Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

Původní znění.

2916.

Odpověď

ministra národní obrany

u. interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů

o právních základech vojenských odvodů v roce 1921 (tisk 2209):

Právním základem odvodů v letošním roce jest branný zákon republiky Československé ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n.

§10 tohoto zákona stanoví, že hlavní odvody konají se každého roku zpravidla od 1, března do 31. května, dodatečně pak podle potřeby. Podle §u 9 téhož zákona povolávají se k odvodu vždy tří odvodní třídy. Odvody prováděny jsou pak ve smyslu § 10 citovaného zákona smíšenými komisemi, jichž předsedou jest vždy přednosta politického úřadu I. stolice, nebo je-li zaneprázdněn, jeho zástupce.

Tato zákonná ustanovení jsou všeobecně závaznými a na základě nich byly v letošním roce odvody výnosem ministerstva národní obrany ze dne 3. února 1921, č. 81.762 vypsány. Výnos tento byl uveřejněn v úředním Věstníku MNO. a jeho obsah byl obecenstvu - pokud se ho dotýkal - řádným způsobem vyhláškami uveden ve známost.

Nebylo zapotřebí, aby na provádění odvodů v letošním roce usnášela se vláda neb snad dokonce Národní shromáždění. Mírový početný stav československé branné moci stanoven byl n dobu prvních 4 let ode dne zařadění prvních podle nového branného zákona odvedených branců zákonem ze dne 19. března 1920, č. 196 Sb. z. a n., takže každoroční povolování kontinentu nováčků po dobu v posléz uvedeném zákoně odpadá.

Uvedená zákonná ustanovení tvoří tudíž zákonný podklad letošních odvodů a nelze o jejích zákonitostí ani v nejmenším pochybovati.

Ministr národní obrany byl § 69 branného zákona pověřen, aby zákon tento provedl v dohodě se zúčastněnými ministry, což se v případě odvodů prováděných v letošním roce stalo nahoře uvedeným výnosem ministerstva národní obrany vydaným v dohodě s ministerstvem vnitra. Není předepsáno, že by bylo zapotřebí k nařízení odvodů v každém roce vydávati vládní nařízení, ba naopak § 10, odst. 6 branného zákona, pojednávaje o složení odvodních komisí a způsobu jejich jednání, poukazuje na zvláštní předpisy, t. j. na předpisy vydané administrativní cestou ministerstvem národní obrany v dohodě se zúčastněným ministerstvem vnitra. Že by bylo zapotřebí vydati nařízení vládní o provedení odvodů, nenařizuje orní branný zákon, ani žádný jiný zákon. Branný zákon činí přesný rozdíl mezí jednotlivými případy, kdy vyžaduje provedení zákona formou ťvládního nařízeníŤ (na př. 37 a 59) na rozdíl od jiných paragrafů branného zákona, jichž provedení přenechává jen ťzvláštním předpisůmŤ.

Naléhavá interpelace, jež tvoří podklad k této odpovědi, vychází z předpokladu, že ministerstva národní obrany s ministerstvem vnitra prodloužilo dekretem č. j. 81.762 ze dne 3. února 1921 platnost vládní nařízení ze dne 31. května 1920, č. 374 Sb. z. a n. na rok 1921.

To jest však omyl. Výnosem ministerstva národní obrany, vydaným v dohodě s ministerstvem vnitra ze dne 3. února 1921 byly vydány podle § 10 branného zákona ťbližší předpisyŤ o způsobu provedení odvodů v roce 1921, při čemž bylo stanoveno, že má býti co do provádění odvodů použito obdobně ustanovení vládního nařízení č. 374 Sb. z. a n. 1920, pokud ve výnose nebylo nic jiného stanoveno. Nebylo tudíž vládní nařízení č. 374 z r. 1920 cestou prostého výnosu prodlouženo, nýbrž výnosem č. j. 81.762 z r. 1921 byly vydány samostatné předpisy a způsobu provádění odvodů v roce 1921, při čemž jest nerozhodno, že byly v celku recipovány předpisy z roku 1920. Nebyla tudíž ustanovení vládního nařízení č. 374 z r. 1920 užita při provádění letošních odvodů proti zákonně, nýbrž pokud jích bylo obdobně použito, stalo se tak v důsledku výnosu, obsahujícího bližší předpisy v §u 10 branného zákona uvedené.

Na právním stavu věci ničeho nemění, že v roce 1920 bylo o odvodech vydáno vládní nařízení ze dne 31. května 1920, č. 374 Sb. z. a n. Vládní nařízení tato bylo vydána proto, že se tu jednalo o provedení přechodných ustanovení k brannému zákonu (obzvláště přechodných ustanovení týkajících se odvodní povinnosti v roce 1920 vzhledem k přechodu z dřívějšího zákonného stavu do nového), jichž vydání branný záklon v §u 59 formou prováděcích nařízení předpisuje, jakož i z toho důvodu, že nebylo možno provésti odvody v obvyklém termínu od 1. března do konce května, jak má branný zákon na mysli. Nebylo sice zapotřebí, aby do zmíněného vládního nařízení byla pojata též všechna ustanovení o způsobu, jak se odvody budou prováděti; z toho však, že se tak stalo, ačkoliv se tak státi nemuselo, nelze vyvoditi žádného závazku, aby se tak stalo i letos a každý následující rok a aby byla každoročně vládním nařízením stanovováno, že a jak se budou odvody prováděti.

S poznámkou interpelace, že branného zákona nelze užívati před vydáním náležitého nařízení vládního, nelze naprosto souhlasiti. Nehledě k tomu, že k velkému množství zákonů nebyla vydána prováděcí nařízení ve Sbírce zákonů a nařízení a přece se zákopy tyto provádějí, poznamenává se, že již nahoře bylo doloženo, že zákon branný výslovně stanoví, kdy vyžaduje se provedení formou vládního nařízení; pokud však toho výslovně záklon nenařizuje, nelze tvrditi, že by bližší předpisy vydané ve formě administrativního výnosu v dohadě se zúčastněným ministerstvem vnitra byly protizákonné, resp. protiústavní.

Z toho plyne, že nelze souhlasiti též s dedukcí. že tím, že vláda nevydala nařízení k provedení vojenských odvodů v roce 1921, nastal protiústavní stav a že státním občanům uložily se povinnosti způsobem nezákonným. Dotčené povinnosti občanů mají svou právní basí v ustanovení branného zákona, obzvláště pak v §u 9, který stanoví, že odvodem povinný jest povinen dostaviti se před odvodní, po případě přezkoušecí komisí a podrobiti se předepsanému řízení. Zmíněným výnosem ministerstva národní obrany vydaným v dohodě s ministerstvem vnitra nebyly stanoveny žádné nové povinnosti občanů, které by nebyly branným zákonem odůvodněny, nýbrž byly vydány pouze bližší předpisy o způsobu provedení odvodů.

Ze všeho co bylo uvedeno, jest mimo jakýkoliv spor, že odvody provedené v letošním roce jsou zcela platnými a zákonnými a že ministerstva národní obrany a vnitra neshledávají příčin, aby prohlásila provedené odvody za neplatné, aby zastavila všechna trestní řízení, která souvisejí s odvody a aby vláda poskytovala jakoukoliv náhradu, o níž se zmiňuje 3. bod interpelace.

Každý, kdo by nevyhověl povinností k odvodům se dostaviti, po případě byl-li odveden, nevyhověl povinností nastoupiti presenční službu, propadá zákonným trestům a bude proti němu postupováno podle zákonných ustanovení se vší přísností.

Dovolují si podotknouti, že touto věcí zabývaly se, jakmile se text interpelace ocitl ve veřejnosti, čelné osobností právnické fakulty pražské Karlovy i brněnské Masarykovy university, které ve svých projevech po stránce vědecky theoretické docházejí k těmže závěrům.

V Praze dne 7. července 1921.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.

Překlad.

2916.

Antwort

des Ministers für Nationalverteidigung

auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. R. Lodgman und Genossen

über die rechtliche Grundlage der militärischen Stellengen im Jahre 1921 (Druck 2209).

Die rechtliche Grundlage der Assentierungen im heurigen Jahre bildet das Wehr Gesetz der Čechoslovakischen Republik von 19. März 1920, Z. 193 Slg. d. G. u. V. § 10 dieses Gesetzes bestimmt, daß die Hauptstellungen jedes Jahr in der Regel vom 1. März bis 31, Mai, nachträglich sodann je nach Bedarf stattfinden. Nach C 9 desselben Gesetzes werden zu den Stellungen stets drei Assentklassen einberufen. Die Stellungen werden sodann im Sinne des § 10 des zitierten Gesetzes durch gemischte Kommissionen durchgeführt, bei denen, stets der Vorsteher der politischen Behörde I. Instanz oder bei dessen Verhinderung dessen Vertreter den Vorsitz führt.

Diese gesetzlichen Bestimmungen sind allgemein verbindlich und auf ihrer Grundlage wurden im heurigen Jahre die Stellungen mit dem Erlaß des Ministeriums für Nationalverteidigung vom 3. Feber 1921, Z. 81.762, ausgeschrieben. Dieser Erlaß war im Amtsblaue des Ministeriums für Nationalverteidigung veröffentlicht und sein Inhalt wurde der Bevölkerung - soweit er sie betraf - in gehöriger Weise mittels Kundmachungen zur Kenntnis gebracht.

Es war nicht erforderlich, daß die Durchführung der Stellungen im heurigen Jahre vom der Regierung oder gar von der Nationalversammlung beschlossen werde.

Der nummerische Friedensstand der čechoslovakischen Wehrmacht wurde auf die Dauer der ersten vier Jahre vom Tage der Einreihung der ersten nach dem neuen Wehrgesetze assentierten Wehrpflichtigen durch das Gesetz vorn 19. März 1920, Z. 196 Slg. d. G. u. V., bestimmt, so daß die alljährliche Bewilligung des Rekrutenkontingents, für die im letztgenannten Gesetze angeführte Dauer entfällt.

Die angeführten gesetzlichen Bestimmungen bilden also die gesetzliche Grund lege der heurigen Stellungen und es ist deren Gesetzmäßigkeit nicht im mindesten zu bezweifeln.

Der Minister für Nationalverteidigung wurde durch § 69 des Wehrgesetzes mit der Durchführung dieses Gesetzes im Einvernehmen mit den beteiligten Ministern betraut, was im Falle der im heurigen Jahre stattgefundenen Stellungen mit dem obangeführten Erlasse des Ministeriums für Nationalverteidigung geschah, welcher m Einvernehmen mit dem Ministeriums des Innern erging. Es ist nicht vorgeschrieben, daß zur Anordnung der Assentierungen erforderlich wäre, jedes Jahr eine Regierungsverordnung zu erlassen, ja im Gegenteil verweist § 10. Abs. 6. des Wehrgesetzes, welcher die Zusammensetzung der Assentkommissionen und die Art ihres Vorgehens behandelt, auf besondere Vorschriften, d. i. auf die im administrativen Wege vom Ministerium für Nationalverteidigung im Einvernehmen mit dem, beteiligten Ministerium des Innern erlassenen Vorschriften. Daß es erforderlich wäre eine Regierungsverordnung über die Durchführung der Stellungen zu erlassen, verordnet weder das Wehr noch irgend ein anderes Gesetz. Das Wehrgesetz unterscheidet genau zwischen den einzelnen Fällen, wo es die Durchführung des Gesetzes in der Form einer ťRegierungsverordnungŤ verlangt (z. B. § 37 und 59) zum Unterschiede von anderen Paragraph en des Wehrgesetzes, deren Durchführung es blaß ťbesonderen VorschriftenŤ überläßt.

Die dringliche Interpellation, welche die Grundlage dieser Antwort bildet, geht von alter Voraussetzung aus, daß das Ministerium für Nationalverteidigung mit dem Ministerium des Innern mit Dekret G. Z. 81.762 vom 3. Feber 1921 die Gültigkeit der Regierungsverordnung vom 31. Mai 1920, Z. 374 SIg. d. G. u. V. auf das Jahr 1921 prolongiert hat,

Dies ist jedoch ein Irrtum. Mit Erlaß des Ministeriums für Nationalverteidigung, herausgegeben im Einvernehmen mit dem Ministerium des Innern, vom 3. Feber 1921 wurden gemäß § 10 des Wehrgesetzes ťnähere VorschriftenŤ über die Art der Durchführung der Stellungen im J. 1921 erlassen, wobei bestimmt wurde, daß bezüglich der Durchführung der Stellungen die Bestimmungen der Regierungsverordnung Z. 374 Slg. d. G. u. V. 1920 analog anzuwenden sind, sofern im Erlasse nichts anderes bestimmt wird. Es wurde daher nicht die Regierungsverordnung Z. 374 ex 1920 mittels eines einfachen Erlasses verlängert, sondern mit Erlaß G. Z. 81.762 ex 1921 wunden selbständige Vorschriften über die Art der Durchführung der Stellungen im Jahre 1921 erlassen, wobei unentscheidend ist, daß im Ganzen die Vorschriften aus dem J. 1920 rezipiert wurden.

Es wurden daher die Bestimmungen der Regierungsverordnung Z. 374 ex 1920 bei Durchführung der heurigen Stellungen nacht gesetzwidrig angewendet, sondern insoweit sie analog angewendet wurden, geschah dies in Konsequenz des Erlasses, welcher die im § 10 des Wehrgesetzes angeführten näheren Vorschriften enthält. An der Rechtslage der Sache ändert es nichts, daß im Jahre 1920 über die Stellungen die Regierungsverordnung vom 31. Mai 1920, Z. 374 Slg. d. G. u. V., erlassen wurde. Diese Regierungsverordnung wurde deshalb herausgegeben, weil es sich da um die Durchführung der Übergangsbestimmungen zum Wehrgesetze handelte (insbesondere der Übergangsbestimmungen, betreffend die Stellungspflicht im Jahre 1920 mit Rücksicht auf den Übergang vom früheren Stande des Gesetzes zum neuen), deren Erlassung das Wehrgesetz im § 59 in der Form von Durchführungsverordnungen vorschreibt, sowie auch aus dem Grunde, weil es nicht möglich war, die Assentierungen zum üblichen Termine vom 1. März bis Ende Mai durchzuführen, wie dies das Wehrgesetz vor Augen hat. Es war zwar nicht notwendig, in die erwähnte Regierungsverordnung auch alle Bestimmungen über die Art und Weise aufzunehmen, wie die Stellungen wenden durchgeführt werden, allein daraus, daß es so geschah, wiewohl es nacht so geschehen maßte, läßt sich keine Verpflichtung ableiten, daß es auch heuer und jedes folgende Jahr so geschehen müßte und das alljährlich durch Regierungsverordnung bestimmt werden solle, daß und wie die Stellungen werden durchgeführt werden.

Der Bemerkung der Interpellation, daß das Wehrgesetz vor der Herausgabe der bezüglichen Regierungsverordnung nicht angewendet werden könne, kann durchaus nicht beigepflichtet werden. Abgesehen davon, daß zu einer großen Anzahl von Gesetzen keine Durchführungsverordnungen in der Sammlung der Gesetze und Verordnungen herausgegeben wurden und daß diese Gesetze dennoch durchgeführt werden, wird bemerkt, daß bereits oben beigefügt wurde, daß das Wehrgesetz ausdrücklich bestimmt, wann die Durchführung in der Form einer Regierungsverordnung erfordert wird; soweit dies jedoch das Gesetz nicht ausdrücklich verordnet, läßt sich nicht behaupten, daß die näheren Vorschriften, die in der Form eines administrativen Erlasses im Einvernehmen mit dem beteiligten Ministerium des Innern herausgeben wurden, gesetzwidrig resp. verfassungswidrig wären. Hieraus folgt, daß auch der Deduktion nacht beigepflichtet werden kann, als ob dadurch, daß die Regierung keine Verordnung zur Durchführung der militärischen Stellungen im Jahre 1921 erlassen hat, ein verfassungswidriger Zustand eingetreten und den Staatsbürgern in ungesetzlicher Weise Verpflichtungen auferlegt worden wären. Die bezüglichen Verpflichtungen der Bürger haben ihre Rechtsbasis in der Bestimmung des Wehrgesetzes, insbesondere im § 9, welcher bestimmt, daß der Stellungspflichtige verpflichtet ist, vor der Assent- event. Überprüfungskommission zu erscheinen und sich dem vorgeschriebenen Verfahren zu unterziehen. Durch den erwähnten im Einvernehmen mit dem Ministerium des Innern herausgegebenen Erlaß des Ministeriums für Nationalverteidigung wurden keine neuerlichen Verpflichtungen der Bürger statuiert, welche im Wehrgesetze nicht begründet wären, sondern wurden nur nähere Vorschriften über die Art der Durchführung dies Assentierungen erlassen.

Aus all dem Angeführten steht es gang außer Streit, daß die im: heurigen Jahre durchgeführten Assentierungen vollends gültig und gesetzlich sind und daß die Ministerien für Nationalverteidigung und des Innern keinen Anlaß finden, die erfolgten Assentierungen für ungültig zu erklären, sämtliche mit den Stellungen zusammenhängenden Strafamtshandlungen einzustellen und daß die Regierung irgend einen im Punkte 3 der Interpellation, erwähnten Ersatz leiste.

Jedermann der die Pflicht, bei der Stellung zu erscheinen, eventuell falls er assentiert wurde, den Präsenzdienst anzutreten, nicht erfüllen sollte, verwirkt die gesetzliche Strafe und es wird gegen ihn wach der gesetzlichen Bestimmungen mit aller Strenge vorgegangen werden.

Ich erlaube mir zu bemerken, daß sich mit dieser Sache, sobald der Text der Interpellation in der Öffentlichkeit auftauchte hervorragende Persönlichkeiten der juristischen Fakultät der Prager Karls- und der Brünner Masarykuniversität befaßt haben, welche in ihren Äußerungen in wissenschaftlich-theoretischer Hinsicht zu denselben Schlüssen gelangten.

Prag, den 7. Juli 1921.