Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

3273.

Zpráva

ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk 3189),

jímž se prodlužují platnost čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 Sb. z a n. z r. 1920 a opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle 54 ústavní listiny ze dne 4. srpna 1920, čís. 480 Sb. z. a n. o změně některých ustanovení trestního práva, a jímž se mění další jeho ustanovení.

Ústavně-právní výbor jednal o této vládní osnově ve schůzi dne 13. prosince 1921 a učinil toto usnesení: Národní shromáždění republiky Československé usnesiž se na tomto zákoně:

Zákon

ze dne........................................,

jímž se prodlužují platnost čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 Sb. z. a n. z r. 1920 a opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 4. srpna 1920, čís. 480 Sb. z. a n. o změně některých ustanoveni trestního práva, a jímž se mění další jeho ustanovení.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky československé podle § 54. ústavní listiny ze dne 4. srpna 1920 o změně některých ustanovení trestního práva č. 480 Sb. z. a n., bude zníti takto:

§ 1.

Na zločiny krádeže, zpronevěry a podvodu, na něž je hledíc k částce vyšší dvou tisíc korun stanoven v §§ 179., 184. a 203. zákona trestního ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., trest těžkého žaláře od pěti do deseti let, lze užíti sazby těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let, jestliže soud, přihlížeje k povaze činu a k znehodnocení peněz, uzná tuto sazbu za dostatečnou.

§ 2.

Podle stejné sazby může býti uložen trest na zločin padělání peněz podle § 1. zákona ze dne 22. května 1919, č. 269 Sb. z. a n., jestliže byl spáchán paděláním kolků, uvedených v zákoně ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a jestliže tato sazba jeví se býti dostatečnou hledíc k povaze činu.

§ 3.

(1) Užije-li soud uvedené trestní sazby, nevylučuje se tím jeho právo trest zmírniti nebo přeměniti podle § 54. a 55. zmíněného zákona trestního a podle § 92. zákona trestního, článek V., z roku 1878.

(2) V řízení porotním budiž dána otázka podle § 322 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119. ř. z., nebo podle § 9 novely o porotních soudech, zák. čl. XIII. z r. 1914, zda jsou zde okolnosti, odůvodňující tuto sazbu trestní.

§ 4.

(1) Učiní-li veřejný žalobce návrh, aby bylo užito zmíněné trestní sazby ve spisu obžalovacím, anebo když rozšíří obžaloba v řízení před sborovým soudem první stolice, anebo v případě § 261. uvedeného trestního řádu, nebo § 318. řádu trestního, zák. čl. XXXIII. z r. 1896, budiž věc rozsouzena sborovým soudem první stolice podle ustanovení, platných pro řízení před těmito soudy.

(2) Při společné obžalobě je tato změna příslušnosti možná jedině, je-li přípustna u všech spoluobžalovaných.

§ 5.

Uzná-li nalézací soud, že navrhovaná sazba není dostatečnou pro čin, který je předmětem obžaloby, prohlásí se nepříslušným, poněvadž věc náleží před soud porotní. V tomto případě budiž postupováno podle § 261. trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z. nebo bodle § 318. trestního řádu, zák. čl. XXXIII. z r. 1896.

§ 6.

(1) Trestní čin, který náleží k příslušnosti sborového soudu prvé stolice, budiž přikázán k rozsouzení jedinému členu tohoto soudu jako samosoudci, jestliže veřejný žalobce navrhnut ve spise obžalovacím (návrhu zastupujícím spis obžalovací) pro všechny obviněné jako hlavní trest ztrátu svobody do šesti měsíců bud samu o sobě, bud vedle trestu peněžitého nebo jedině trest na penězích a jestliže žádný z obžalovaných anebo z jejich obhájců nepodá proti tomu odporu ve lhůtě tří dnů, počítané ode dne, kdy byl obhájci doručen spis obžalovací (návrh zastupující obžalobu). Nemá-li obviněný obhájce, ustanoví mu ho soud k tomu konci z úřední povinnosti.

(2) Návrh takový učiní veřejný žalobce, když přihlédl k povaze činu, po případě též k znehodnocení peněz.

(3) Opatření padle tohoto paragrafu jest přípustno jedině v řízení před řádnými sborovými soudy první stolice a jest vyloučeno zejména u lidových soudů pro potrestání válečné lichvy.

§ 7.

(1) Samosoudce projedná věc podle ustanovení, platných pro řízení před sborovými soudy první stolice. Při tom má práva i povinnosti předsedy i senátu.

(2) Jako hlavní trest smí uložiti jen trest zmíněný v § 6. Překročení tohoto ustanovení je důvodem zmatečnosti podle § 281, č. 11., řádu trestního ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z. a podle § 385, č. 2., řádu trestního, zák. čl. XXXIII z r. 1896.

(3) Dojde-li při hlavním líčení k rozšíření obžaloby, prohlásí veřejný žalobce, zda trvá na svém návrhu co do výše trestu.

(4) Obdobně platí i zde ustanovení § 5 tohoto neodkladného opatření.

§ 8.

(1) Ustanovení o sazbách trestních, uvedených v §§ 1 a 2, platí také, soudí-li jmenované tam trestné činy soud vojenský.

(2) Užije-li soud této sazby, má také právo trest zmírniti podle první věty § 125 voj. tr. z. a nevylučuje se tím jeho povinnost trest zkrátiti podle § 92 voj. tr. z.

(3) Věc, která náleží příslušnosti soudu divisního, může za obdobných podmínek, jak jsou uvedeny v §§ 6 a 7, projednati jeden důstojník justiční jako samosoudce.

§ 9.

(1) Jde-li o krádež, zpronevěru nebo podvod aneb účastenství na krádeži nebo zpronevěře (podle trestního práva, platného na Slovensku a Podkarpatské Rusi, přechovávání věcí pocházejících z krádeže nebo zpronevěry), může veřejný žalobce na místě návrhu podle § 6 navrhnouti potrestání pro přestupek, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pro přečin, nebyl-li by čin zločinem při nižší ceně předmětu.

(2) Návrh takový učiní, má-li za to, že hledíc k povaze činu, znehodnocení peněz a k malé nebezpečnosti pachatele pro cizí majetek je potrestání to dostatečným.

(3) Návrh takový může učiniti již po dojití trestního oznámení, lze jej také učiniti při hlavním přelíčení před sborovým soudem anebo samosoudem (§ 6), jestliže teprve při tomto přelíčení objevily se okolnosti odůvodňující takový návrh.

§ 10.

(1) Je-li navrženo podle předchozího paragrafu potrestání pro přestupek, nesmí soud jako hlavni trest uložiti trest vyšší ztráty na svobodě než šestiměsíční.

(2) Ustanovení § 7, odst. 2., věty druhé a odst. 3. platí i zde.

§ 11.

Trestní věci, v nichž do dne účinnosti tohoto neodkladného opatření nebylo zahájeno hlavní přelíčení, nebo v nichž je nutno hlavni přelíčení opakovati, buďtež projednány podle tohoto neodkladného opatření, učiní-li žalobce dodatečně návrh podle §§ 4 a 6 a nepodá-li v případě § 6 některý z obžalovaných aneb obhájců odporu ve lhůtě třídenní, počítané od sdělení tohoto návrhu obhájci. Opravný prostředek jest tu vyloučen.

Čl. II.

Platnost čl. I. č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. r. 1920, prodlužuje se do dne 31. prosince 1923.

Čl. III.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1922 a pozbývá platnosti dnem 31. prosince 1923.

(2) Provedením jeho pověřují se ministři spravedlnosti a národní obrany.

Důvodová zpráva.

Důvody, jež zavdaly příčinu ku shora zmíněnému opatření Stálého výboru a ku zmíněným ustanovením zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. na rok 1920, trvají nezměněně dále. Nedostatek soudců dokonce jest větší, a přetížení nedostatečně obsazených trestních soudů stouplo, a to nejen u stolic nižších, ale i u Nejvyššího soudu, takže tento nemůže se věnovati svým úkolům pro množství práce tou měrou a důkladností, jak by toho vážnost Nejvyššího soudu vyžadovala. Nevhodnost toho pomoci si prostě tím, že by u majetkových deliktů, jež hlavně zatěžují sborové soudy, upravila by se hranice ceny předmětu směrodatné pro kvalifikaci jako zločin, podle nynějších poměrů byla uznána již při poradách konaných zákonodárným sborem o uvedeném opatření Stálého výboru. Vždyť nejen ceny zboží, ale i hodnota peněz mění se tak překotně, že co jest přiměřeným dnes, není snad přiměřeným již zítra nebo v nejbližší době. Nelze tedy uzákoniti takové hranice cenové, protože by neměly zajištěnu stabilitu a mohlo by se proti nim při každé jen poněkud větší odchylce cen poukazovati na to, že to, co bylo důvodem ku zákonodárné úpravě předešlé, odůvodňuje, aby byla podniknuta nová úprava.

Mimo to ale padá, a to ještě daleko značněji na váhu, ze nutno se opírati vší silou tomu, aby nevedlo snížení trestnosti ještě ku většímu vzrůstu kriminality, než jaký se bohužel jeví již dnes.

že tento vzrůst není malý, je všeobecně známo. Podle statistických výkazů vrch. stát. zastupitelství v Praze stoupl počet udaných zločinů a přečinů jen v Čechách v roce 1920 na 104.000 případů proti 34.000 případů v r. 1912.

Je také skutečností, že dnes jsou věznice všech soudů a všechny trestnice přeplněny, že věznice soudní nestačí ku př. v Praze a v Bratislavě ani pro vyšetřovance, a že se musí budovati nové ústavy trestní. Tyto všechny úvahy vedly ústavně-právní výbor k tomu, že hleděl odpomoci dalším postupem na cestě nastoupené v 6 citovaného opatření Stálého výboru a to z těchto úvah:

Osnovy nových trestních zákonů hledí více na osobu pachatele a ochranu společnosti a ne na cenu věci odcizené nebo zpronevěřené.

Jestliže jde tedy o pachatele, který není zvláště nebezpečným pro cizí majetek a není ani povaha trestného případu taková, že by vyžadovala zvláště přísného trestu, není nutno čin, který je podle toho zločinem jen proto, že cena předmětu převyšuje hranici, určenou pro zločin v zákoně, trestati skutečně jako zločin.

Sazby přestupků jsou beztoho tak široké, že v praxi nikdy jich není náležitě využito. Ku příkladu podle § 460 tr. z. je nejvyšší sazba na krádež tuhé vězení šestiměsíční, případně ještě zostřené dle uherského práva (§ 338 tr. z. uherského) lze trestati přečin krádeže vězením v trvání jednoho roku.

Možno proto právem v takových případech dáti veřejnému žalobci do rukou možnost navrhnouti potrestání pro přestupek (podle uher. práva pro přečin). Lze očekávati, že soudy, zvláště když veřejní žalobcově budou nad tím přísně bdíti, pochopí tendenci takového zákonodárného opatření a budou v mezích sazby trestati tyto přestupky, které jinak by byly zločiny, s dostatečnou přísností tak, aby se nepodporovalo vzrůstání kriminality.

Uspořádání takové bude pro soudy značnou úlevou, neboť odpadne nutnost konati v těchto případech přípravné vyhledávání nebo vyšetřování, také bude odpomoženo z velké míry přetížení nejvyššího soudu, neboť počet zmatečních stížností ihned vydatně klesnu. Snad nepatrně se zvýší agenda soudů odvolacích, avšak to bude nahraženo uvolněním sil vyšetřujících soudců. Ústavně-právní výbor má proto za to, že z těchto všech důvodů je nejenom účelno, prodloužiti platnost dosavadních ustanovení opatření Stálého výboru ze dne 4. srpna 1920, jakož i ustanovení čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona z 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, která znamenají úlevu soudům tím, že senáty ve trestních věcech jsou tříčlenné podobně jak tomu jest i na Slovensku a Podkarpatské Rusi podle zák. čl. VII. z r. 1912, ale i doplniti tato dosavadní ustanovení novými ustanoveními, jak jsou formulována v § 9 a 10.

Po celou dobu platnosti opatření. Stálého výboru dříve uvedeného, nebylo žádných stížností, že by veřejní žalobcově snad ustanovení § 6 zneužívali. Ustanovení to bylo jimi používáno účelně všude tam, kde nutnost ochrany společnosti nekázala od použití upustiti, a lze proto právem očekávati, že podobně správně bude používáno i ustanovení § 9.

Ustanovení třetího odstavce tohoto paragrafy umožňuje, aby veřejný žalobce návrh učinil i tehdy, když neučinil jeho po dojití trestního oznámení nebo po skončení přípravného vyhledávání nebo vyšetřování, protože okolnosti odůvodňující návrh takový objevily se teprve v hlavním přelíčení. Rozumí se, nic nebude brániti tomu, aby veřejný žalobce po případě v řízení před soudem sborovým, před nějž je pohnána více spoluobžalovaných a to již v obžalobě, navrhl potrestání některého z těchto pro přestupek, jestliže okolnosti ospravedlňující návrh takový ostatních obžalovaných se netýkají.

Ustanovení § 10 bylo potřebné k vůli trestnímu právu platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi, poněvadž by tam jinak mohlo dojíti ku potrestání pro přečin krádeže trestem vyšším nežli šestiměsíčním a podobné také, šlo-li by o přečin zpronevěry, podvodu nebo přechovávání. Proto také bylo potřebí ustanoviti, že překročeni tohoto ustanovení je důvodem zmatečnosti (§ 468, č., tr. ř. z 23. května 187, č. 119. ř. z. a § 547 zák. čl. XXXIII. z r. 1896). Ústavně-právní výbor uvážil také, nemá-li býti dáno soudu rozhodujícímu o takovémto přestupku podobné právo, jaké jest dáno samosoudci podle odst. 4., avšak soudí, že toho potřebí není, neboť případy, o něž půjde, budou zpravidla daleko lehčí nežli ony, pro něž by byl veřejný žalobce navrhl stíhání před samosoudcem. Nedojde-li ku rozšíření obžaloby, nebude se jeví zpravidla čin obžalovaného tak podstatně horším, že by bylo zapotřebí, stihnouti jej ztrátou svobody vyšší, nežli šestiměsíční, a právě proto, že lze očekávati, že soudy budou tyto přestupky trestati s dostatečnou přísností a jistě přísněji než ony, které jsou pouhými přestupky podle ceny věcí, není třeba dávati soudu možnost prohlašovati se nepříslušným proto, že nejvyšší trest šestiměsíční není dostatečným.

Za účelem snazšího přehledu rozhodl se ústavně-právní výbor i všechna dosavadní ustanovení opatření Stálého výboru pojmouti do formy navrženého zákona.

V Praze dne 14. prosince 1921.

Resoluce.

Vláda se vyzývá, aby v nejbližší době podala návrh na změnu hranic kvalifikujících trestní činy majetkové vzhledem ku znehodnocení peněz.