mannheimská z r. 1868) a jako v čl. 9. všeobecné úmluvy o režimu vodních cest rázů mezinárodního, uzavřené 19. dubna 1921 v Barceloně. Jde tu o cla vybíraná na zboží dovážené po Dunaji v okamžiku, kdy překročuje státní hranici. Celní politika pobřežních států zůstává tímto ustanovením úplně nedotčena. Každý stát může stanoviti různá cla na zboží téhož druhu, je-li různého původu neb určení. Jedná se pouze o to, aby zboží téhož druhu a téhož původu neb určení nebylo zatěžováno vyššími cly, je-li dovezeno neb vyvezeno po mezinárodním Dunaji, než je-li dovezeno neb vyvezeno po železnici neb po moři. Ustanovení to jest nutné, poněvadž byla-li by v dunajských přístavech vybírána na totéž zboží vyšší cla než na hranicích pozemních, mohlo by to úplně ochromiti dunajskou plavbu. Pobřežní státy budou se ušák vzdor tomu moci chrániti před cizí soutěžíc diferenčními tarify.

Znění 2. odstavce nevylučuje ovšem zavedení nižších cel v dunajských přístavech než na hranicích pozemních. Jich skutečné zavedení závisí však od svobodného rozhodnutí každé vlády v uvážení zájmů celostátních.

Závěrečný protokol obsahuje ustanovení doplňující, které připouští výjimky z pravidla stanoveného v článku samotném, výjimky připuštěné také v článku 9. statutu všeobecné úmluvy barcelonské. Pobřežní státy mohou tudíž ve výjimečných případech zavésti na zboží dovezené neb vyvezené po Dunaji vyšší cla než na hranici pozemní neb námořní, prokáží-li toho naprostou hospodářskou nutnost. Stížnosti do nesprávného použiti neb zneužívání těchto výjimek nebude lze předpokládati mezinárodní dunajské komisi, nýbrž Společnosti Národů. Dosah ustanovení čl. XIV. i se záv. protokolem je úplně týž jako obdobné ustanovení čl. 9. barcelonské úmluvy z r. 1921.

Článek XX.

jedná o přístavním režimu a stanoví obdobně zásadu rovnosti vlajek co do používání přístavů a jich zařízení jako pro plavbu na volné řece s jednou jen výjimkou, níže vyloženou. Vedle přístavů jsou to zahrnuta též veřejná nákladiště neb vykladiště, jež nelze nazvati přístavy v pravém slova smyslu, která však jsou pobřežním státem dána plavbě k všeobecnému a veřejnému používání. Tak jsou na př. na Dunaji veřejná místa sloužící výhradně k nakládají obilí neb dříví.

První odstavec článku připouští, aby přístavní úřady daly výjimečně přednost některým lodím před jinými bez ohledu na pořadí v jakém do přístavu se dostavily, vyžadují-li toho zjevně potřeby okamžiku neb zájmy země. Výjimky ty vztahují se na dovoz i vývoz a míněny jsou v případech vyšší moci, jako na př. jedná-li se o lodi vezoucí potraviny v době hladu. Lodi takové budou míti přednost při vjezdu do přístavu a používání jeho zařízení před loďmi vezoucími zboží luxusní nebo méně potřebné. Výrazem ťzájmy zeměŤ nelze ovšem nikterak rozuměti favorisování domácích společností v neprospěch společností cizích, jakož vůbec použití výjimečného přednostního práva nesmí vésti k překážkám svobodnému provozování plavby, aniž k porušení zásady rovnosti vlajek.

Sluší podotknouti, že konference připustila toto ustanovení žádané jedinou delegaci velmi nerada po jednání, zabravším několik schůzí, jen aby umožnila přijetí zvláštního článku o přístavním režimu.

Jak již bylo řečeno při článku X., nepodléhá správa přístavů v žádném směru dohledu mezinárodní komise. Dojdou-li komise stížnosti zájemníků do nesprávného nakládání s plavbou, předá je tato příslušnému státu prostřednictvím jeho delegáta se žádostí o patřičné jich vyřízení.

Výše poplatků vybíraných dle odstavce 3. za používání přístavů a jich zařízení nepodléhá schválení mezinárodní komise.

Poslední odstavec stanoví zásadu vzájemného připuštění agencií společností do přístavů, jichž zřízení ovšem podléhá místním zákonům a předpisům, nikoliv však předběžnému povolení příslušné vlády.

Ustanovení článku XX. platí pouze pro přístavy Dunaje ťříčníhoŤ, ležící mezi Ulmem a Bradou (přístav Braila vyjímaje). Přístavy ležící na ťpřímořskémŤ Dunaji jsou pod výhradní správou Rumunska vyjímaje přístav Sulinu, jejž spravuje evropská komise dunajská.

Článek XXI.

má za účel podnítiti zřizování svobodných přístavů neb svobodných pásem v dunajských přístavech. Pravidla jich používání budou sdělena mezinárodní komisi, která se přesvědčí, zda odpovídají zásadě svobody plavby.

Článek XXII.

je výsledkem velmi obtížné a pracné transakce mezi odchylnými stanovisky dvou táborů v konferenci; z nichž jeden opíraje se o platné smlouvy, hájil naprostou svobodu pravidelné místní či pobřežní plavby, druhý pak požadoval v zájmu ochrany domácího plavebního podnikání, aby tato plavba byla vyhrazena domácí vlajce každého ze států pobřežních.

První odstavec stanoví nejprve zásadu naprosté svobody dopravy mezi přístavy různých pobřežních států; jakož i mezi přístavy téhož státu. Druhý odstavec připouští pak výjimky z tohoto pravidla pro pravidelnou místní dopravu osob a zboží domácího neb zdomácněného mezi přístavy jednoho a téhož státu; kterážto doprava nazývána někdy neprávem malou říční kabotáží dle vzoru pobřežní plavby námořní vyhrazuje se domácí vlajce, kdežto vlajkám cizím bude přístupnou jen v souhlasu, s předpisy příslušného pobřežního státu.

V závěrečném protokolu vymezuje se pak v první jeho části (sub. a.) poněkud blíže pojem pravidelné místní plavby. Obvyklá podmínka kladená pro plavbu toho druhu, aby totiž děla se dle pevného jízdního řádu, není tu zachována, poněvadž při dopravě zboží dá se snadno obcházeti. Použito proto formule, dle které je tu míněna doprava provozovaná tak pravidelně, souvisle a často, že je s to působiti na zájmy pobřežního státu stejně nepříznivě jako skutečné pravidelné linie s pevným jízdním řádem.

Ustanovení 2. odstavce článku XXII. jest nutno rozuměti s výhradou druhé (b) části ustanovení závěrečného protokolu, která zachovává v platnosti pro určitou dobu přechodná ustanovení článku 332. a 378. smlouvy versailleské a obdobných článků ostatních mírových smluv, pokud se vztahují na vzájemný poměr mezi spojeneckými státy na straně jedné a bývalými státy nepřátelskými na straně druhé, jakož i na vztahy těchto posledních států mezi sebou.

To znamená, že spojenecké státy podepsavší mírové smlouvy mohou volně provozovati pravidelnou místní plavbu mezi přístavy dunajské říční sítě v Německu, Rakousku, Bulharsku a Maďarsku po dobu 5 (pro Německo), po případě tří let (pro ostatní tři státy) počínaje ode dne nabytí platnosti každé z příslušných mírových smluv, kdežto jmenované státy nepřátelské nemohou po dobu těchto lhůt provozovati místní plavbu mezi dunajskými přístavy spojeneckých mocností dunajských (prakticky přichází v úvahu jen Československo, Jugoslavie a Rumunsko) leč se zvláštním svolením těchto států. Pokud však jde o státy spojenecké vzniklé rozdělením Rakousko-Uherská neb nabyvší část jeho bývalého území, požívají v Rakousku a Maďarsku výše zmíněné výhody pro území takto nově nabyté jen tehdy, dají-li Rakousku a Maďarsku reciprocitu. To se týká zejména Československa vůbec a Jugoslavie a Rumunska jen pokud jde o části Dunaje těmito státy v důsledku války nově nabyté. Vzájemný poměr čtyř bývalých nepřátelských států jest pak ten, že každý z nich může v mezích zmíněných lhůt provozovati volně místní plavbu mezi přístavy ostatních tří států.

Tato složitá situace práv a povinností různých kategorií států vyplývající z nedosti jasných a často různě vykládaných ustanovení mírových smluv zachována jest v platnosti článkem XXII. jen po dobu trvání lhůt stanovených článkem 378. smlouvy versailleské a obdobnými články ostatních mírových smluv, pokud nebudou prodlouženy Společností Národů neb pokud nebudou jednostranná ustanovení vůbec revidována. Po uplynutí těchto lhůt, které nastanou pro každý z jmenovaných států v jinou dobu jak pro různou délku lhůt tak hlavně pro různé termíny, ve kterých jednotlivé mírové smlouvy nabyly platnosti, bude platiti jednotný režim pro všechny státy podunajské a sice režim 2. odstavce článku XXII., dle kterého pravidelná místní plavba mezi přístavy kteréhokoliv z podunajských států bude provozována kteroukoliv cizí vlajkou jen se zvláštním svolením tohoto státu.

Článek XXIII.

má ve svých hlavních ustanoveních za základ čl. 334. smlouvy versailleské.

V 1. odstavci vyslovuje se zásada volného transitu na celé zmezinárodněné síti dunajské. Průvoz je volný i tehdy, je-li přerušen překládáním s jedné lodi na druhou, ba i uložením do volných bezcelních skladišť, která bývají zvláště za tím účelem zřízena státem neb soukromými společnostmi pod celním dozorem; uložení může se též díti ve skladištních lodích na řece samé.

Lodi transitní nebudou platiti žádného cla ani žádných zvláštních poplatků transitních. Podléhají ovšem poplatkům plavebním, jež budou vybírány ku krytí nákladů stavebních (dle čl. XVI. a XVIII.), poplatkům přístavním, pokud by použily přístavních zařízení, poplatkům za vlek, za lodivodu a pod.

Odstavce 3., 4. a 5. týkají se celních formalit v případě, že oba břehy říční náležejí témuž státu. K celní ochraně svého území má průvozní stát právo dáti loď při vstupu do svého území pod celní uzávěr a to buď pečetěmi neb visacími zámky aneb dáti loď doprovázeti svými celníky. Aby pak průvozní stát mohl voliti jeden z těchto druhů celního uzávěru dle větší nebo menší nutnosti přísného dozoru má dále právo žádati od lodního kapitána neb velitele písemné prohlášení, případně i přísežné, zda vede či nikoliv zboží určitého druhu, jehož doprava podléhá v tomto státu zvláštním předpisům (na př. výbušné neb hořlavé látky), neb jehož dovoz jest v příslušném transitním státu zakázán. Každý stát sestaví listinu takových druhů zboží a zašle ji co nejdříve mezinárodní komisi za účelem informačním. Toto písemné prohlášení jest jakýmsi druhem záporné celní deklarace úplně postačující k tomu, aby průvozní stát mohl učiniti svoje ochranná opatření v případě, že loď veze některé ze zboží obsaženého na jeho listině. Při tom ovšem není dovoleno prohlížeti obsah lodi.

V závěrečném protokolu jest výslovně řečeno, že průvozní stát nemůže zakázati průvoz zboží, jehož doprava podléhá zvláštním předpisům, neb jehož dovoz jest v tomto státě zakázán. Má právo učiniti pouze ochranná opatření proti podloudnému dovozu takového zboží neb dohlédnouti k zachování zmíněných předpisů. Rovněž nemůže zakázati transit osob a zvířat, vyjímaje případy stanovené jeho zdravotními a zvěrolékařskými zákony neb mezinárodními úmluvami upravujícími zákaz transitu.

Odstavec pátý připouští dva případy, ve kterých může průvozní stát výjimečně požadovati úplnou celní deklaraci a to je-li lodní kapitán neb velitel usvědčen z pokusu podloudnictví neb když celní uzávěry byly porušeny. Zjistí-li se v takových případech rozdíl mezi nákladem a manifestem, bude stíhán dle zákonů dotyčné země.

Poslední odstavec stanoví v souhlase s mírovými smlouvami, že transit na říčních tratích tvořících hranici mezi dvěma státy, nepodléhá žádným celním formalitám. Bylo však konstatováno, že toto ustanovení nebrání tomu, aby ve zvláštních případech celní formality prováděné obvykle při vstupu do určitého státu na jeho hranicích provedly se k ulehčení cestujících výjimečně již během jízdy, pokud tito nacházejí se ještě v transitu jiným státem.