Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3320.

Vládní návrh

Zákon

ze dne ................................

o překládání státních zaměstnanců na jiné služební místo

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Státní zaměstnanci mohou býti do honce roku 1923 z moci úřední přeloženi ve svém služebním odvětví i na místo v jiném oboru (resortu) státní správy.

§ 2.

Státními zaměstnanci (§ 1) rozuměti jest všechny státní zaměstnance vyjímajíc soudce z povolání, tedy i zaměstnance ústavů, podnikův a fondů státních neb státem spravovaných.

§ 3.

Tento zákon nabývá účinnosti drnem vyhlášení a provedou jej všichni ministři.

Důvodová zpráva

Mimořádné poměry, vyvolané válkou, zatížily státní administrativu řadou úkolů přechodného trvání a způsobily v činnosti úřadů hluboké přesuny co do intensity jednotlivých agend.

Vývoj, který působí tyto přesuny, není ukončen, ba stává se tím znatelnějším, čím více hospodářský organismus státu na své cestě k povolnému ozdravění na jedné straně odvrhuje přeživší se agendy, na druhé straně však staví správní úřady před nové úkoly, jakých ve válce ani před ní nebylo.

Tím vytvořeno bylo a tvoří se dále nestejnoměrné zatížení jednotlivých správních oborů, jemuž by logicky mělo odpovídati právo státní správy, aby postrádatelnými pracovními silami státních zaměstnanců mohla disponovati do oborů, kde jich právě potřebuje.

Avšak státní správa této možnosti nemá, neboť na vyléčené poměry nebylo a nemohlo býti pamatována, když byly za normálních dob sdělávány předpisy, jimiž se řídí upotřebení státních zaměstnancův.

Tyto předpisy - nehledíme-li k ustanovení 2. odstavce § 22 zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců (služební pragmatiky), jež umožňuje jako opatření z nouze přikázati přechodně státního úředníka i mimo obor, jemuž záleží, a mimo jeho služební odvětví - předpokládají vesměs resorty uzavřené a proto připouštějí nanejvýše přestup na vlastní žádost zaměstnancovu, nedávají však možnosti, aby měnící se potřeby personálu byly vyrovnávány imperativními osobními přesuny mezi resorty. V důsledku toho objevuje se v některých oborech a odvětvích státní správy přebytek zaměstnanců, zatím co činnost jiných oborův a odvětví je bržděna nedostatkem sil je tu tedy nepoměr, spočívající v tom, že jedna část státní administrativy pro své vzrůstající úkoly je nucena přijímati nové a nové síly, zatím co druhá část vydržuje síly, pro které nemá zaměstnání.

Tento stav byl by nemožný v každé administrativě, která jest jen poněkud ovládána zásadou hospodárnosti, a jest také v raší státní správě s ohledem na přítomný stav státních financí naprosto neudržitelný.

Naléhavé úkoly, které čekají stát v nejbližší budoucnosti a které budou vyžadovati značného počtu administrativních sil - dlužno tu vzpomenuti na př. úkolů státního úřadu pozemkového - činí nezbytnou přípravu, která by byla přiměřena vylíčeným poměrům a potřebám. Touto úpravou musí býti aspoň pro přechodnou dobu zjednán zákonný podklad pro to, aby zaměstnance, který ve svém oboru (resortu) je postradatelný, mohlo se z moci úřední i trvale užíti v tomtéž služebním odvětví jiného oboru, v němž by jinak musela býti přijata nová síla.

Nutno tedy aspoň pro přechodnou dobu vyloučiti platnost oněch ustanovená, která takového hospodárného využití pracovní síly nepřipouštějí, poskytujíce nanejvýše možnost přesazená na jiné služební místo v tomtéž oboru (resortu), nikoliv však i možnost trvalého přeložení do jiného oboru.

Pokud jde o pragmatikální úředníky, padá tu na váhu ustanovení § 67, odst. 1. citovaného zákona ze dne 25. ledna 1914, ř. z. č. 15 o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců (služební pragmatiky), že úředník může býti ve svém služebnám odvětví a oboru, kterému náleží, přeložen z moci úřední na jiné místo. Je tedy vyloučeno přeložení z mocí úřední do jiného resortu, a to i tenkráte, když pro úředníka v jeho dosavadním resortu není vhodného použití. Chce-li v takovémto případě úřad umenšiti personální náklady, může nanejvýše postupovati podle ustanovení § 73 služební pragmatiky, dle něhož lze dáti na dovolenou s čekatelným úředníka, pro něhož noví dočasně následkem vrněny v organisaci služby žádného místa. Také citované ustanovení 2. odstavte §u 22 služební pragmatiky neposkytuje opory pro přeložení, poněvadž se tu jedná jenom o opatření přechodné.

Také ve příčině zřízenců (zákon ze dne 30. června 1921, č. 251 Sb. z. a n.) platí obdobně ustanovení cit. § 67 služební pragmatiky (§ 177 služební pragmatiky). Přesaditelnost kancelářských oficiantův upravena jest §em 7 min. nařízení ze dne 25. ledna 1914, ř. z. č. 21, a jest tu vzhledem k § 1 tohoto nařízení obmezena jednak na resort, jednak na správní obvod.

Pokud jde o učitelstvo státních středních a nižších učilišť, stanoví služební pragmatika učitelů, daná zákonem ze dne 28. července 1917, č. 319 ř. z., v §u 72, že učitel ve svém služebnám poměru a oboru, kterému náleží, nebo povýšeném, může přeložen býti na každé jiné jeho schopnosti odpovídající město. Jde tu tedy, stejně jako u státních úředníků, výhradně o přeložen uvnitř téhož resortu.

Také ve službě železniční zachovává se zásada uzavřeného resortu, neboť platný služební řád pro zaměstnance státních drah ze dne 7. dubna 1898,. 16.366 m. ž., ve svých ustanoveních o přesaditelnosti zaměstnanců (§ 29) normuje tuto přesaditelnost toliko uvnitř resortu železničního.

Opírajíc se o shora vylíčené poměry, potřeby státní správy, provádí osnova zásadu všeobecné meziresortní přesaditelnosti státních zaměstnancův, a to pouze na dobu přechodnou.

Podobná opatření se chystají, resp. se stala i v jiných státech (v Rakousku, Francii a Německu). Tak ku př. předloha rakouské spolkové vlády (č. 598 příloh Národní rady), obsahující osnovu zákona o opatřeních k zmenšení osobního nákladu ve spolkových službách řeší po vzoru říšsko-německém otázku zmenšení počtu spolkového úřednictva a stanoví přesaditelnost se sankcí, že zaměstnanec, který do 6 neděl nevyhoví úřednímu opatření, kterýmžto byl přeložen na jiné místo, vstoupí, a to bez újmy své disciplinární zodpovědnosti, uplynutím zmíněné lhůty ex lege na trvalý odpočinek. Tohoto ustanovení zdejší osnova vzhledem k účelu, jejž sleduje, nemá.

Osnova jedná o státních zaměstnancích, čítajíc v to i zaměstnance ústavů, podnikův a fondů státních nebo státem spravovaných, a vyjímajíc z toho výslovně soudce z povolání (§ 99 ústavní listiny).

Ustanovení §u 1 osnovy o překládání má na mysli správní akty, jimiž zaměstnanec některého oboru (resortu) se vyřaďuje z dosavadního osobního stavu a zařaďuje do osobního stavu, který náleží jinému resortu. Jde tu výslovně o přeložení v totéž služebním odvětví, při tom nejsou dotčena případná zákonná ustanovení o možnosti dočasného přikázání k jinému služebnímu odvětví, na př. ustanovení §u 22, odst. 2. služební pragmatiky ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. Totéž platí o pouhém přikázání 1 výkonu služby u jiného oboru (resortu).

Navrhovaný zákon nemění ničeho na zákonných ustanoveních ve příčině jmenování.

Taktéž se ničeho nemění na předpisech o poskytování diet.

Ustanovení § 1 osnovy, dle něhož jest meziresortní přeložitelnost státních zaměstnanců pojata jen jako provisorium, odůvodněno jest tím, že, jak lze předpokládati, do lhůty, vymezené v § 1 osnovy, ustálí se pracovní zatížení jednotlivých oborů (resortů) do té míry, že zákonný podklad pro vzájemné vyrovnávání personální potřeby mezi jednotlivými resorty nebude nadále nutným.

Zdůrazniti dlužno, že uzákonění osnovy je v zájmu státních zaměstnanců samých, ježto nový zákon ve velmi četných případech odstraní nutnost propuštění přebytečných sil, resp. jejich přeložení na dovolenou s čekatelným.

Překládání přespočetných sil z jednoho oboru do jiného, v němž je nedostatek, bude se díti v prvé řadě na základě dobrovolné dohody. V žádném případě nesmí býti zákona používáno z důvodu persekuce nebo způsobem chikanosním.

V tom směru není třeba vzhledem k dosavadním zkušenostem chovati obav, neboť, stejnou možnost abusu poskytuje již také ustanovení 1. odstavce §u 67 cit. služební pragmatiky z r. 1914, jež připouští přeložení z moci úřední na jiné místo v tomtéž odvětví a resortu, podobně pak i ustanovení citovaného § 22, odst. 2. téže služební pragmatiky, dle něhož úředník, vyžadují-li toho důležité ohledy služby, musí k příkazu svých představených dočasně obstarávati u úřadu, u kterého je zaměstnán, nebo u jiných státních úřadů také úřední práce, které nenáležejí k obyčejným služebním úkonům úředníků téhož služebního odvětví. Tato ustanovení, ač jsou zajisté velmi závazná a v teorii mohou býti podkladem dalekosáhlých chikan, nezavdala ve skutečnosti podnět k nijakým stížnostem a jejich praktické provádění je bezvadné.

Uzákonění osnovy nevyžádá si zvláštního nákladu, který by nemohl býti kryt na účast zákonných dílčích rozpočtů jednotlivých resortův.

Po stránce formální se navrhuje, aby osnova byla předložena nejprve poslanecké sněmovně a aby jak v této sněmovně tak i v senátě byla přikázána výboru sociálně-politickému.

V Praze 2. prosince 1918.

Ministr vnitra

Černý, v. r.