Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2816.
Zpráva
I. ústavního výboru,
II. právního výboru
o vládním návrhu zákona (tisk 1601)
o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu.
I.
Zákon
ze dne .................................................. 1921
o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Československý stát nabývá všech statků a všeho majetku:
1. které na území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, patřícím Československé republice, náležely bývalému císařství Rakouskému, bývalému království Uherskému, nebo jako společný majetek bývalému mocnářství Rakousko-uherskému, jakož i koruně rakouské a uherské a bývalé panovnické rodině rakousko-uherské dne 28. října 1918 a, pokud jde o území po 28. říjnu 1918 přivtělená, v den inkorporace těchto území;
2. které na Valčicku a Vitorazsku náležely zemi Dolnorakouské v den inkorporace tohoto území;
3. které na území přivtěleném od říše německé náležely koruně a říši německé a státům německým, jakož i bývalému císaři německému a jiným osobám panovnických rodin německých v den inkorporace tohoto území.
§ 2.
Statky a majetkem podle § 1 rozumějí se veškerý majetek nemovitý i movitý, zahrnujíc v to veškerá majetková práva i pohledávky.
§ 3.
Statky a majetkem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské rozumějí se zejména statky a majetek:
1. posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity;
2. jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské;
3. c. a k. rodinného fondu;
4. statky a majetek stižené svěřenským svazkem korunního svěřenství císaře a krále Františka Josefa I. pro arciknížecí rod Habsbursko-Lotrinský.
§ 4.
O tom, které osoby spadají pod ustanovení § 1 čís. 8, a § 3 čís. 2., rozhodne ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem věcí zahraničních, poskytnouc osobám, o jejichž statky a majetek jde, nebo jejich oprávněným zástupcům v tomto státě bydlícím, možnost, se v přiměřené, aspoň čtrnáctidenní lhůtě vyjádřiti. Kdyby osoby ty v Československém státě nebydlely, ani zde neměly oprávněného zástupce nebo plnomocníka, ministerstvu vnitra známého, zřídí jim k hájení jich práv — na návrh tohoto ministerstva — zemský soud civilní v Praze opatrovníka.
Rozhodnutí ministerstva vnitra, proti němuž jest stížnost jen k Nejvyššímu správnímu soudu, budiž po právní moci vyhlášeno v úředním listě.
Pravoplatné rozhodnutí dovolávající se tohoto zákona (§§ 3. a 5.) bude vkladní listinou po rozumu knihovních zákonů.
Až do rozhodnutí povede příslušné ministerstvo nebo jemu podřízený úřad správu statků a majetku těchto osob na účet vlastníkův, pokud nejsou již státem spravovány podle jiných předpisů.
§ 5.
Pokud v odst. 2. není jinak ustanoveno, provedou na nemovitosti, uvedené v § 1, soudy, u nichž se pro ně vedou veřejné knihy, vklad vlastnického práva pro československý stát z úřední moci, dovolávajíce se tohoto zákona; knihovní pohledávky a jiná práva, zahrnutá §em 1, budou převedeny na pouhý návrh příslušného úřadu s odvoláním na tento zákon.
Na nemovitosti, knihovní pohledávky a jiná práva osob uvedených v § 1, čís. 3 a v § 3, čís. 2 provedou se zápisy podle předchozích ustanovení až po vyhlášce (§ 4 odst. 2.).
Pro postup předepsaný v předchozích odstavcích jest nerozhodne, zda jako dosavadní oprávněný zapsán jest c. k. erár, c. a k. erár, c. a k. dvorní erár, král. uh. erár, stát, nebo jednotlivá odvětví státní správy nebo státní ústavy, nebo osoby v § 1 jmenované.
§ 6.
Správa obchodních, průmyslových, živnostenských nebo horních podniků, kterých podle předchozích ustanovení nabývá stát československý a které jsou zapsány v obchodním rejstříku nebo jiném veřejném rejstříku nebo seznamu, zažádá bez odkladu — pokud jde o osoby uvedené v § 1, čís. 3 a § 3 čís. 2., po vyhlášce — za změnu zápisu, je-li odůvodněna a nutna změnou vlastnictví.
Při podnicích, jež státní správa prozatím spravuje (§ 4, odst. 4.), budou správa a správcovo jméno poznamenány v obchodním nebo jiném příslušném rejstříku na oznámení příslušného úřadu a vyhlášeny. Vyhlášení má právní účinky stanovené obchodním zákonem. Správce podepíše při podnicích zapsaných v obchodním rejstříku své jméno osobně před obchodním soudem nebo předloží ověřený podpis.
§ 7.
Rozhodnou dobou pro nabytí majetku jest pro přičleněnou část Vitorazska a Valčicka den 31. července 1920, pro Hlučínsko den 13. února 1920, pro ostatní území den 28. října 1918.
§ 8.
Byli-li věci, pohledávky a práva, uvedené v § 1 zcizeny po dnu rozhodném pro nabytí vlastnictví (§ 7) jinou osobou, než příslušným československým úřadem, aneb bez jeho svolení, může jich stát požadovati na nabyvatelích zpět, pokud se nestali jako poctiví držitelé podle platných předpisů vlastníky. Nelze-li zcizené věci vrátiti, nebo jsou-li podstatně znehodnoceny, ručí zcizitelé solidárně za náhradu jejich obecné hodnoty v době, kdy se stát pomáhá vrácení ať soudně nebo mimosoudně.
Byl-li výtěžek za takové věci uložen, připadne rovněž státu.
§ 9.
Knihovní zápisy na statky a majetek v § 1 uvedené mohou býti povoleny podle listiny vydané po 28. říjnu 1918, anebo i pokud jde o území později přivtělená, po dnu přivtělení, jedině tehdy, je-li vydána nebo schválena příslušným československým úřadem.
§ 10.
Bude-li ještě území, na kterém by se nacházely statky a majetek v § 1 tohoto zákona uvedené přivtěleno československému státu, platí pro ně ustanovení tohoto zákona s tím, že rozhodnou dobou pro nabytí vlastnictví bude den inkorporace tohoto nového území.
§ 11.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provésti jej náleží vládě.
Důvodová zpráva.
Ústavní výbor poukazuje předem všeobecně na důvodovou zprávu vládního návrhu, kterou v dalším doplňuje potřebnými vysvětlivkami vlastními.
V § 1 odst. 3. přijato textování podstatně odchylné od vládní osnovy, které znamená také pronikavou změnu věcnou.
Zpravodaj s menšinou výboru jakož i zástupce ministerstva spravedlnosti zastával mínění, že nabývací právo československého státu vztahuje se jen na statky posledního císaře německého a jiných německých osob panujících jako krále saského, bavorského, velkovévody bádenského a pod., nikoli však na statky členů panujících rodin. Za důvod tu bylo uváděno toto:
Zákon, o který jde, jest jen provedením mírových smluv. Je-li text těchto smluv někde nejasný, pak je sice nutno přičiniti se o výklad, není však přípustno jíti dále, než mírové smlouvy samy dovolují. A to skutečně je podstatný rozdíl co do textu, který dovoluje zabrání statků a majetku bývalé panovnické rodiny rakouské oproti znění onoho místa, jež se vztahuje na statky a majetek bývalého císaře německého a jiných německých osob panujících. Smlouva Saint-Germainská praví totiž v oficielním francouzském textu v čl. 208. odst. 2. na konci: ..... les biens privés de l'ancienne famille souveraine de l'Autriche-Hongrie, kdežto smlouva Versaillská má v článku 256 odstavec 2. na konci toto znění: "les biens privés de l' ex Empereur d' Allemagne et des autres personnes royales". Zpravodaj snažil se tu uplatniti logický výklad, že mírová smlouva Versaillská svým textováním klade vedle sebe dva souřadné pojmy; prvního representanta německé říše, bývalého císaře, a ostatní osoby podobně panující, jako on. Ukazováno na to, že rozšíření záboru také na statky pouhých členů bývalých panovnických rodin německých nebude míti v našich poměrech mnoho praktického významu, že bude také velmi těžko stanoviti správně, kdo je skutečně členem té které panovnické rodiny německé, když v praksi vyskytují se mnohdy obtíže, má-li býti zjištěno členství k bývalé panovnické rodině rakouské, a zejména také, že by z rozšířeného vykladu a jeho praktikování mohly vzejíti našemu státu nepříjemnosti vzhledem k stanoviska dohodových států, vyjádřenému užším textem mírových smluv.
Oproti tomu většinou výboru k návrhu poslanců dra Bartoška a Špačka bylo zastáváno mínění, že právě text mírové smlouvy Versaillské, třeba byl odchylný od znění smlouvy Saint-Germainské, znamená přece v podstatě totéž; jmenuje císaře německého uvádí hned za ním ostatní osoby stejného charakteru jako on, všeobecné "personnes royales", tedy osoby panovnické vůbec, to jest všechny příslušníky panujících rodin německých. Dále zastáváno mínění, že zákon není nikterak pouhým provedením mírových smluv a že se nemůže považovati za jejich pouhý výklad, nýbrž že je to zákon vycházející ze státní svrchovanosti, která může konstitutivně upraviti všeliké poměry podle svého uvážení. Upozorňováno také na to, že není logického důvodu, proč by se měla bývalá panovnická rodina rakouská posuzovati přísněji, než panující rodiny německé, když by při ní propadly záboru statky všech jejich členů, kdežto při panovnických rodinách německých jen statky suverénních jejich hlav.
Tento výklad prohlásil jménem p. sekč. šéfa Dra Hobzy správným také zástupce ministerstva zahraničí, načež výbor přijal většinou pozměňovací text.
V § 4 přijat doplněk, který by byl býval nutný i beze změny § 1 čís. 3., že totiž také o tom, kdo jsou členy bývalých panujících rodin německých, bude rozhodovati ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem zahraničí za stejných modalit, jako o příslušnosti k bývalé panovnické rodině rakouské.
Nová úprava textu v § 5 byla vyvolána úvahou, že bylo by v praxi značně obtížné prováděti ex offo zápisy do veřejných knih ohledně nemovitostí osob uvedených v § 1 odst. 3., když bylo by nejprve soudu rozhodnouti o osobní kvalifikaci dosavadního vlastníka. Věc je tedy jednodušší, stane-li se zápis teprve na základě rozhodnutí ministerstva vnitra, že ta která osoba je skutečně příslušníkem určité panující rodiny německé.
K § 7 nutno připomenouti, že ústavní výbor uznává správným, že i pro Přikarpatskou Rus je dnem rozhodným pro nabytí majetku 28. říjen 1918. Praví-li se v § 3 odst. 2. ústavní listiny, že "nedílnou část tohoto celku (území Československé republiky) jest a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a československou republikou v Saint-Germain-en-Lage ze dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi..." pak toto znění mírové smlouvy, pokud se týče ústavní listiny, nemá nikterak charakteru konstitutivního, nýbrž prostě jen deklaratovního. Mírová smlouva a s ní ústavní listina prohlašují, že příslušní činitelé v Podkarpatské Rusi dobrovolně se připojili k Československé republice docela logicky dnem jejího vzniku 26. října 1918.
Účelem § 8 jest pouze konstatovati přesně den a faktum nabytí vlastnictví československým státem dne 28. října 1918 a stanoviti mimo všechnu pochybnost jeho legitimaci k žalobě. Jinak nedotýká se § 8 nikterak ustanovení občanského práva o právech poctivého nabyvatele a odtud také citace §§ 366-368 ob. z. obč., jichž obsah jako zvykové právo platí také na Slovensku jako území někdy uherském. Naproti tomu je přirozeno, že o poctivém nabyvateli nelze mluviti tam, kde samozvané orgány rozchvátily státní majetek prodávajíce osobám s nimi spojenými části státního majetku za cenu nepoměrně nízkou, a kde předstírána veřejná dražba osobami k tomu naprosto neoprávněnými, jež v podvodném úmyslu příslušné zápisy někdy také autodatovali a podobně. Naproti tomu nelze nikterak nárok státu na vrácení resp. náhradu škody uplatňovati za žádných okolností proti členům bývalých československých národních výborů, které jako povolané úřady státní v zájmu státu a pro uvarování větší škody zcizovaly části státního majetku, ukládajíce stržený peníz na příslušných místech.
K § 9 nutno připomenouti, že o tom, kdo je "příslušným" českolovenským úřadem platí všeobecné normy o správě státního jmění a mohou to býti tedy nejen ministerstva, nýbrž i Státní pozemkový úřad, finanční prokuratura atd. a na Slovensku také různí ti kurátoři, kteří na státní statky byli dosazeni příslušnými orgány státní správy a kterým potom jako plnomocníkům příslušelo právo činiti disposice podobně jako jejich nadřízeným úřadům.
V § 10. přijato všeobecnější znění vzhledem k tomu. že při úpravě hranic, zejména mezi naším Slezskem a Německou říší není ještě vyloučena možnost přivtělení některých částí za případné kompensace teritoriální s naší strany na jiných místech hranic.
V Praze dne 1. července 1921.
Předseda:
Dr. Josef Dolanský, v. r.,
Zpravodaj:
Dr. Nosek, v. r.
Právní výbor ve schůzi své dne 4. srpna 1921 se připojil k usnesení výboru ústavního.
V Praze dne 4. srpna 1921.
Předseda:
Dr. Hruban, v. r.,
Zpravodaj: