Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3073.

Odpověď

ministra sociální péče a ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy

na interpelaci poslance Jana Koudelky a soudruhů

o stávce lékařů v nemocenských pokladnách (tisk 2450).

Za účasti ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy sjednáno bylo dne 16. dubna 1920 honorářové ujednání mezi Ústředním svazem českých nemocenských pokladen a Českým ústředím nemocenských pokladen na straně jedné a Ústřední jednotou československých lékařů na straně druhé.

Zmíněné ujednání obsahuje v odstavci II. ustanovení:

Toto honorářové ustanovení platí od 1. ledna 1920 do 31. prosince 1921. V tomto období nemůže býti jednotlivými pokladnami, lékaři nebo župami rozvázána. Kdyby se poměry v podstatě změnily, ustanoví nové honoráře na žádost jedné ze zúčastněných stran do šesti neděl paritní komise, složená ze zástupců organisace lékařů nemocenských pokladen za účasti zástupců ministerstva sociální péče a ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Ujednaní paritní komise bude pak opětně pro obě strany závazné.

Dne 23. března 1921 byl ministerstvu sociální péče oběma Svazy nemocenských pokladen oznámen výsledek jednání paritní komise ze dne 18, února 1921, podle něhož zvýšily nemocenské pokladny v obou Svazech sdružené posavadní honoráře o 30% s platností do 81. prosince 1921 odůvodňujíce odmítnutí plného požadavku lékařů tím, že ceny jednotlivých potřeb dle zkušenosti klesají anebo že nebyly podstatně zvýšeny. Ministerstvo sociální péče zavedlo po té šetření, pokud by se jednalo o posavadní výsledky placení lékařských honorářů za jednotlivé výkony za honorování paušálem, za případ onemocněni, a kolik připadlo by na honorování odborových lékařů. Výsledků těch mínilo ministerstvo sociální péče použíti při eventuelním jednání o nové úpravě honorářů.

O neshodě paritní komise podali lékaři ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy zprávu a oznámili mu, že považují smlouvu za rozvázanou 1. květnem, poněvadž se jim od organisací nemocenských pokladen nedostalo od 12. března vůbec odpovědi.

Jakmile novinami prošla zpráva, že lékaři neobdrževše honorářů, jakých dostalo se lékařům německých nemocenských pokladen, prohlásili mimosmluvní stav, zahájilo ministerstvo sociální péče ihned kroky k docílení smíru a zavedení smluvního stavu mezi lékaři a nemocenskými pokladnami. Tak zúčastnil se zástupce ministerstva sociální péče již 2. května 1921 schůze žup nemocenských pokladen a dne 7. května 1921 odbývána v ministerstvu sociální páče schůze za přítomnosti, jak ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, tak i ministra sociální péče, dále zástupců obou ministerstev a zástupců lékařů i zúčastněných pokladen.

Výsledkem této schůze bylo, že pokladny prohlásily, že by zvýšily celkové honoráře o 40% jako maximum, což by se ovšem týkalo honorářů za ordinaci návštěvy a připal, kdežto náhrada cestovného zůstala by nezvýšena. Při tom stalo se dohodnutí, že organisace lékařská poradí se o této nabídce, sdělí výsledek porady se Svazy nemocenských pokladen a den nového jednání oznámí ministerstvu sociální péče.

Od těch časů jednáno bezprostředně mezi organisací lékařskou a Svazy. Věc pak byla dokonce předmětem jednání jednak společné schůze výboru sociálně-politického a zdravotnického, jednak výboru zdravotnického samotného. Jediný návrh a sice poslance Tayerle ze společné schůze výborů sociálně-politického a zdravotnického ze dne 12. května 1921 zní: ť Výbor sociálně-politický a zdravotní vzhledem k ohroženi veřejného zájmu vyslovuje přání, aby ministerstvo sociální páče působilo k vyřízeni sporu a nepodaří-li se spor dohodou stran do týdne vyřídit, vydalo samo léčebný tarifŤ. Návrh tento dostal se k vědomosti ministerstva sociální péče jen cestou mimoúřední.

Podobného obsahu, jako byl návrh poslance Tayerle došla k ministerstvu sociální péče řada podání, jak od nemocenských pokladen, tak i z kruhů dělnických organisací. Jak k uvedenému návrhu tak i k těmto podáním nemohlo ministerstvo sociální péče zaujati zvláštního stanoviska, nemajíc zákonného podkladu pro jednostranné stanovení tarifu. Jedinou cestu skýtalo ministerstvu sociální péče ustanovení nemocenského zákona v §u 6f v ten způsob, aby dohodová komise o věci této pojednala. Nařídilo tudíž zemské správě politické v Praze, aby komisi takovou svolala a hleděla docíliti dohody. Podle zprávy zemské správy politické v Praze ze dne 10. června 1921, č. 18.097 jednání toto nemělo kladného výsledku.

Mezitím jednalo ministerstvo sociální péče odděleně se svazy nemocenských pokladen a lékaři a docíleno toho, že lékaři přistoupili na nově upravený honorář za případ onemocnění, kdežto úprava zvláštních honorářů za ordinací, návštěvu a za cestovné vyhrazena další oboustranná poradě. Když i po té konány některé porady, zejména za osobního účastenství obou ministrů, docíleno dne 19. července 1921 úplné dohody.

Z toho vidno, že státní správa učinila vše, pokud bylo v její moci, aby bezesmluvní stav mezi pokladnami a lékaři byl odstraněn a zavládly normální poměry. Připomenouti sluší, že ministerstvo sociální páče zvláštním výnosem ze dne 2. června 1921, č. 178/P-21 po té, když některé návrhy na úpravu honorářů byly oběma stranami přijaty, projevila názor, že přísti úprava musí se lítí takovým způsobem, aby řádná správa lékařská v nemocenských pokladnách byla zaručena; podobný passus přijat byl i do definitivního ujednání mezi nemocenskými pokladnami a pokladními lékaři.

Kromě toho připomíná min. veřej. zdravotnictví a tělesné výchovy, že poměr mezi lékaři a nemocenskými pokladnami jest čistě soukromoprávní, nelze se tedy zabývati otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy, ale musí se řešení této otázky ponechati úřadům, po zákonu k tomu povolaným. Rovněž nemůže okresním úředním lékařům býti uloženo, aby na uvedeném poměru mezi lékaři a nemocenskými pokladnami brali účast z úřední povinnosti.

Stejně jsou sazby za lékařské výkony rázu čistě soukromoprávního a není tu zákonitého podkladu pro zasahování státní správy.

Z téhož důvodu nemá státní správa ani práva, ani moci ustanovovati úřední sazby za lékařské výkony na účet nemocenských pokladen konané.

Konečně se připomíná, že všeobecné veřejné nemocnice nejsou-mimo pražskou - ve státní správě, ale ve správě zemí, okresů a měst. Nemá tedy státní správa ani práva ani moci, aby nařizovala, že v těchto nemocnicích musí býti vykonáváno ambulantní léčení vůbec.

Pokud se týče všeobecné nemocnice v Praze, která jako fondová nemocnice jest ve správě státní, upraveno jest ambulantní ošetřování nemocných výnosem býv. ministerstva vnitra ze dne 1. prosince 1911, č. 8275/S, který byl intimován výnosem býv. místodržitelství ze dne 28. prosince 1911, č 10/13-682/2. Vyhláška na základě těchto výnosů vydaná nařizuje, že ambulantní léčení v klinických ambulatoriích jest vypraženo pouze nemajetným a vyhovuje tedy z plna pp. interpelantům.

V Praze dne 21. září 1921.