Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Původní znění.
2352.
Odpověď
ministra národní obrany a ministra vnitra
na interpelaci poslance H. Jokla a druhů
o zastavení vyživovacích příspěvků příbuzným vojenských osob, jež jsou dosud ve válečném zajetí (tisk 1918).
Demobilisačním patentem presidenta republiky ze dne 6. října 1920 nařízena byla dle § 23. branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n. úplná demobilisace dnem 12. října 1920, jež byla skončena koncem února 1921.
V důsledku toho odpadly koncem února 1921 povšechné předpoklady dalšího poskytování vyživovacího příspěvku, stanovené § 1., odst. 1. zákona ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb. z. a n. a bylo tudíž zmíněným termínem všeobecně zastaviti další vyplácení vyživovacího příspěvku vyjma v případech, v nichž dle ustanovení § 40. odst. 2. zákona o důchodech válečných poškozenou ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n. jest vypláceti vyživovací příspěvky válečným poškozencům nadále až do přiznání důchodu ve smyslu právě cit, zákona.
Ministerstvo vnitra připravujíc výnos o zastavení vyživovacích příspěvků v důsledku všeobecné demobilisace — jenž byl vydán dne 8. února 1921, pod čís. 3190/21/11 — bylo si dobře vědomo toho, že zastavením vyživovacího příspěvku budou postiženi příslušníci těch vojínů, kteří jsou dosud ve válečném zajetí, z něhož se nevrátili, a nejsou pohřešovanými neb nebyli prohlášeni za nezvěstné.
Ministerstvu vnitra nebylo však lze u-činiti dle zákona o státním vyživovacím příspěvku ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb. z. a n. v tomto směru nějakého zvláštního opatření, ježto — nehledě ani k tomu, že mezi těmi, kdož dosud nevrátili se z válečného zajetí, je značný počet těch, kteří snad vůbec nemají úmyslu vrátiti se do domoviny — dlužno držení osob mobilisovaných v nepřátelském zajetí klásti na roveň služebnímu výkonu vojenskému osob těchto; pominuly-li však v důsledku všeobecné demobilisace dnem 28. února 1921 povšechné předpoklady dalšího poskytování vyživovacího příspěvku příslušníkům osob mobilisovaných § 1., odst. 1. zákona ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb. z. a n. stanovené, pominuly tyto předpoklady samy sebou, i pokud jde o rodiny osob ze zajetí dosud se nevrátivších.
Vzhledem k povaze věci projednalo ministerstvo vnitra tuto záležitost již před vydáním výše uvedeného výnosu, a to zvláště se zřetelem k otázce zaopatření rodin vojínů ze zajetí dosud se nevrátivších s ministerstvy sociální péče a národní obrany. Súčastněná ministerstva dospěla pak k názoru, že nejsou válečnými poškozenci příslušníci oněch vojínů nacházejících se v zajetí, o kterých docházejí zprávy a které tudíž nelze považovati za nezvěstné, a že nezbývá než posuzovati nároky příslušníků takových vojínů na podporu jedině s hlediska stávajících všeobecných zákonných předpisů o chudinství, jichž provádění tou dobou arci spadá v první řadě do působnosti orgánů veřejné samosprávy.
V důsledku toho ministerstvo vnitra Dojalo do svého výnosu ze dne 8. února 1921, č. 3190/21/11, ustanovení toho obsahu, že vojíny, o nichž je prokázáno, že se nalézají dosud v zajetí, a jež nelze pokládati za nezvěstné, i jich příslušníky není možno považovati za vál. poškozence, a že pro případné zaopatření dotčených příslušníků, jsou-li tu zákonné předpoklady, platí ustanovení zákonů o chudinství.
Ve snaze zabrániti pokud možno v nejširší míře poškození hmotných zájmů rodin vojínů dosud ze zajetí se nevrátivších, jichž nynější pobyt není znám a o nichž ve většině případů převládá domněnka, že jsou nezvěstnými, vydalo ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem sociální péče příslušným úřadům pokyny, dle nichž v nedostatku úplnějších dokladů o nezvěstnosti toho kterého ze zajetí dosud se nevrátivšího vojína, postačí jako průkaz nezvěstnosti potvrzení obecního úřadu místa, v němž, příslušníci dotyčného vojína bydlí, případně místa, kde dotyčný vojín zdržoval se poslední dobou před nastoupením vojenské služby.
Vzhledem k tomu obmezí se ustanovení výše uvedeného výnosu ze dne 8. února 1921, č. 3190/21/11 — pokud jde o chudinské zaopatření příslušníků vojínů ze zajetí dosud se nevrátivších — výhradně na rodiny oněch vojínů, kteří — namnoze o své vůli — déle prodlévají mimo domovinu, a jichž pobyt v cizině je znám.
V Praze dne 10. května 1921.
Ministr národní obrany:
Gen. Husák, v. r.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Překlad.
2352.
Antwort
des Ministers für nationale Verteidigung und des Ministers des Innern
auf die Interpellation des Abgeordneten H. Jokl und Genossen
betreffend die Einstellung der Unterhaltsbeiträge an die Angehörigen der gegenwärtig noch in Kriegsgefangenschaft befindlichen Militärpersonen (Druck 1918).
Mit dem Demobilisierungspatent des Präsidenten der Republik vom 6. Oktober 1920, wurde auf Grund des § 23 des Wehrgesetzes vom 19. März 1920, S. d. G. u. V. Nr. 193, die vollständige Demobilisierung mit dem 12. Oktober 1920 angeordnet, die Ende Februar 1921 beendet war.
Infolgedessen fielen mit Ende Februar 1921 alle Voraussetzungen der Weitergewährung des Unterhaltsbeitrages, wie sie im § 1, Abs. 1, des Gesetzes vom 23. September 1919, S. d. G. u. V. Nr. 530, festgesetzt sind, weg, und es war daher mit dem erwähnten Termin allgemein die Weiterauszahlung des Unterhaltsbeitrages, jene Fälle ausgenommen, einzustellen, in denen nach der Bestimmung des § 40, Abs. 2, des Gesetzes vom 20. Februar 1920, S. d. G. u. V. Nr. 142, betreffend die Renten der Kriegsbeschädigten, die Unterhaltsbeiträge den Kriegsbeschädigten auch weiterhin bis zur Zuerkennung einer Rente im Sinne des eben zitierten Gesetzes auszuzahlen sind.
Das Ministerium des Innern war sich bei Vorbereitung des Erlasses, betreffend die Einstellung der Unterhaltsbeiträge infolge der allgemeinen Demobilisierung — der am 8. Februar 1921 unter Z. 3190/21-11. herausgegeben wurde — dessen wohl bewusst, dass durch die Einstellung des Unterhaltsbeitrages die Angehörigen jener Soldaten getroffen werden, die sich bisher in Kriegsgefangenschaft befinden, aus der sie nicht zurückgekehrt sind, die nicht vermisst oder als verschollen erklärt sind.
Das Ministerium des Innern konnte aber mach dem Gesetze, betreffend den staatlichen Unterhaltsbeitrag, vom 23. September 1919, S. d. G. u. V. Nr. 530, in dieser Richtung keine besondere Verfügung treffen, weil ohne Rücksicht darauf, dass unter denjenigen, die bisher aus der Kriegsgefangenschaft nicht zurückgekehrt sind, sich eine staatliche Anzahl solcher befindet, die vielleicht überhaupt nicht die Absicht haben, in die Heimat zurückzukehren — die Zurückhaltung von mobilisierten Personen in feindlicher Gefangenschaft der militärischen Dienstleistung dieser Personen gleich zu halten ist; wenn aber infolge der allgemeinen Demobilisierung mit dem 28. Februar 1921 alle im § 1, Abs. 1, des Gesetzes vom 23. September 1919, S. d. G. u. V. Nr. 530. festgesetzten Voraussetzungen der Weitergewährung des Unterhaltsbeitrages an die Angehörigen der mobil. Personen weggefallen sind, so sind diese Voraussetzungen von selbst auch, sofern es sich um die Familien der bisher aus der Gefangenschaft noch nicht zurückgekehrten Personen handelt, weggefallen.
Im Hinblick auf den Charakter der Angelegenheit hat das Ministerium des Innern diese Allgelegenheit bereits vor Herausgabe des obangeführten Erlasses, und zwar besonders mit Rücksicht auf die Frage der Versorgung der Familien der aus der Gefangenschaft bisher noch nicht zurückgekehrten Soldaten mit dem Ministerium für soziale Fürsorge und nationale Verteidigung verhandelt. Die beteiligten Ministerien gelangten zu der Ansicht, dass die Angehörigen jener Kriegsgefangenen Soldaten, von denen Mitteilungen einlangen und die also nicht als verschollen anzusehen sind, nicht Kriegsbeschädigte sind, und dass nichts anderes übrig bleibt, als die Ansprüche der Angehörigen solcher Soldaten auf eine Unterstüzung einzig und allein vom Gesichtspunkte der bestehenden allgemeinen Vorschriften über das Armenwesen zu beurteilen, deren Durchführung derzeit allerdings in erster Reihe in den Wirkungskreis der Organe der öffentlichen autonomen Verwaltung fällt.
Infolgedessen hat das Ministerium des Innern in seinen Erlass vom 8. Februar 1921, Z. 3190-21-11, eine Bestimmung des Inhaltes aufgenommen, dass Soldaten, von denen nachgewiesen ist, dass sie sich noch in Gefangenschaft befinden, und die nicht als verschollen anzusehen sind, und ihre Angehörigen nicht als (Kriegsbeschädigte anzusehen sind, und dass für die allfällige Versorgung der betreffenden Angehörigen, wenn die gesetzlichen Voraussetzungen vorliegen, die Bestimmungen des Gesetzes über das Armenwesen gelten.
In dem Bestreben, soweit als möglich im weitesten Ausmasse einer Schädigung der materiellen Interessen der Familien von Soldaten, die bisher aus der Gefangenschaft nicht zurückgekehrt sind, hintanzuhalten, deren derzeitiger Wohnort nicht bekannt ist, und bezüglich derer in der Mehrzahl der Fälle die Vermutung vorherrscht, dass sie verschollen sind, hat das Ministerium des Innern im Einvernehmen mit dem Ministerium für soziale Fürsorge den kompetenten Behörden Weisungen erteilt, nach denen mangels vollständiger Beweise über die Verschollenheit irgendeines bisher aus der Gefangenschaft nicht zurückgekehrten Soldaten als Nachweis der Verschollenheit die Bestätigung des Gemeindeamtes jenes Ortes gefügt, in dem die Angehörigen des betreffenden Soldaten wohnen, gegebenenfalls jenes Ortes, wo derbetreffende Soldat sich die letzte Zeit vor dem militärischen Dienstantritte aufgehalten hat.
Im Hinblicke darauf werden die Bestimmungen des obangeführten Erlasses vom 8. Februar 1921, Z. 3190-21-11, sofern es sich um die Armenversorgung der Angehörigen von bisher aus der Kriegsgefangenschaft nicht zurückgekehrten Soldaten handelt, ausschliesslich auf die Familien jener Soldaten eingeschränkt, die — zumeist freiwillig — weiterhin ausserhalb der Heimat verweilen, und deren Wohnort im Auslande bekannt ist.
Prag, am 10. Mai 1921.
Der Minister für nationale Verteidigung:
Gen. Husák, m. p.
Der Minister des Innern: