Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3204.

Zpráva

výboru kulturního

o usnesení senátu N. S. R. Č. (tisk 3017)

k návrhu senátora dra Frant. Krejčího a druhů

ve příčině pohřbívání ohněm.

O povolení fakultativního pohřbívání ohněm začalo se v býv. Rakousku jednati od té doby, když mezinárodní sjezdy lékařské ve Florencii (1869) a v Římě (1871) vyslovily se pro fakultativní pohřbívání ohněm.

U nás podal první takový návrh roku 1888 v zdravotní komisi pražské městské rady známý Edumil Vojta Náprstek a v zemském sněmu král. Českého r. 1899 poslanec dr. Jindřich Záhoř. Roku 1905 podala zemská zdravotní rada česká v posudku svoje dobré zdání v tom směru, že fakultativní spalování mrtvol u nás mělo by býti z důvodů hygienických co nejvíce podporováno. Na Moravě byl podán návrh zákona o pohřbívaní ohněm roku 1908 poslancem dr. K. Fišerem a.r. 1910 přiznána byla na témže sněmu pilnost tomuto návrhu. V parlamentě býv. Rakouska byly podány několikráte návrhy na zákonité povolení fakultativního spalování mrtvol, avšak k definitivní úpravě nedošlo, nýbrž návrh zákona byl schválen pouze zdravotním výborem býv. poslanecké sněmovny 14. března 1918.

Bývalá vláda rakouská zakazovala fakultativní pohřbívání ohněm v Rakousku, opírajíc své námitky spíše o formální důvody církevně politické než o věcné, zdravotně hygienické. Bylo však dovoleno převážeti mrtvoly k spálení do krematorií sousedních států. Její zamítavé stanovisko posíleno, bylo názorem nejvyššího správního soudu r. 1909, že ťvšechny rakouské zákony jednají jenom a pohřbení a kladení mrtvých do hrobů, žádný rakouský zákon nepovoluje pohřbení ohněm a jest tedy za to míti, že u nás není přípustno, by mrtvoly ohněm pohřbívány bylyŤ. Avšak již tři léta později týž nejvyšší správní soud rozhodl, že město Liberec má právo vystavěti krematorium, ťježto pohřbívání ohněm samo o sobě není zavržitelno, změna zákonodárství v tomto směru každého času jest možna a obci musí zůstati volnost s touto možností počítatiŤ.

Tak došlo k stavbě prvního krematoria v Čechách a po provedení revoluce začalo se se spalováním mrtvol v libereckém krematoriu; avšak fakultativní pohřbívání ohněm bylo v tomto krematoriu pouze trpěno, nikoliv však dovoleno. Proto podán byl v revolučním N. S. již 21. ledna 1919 návrh posl. Jaroslava Kvapila a spol. (tisk č. 396), aby bylo uzákoněno fakultativní pohřbívání oněm v Českosl. republice. O tomto návrhu jednal zdravotní výbor Národního shromáždění, který navrhl jednak zákon o dvou paragrafech, že pohřbívánu ohněm jest dovolena, jednak vytkl v resoluci o 11ti paragrafech nejdůležitější zásady, které měly býti dle možnasti pojaty do prováděcích nařízení příslušných ministerstev (tisk č. 682 z 20. března 1919). Tento návrh zdravotního výboru byl po referátu posl. dr. Srdínka a po debatě schválen v 41. schůzi N. S. dne 1. dubna 1919 i s příslušnou resolucí.

Tak zákonem ze dne 1. dubna 1919, č. 180 Sb. z. a n. bylo povoleno pohřbívati mrtvoly ohněm. Příslušné podrobné prováděcí nařízení bylo vydáno vládou dne 18. září 1919, č. 517 Sb. z. a n. v rozsahu 20ti paragrafů.

Avšak záhy se ukázalo, že toto nařízení má své chyby, nejasnosti a neurčitosti; čímž způsobovány byly zmatky a nepříjemnosti v obecenstvu, jak svědčí četné stížnosti jednotlivců, jednotlivých korporací i obecních úřadů.

Proto podán byl v senátě N. S. dne 13. července 1920 návrh senátora dr. Frant. Krejčího a druhů (tisk č. 91), aby vláda byla vyzvána změniti vládní prováděcí nařízení k zákonu o fakultativním pohřbívaní ohněm ze dne 1. dubna 1919, č. 180 Sb. z. a n. tak, aby se umožnilo zpopelnění exhumovaných mrtvol a aby se odstranily nesplnitelné podmínky pro povolování pohřbů ohněm samovrahů a osob náhle bez lékařského ošetřování zemřelých.

Kulturní výbor senátu uváživ všechny stížnosti, usnesl se na tom, aby místo změny nařízení byl vydán nový zákon, v němž by všechny podrobnosti byly přesně vytčeny tak, aby nepřipouštěly různých výkladů od výkonných orgánů. Proto byl zvolen tříčlenný subkomitét, jemuž bylo uloženo přibrati k poradnám odborné znalce: z university české prof. dr. Reinsberga, z university německé prof. dr. Dittricha, jakož i zástupce ministerstev: zdravotnictví, vnitra, školství, spravedlnosti, veřejných prací a národní obrany. Subkomitét konal tři schůze. Mimo to sešla se i meziministerská anketa na popud zástupců min. zdravotnictví, která podala kulturnímu výboru samostatný elaborát.

Na těchto poradách podrobeno bylo kritice výše uvedené vládní prováděcí nařízení, jež obsahuje ustanovení sobě odporující, takže při doslovné interpretaci vznikají zmatky a obtíže těm, kteří žádají o povolení k pohřbu ohněm, ba možno i v některých případech pohřbení ohněm docela zameziti úplně tedy proti duchu zákona.

Tak v § 5 prováděcích nařízení jsou uvedeny podmínky pro převážení mrtvol ke zpopelnění určených, mezi nimiž jsou některé zcela zbytečné a bezúčelné.

§§ 9 a 11 jsou stylisovány tak, že osoba náhle zemřevší; která nebyla žádným lékařem ošetřována, nemůže býti ohněm pohřbena, poněvadž nemůže býti dáno úplné a přesné vyjádření ošetřujícího lékaře c vzniku a průběhu nemoci ve smyslu § 9 c.

V témže paragrafu a odstavci se žádá, aby ošetřující lékař výslovně podotknul, že není ani podezření trestního činu nebo sebevraždy nebo nějaké nahodilé smrtí násilné, kteréžto vyjádření za některých okolností nemůže býti podáno vůbec od lékaře svědomitého a povinností dbalého.

V § 11 je povolení k pohřbení sebevraha učiněno odvislým o písemného svolena soudu, aby mrtvola byla spálena; soudní lékařská obdukce v ústavu pro soudní pitvu podle tona nepostačí a skutečně bylo v takovém případě povolení k pohřbení ohněm v první a druhé instanci odepřeno.

Mimo to bylo v nařízení naprosto zapomenuto na pohřbívání ohněm exhumovaných mrtvol, takže kdo jednou byl pohřben do země, nemůže býti vůbec spálen. Ba stalo se docela, že byla odepřena svolení k pohřbu ohněm proto, že mrtvola byla prozatím utažena do provisorní kobky, aby se vyčkalo vyřízení odvolání ze záporného rozhodnutí první instance.

Proto na těchto poradách byl vypracován nový návrh zákona, při jehož stylisaci bylo dbáno toho, aby žádná věta nepřipouštěla dvojí interpretaci, tak aby bylo pro příště vyloučeno jakékoliv šikanování obecenstva pro nejasnost a neurčitost zákona. S hlediska právnického bude se díti povolování pohřbu ohněm za podmínek, které činí nemožným, aby spalování mrtvoly byla zneužito ke shlazení stop trestního činu.

Důležitým, jest doplněk dosavadního nařízení, který záleží v tom, že se povoluje spalovati také mrtvoly exhumované a že prohřešení se proti povinné, mravně ušlechťující úctě k popelu z mrtvol stíhá se přísnými tresty.

Odkazy k ustanovením zákonů a k nařízením býv. říše rak.-uherské, jichž platnost dosud nepominula, byly nahrazeny positivními předpisy, odpovídajícími zvláštnostem poměrů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Celkem možno říci, že tuři spravování zákona a jeho stylisaci stalo se vše, co vyžaduje správnost, přesnost a legislativní obezřetnost.

Tento návrh zákona, vypracovaný kulturním výborem senátu N. S. (tisk č. 868), schválen byl v 69. schůzi senátu dne 10. srpna 1921 po referátu zpravodaje sen. dr. Frant. Krejčího i s příslušnou resolucí, aby totožnost mrtvoly, určené k spálení, mohla býti zjištěna po přání příbuzných bezprostředně před zpopelněním.

Toto usnesení senátu Národního shromáždění předáno byla tiskem č. 3017 poslanecké sněmovně dne 19. října 1921 a přikázáno k projednání kulturnímu výboru. Podepsaný referent vyžádal si ještě dobrozdání zástupců spolku ťKrematoriaŤ pánů inž. Mencla a red. Taufera, kteří upozornili na účelnou možnost změn a dodatků v §§ 5, 7, 12, 13 a 20. Avšak kulturní výbor po prohlášení zástupců min. spravedlnosti a zdravotnictví usnesl se přijmouti znění zákona tak, jak byl odhlasován senátem Čsl. republiky, spokojiv se se závazným slibem přítomných zástupců příslušných ministerstev, že v prováděcím nařízení k tomuto novému zákonu bulle náležitě přihlédnuto k námitkám a přáním spolku ťKrematoriaŤ. Zároveň kulturní, výbor usnesl se navrhnouti poslanecké sněmovně N. S. novou resoluci, doplňující výše zmíněnou resolucí senátu z 10. srpna 1921.

V Praze dne 23. listopadu 1921.

Zákon

ze dne ............ 1921,

o pohřbívání ohněm.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Pohřbívání ohněm je dovoleno, musí se však díti v ústavech pro spalování mrtvol (krematoriích), které byly schváleny úřadem (§ 3).

Též je dovoleno zpopelňovati mrtvoly exhumované.

§ 2.

Pohřbívání ohněm může býti vládním nařízením uloženo za povinnost, jestliže se vyskytly zhoubné epidemie, nebo jestliže jiné případy životních pohrom činí pohřbívání ohněm žádoucím.

Podrobnosti o způsobu nuceného pohřbívání ohněm a úhradě nákladů tohoto pohřbívání budou stanoveny nařízením, jímž se povinnost takového pohřbívání ukládá.

§ 3.

Povolení ke zřízení a provozování krematorií uděluje politický úřad II. stolice.

§ 4.

Zřizovati krematoria a spalovati v nich mrtvoly vyhrazuje se obcím, aniž se tím mění něco na zákonné povinnosti jejich zřizovati a udržovati hřbitovy.

Krematoria jsou povinna, pokud technicky stačí, přijímati ke spalování všechny mrtvoly, o jichž spálení bylo žádáno, i odjinud dopravené.

Dozor na provozování krematorií přísluší politickým úřadům.

Při zřizování a provozování krematorií budiž vyhověno požadavkům hygienickým, technickým, bezpečnostním, estetickým, pietním, jakož i požadavkům s hlediska péče o památky.

Shledá-li úřad označený v § 3, že krematoria přestala těmto požadavkům vyhovovati, může odníti povolení k jejich provozování.

Podrobné předpisy formálního řízení o zřizování krematorií budou vydány nařízením obdobně podle zásad o ediktálním řízení při schvalování živnostenských provozoven. Taktéž budou vydány vládním nařízením podrobné předpisy o provozování krematorií.

§ 5.

Rakve ke zpopelnění určené buďtež z měkého dřeva nebo z tenkého zinkového plechu.

Při dopravě déle trvající budiž užito dřevěných rakví s vložkou ze zinkového plechu. Jinak platí všeobecné předpisy o převážení mrtvol.

V rakvi a na mrtvole nebudiž nic, co by překáželo spálení na popel.

Podrobné předpisy budou vydány nařízením.

§ 6.

Povolení ke spálení dává politický úřad první stolice místa úmrtí (místa exhumace, § 1, odst. 2), při dopravě z ciziny úřad místa zpopelnění.

Stížnosti do rozhodnutí úřadu mohou se podávati písemně nebo telegraficky do 3 dnů po doručení výměru.

O stížnostech rozhodne s konečnou platností politický úřad II. stolice. Vyřízení staniž se v době nejkratší.

Jak v době do pravoplatného vyřízení stížnosti naložiti s mrtvolou, rozhodne úřad (odst. 1.).

§ 7.

Povolení ke spálení buď uděleno, předloží-li se tyto listiny:

a) úmrtní list (potvrzení příslušného matričního úřadu o zápisu úmrtí do matriky zemřelých);

b) průkaz, že nebožtík přál si, aby byl zpopelněn aneb aspoň, že nebyl odpůrce pohřbívání ohněm.

Jde-li o osoby nesvéprávné pro nedostatek věku, mladší 16 let, neb osoby zbavené svéprávnosti pro dobu duševní, rozhoduje prohlášení jich zákonných zástupců o způsobu pohřbení.

c) Přesné vyjádření ošetřujícího lékaře (u osob vojenských, v činné službě zemřelých v místě posádky, vojenského lékaře) o vzniku a průběhu nemocí, hlavně však o příčině smrti, v němž musí býti výslovné uvedeno, zda jest či není podezření trestního činu, sebevraždy nebo nahodilé smrti nepřirozené; v případě takového podezření mima to ještě průkazy předepsané v § 8.

Jde-li o případy § 8, pokud se na ně nevztahuje, co bylo pod c) uvedeno, třeba připojiti místo průkazu právě uvedeného (lit. c) toliko průkazy předepsané v § 8.

d) Vyjádření úředně ustanoveného ohlédače mrtvol, a není-li jim lékař, vyjádření úředního lékaře (obvodního, obecního a pod., u osob vojenských v činné službě vojenského lékaře), na základě chorobopisu a ohlédání mrtvoly, že není podezřeni trestního činu.

Byl-li ustanovený ohlédač mrtvol zároveň ošetřujícím lékařem zesnulého, provede ohlédání jiný úřední lékař nebo jeho zástupce.

Konečně musí ten, kdo se domáhá povolení ke spálení, též ohlásiti žádost tu příslušnému policejnímu ředitelství (komisařství), jinak u velitele příslušné četnické stanice, při čemž o příslušnosti rozhoduje místo posledního trvalého pobytu nebožtíkova. Tyto orgány zjistí ihned podle znalosti osobních a rodinných poměrů nebožtíkových a po provedeném šetření, zda jest či není tu podezření trestního činu a uvědomí o tom bez průtahu úřad povolovací (§ 6).

Před tímto uvědoměním nesmí býti dáno povolení ke spálení.

§ 8.

Nebyl-li zemřelý lékařsky ošetřován anebo byl-li sice ošetřován, ale není-li pro nepřekonatelnou překážku možno opatřiti vyjádření podle § 7 lit. c), při náhlém úmrtí nebo při sebevraždě, nebo nastala-li smrt jinak způsobem nepřirozeným anebo není-li s určitostí zjištěna příčina smrti, může povolení k spálení uděleno býti jen na průkaz o provedené úřední pitvě (zdravotně-policejní, soudní).

Vyskytne-li se sebe menší podezření okolnostmi odůvodněné, že smrt vzešla z jakéhokoli trestního činu, jakož i vzejde-li toto podezření při ohlédání mrtvoly nebo při provádění zdravotně-policejní pitvy, lze pohřbení ohněm povoliti jen, byla-li provedena soudní pitva, a bylo-li předloženo písemné svolení soudu.

§ 9.

U mrtvol přivážených z ciziny mohou býti dokumenty uvedené v § 7 lit. c), d), jakož i zjišťování podle tří posledních odstavců téhož paragrafu nahrazeny průvodním listem, jejž vydá příslušný cizozemský úřad a v němž je výslovně potvrzeno, že úřad ten nečiní námitek proti pohřbení ohněm.

§ 10.

Mrtvoly, jichž totožnost není řádně zjištěna, nesmějí býti spáleny.

§ 11.

Kdo projevil vůli býti pohřben ohněm (§ 7 lit. b), nesmí býti pohřben jinak, je-li vyhověno všem zákonným podmínkám, a zanechal-li dostatečných prostředků k tomu potřebných nebo chce-li kdo jiný náklad ten uhraditi.

Toto ustanovení neplatí o osobách vojenských, zemřelých v poli po dobu války.

§ 12.

Exhumované mrtvoly smějí být spáleny, je-li vyhověno všem zákonným, podmínkám o pohřbívání ohněm.

Jak a pokud má při tom býti vyhověno předpisům o úřední pitvě (§ 8) bude určeno nařízením.

§ 13.

V době spalování může vstup k místnosti, v níž se mrtvola spaluje, býti povolen, žádá-li se o to v zájmu vědeckém a nebožtík si toho výslovné nezakázal.

§ 14.

Popel budiž uschován v pevné kovové krabici, kterou dodá správa krematoria kterou jest zaletovati, přesně označiti shodně se seznamem zpopelněných, vedeným správou krematoria a opatřiti úřední závěrou.

Popelnice s popelem buďtež ukládány na hřbitovech, v kolumbáriích nebo na jiných místech k tomu určených pod zemi nebo nad zemí. U ukládání popela z mrtvol na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech.

Nejsou-li místa, v nichž popelnice podle předchozího odstavce se ukládají, již schválena podle jiných předpisů, musí je předem schváliti politický úřad. Žádá-li se o takové schválení současně se žádostí za zřízení krematoria, uděluje povolení úřad, označený v § 3.

Na žádost pozůstalých může jim popelnice býti vydána k uschování, lze-li se nadíti, ze uschování stane se způsobem důstojným. Povolení to se odejme, zjistí-li se, že nebylo této podmínce vyhověno.

Povolení uděluje i odnímá politický jakožto zdravotní úřad.

§ 15.

Správa krematoria je povinna vydati zvláštní řád a sazbu poplatků za jednotlivé úkony a jimi se říditi.

Řád i sazbu i případné změny schvaluje úřad, označený v § 3.

§ 16.

Prováděti tento zákon a rozhodovati v I. instanci náleží, pokud v zákoně není ustanovení odchylných, politickým úřadům I. stolice.

O stížnostech rozhoduje politický úřad II. stolice. V poslední stolici, pokud není podle zákona vyloučena (§ 6), rozhoduje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Rozhoduje-li v I. stolici politický úřad II. stolice, je konečnou odvolací stolicí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (§§ 3, 4, pátý odstavec; § 14, odst. 3, 2. věta, § 15).

O řízení odvolacím a lhůtách k podání opravných prostředků platí jinak předpisy dosavadní, pokud v zákoně není odchylek (§ 6).

Odvolání nemá zpravidla účinku odkladného, s výjimkou záležitostí trestních.

Připouští-li však povaha věci odklad, může, vznikla-li by straně provedením rozhodnutí nenahraditelná škoda, úřad, jenž vydal rozhodnutí, výjimečně povoliti straně si stěžující odklad výkonu rozhodnutí až do vyřízení stížnosti.

§ 17.

Pokud tento zákon mluví o úřadech politických, rozumějí se jimi na Slovensku a v Podkarpatské Rusi administrativní vrchnosti. Druhou instancí je na tomto území vždy župan, a to pokud jde o města s právem municipálním, župan župy, v jejichž obvod město leží.

§ 18.

Přestupky tohoto zákona nebo nařízení vydaných k jeho provedení, trestají se, pokud nejsou stíhány přísněji, úřady politickými, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi administrativními policejními vrchnostmi a to pokutou od 20-1000 K anebo vězením (na Slovensku a Podkarpatské Rusi uzamčením) od 24 hodin do 6 naděl.

§ 19.

Kdo popel mrtvoly zneuctí, bude potrestán pro přečin vězením ad jednoho týdne do 6 měsíců a peněžitým trestem od padesáti korun do jednoho tisíce korun, na jehož místě v případě nedobytnosti nastupuje trest vězení do 3 měsíců.

§ 20.

Kdo popel mrtvoly odejme z držení oprávněného bez jeho svolení nebo bez úředního povolení (§ 14, odst. 4), nebo kdo úřední závěru popelnice zúmyslně poruší, bude trestán pro, zločin žalářem od jednoho do pěti let. Vedle toho může býti uložen trest na penězích od pěti set do desíti tisíc korun, na jehož místě v případě nedobytnosti nastupuje trest žaláře nepřesahující dobu jednoho roku.

§ 21.

Tento zákon nabývá účinnosti 2 měsíce po vyhlášení. Týmž dnem se zrušuje zákon ze dne 1. dubna 1919, čís. 180 Sb. z. a n. o fakultativním pohřbívání ohněm, jakož i prováděcí nařízení vlády republiky Československé ze dne 18. září 1919, čís. 517 Sb. z. a n.

§ 22.

Provedení tohoto zákona se ukládá ministru veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě se zúčastněnými ministry.

Resoluce

Vláda se vyzývá, aby zvláštním nařízením postarala se o to, aby totožnost mrtvoly ke spálení určené mohla býti zjištěna po přání příbuzných bezprostředně před počátkem eksekvií. Příbuzným povoluje se vedle úřední plomby opatřiti rakev také vlastní pečetí rodinnou.