Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2495.
Naléhavá interpelace
poslance Skaláka, Roučka, Skaunicové a soudruhů
celé vládě
o plánovitém pronásledování dělnického hnutí v Československu.
Od měsíce září 1920, kdy po roztržce ve straně sociálně demokratické ustavila se její většina jako sociálně demokratická levice, později jako komunistická strana, jest strana tato, její organisace a součásti, její příslušníci a její tisk vydáni soustavné plánovité a promyšlené persekuci. Je nutno se domnívati, že strana sociálně demokratická (pravice) která je v parlamentě stranou nejsilnější, žádala a naléhala na nejdalekosáhlejší pronásledování druhé strany a že úřednická vláda tomuto nátlaku ochotně vyhovovala. Dnes, zejména po tom, co vyšlo na jevo v tak zv. velezrádném procesu kladenském víme, že od září až do 9. prosince hledali rozhodující činitelé sociální demokracie spolu s rozhodujícími kruhy úředními příležitost, aby mohli proti komunistickému směru v dělnictvu vésti rozhodující a smrtelnou ránu a vydati ho nejkrutější persekuci. Ve sporu o Lidový dům během října a listopadu r. 1920 bylo od československých soudů porušováno právo, rozhodoval stranicky i soud nejvyšší.
Osudný 9. prosinec r. 1920 znamená pak nejbrutálnější šlapání práva ve prospěch jedné politické frakce a proti jiné nepohodlné politické straně. V tak zv. velezrádném procesu kladenském bylo dokázáno, že pomocí několika set policistů a četníků bylo umožněno protiprávní obsazení redakce Rudého Práva, sekretariátu a celého Lidového domu pro pravici. Na všechna tato hrubá násilí, když bylo zřejmo, že stavěn je komunistický směr dělnictva mimo zákon a když bylo patrno, že vede se útok na samé základy tehdejší sociálně demokratické levice, odpověděno rozhořčené dělnictvo obranným bojem, všeobecnou stávkou a demonstrativním dosazováním závodních rad na velkostatky. Státní moc, která vyprovokovala nejsilnější směr v dělnictvu k tomuto obrannému boji použila ho, aby prohlásila celou onu akci z polovice prosince za útok na stát, za hnutí velezrádné a inscenovala zatýkání nejdalekosáhlejšího rozsahu, přiostřila politickou persekuci do rozměrů, které se mohou směle nazvati bílou hrůzou.
V řadě interpelací a několika sněmovních řečích uvedli jsme od prosince četné doklady této persekuce, která odhalila pravou podstatu ťdemokratickéŤ republiky Československé před veřejným míněním doma i v cizině. Projevy, které na různých místech a zejména o 1. květnu pořádala komunistická strana, jednotlivé obecní volby, ukazují, že persekuce tato nepoškodila stranu komunistickou, poněvadž veřejné mínění dobře pociťuje, že se zde páchá násilí a rady těch, kteří za tak zv. demokratického režimu jsou pronásledováni, jenom rostou a upevňují se.
Nejenom tento vzrůst strany, ale i některá velmi významná soudní rozhodnutí z poslední o zmateční stížnosti odsouzených pro oslavanské události a rozhodnutí poroty v záležitosti soudruha Karla Vaňka v Brně ukazují, že je nutno co nejvážněji nadhoditi otázku, jak dlouho ještě má trvati tato hanba politické persekuce. Vedle skandálního věznění několika set osob odsouzených pro prosincové události před výjimečnými senáty je velmi vážnou otázkou krutého persekučního režimu na Slovensku, která znamená přímo ohrožování tohoto státu.
Po prosincovém hnutí dělnictva československého bylo zatčeno a vyšetřováno nejméně 3000 osob a z toho odsouzeno několik set osob. Pro velezradu odsouzen byl toliko jediný Josef Neuman z Prachovic na tři roky těžkého žaláře a rozsudek tento může vzbuditi jenom všeobecný údiv. Ostatně byly rozsudky vynášeny pro zločiny pozdvižení, rušení veřejného pokoje a řádu, veřejného násilí, svádění vojáků k neposlušnosti.
Ale přes to tresty byly mimořádně kruté. Zejména s neobyčejnou přísností soudy výjimečné senáty v Brně. Zde byli odsouzeni zejména Karel Votava na 10 let, Vlad. Burian na 10 let, Frant. Sobotka na 8 let, Fr. Morel na 8 let, Adolf Škoda na 8 let, Josef Lubálek na 8 tet, Jan Kopeček na 8 let, Frant. Robotka na 7 let, Vilém Procházka na 9 let, Alf. Remunda na 6 let, Frant. Chmelíček na 6 let, Frant. Ejbl na 4 léta Arnošt Svoboda na 4 roky, Václav Ejbl na 3 léta, Hynek Pavlík na 3 léta, Jan Kopeček ml. na 2 léta, Matěj Svoboda na 2 léta, Lad. Spiřík na 2 léta, Marie Pížová na půl druhého roku a dlouhá řada jiných na tresty jednoho roku nebo několika měsíců těžkého žaláře. Na celou řadu těžkého žaláře bylo odsouzeno několik osob v Uher. Hradišti a v Bratislavě. Také rozsudek v tak zv. kladenském velezrádném procesu byl velmi přísný. Dohromady bylo uloženo několika stům osobám téměř tisíc let těžkého žaláře.
Sta a sta rodin bylo zbaveno svého živitele, sta a sta mužů i žen je odsouzeno na dlouhou dobu do žaláře, sta a sta odsouzených odpykalo již více než půl roku vazby, ačkoli po procesu kladenském a po nedávných rozhodnutích nejvyššího soudu a poroty v Brně je jasno, že tehdy v prosinci nešlo o akci k převratu státnímu namířenou a že celé souzení před výjimečnými senáty mělo ráz politické zaujatosti a persekuce. Všichni obžalovaní pro prosincové hnutí byli souzeni protizákonně před výjimečnými senáty. Po prosincovém hnutí zrušila vláda porotní soudy a dosadila vyjimečné šestičlenné senáty. Stalo se to proti ústavě a stalo se to přes náš protest.
V úřední zprávě o zastavení působnosti porot se tehdy prohlašovalo, že prý poroty by soudily velmi přísně, poněvadž by v nich zasedaly osoby stranicky proti obžalovaným zaujaté a že výjimečné senáty budou míti tendenci souditi mírněji. Dnes víme, jaký neslýchaný cynism byl v těchto slovech. Ještě než tyto výjimečné senáty začaly souditi, ještě než vyšetřující soudcové řádně mohli vyšetřovati, učinila vláda nátlak na tyto soudce způsobem, který má málo příkladů v dějinách států. Ústy samého presidenta státu na 1. leden 1921 dala prohlásiti prosincové hnutí za útok na stát, za vzpouru, za zločin proti základům státu, takovýmto způsobem bylo působeno na mínění soudců, kteří svou existencí jsou vydáni libovůli vládnoucích lidí. Podle toho vyšetřující soudcové oceňovali materiál a podle toho se také soudilo. Téměř všechna přelíčení ukázala, jak tendenčně byl sháněn materiál proti obžalovaným. Kruté rozsudky brněnské zejména nutno pokládati za rozsudky diktované shora. Nyní nedávno, dne 16. června 1921 rozhodl nejvyšší soud v Brně o zmateční stížnosti 20 odsouzených z Ivančic, kteří byli odsouzeni před vyjimečným senátem v Brně, dne 9. března 1921.
Rozsudky zněly většinou na 13 až 19 měsíců, v jednom případě na 3 roky, v jednom na 4 roky a v jednom na šest let těžkého žaláře. Výjimečný senát odsoudil je pro zločiny pozdvižení a veřejného násilí, a tresty vyměřil vysoko proto, že vzal za přitěžující okolnost, že obžalovaní setrvali v odporu proti úředním osobám a že 4 z nich byli náčelníky a pobuřovateli. Před nejvyšším, jako zrušovacím soudem sám generální advokát dosel k názoru, že ani u jednoho z obžalovaných nelze. mluviti o setrvání v odporu a v otázce, kdo je pobuřovatelem, že první instance rozhodla na základě úplně pochybeného posuzování.
Odsouzeným byly tresty sníženy velmi silně, na př. z 6 let na 18 měsíců, ze 4 let na 10 měsíců. Tento případ ukazuje, jak stranicky se soudilo. O názoru porotního soudu svědčí případ Karla Vaňka z Brna, který byl žalován pro zločin rušení veřejného pokoje a řádu, protože při vynesení rozsudku v hlavním procesu pro oslavanské události vykřikl v soudní síni: ťFujŤ, a ťPryč s tyranyŤ. Porotní soud Karla Vaňka osvobodit a tím připojil se k názoru, že jeho rozhořčení nad krutým rozsudkem výjimečného senátu bylo oprávněné. Případ tento ukazuje, jak by byly soudily porotní soudy. A ve světle tohoto rozsudku ukazuje se celá licoměrnost vládního tvrzení, že senáty výjimečné byly dosazeny aby soudily mírněji.
Celá záležitost zrušení porotních soudů po prosincovém hnutí vyžaduje, aby byla bedlivě sněmovnou prozkoumána. Dne 13. ledna 1921 po řeči posl. Šmerala, jenž mluvil proti persekuci a proti odstranění porotních soudů, prohlásil ministr spravedlnosti dr. Popelka doslovně: ťSlavná sněmovno! V debatě o dodatečném rozpočtu byla požádána vláda, aby předložila materiál, o který se opírá trestní řízení proti zatčeným účastníkům prosincových nepokojů, aby mohlo Národní shrom. posouditi důvodnost zastavení působnost porot. Prohlašuji jménem vlády již dnes, že ministerstvo spravedlnosti materiál tento ochotně a rádo co nejdříve předloží právnímu výboru, který je směrodatný pro posouzení tohoto vládního opatření. Tím toto prohlášení činímŤ.
Dne 11. března 1921 přijala sněmovna resoluční návrh dra Czecha, kterým se výborům právnímu a ústavnímu ukládá, aby do 8 dnů podaly zprávu o vládním nařízení o zastavení činnosti porot. Do 8 dnu však se sněmovna odročila, aniž by bylo této žádosti vyhověno. Je tedy zřejmo, že vláda porušila ústavu, dosadila výjimečné soudy za účelem bezpříkladné politické persekuce a že nesplnila ani sliby, které veřejně dala sněmovně. Všechny rozsudky vyjímečných senátů pro prosincové události je nutno pokládati za akt politického násilí a politické persekuce a je požadavkem spravedlnosti, aby tyto rozsudky a celá ta hanba československého soudnictví byla co nejdříve generálním propuštěním všech odsouzených a žalářovaných odstraněna.
V žalářích jsou celá sta osob vyjímečnými soudy odsouzená a ve všech částech republiky provádí se persekuce příslušníků komunistické strany nejrůznějším způsobem. Zcela po vzoru persekučních dob Rakouska. Příslušníci komunistické strany třeba bezúhonní, jsou vypovídáni z jednoho okresu do druhého (interpelovaný již případ Josefa Šaršouna a jiných z Heřmanova Městce). Pokud jsou příslušníky státu cizího, třeba bezúhonní a třeba řadu let zde bydlící, jsou vypovídáni z republiky. Je možno uvésti případ, že občan, osvobozený řádným soudem byl pro týž čin odsouzen politickým úřadem na základě tak zv. Prügelpatentu. Je to případ Václava Bubeníka, krejčího v Divišově, jenž byl u krajského soudu v Táboře zprostěn obžaloby, jsa obviněn, že se účastnil zabrání skladiště státního obilního ústavu v Divišově, ale okresní správa politická ve Vlašimi odsoudila ho na 14 dnů do vězení. Tak daleko jde až zvůle politických úřadů. Krutovláda pak přímo řádí na Slovensku. Zejména od stávky zemědělského dělnictva v březnu t. r. Ačkoliv stávka tato měla čistě hospodářský ráz a ačkoliv stávkující nedopouštěli se žádných násilností, postupovalo ministerstvo s plnou mocí i jednotlivé úřady jakoby šlo o akci politickou a o útok na stát. Během této stávky nebo po stávce zatčeno bylo několik odborových sekretářů, kteří dosud drženi jsou ve vazbě. Jsou to: Felvän Geza z Hlohovce, Simo a Gregur z Píšťan, Ballog z Lučence, Sabados a Sagany z Levoče. Na přechodnou dobu a pro zastrašení bylo zatčeno nejméně 1000 důvěrníků a zemědělských dělníků po celém Slovensku. Pokud jsme zjistili na některých místech, četnictvo vystupovalo velmi brutálně a dělníky bilo a týralo. Ve Spančicích byl zatčen dělník Jan Chovanec a od četníků do krvava zbit. V Dolní Krupé byl zatčen a četnictvem zbit dělník Mandula Josef. Na Pustě Kulčár četnictvo s pomocí vojska zbylo do krvava několik dělníků a odvedlo je do Nitry. Ve Velkém Fedimeži zatkli četníci dělníka Fečka. Když ve sroceném davu malý chlapec zvolal: ťStrýče Francku, nechoďte s nimiŤ, četníci strhli pušky a dva lidi zranili. Ženy potom četníky odzbrojily. Na to četníci přivedli si posilu a bili lidi. 8 dělníků bylo zatčeno, jeden z nich položen na dlažbu a byl bit po nahém těle a na chodidlech. Toto nejsou případy ojedinělé. Takováto krutovláda, takovéto týrání lidu je po celém Slovensku. Slovenský lid je trpělivý, nestěžuje si rád a možno uvésti jen příklady z míst, kam náhodou došel některý sekretář z města. Ale jisto je, že touto četnickou hrůzovládou, kterou ovšem provádí jen část četnictva, ale velmi značná, ve prospěch maďarských velkostatkářů a nájemců, je vážnost státu na Slovensku povážlivě podkopávána. Charakteristickým případem, jak to chodí na Slovensku je tento:
Konsumní družstvo ve Svatém Mikuláši zakoupilo hostinec, v němž byl podnájemníkem hostinský Neuman. Dělníci se dostali s ním do sporu o místnosti. A k ochraně kavárníka Neumana přišel oddíl vojska, který postavil do průjezdu domu strojní pušku. Při každé příležitosti ukazují se dělníkům slovenským bodáky, pušky, obyčejné i strojní.
Ať se jedná o stávku, nebo i o spor rázu soukromého, tento režim bílé hrůzy, za něhož ovšem velkostatkáři a jejich nohsledové dělnictvo pronásledují hospodářsky a dovolují si své násilnosti, je příšernou ukázkou, jaká demokracie je v tomto státě a jakou svobodu vládcové tohoto státu přinesli Slovensku. To je cesta zkázy a rozvratu.
Podepsaní se táží: jest vláda ochotna provésti následující:
1. propustit) ihned všechny pro hnutí prosincové a v jiných politických procesech před výjimečnými soudy odsouzené občany,
2. zrušiti na Slovensku výjimečná opatření, 3. zrušiti censuru a uznávati plnou svobodu tisku,
4. zrušiti trest smrti?
V Praze dne 24. června 1921.
Skalák, Rouček, Skaunicová,
Toužil, Blažek, Borovszky, Krejčí, Kučera, Malá, Nagy, Houser, Warmbrunn, Svetlik, dr. Šmeral, Darula, Bubník, Haken, Mikulíček, Surányi, Kunst, Merta.