Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Přejímací cena za zabraný pozemkový majetek byla zákonem náhradovým stanovena dle jiných zásad, nežli dle kterých se ukládá dávka z majetku a přírůstku na majetku dle zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n. Pro určení ceny přejímací bylo směrodatným vodítkem, aby drobní uchazeči o půdu i v budoucnosti za stížených hospodářských poměrů se udrželi. Zcela jinak určoval zákonodárce základ pro vyměření dávky z majetku a přírůstku na majetku, kde rozhodovaly zájmy po výtce fiskální a finanční.

Z těchto příčin mohlo by při provádění pozemk. reformy zvláště v prvých létech dojíti k nesrovnalostem mezi určením ceny přejímací a odhadem základu pro dávku. Poukazoval k tomu již § 11 odst. 7. zákona o dávce, jehož důsledkem jest tento návrh vládního zákona.

Návrh zákona upravuje jednak blíže nutné podrobností (§ 1 - 4), jednak přihlédá ke ztrátě, která uvedenými rozdíly a odpisy na úkor státu vzniká (§ 5 - 7). Dalekosáhlé národohospodářské a finančně-polit. úkoly, jež dávka dle § 1 zákona o dávce intenduje, nepřipouští, aby výtěžek její zkrácen byl o celý obnos odpisů. Proto rozpočtový výbor v § 5 návrhu učinil usnesení, aby k částečné úhradě ztrát, které vzniknou odpisem dávky dle tohoto zákona, St. pozem. úřad přispíval pro účely uvedené v § 1, odst. 1, zákona o dávce z každého majetku do 8. května 1920 převzatého 15% ceny přejímací (proti 20% jak osnova žádá). Výbor rozpočtový doplnil předlohu ještě jedním novým § (8), který stanoví, podmínky pro případ, že by strana chtěla zapraviti dávku majetkem zabraným. Rozpočtový výbor projednav celou předlohu i se stanoviska národohospodářského i finančního navrhuje: Slavná sněmovno:

Račiž schváliti následující

ze dne ........................... 1921,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1

Je-li hodnota, kterou započítán byl majetek zabraný dle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n., do základu pro uložení dávky z majetku a přírůstku na majetku dle ustanovení zákona o dávce ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n. (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus ve znění vl. nař. ze dne 25. června 1920, čís. 424 Sb. z. a n.) vyšší, než cena přejímací dle zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 Sb. z. a n., a byl-li majetek takový převzat úplně nebo částečně do 10 let, odepíše se poměrná část dávky, předepsané osobě dávkou povinné.

Nárok na odpis dávky podle odst. 1 přísluší i dědicům osoby dávkou povinné, třebas zemřela před převzetím, dotčeného majetku státem.

Přešel-li majetek státem převzatý ještě před převzetím s osoby dávkou povinné na osobu jinou za úplatu, má osoba dávkou povinná nárok na odpis dávky jen potud, pokud i tato úplata jest nižší než hodnota, jakou převzatý majetek náleží do vyměřovacího základu dávky.

Zhoršil-li se stav převzatého majetku ode dne 1. března 1919 do dne převzetí tak, že zhoršení to mělo vliv i na stanovení ceny přejímací, připočte se, má-li se zjistiti nárok na odpis dávky podle odst. 1, tento úbytek hodnoty k ceně přejímací.

Naproti tomu jest od ceny přejímací odečísti hodnotu, jakou při vyměření ceny přejímací byly podle § 43 náhradového zákona započteny investice provedené po 24. dubnu 1919.

§ 2.

Ku zjištění částky, která se má odepsati, opraví se předpis dávky z celého majetku dávce podrobeného se zřetelem k nižší ceně přejímací; rozdíl se odepíše.

§ 3.

Desítiletá lhůta počíná dnem 8. května 1920.

Dnem převzetí rozumí se den knihovní poznámky zamýšleného převzetí dotčených nemovitostí podle § 2 náhradového zákona, předcházející vkladu práva vlastnického pro stát podle § 26 náhradového zákona, nebo pro nabyvatele jmenované v § 28 téhož zákona.

§ 4.

Žádost za odpis dle §u 1 podati jest pod ztrátou nároku na odpis u berní správy (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi u fin. ředitelství), která dávku předepsala, nejdéle během 3 měsíců ode dne počínajíc, kdy přejímací cena (§ 44 až 46 zákona náhradového) byla právoplatně určena; o odvolání do vyřízení žádosti berní správou (fin. ředitelstvím) rozhodne zemský finanční úřad s platností konečnou.

Dojde-li na uložení dávky v době; kdy bude přejímací cena právoplatně již určena a úřadu, jenž dávku předepíše, stranou vykázána, jest vzíti na přejímací cenu zřetel již při vyměření dávky; případnou stížnost uplatniti jest v odvolání proti platebnímu příkazu o dávce (§ 40 zákon o dávce).

§ 5.

K částečné úhradě ztrát, které vzniknou odpisem dávky dle tohoto zákona, přispěje Státní pozemkový úřad pro účely uvedené v § 1, odst. 1. zák. o dávce z každého majetku do 8. května 1930 převzatého (§ 3) penízem, rovnajícím se 15% ceny přejímací, nečítajíc v to náhradu, poskytnutou za investice od 24. dubna 1919 provedené.

Z příspěvku jest vyloučen majetek převzatý před působností tohoto zákona, pokud ceny přídělové byly již stanoveny.

§ 6.

Příspěvky tyto (§ 5) jsou splatny u státní pokladny hotově a najednou prvého dne pololetí (1. ledna neb 1. července), jež následuje po dni, kdy cena přejímací pravoplatně byla určena.

Splacení jejich zajistí se zápisem do náhradové knihy podle obdoby § 60 náhradového zákona.

§ 7.

Příspěvky v § 5 uvedené náleží do výtěžku dávky a platí pro ně obdobně veškerá ustanovení § 1 zákona o dávce.

§ 8.

Chce-li strana zapraviti dávku majetkem zabraným (§ 55, odst. 1, čís. 6 a odst. 5. zák. o dávce) platí tyto předpisy:

1. Finanční správa může, vyslechnuvši v každém případě dříve státní pozemkový úřad a podle potřeby též ministerstvo zemědělství, učiniti své rozhodnutí závislými na výhradách a podmínkách a může nabídku i zamítnouti.

2. Ministerstvo financí se zmocňuje, aby veřejnou vyhláškou stanovilo způsob a obsah nabídky, jakož i šestiměsíční lhůtu, do které jest nabídku podati; k nabídkám po uplynutí lhůty došlým nebude přihlíženo.

§ 9.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedením jeho pověřuje se ministr financí.

V Praze 21. července 1921.