Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

3272.

Zpráva

sociálně-politického výboru

o návrhu poslanců Kleina, Johanise, Hirsche, Malé, Witticha a soudruhů (tisk 3184),

aby vydán byl zákon o nároku obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na peněžité požitky v některých případech vojenské povinnosti.

Unifikace našeho zákonodárství pro oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi pokračuje nepatrně a nevykazuje do dnešního dne podstatnějšího pokroku. Zejména nejsou dosud uplatněny zákony upravující pracovní poměr zaměstnanců. Tato okolnost poškozuje soukromé zřízenectvo v prvé řadě, neboť celá řada zákonů rakouských nebyla přirozeně v platnosti v Uhrách a poněvadž Slovensko a Podkarpatská Rus je spravována dosud zákony uherskými, postrádá dělnictvo a úřednictvo alespoň částečné sociální ochrany, jet uherské zákonodárství v tomto směru naprosto nedostatečné.

Tento veliký nedostatek poškozuje v určitých případech i materielně zaměstnanectvo. V poslední době byla to příležitost mobilisace. Dle § 8, odstavce 4., zákona ze dne 16. ledna roku 1910 (zákon o obchodních pomocnících) přísluší zaměstnanci, který pro plněná své vojenské povinnosti nemůže konati svých služeb, nárok na peněžité požitky po dobu 4 neděl, trval-li služební poměr nepřetržitě již 1 rok. Mobilisační vyhláškou byli povoláni všichni vojenskou povinností povinní soukromí zřízenci, nebylo však všem při přechodném přerušeni pracovního poměru stejně měřeno. Kdežto zaměstnanci v Čechách a na Moravě obdrželi za uvedených podmínek při narukování své peněžité požitky za dobu 4 neděl, nedostalo se téže výhody mobilisovaným soukromým zaměstnancům na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tato okolnost vyvolala v řadách postižených narukovaných zřízenců veliké roztrpčení a bylo si právem stěžováno v tom smyslu, že soukromí zřízenci nenesou viny na vleklé unifikaci a nemohou proto býti trestáni, poněvadž stejně vykonali v mobilisaci svoji povinnost jako jejich kolegové v Čechách a na Moravě. Nařízení ze dne 26. října 1921 "O zachování služebních a pracovních poměrů po dobu mobilisace" platilo přirozeně pro celou oblast republiky. Tento fakt mluví pro to, aby sociální křivda učiněná soukromým zaměstnancům na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla napravena. - Organisace žádaly zaměstnavatele na Slovensku a Podkarpatské Rusi, aby svým narukovaným zřízencům vyplatili požitky, o nichž mluví označené ustanovení zákona o obchodních pomocnících. Jest dnes všeobecně známo, že převážná část těchto zaměstnavatelů cestou dobrovolnou dohody neposkytne a odvolává se k zákonu.

Národní shromáždění splňuje jen svou svatou povinnost, učiní-li opatření, aby poškozeným zaměstnancům byly peněžité požitky stejně přiznány jako zaměstnancům v ostatních částech republiky.

Nebudiž při tom opomenuta stránka morální, která při podobných příležitostech je jistě velice důležitá, a když již nedostatek zaměstnanci nezaviněný přivodil oprávněné stesky, je možnost ještě toto napraviti. - Posloužíme tím občanské výchově, která má jen tehdy určitý výsledek, je-li si každý vědom, že má stejné povinnosti, avšak i stejná práva a že nemáme v republice občanů prvého neb druhého řádu.

Znění zákona jest v plném souhlasu s ustanoveními dosud platnými zákona o obchodních pomocnících, který jako jiné zákony není dosud unifikován a bylo by jiné jen v zájmu věci, aby unifikace, zejména ona část sociálního zákonodárství, která upravuje pracovní dobu, byla co nejdříve provedena.

Státu nevznikají tímto zákonem žádné výlohy.

Sociálně-politický výbor navrhuje přijetí následujícího zákona:

Zákon

ze dne.......................................................1921

o nároku obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na peněžité požitky v některých případech vojenské povinnosti.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Zaměstnanec na Slovensku a na území Podkarpatské Rusi,

a) který jest ustanoven u kupce při provozování obchodu převážně k úkonům kupeckým (obchodní pomocníci) nebo k službám vyšším nekupeckým, nebo

b) který jest převážně zaměstnán konáním služeb kupeckých nebo vyšších nekupeckých při provozování podniků nebo ústavů druhu níže uvedeného, byť i podnikatel neb ústav nebyl kupcem ve smyslu zákona obchodního,

1. ve všelikých podnicích, na které se vztahuje živnostenský řád,

2. v úvěrních ústavech, spořitelnách, záložnách, výdělkových a hospodářských společenstvech, zastavárnách, zaopatřovacích a rentových ústavech, nemocenských pokladnách, zapsaných pokladnách pomocných, všelikých pojišťovnách bez rozdílu, zdali provozují soukromé pojišťovací obchody nebo slouží účelům veřejnoprávního pojišťování, jakož i ve svazech řečených ústavů,

3. v redakci, správě nebo prodeji periodického tiskopisu,

4. v kancelářích advokátů, notářů a patentních zástupců,

5. u civilních inženýrů, neautorisovaných architektů a u civilních geometrů,

6. v tabáčních trafikách a loterních sběrnách,

7. u obchodních dohodců a zprostředkovatelen soukromých obchodů a v informačních kancelářích,

podrží, je-li od služby zdržen vykonáváním povinnosti vojenské, nárok na své peněžní požitky až do doby čtyř neděl, trval-li služební poměr už nepřetržitě jeden rok. Tohoto nároku není, bude-li zaměstnanec povolán, aby konal presenční službu vojenskou na zákonem určenou jednoroční nebo delší dobu.

§ 2.

Osoby u kupce zaměstnané, jichž se jen výjimečně užívá k službám kupeckým, jakož i osoby, které konají převážně úkony podřízené, nepokládají se za obchodní pomocníky.

§ 3.

Provozuje-li podnik druhu naznačeného v § 1. veřejný fond, země, župa, okres neb obec, vztahuje se tento zákon na zaměstnance, zaměstnané v těchto podnicích při službách kupeckých neb vyšších nekupeckých, zakládá-li se jich služební poměr na smlouvě soukromoprávní.

§ 4.

Ustanovení tohoto zákona netýkají se služebního poměru osob zaměstnaných jako úředníků nebo zřízenců státu, státního ústavu nebo státem spravovaného fondu.

§. 5.

Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na učně ve smyslu živnostenského řádu, pak na zřízence námořní plavby a železnic, na zřízence v zemědělských a lesnických závodech, pokud tito nejsou, obchodními pomocníky, jakož i na osoby, pro něž platí ustanovení všeobecného zákona horního.

§ 6.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení se zpětnou platností ode dne 23. října 1921. Ministru spravedlnosti se ukládá, aby v dohodě s ministry sociální péče, obchodu a vnitra zákon tento provedl.

V Praze 14. prosince 1921.