Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

o převzetí košicko-bohumínské dráhy do státní správy (tisk 1650).

Na tuto interpelaci dovoluji si odpověděti jak následuje:

Výnosem ze dne 26. I. 1921, čís. 712/II/1 převzalo ministerstvo železnic po dohodě se správní radou železnice košicko-bohumínské na podkladě zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 690 Sb. z. a nař., o převzetí soukromých železnic do správy státní, dnem 1. února 1921 s finanční účinností od 1. ledna 1921, správu veškerých tratí v provozu košicko-bohumínské železnice jsoucích.

Správou pověřeno bylo co do tratí slezských ředitelství státních drah v Olomouci prostřednictvím provozní správy v Těšíně, jež nastoupila na místo dosavadního provozního ředitelství soukromé dráhy košicko-bohumínské v Těšíně a v jejíž čelo postaven vyšší úředník českoslovanských drah státních.

Vykonávajíc ustanovení posledního odstavce § 4 svrchu řečeného zákona, určila československá státní správa železniční den 28. února 1920 jakožto nejzazší lhůtu, do které jest každému železničnímu zřízenci jmenované železnice volno odmítnouti své další setrvaní ve službě.

Proti tomuto ustanovení ohražuje se posl. Jung a druhové ve zmíněné interpelaci a požaduje prodloužení uvedené lhůty do dne 31. října 1921.

Žádosti a prodloužení této lhůty nebylo lze vyhověti z těchto důvodů: Nemá v zákonu opory, mimo to nelze uznati případnou obavu pánů interpelantů, že se totiž prohlášení ve lhůtě stanovené rovná opci pro československé státní občanství, dále že se tím zkracuje právo opční stanovené pařížským rozhodnutím o Těšínsku, a že zřízenci vydávají se v nebezpečí, že by již nyní mohli býti vystaveni různým nepříjemnostem (vypovídání z bytů a pod. se strany Poláků).

Neboť tím, že zákon ze dne 22. prosince 1920, čís. 690 Sb. z. a nař., nestanoví pro odmítnutí dalšího setrvání ve službě nijaké lhůty, dává právě státní správě železniční možnost požadovati na zaměstnancích železnice do státní správy převzaté rozhodnutí okamžité. Nepoužila-li státní správa železniční tohoto práva a poskytla-li nad to zaměstnancům lhůty, aby se rozhodli, pak nelze v tomto jednání spatřovati čin protizákonný, nýbrž naopak důkaz blahovůle státní železniční správy oproti zaměstnancům zmírněné soukromé železnice.

Konečná lhůta 28. února 1921 není v žádné souvislosti s opční lhůtou, stanovenou konferencí velvyslanců v Paříži dne 28. července 1920. Setrvání ve službách košicko-bohumínské železnice nezakládá státního občanství českoslov. ani díle pařížského rozhodnutí o Těšínsku ze dne 28. července 1920, ani dle polsko-československé úmluvy ze dne 24. září resp. 29. listopadu 1920, ani podle platných zákonů československých, poněvadž setrváním ve službě této dráhy se služební poměr zřízenců zásadně nemění t. j. zaměstnanci setrvavší ve službě nestávají se zřízenci státními, nýbrž zůstávají nadále zřízenci soukromé dráhy košicko-bohumínské. Právo opce dle čl. III. pařížského rozhodnutí o Těšínsku. Zůstává jím stejně vyhraženo, ať setrvají ve službě nebo ji opustí. Rozhodnou-li se tedy, že setrvají ve službě dráhy, nelze činiti na ně právního nátlaku, aby svá bydliště opustili.

V tomto smyslu zakročila československá státní správa železniční také přímo a cestou diplomatickou u vlády polské, když 7 zaměstnanců košicko-bohumínské železnice dostalo v dubnu a květnu t. r. výpověď ze soukromých bytů v Polském Těšíně. Zákrok tento byl úspěšným; jak ministerstvo věcí zahraničních tak i zástupce republiky polské v Praze sdělili s ministerstvem železnic koncem května, že polská vláda učinila opaření, aby zaměstnanci košicko-bohumínské dráhy nebyli v budoucnu vypovídáni ze svých bytů na polském území. Skutečně pak také nemáme do té doby zpráv, že by po té některý zřízenec košicko-bohumínské železnice z bytu v Polsku byl býval vypovězen.

Bývalého zástupce přednosty provozního ředitelství košicko-bohumínské dráhy v Těšíně nezbavila státní správa železniční místa. V personálním směru neučinila státní správa železniční žádného jména opatření, než že přednostou provozní správy v Těšíně ustanovila, jak jest zcela přirazeno, svého úředníka a přidala mu k ruce dva úředníky ředitelství olomouckého. Zmíněný zástupce, ač nebyl skutečným přednostou býv. provoz. ředitelství v Těšíně, se cítil tímto samozřejmým opatřením dotčen a prohlásil ve výše naznačené lhůtě, že ve službě déle setrvati nemíní. Podobně i zpráva a nátlaku na inženýry spočívá na nesprávném podkladu, ježto nátlak žádný se nestal, nýbrž bylo zmíněným pouze řečeno, že by bylo pro budoucnost v jejich vlastním zájmu, kdyby se snažili o umístění na tratích jiných.

V Praze dne 23. července 1921.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

Překlad.

2940.

Antwort

des Eisenbahnministers

auf die Interpellation des Abgeordneten Ing. Jung und Genossen In Angelegenheit der Übernahme der Kaschau-Oderberger Bahn in die Verwaltung des Staates (Druck 1650).

Auf diese Interpellation erlaube ich mir Folgendes zu antworten:

Mit Erlass vom 26. I. 1921, Z. 712/II/I, übernahm das Eisenbahnministerium nach Uebereinkunft mit dem Verwaltungsrate der Kaschau-Oderberger Bahn auf Grundlage des Gesetzes vom 22. Dezember 1920, S. d. G. u. V. Nr. 690, betreffend die Uebernahme von Privatbahnen in die Staatsverwaltung, mit 1. Februar 1921 mit finanzieller Wirksamkeit ab 1. Jänner, 1921 die Verwaltung aller im Betriebe der Kaschau-Oderberger Eisenbahn befindlichen Strecken.

Mit der Verwaltung der Schlesischen Strecken wurde die Direktion der Staatsbahnen in Olmütz durch Vermittlung der Betriebsleitung in Teschen betraut, welche an Stelle der bisherigen Betriebsdirektion der Kaschau-Oderberger Privatbahn in Teschen trat und an deren Spitze ein höherer Beamte der čechoslovakischen Staatsbahnen bestellt wurde.

In Vollzug der Bestimmungen des letzten Absatzes des § 4 des obgenannten Gesetzes setzte die čechoslovakische staatlicher Eisenbahnverwalbung dein 28. Februar 1920 als weiteste Frist fest, bis zu welcher jeder Eisenbahngestellte den genannten Eisenbahn sein weiteres Verbleiben im Dienste zurückweisen kann:

Gegen diese Bestimmung verwahrt sich abg. Jung und Genassen in der erwähnten Interpellation und verlangt die Verlängerung der angeführten Frist bis zum 31. Oktober 1921.

Dem Ansuchen um Verlängerung der Frist konnte aus folgenden Gründen keine Folge gegeben werden: Dasselbe findet im Gesetze keine Stütze, ausser dem kann die eventuelle. Befürchtung der Herren Interpellanten nicht anerkannt werden, dass nämlich die Erklärung in der festgesetzten Frist einer Option für die čechoslovakische Staatsbürgerschaft gleichkomme, ferner dass hiedurch das in der Pariser Entscheidung über Teschen festgesetzte Optionsrecht verkürzt werde, rund dass sich die Angestellten der Gefahr aussetzen würden, sie könnten bereits jetzt verschiedenen Unannehmlichkeiten (Wohnungskündigungen u. dgl. seitens der Polen) ausgesetzt werden.

Denn dadurch, dass das Gesetz vom 22. Dezember 1920. S. d. G. u. V. Nr. 690, für die Ablehnung des weiteren Verbleibens im Dienste keine Frist bestimmt, gibt es eben der staatlichen Eisenbahnverwaltung die Möglichkeit, von den Eisenbahnbediensteten, die zur Staatsverwaltung übernommen wurden, eine sofortige Entscheidung zu verlangen. Wenn die staatliche Eisenbahnverwaltung von diesem Rechte keinen Gebrauch gemacht hat, und wann sie darüber hienaus den Bediensteten Fristen gewährte, um sich zu entscheiden, so kann in diesem Vorgehen keine gesetzwidrige Handlung erblickt werden, sondern, im Gegenteil nur der Beweis des Wohlwollens der Staatseisenbahnverwaltung gegen die Bedienstetem der erwähnten Privatbahn.

Der Endtermin des 28. Februar 1921 ist mit der Optionsfrist, wie sie auf der Botschafter Konferenz in Paris am 28. Juli 1920 festgesetzt, wurde, in keinem Zusammenhange. Das Verbleben im Dienste der Kaschau-Oderberger Eisenbahn begründet weder nach der Pariser Entscheidung über Teschen vom 28. Juli 1920, noch mach dem polnisch-čechoslovakischen Vertrage vom 24. September resp. vom 29. November 1920, noch nach den geltenden čechoslovakischen Gesetzen die čechoslovakische Staatsbürgerschaft; weil durch das Verbleiben im Dienste dieser Bahn dass Dienstverhältnis der Angestellten grundsätzlich nicht geändert wird; das ist die im Dienste verbleibenden Bediensteten werden nicht Staatsangestellte, sondern bleiben auch fernerhin Angestellte der Kaschau-Oderberger Privatbahn. Das Optionsrecht nach Art. III. der Pariser Entscheidung über Teschen bleibt ihnen jedenfalls vorbehalten, mögen sie nun im Dienste verbleiben oder ihn verlassen. Wenn sie sich also zum Verblesben im Bahndienste entscheiden, kann auf sie ein rechtlicher Druck zum Verlassen ihres Wohnortes nicht gemacht werden.

In diesem Sinne ist auch die čechosl. Staatseisenbahnverwaltung direkt und im diplomatischen Wege bei der polnischen Regierung eingeschritten, als 7 Bedienstete der Kaschau-Oderberger Eisenbahn im April und Mai d. J. die Kündigung ihrer privaten Wohnungen in Polnisch-Teschen erhielten. Dieses Einschreiten war erfolgreich; sowohl das Ministerium der auswärtigen Angelegenheiten als auch der Vertreter der polnischen Republik in Prag machten dem Eisenbahnministerium Ende Mai die Mitteilung, dass die poln. Regierung Vorsorge getroffen habe, dass die Bediensteten d. Kaschau-Oderberger Bahn im Hinkunft aus ihren Wohnungen auf poln. Gebiete nicht, gekündigt werden. Tatsächlich erhielten wir auch bisher keine Mitteilung mehr, dass seither ein Angestellter der Kaschau-Oderberges Eisenbahn aus seiner Wohnung im Polen gekündigt worden wäre.

Den vormaligen Stellvertreter des Vorstandes der Betriebsdirektion der Kaschau-Oderbergr, Bahn in Teschen hat die Staatseisenbahnverwaltung keinesfalls seines Dunstes enthoben. In personeller Hinsicht hat die Staatseisenbahn kenne andere Verfügung getroffen, als dass sie wie dies ganz natürlich ist, zum Vorstande der Betriebsleitung in Teschen ihren eigenen Beamten bestellt hat und ihm zwei Beamte der Olmützer Direktion zur Hand gab. Der erwähnte Vertreter fühlte sich, obwohl er nicht faktischer Vorstand der ehem. Betriebsdirektion in Teschen war, durch diese selbstverständliche Verfügung getroffen, und erklärte in der obbezeichneten Frist, dass er nicht weiter im Dienste zu verbleiben beabsichtige. Endlich beruht die Nachricht von einem Drucke auf die Ingenieure auf einer unrichtigen Grundlage, da ein solcher Druck nicht gemacht wurde, sondern es wurde den Erwähnten nur gesagt, dass es für die Zukunft in ihrem eigenen Interesse wäre, wenn sie sich um eine Unterbringung auf andere Strecken bemühen würden.

Prag, am 23. Juli 1921.