Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2362.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ................................................................. 1921
o odkladu exekučního vyklizení místností sloužících účelům obývacím.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
(1) Exekuční soud může na návrh povinného (nájemníka, podnájemníka, zaměstnance s bezplatným bytem a pod.) až na dobu jednoho čtvrtletí odložiti exekuci vyklizením najatých nebo používaných obytných místností, nemá-li povinný beze své viny jiné potřebě odpovídající náhrady anebo byl-li povolen odklad vyklizení místností, do nichž se má povinný stěhovati.
(2) Návrh na odložení exekuce učiniti lze ještě před uplynutím lhůty stěhovací. Okolnosti, jimiž se návrh odůvodňuje, buďtež na vyzvání exekučního soudu osvědčeny.
(3) Trvají-li důvody odložení exekuce i po uplynutí lhůty, na kterou byl odklad povolen, může býti vyklizení na návrh povinného odloženo opětně.
§ 2.
(1) Nezaplatí-li povinný do osmi dnu od právní moci usnesení exekučního soudu (§ 1) pronajímajícímu případný nedoplatek činže a částku rovnající se poměrnému dílu nájemného i s vedlejšími poplatky připadajícími na dobu, na kterou byla exekuce odložena, pozbývá odklad exekuce platnosti.
(2) Neplatil-li dosud povinny nájemného, určí soud, vyslechna strany v usnesení odklad exekuce povolujícím náhradu, kterou za další používání bytu jest zaplatiti.
(3) V usnesení soudu budiž povinný poučen, že na návrh pronajímajícího (majitele bytu) bude exekuce vykonána, když případný nedoplatek nájemného a náhrada za další používání bytu nebudou včas zaplaceny.
§ 3.
Ustanovení § 1 neplatí:
1. jde-li o byty v domech, pro které bylo uděleno obývací povolení teprve po vyhlášení tohoto zákona;
2. jde-li o vyklizení místností, které jsou v budovách podrobených stavební nebo dozorčí příslušnosti úřadů železničních;
3. jde-li o místnosti, které jsou určeny pro ubytování státních zaměstnanců, pokud jich k účelu tomu státní správa skutečně používá;
4. v případech, kde se uživatel zmocnil bytu svémocně anebo nabyl ho na základě rozhodnutí úřadu, které nenabylo právní moci anebo bylo zrušeno;
5. v případech, ve kterých používání bytu přenecháno bylo bezplatně a nejde o zaměstnance vlastníka domu anebo majitele bytu;
6. jde-li o byty pronajaté rozhodnutím příslušného úřadu podle zákona o zabírání bytů obcemi ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n.
§ 4.
Osobám, které obývají v podnicích zemědělských byty určené pravidelně pro ubytování zaměstnanců dotyčného zemědělského podniku, lze povoliti odklad vyklizení celkem nejvýše na stejnou dobu, jako jest smluvená nebo obvyklá výpovědní lhůta z námezdního poměru.
§ 5.
(1) Nemá-li ten, kdo byl z dosavadních místností vystěhován, kam by složil své věci, jest povinna obec, ve které se vystěhování stalo, neprodleně řádně uložiti vyklizené věci dotud, než jimi oprávněný naloží jinak; zanedbá-li obec tuto povinnost, ručí za veškerou škodu, která ze zanedbání její vzešla.
(2) Aby mohla obec včas učiniti přiměřená opatření, budiž jí o zamýšleném vyklizení dána zpráva, jakmile bylo povoleno, nejpozději dva dny před výkonem.
§ 6.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1921; ustanovení §§ 1—4 platí do 30. června 1922.
§ 7.
Zákon tento náleží provésti ministrům spravedlnosti, sociální péče a vnitra.
Důvodová zpráva.
Dnem 30. června 1921 vyprší platnost nařízení ze dne 25. června 1920, kterým vydána byla prozatímní ustanovení o vyklizení místností najatých a pod. Důvody, které vedly k vydání nařízení tohoto, totiž nemožnost opatřiti vyklizeným nájemníkům jiné byty. dosud nepominuly. Stavební ruch, který jedině jest s to odstraniti nedostatek bytů, dosud nepokročil takovou měrou, aby pro všecky osoby postrádající bytu bez obtíží mohly býti byty opatřeny, a nezbývá tedy nežli platnost ustanovení v nařízení č. 409 z. r. 1920 obsažených prodloužiti i na dobu po 30. červnu 1921 na další rok, během kterého lze doufati, že nouze bytová bude odstraněna a prozatímních ustanovení o vyklizení bytů bude lze po jeho uplynutí postrádati.
Aby odstraněny byly některé pochybnosti při provádění nařízení ze dne 25. června 1920 se vyskytnuvší, byla ustanovení jeho jinak doslovně do osnovy zákona pojatá, v některých směrech pozměněna a doplněna.
Především výslovné vytčeno, že zákon týká se toliko místností obytných, nikoli tedy místností sloužících provozování živností a pod., neboť účelem zákona jest jedině chrániti toho, kdo jest povinen se vystěhovati, před tím, aby se ocitl bez přístřeší. Samozřejmo při tom ovšem jest, že ochrana bude týkati se i uživatele bytu, který v místnostech zároveň obytným účelům sloužících provozuje svou živnost, a že jedině z toho důvodu, že bytu používá k účelům živnostenským, nebude lze jej z ochrany zákona tohoto vyloučiti.
Aby odstraněny byly jakékoliv pochybnosti, výslovně ustanoveno dále, že předpis § 1 neplatí tam, kde se uživatel bytu zmocnil svémocně. Osoby svémocně do bytu se nastěhovavší zákon chrániti nemíní, nýbrž toliko osoby, které užívání bytu ujaly se způsobem řádným, na příklad nájmem, přikázáním obcí, jako zaměstnanci majitele bytu a pod. Rovněž vyloučeni jsou z ochrany ti, kdož obdrželi používání bytu zcela bezplatně a jimž vlastník užívání přenechal, nemaje k tomu jakéhokoliv závazku.
Ustanovení platná pro budovy podrobené správě úřadů železničních rozšířena na všechny obytné místnosti určené k ubytování státních zaměstnanců, pokud jich správa státní skutečně používá k tomu, aby do nich umístila nástupce uživatelova v úřadě anebo jiné státní službě, a to ať již jde o místnosti v budovách státních, anebo státní správou najaté od jiných vlastníků k účelům ubytování státních zaměstnanců.
Proti dosavadnímu stavu vylučují se dále z ochrany uživatelé bytů v novostavbách, aby obmezováním disposičního práva vlastníka novostavby nebyla brzděna podnikatelská činnost (§ 3, č. 1), a konečně nepřiznána ochrana proti vyklizení bytů ani osobám, které jich nabyly na základě zákona o zabírání bytů obcemi, a to ať rozhodnutím příslušného úřadu, které právní mocí nabylo (§ 3 č. 6) anebo rozhodnutím, které se nestalo pravoplatným a bylo zrušeno (§ 3 č. 4). Stalo se to z toho důvodu, že jest nezbytno, aby obec zabranými byty mohla kdykoliv volně disponovati, zejména vypověděti nájemníka, jemuž byl zabraný byt pronajat, je-li to nutno, pokud pak jde o rozhodnutí zabíracích úřadů, která se pravoplatnými nestala anebo byla vůbec zrušena, — což státi se mohlo jedině proto, že nebyly zde zákonné podmínky zabrání bytu — jest samozřejmo, že není možno chrániti proti vyklizení osoby, které na základě takovýchto nezákonných rozhodnutí bytu nabyly.
Aby pak chráněny byly zájmy majitelů domů i státu, pokud, jde o placení činže, resp. činžovní daně, pojato do osnovy ustanovení, že i pravoplatný odklad exekuce se stane bezúčinným, nebude-li do osmi dnů od právní moci usnesení exekuci odkládajícího zaplacen nedoplatek činže za dobu minulou, i náhrada za používání bytu v době, na kterou odklad vyklizení byl povolen (§ 2).
Poněvadž obce povinnost v § 3 nařízení ze dne 25. června 1920 jim uloženou namnoze neplnily, navrženo, aby do zákona pojato bylo výslovné ustanovení, že obec ručí za veškerou škodu, která ze zanedbání povinnosti této vzejde (§ 5) a to ať již osobě vyklizené, nebo komukoliv třetímu. Výslovným ustanovením tímto budou liknavé obecní orgány ku plnění povinnosti obci uložené spíše dohnány, nežli když — ač z povahy věci vyplýval — závazek k náhradě škody výslovně ustanoven nebyl.
Aby konečně odstraněny byly pochybnosti soudu, jak naložiti mají s návrhy podanými před uplynutím lhůty stěhovací, pojato do § 1 (odst. 2) ustanovení odpovídající všeobecné potřebě, že návrh lze podati ještě dříve, nežli lhůta stěhovací uplyne. Rozumí se ovšem samo sebou, že návrhy tak dlouho před skončením stěhovací lhůty podané, že do jejího uplynutí poměry mohou se změniti, nebudou vhodným podkladem pro rozhodnutí o odkladu exekuce, nýbrž jen takové, u kterých dle doby jich podání a jiných okolností souditi lze, že poměry do skončení stěhovací lhůty se již nezmění.
Časové obmezení platnosti zákona týká se toliko ustanovení §§ 1—4, nikoli ale také § 5, ve kterém uložená obcím povinnost jest takového rázu, že nelze jí obce sprostiti ani v době, až nouze bytová pomine.
Ve formálním směru se navrhuje, aby osnova tato byla Národním shromážděním projednána a schválena a sice vzhledem ke své naléhavosti v řízení zkráceném dle §§ 55 jedu. řádů sněm. Jde o prodloužení platnosti a z části novou úpravu předpisů vládního nařízení ze dne 25. června 1920, č. 409 Sb. z. a n., o odkladu exekučního vyklizení místností najatých a pod., jejichž platnost se skončí dnem 30. června t. r., vzhledem však k trvajícímu nedostatku bytů od nich upustiti pro nejbližší budoucnost nelze. — Zároveň projevuje se přání, aby návrh byl přikázán v poslanecké sněmovně výboru právnímu a po přijetí touto sněmovnou v senátě výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.
V Praze dne 9. června 1921.
Ministr spravedlnosti: