Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3203.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne.......................1921,

jímž se prozatímně upravuje péče o invalidní vojíny ze stavu mužstva po válce světové a o pozůstalé po vojínech ze stavu mužstva.

Národní shromážděni republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Péče o vojíny ze stavu mužstva, kteří se stanou invalidními následkem služby vojenské konané po světové válce, o příslušníky těchto vojínů a o pozůstalé po vojínech, kteří zemrou (stanou se nezvěstnými) následkem služby vojenské konané po světové válce, přísluší ministerstvu sociální péče.

Při provádění této péče jsou povinny spolupůsobiti zemské a okresní úřady pra péči o válečné poškozence, zřízené na základě vládního nařízeni ze dne 17. října 1919, č. 561 Sb. z. a n.

§ 2.

Za invalidního ve smyslu tohoto zákona považuje se vojín, jehož schopnost výdělečná byla následkem služby vojenské konané po světové válce snížena nejméně o 20%.

Invalidita se zjistí prozatím sociálně-lékařskými komisemi, zřízenými na základě vládního nařízeni ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n., případně způsobem, kterým bude nahrazeno zjišťování invalidity uvedenými komisemi.

Dobou po světové válce rozumí se doba od provedení úplné demobilisace, t. j. od 1. března 1921.

§ 3.

Péče o invalidního vojína přísluší ministerstvu sociální péče ode dne jeho propuštění z činné služby vojenské.

§ 4.

Péče po rozumu tohoto zákona obsahuje tyto složky:

1. léčení (spolu s poskytnutím prothés a orthopedických pomůcek);

2. školení;

3. pomoc při uvedení v život hospodářský;

4. zaopatřovací požitky;

5. podpory z fondů a nadací věnovaných péči naznačené v § 1.

§ 5.

Až do jednotné zákonné úpravy péče uvedené v § 4 platí obdobně právní předpisy o válečných poškozencích.

Zejména platí prozatím obdobně ustanovení §§ 1-39, 43-44 zákona ze dne 20. února 190, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců.

§ 6.

Ode dne, kdy invalidnímu vojínu neb pozůstalým přiznán bude důchod podle tohoto zákona, nepřísluší důchodci žádný jiný důchod z prostředků státních, pokud snad vzniká dle dosavadních vojenských předpisů zaopatřovacích na základě události, jež způsobila invaliditu neb přivodila smrt (nezvěstnost) vojínovu, a nenáleží příslušníkům invalidovým nárok na státní vyživovací příspěvky.

§ 7.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Ustanovení tohoto zákona vztahují se i na případy, kdy událost nárok zakládající povstala před účinností tohoto zákona, ale po 28. únoru 1921.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Zákony ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., o organisaci péče o válečné poškozence, a ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., o požitcích válečných poškozenců, vztahují se pouze na válečné poškozence, t. j. na poškozence světové války.

Dobou světové války se rozumí doba od 26. července 1914 až do provedení úplné demobilisace, jež byla skončena dnem 28. února 1921.

Nastává proto nutnost upraviti péči o vojíny ze stavu mužstva, kteří se stali neb stanou invalidními následkem služby vojenské konané po 28. únoru 1921, případně o pozůstalé po vojínech ze stavu mužstva, kteří následkem služby vojenské přijdou o život.

Poněvadž invaliditu vzniklou následkem vojenské služby mírové jest vnitřně hodnotiti stejně jako invaliditu způsobenou následkem vojenské služby válečné, sluší vojenským invalidům poválečným poskytnouti obdobnou péči a obdobné zaopatřovací požitky jako invalidům světové války. Totéž platí obdobně o pozůstalých po vojínech, kteří zemrou (stanou se nezvěstnými) následkem služby vojenské konané po světové válce.

V podrobnostech bude nutno upraviti později definitivně péči o invalidy poválečné a jejich pozůstalé zvláštním zákonem. Do té doby však je třeba pamatovati zákonem na péči o ony vojíny, kteří utrpěli ztrátu na výdělečné schopnosti, částečnou nebo úplnou, konáním služby vojenské v době po 28. únoru 1921, a proto pokládá ministerstvo sociální péče za nutno upraviti péči zmíněnou v § 4 návrhu prozatím dle obdoby s ustanoveními zákonů o válečných poškozencích.

Výdaje, jež vzniknou z tohoto zákona, jehož působnost přestane souhrnnou zákonnou úpravou celého souboru otázek, nezatíží pravděpodobně podstatně státní finance a naleznou pro rok 1921 a pravděpodobně i pro rok 1922 úhrady v úvěrech pro péči o válečné poškozence zařaděných v kap. XXI., tit. 4., státního rozpočtu na rok 1921, pokud se týče 1922.

Ve směru formálním se navrhuje, aby osnova zákona byla Národním shromážděním projednána a schválena v jednání zkráceném podle §§ 55 jednacích řádů; zároveň se projevuje přání, aby byla přikázána jak v poslanecké sněmovně, tak v senátě výboru sociálně-politickému, pak rozpočtovému s tím, aby podaly zprávu ve lhůtě co nejkratší.

K odůvodnění navrženého zkráceného jednání se uvádí, že dokud nebude tato osnova uzákoněna, mohou pováleční invalidé ze stavu mužstva obdržeti pouze nedostačující zaopatřovací požitky dle zákona ze dne 27. prosince 1875, č. 185 ř. z., a pozůstalí zaopatřovací požitky dle zákonů ze dne 27. dubna 1887, č. 41 ř. z., a ze dne 19. března 1907, č. 86 ř. z., a nemohou býti účastni všech složek sociální péče, jaká se skytá poškozencům světové války.

V Praze dne 18. listopadu 1921.