Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2349.
Vládní návrh
Zákon
ze dne ............................................................. 1921
o zrušení svěřenství.
Národní shromáždění republiky Československé se usneslo na tomto zákoně:
§ 1.
Rodinná svěřenství (fideikomisy) všeho druhu se zrušují. Nová svěřenství nemohou býti zřizována.
2.
Držitel svěřenství v době, kdy tento zákon nabude účinnosti, stává se neomezeným vlastníkem veškerého svěřenského jmění.
Nebylo-li uvolněné svěřenství dosud odevzdáno nástupci, nabývá jmění, kdo jest povolán podle dosavadních předpisů jako nejbližší čekatel, leda by se byli již jinak dohodli čekatelé a opatrovník se schválením soudu.
§ 3.
Je-li sporným nástupnictví ve svěřenství, stane se vlastníkem svěřenského jmění, komu bude nárok pravoplatně přiznán.
Proti nabyvateli může se domáhati vlastnictví jen, kdo prokáže, že mu příslušelo lepší právo ke svěřenství podle dosavadních předpisů v den účinnosti tohoto zákona. Bez účinku jest, pozbyl-li podle těchto ustanovení po tomto dnu nabyvatel oprávnění ke svěřenství skutečnostmi později nastalými.
§ 4.
Nároky dosavadních čekatelů svěřenství zanikají bez náhrady.
Podobně zanikají substituční nároky stanovené v zakládací listině pro odpadnutí veškerých čekatelů a jiné nároky, jež předpokládají svěřenský svazek kromě § 5.
§ 5.
Jestliže nabyly již určité osoby podle dosavadních předpisů proti nynějšímu majiteli svěřenství práv. aby jim byly poskytovány důchody, výživné, úděly, dána výbava nebo podobné, nejsou tato práva dotčena zrušením svěřenského svazku. Pokud není v zakládací listině jinak stanoveno, přísluší oprávněnému takovéto opětující se dávky po čas jeho života; plněny budou na dále ze jmění dosud svěřenského, pokud se týče z náhrady, jež připadne vlastníku za statky státem zabrané a převzaté podle zákonů ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n., a ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 Sb. z. a n.
Soud, který obstarával dosud svěřenské věci, učiní k návrhu oprávněného nebo jeho zákonného zástupce, čehož jest. třeba k zajištění těchto práv.
Má se za to, že oprávněný nabyl práva, jakmile v den účinnosti tohoto zákona byly splněny veškeré podmínky zakládací listinou pro ně stanovené, třebas ho dosud neuplatnil.
§ 6.
Náhrada za převzaté statky svěřenské připadne poslednímu držiteli nebo nabyvateli podle předchozích ustanovení, pokud nebude vyčerpána pohledávkami; jí naloží se podle ustanovení §§ 59 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 Sb. z. a n. (náhradového).
§ 7.
Nabyvatel svěřenství může požadovati ze zpupného jmění předchůdcova náhrady dospělých, ale dosud nezaplacených splátek dluhů učiněných se soudním schválením (§ 640 ob. zák. obč.), a jest povinen nahraditi náklady, které učinil předchůdce, aby udržel nebo značně zlepšil svěřenský majetek (§ 641 ob. zák. obč.), jeho pozůstalosti nebo nástupci ve zpupné jmění.
§ 8.
Věřitelé, pro něž váznou na svěřenském majetku pohledávky poskytnuté se soudním schválením, mohou je požadovati v příslušném pořadí z podstaty samé.
Pro pohledávky, které zapůjčil bez svolení soudu na zástavu požitků ze svěřenského statku, nenabývá věřitel zástavního práva na podstatu.
§ 9.
Zrušením svěřenského svazku nezrušuje se obmezení nakládati na dále nemovitostmi, patřivšími ke svěřenství podle záběrového zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., pokud nebudou výslovně ze záboru propuštěny.
§ 10.
Soudy, jimž dosud náleželo konati nesporné soudnictví ve svěřenských věcech, nařídí z úřední povinnosti v nesporném řízení, vyslechnuvše zúčastněné, čeho je třeba, aby bylo provedeno zrušení svěřenství. Zejména nařídí, aby bylo vymazáno v knihách poznačení statku jako svěřenského a aby jinaké jmění, zvláště u soudu uložené, bylo nabyvateli vydáno. Pokud toho bude třeba, ustanoví se podrobnější předpisy nařízením.
§ 11.
Sbírky a předměty umělecké nebo dějinné ceny, archivy, registratury a knihovny, které jsou jako jejich příslušenství v držení majitelů svěřenských statků, budou za dohledu dosavadního svěřenského soudu neb soudu jím dožádaného seznamenány, a pokud možno a třeba, popsány na náklad nabyvatele svěřenství způsobilým orgánem soudem ustanoveným na základě seznamů při poslední inventuře svěřenství zřízených neb upotřebených. Tyto orgány ustanoví soud z listiny znalců, o jejímž sestavení, jakož i o postupu při pořizování seznamů neb popisů dány budou podrobnější předpisy nařízením.
Zcizení sbírek i jednotlivých předmětů jest proti státu bezúčinným bez schválení soudu. Zničení (skartování) spisů může se státi pouze po odborné prohlídce státními orgány archivními.
O vývozu z území státního platí nařízení Národního výboru ze dne 29. října 1918, č. 13 Sb. z. a n.
Kdyby vlastník neposkytoval dostatečné záruky nebo neposlechl daných nařízení, je státní správa oprávněna převzíti takové věci na vlastníkův náklad do uschování.
Přestoupí-li vlastník vydaná nařízení, bude mu uložen politickým úřadem první stolice (na Slovenska a Podkarpatské Rusi administrativní vrchností) peněžitý trest do 10.000 Kč, nebo vězení (uzamčení) do tří měsíců. Ohrožoval-li by bezpečnost anebo celistvost takových sbírek a předmětů, mohou býti sbírky po provedeném šetření prohlášeny těmito úřady za propadlé pro stát.
§ 12.
Tímto zákonem pozbývají platnosti veškerá zákonná ustanovení jednající, o svěřenství. Tak zejména §§ 618 až 645 ob. z. obč., § 108 nespor. patentu z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z., pokud se vztahuje na svěřenství a §§ 220 až 256 téhož, §§ 50 č. 4, 78 odst. 1, 116 jurisdikční normy (zákona že dne 1. srpna 1895, č. 111 ř. z.), zákon ze dne 13. června 1868, č. 61 ř. z. o povolení zříditi a zadlužiti svěřenství, zákon ze dne 27. března 1918, č. 117 ř. z., jímž se doplňují ustanovení o zcizení pozemku patřících ku svěřenství, nařízení ze dne 9. října 1862, č. 15.742, nařízení uherského ministerstva spravedlnosti ze dne 7. dubna 1869, č. 1869 (R. T. str. 301) o řízení ve svěřenských věcech, §§ 2 č. 1 a 42 zák. čl. I. z roku 1911 (uh. civ. ř. s.).
Slova "svěřenství" (vázaný majetek, rodinné svěřenství) odpadají v §§ 646, 849, 1279, 1474 ob. zák. obč., 26, 92 č. 4, 111 odst. 2, 173, 174 č. 3. pat. nesporného ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. a 97 odst. 2 a 109 odst. 2 ex. řádu (zákona ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z.) a kdekoliv jinde jest jich užito.
§ 13.
Spory o posloupnosti ve svěřenství, zahájené při počátku působnosti tohoto zákona, nebo později (§ 3), budou projednány soudem, který jest podle dosavadních předpisů příslušným, aby zjišťoval práva nabývati vlastnictví k uvolněnému svěřenství. Jinaké spory o nároky ze svěřenského poměru jest posuzovati a provésti podle obsahu toho kterého nároku.
Nesporné věci svěřenské pokládají se za vy-řízené a ukončené dnem, kdy zákon nabude účinnosti; soudy učiní jen opatření potřebná ku provedení tohoto zákona a k úpravě poměrů vzešlých ze svěřenského poměru (§ 8). Pokud třeba věc jinak vyříditi a příslušnost dosavadního soudu svěřenského odpadla, postoupí ji tento sond z úřední moci soudu nyní příslušnému.
§ 14.
Zákon tento nabude účinnosti 30. dnem po vyhlášení.
Provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.
Důvodová zpráva.
Ústav rodinných svěřenství jest španělského původu (Pfaff, Hofmann, Excurse). Ze Španěl rozšířil se do Itálie a odtud ke konci 16. století do Rakouska. K nejstarším svěřenstvím náležejí zde Thunovské (16. stol.), Lichtensteinské (1602, 1606), Khevenhüller (1605), Bubna (1608). V 17. století bylo zvláště podporováno zřizování svěřenství. Nařídilť Leopold I. (2. října 1674), "aby svěřenství a nařízení o majorátech k jich zachování, poněvadž mnoho dědiců svěřenskými statky nakládalo svémocně, dílem k zajištění věřitelů byla zapisována u soudu zemského maršálka do rejstříku, u jiných stolic do pozemkové knihy". Zákonem z 22. ledna 1763 bylo zřizování fideikomisů upraveno, zejména bylo požadováno svolení zeměpánova. Účelem fideikomisů bylo pojistiti určité rodině na vždy vynikající sociální postavení a jich zakládání bylo reakcí proti šířícímu se. volnému nakládání nemovitostmi. I starší slovanské právo nepřipouštělo zcizovati pozemky, zvláště dědičné statky, bez svolení dědiců, čekanců. Jakýsi pozůstatek spatřovati lze i v obmezení nakládati zděděným statkem (rozdíl mezi zděděným a nadobůdnutým jměním) na Slovensku. Sloužilo pak zakládání svěřenství i tomu, aby bylo zabráněno přílišnému tříštění statků, jako v poslední době i u nás bylo opět obmezováno při dědictví středních statků a při nedílech (zákon přídělový).
Bylo však skoro vždy sporno, jsou-li svěřenství oprávněna a to jak z právního a národohospodářského, tak i z politického stanoviska. Jedni spatřovali v zámožné, statky nadané dědičné šlechtě podporu státu, jiní je potírali jako obmezování osobní svobody a demokratického zřízení a viděli v nich neoprávněné výsady určitých rodin. Josefínské zákonodárství jim nepřálo; d. dv. z 25. března 1781, č. 9 Sb. z. s. bylo dovoleno přeměniti statková svěřenství v peněžní, jako "žádoucí pro blaho státu", d. dv. z 21. května 1781, č. 18 Sb. z. s. nebylo dovoleno, z výtěžků svěřenství přikupovati k nim nemovitosti, a patent z 9. května 1795, č. 424 Sb. z. s. dovolil "poněvadž jest to k podpoře obecného dobra, aby statky byly zbaveny svěřenského závazku", aby majitel svěřenství nedohodnuv se s čekanci a bez svolení svěřenského úřadu je do volného vlastnictví tím převedl, že složí jeho cenu jako svěřenskou jistinu. Zákony francouzské revoluce zrušily fideikomisy a čl. 896 code civil zapověděl obmezovati dědice. Rok 1848 ohrozil opět tento ústav; byloť požadováno allodisování lén a zrušení svěřenství. Léna byla skutečně zrušena zákonem ze 17. prosince 1862, č. 103 ř. z. a z 12. května 1869, pokud se týče jednotlivých zemí (č. 103 ř. z. na Moravě, č. 106 ř. z. v Čechách, č. 107 ř. z. ve Slezsku). Svěřenství zůstala však na dále přes opětné návrhy na zrušení v platnosti. Jediné obmezení nastalo zákonem z 13. června 1868, č. 61 ř. z., podle něhož jest třeba ke zřízení zákona.
V demokratické republice, která odstranila šlechtictví a tituly, "a jež chce podle svého programu, aby každý" vlastní prací se domohl svého postavení a zaopatření, nemohou míti místa rodinná svěřenství. Jedincova vůle, jež pořízením o svém jmění na vždy obmezuje vůli a volné nakládání potomků a vylučuje z užívání jmění jednotlivé členy rodiny, jest pro všeobecnost škodlivá; není sociálním, aby jeden z rodiny na úkor ostatních požíval značného jmění, je vylučoval ze zdělávání rodné půdy. Svěřenství pozbylo sice již významu zákony z 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům a hlavně záběrovým z 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. Ale právě proto bude i na čase, aby podle této osnovy odstraněno bylo úplné. Státní správa zbavena bude povinnosti starati se o osoby svéprávné a obmezovati je v jejich jednání; odpadne jí část agendy, jež zaměstnávala několik soudců. Osnova připravena byla již jako část ukazovacího zákona, kterým měl býti upraven obecný zákon občanský, poněvadž však k nové úpravě nedošlo, předkládá se jako samostatná osnova. Zrušení svěřenství navrhl již tisk č. 456; návrh zněl však příliš stručně "Fideikomisy se zrušují", aniž provádí důsledky tím nastalé.
Jakkoliv pro všeobecnost nemá takového významu zrušení peněžního svěřenství, jako svěřenství statkového, pomýšlí se na to, i ona zrušiti a odstraniti omezení, nakládati listinami, jež zachovávány jsou takto pro jedinou rodinu a ve prospěch jediného jejího člena. Navrženo proto zrušiti svěřenství všeho druhu (§ 1). Zrušení nastává zákonem a nebude tu třeba soudního povolení, dohody zúčastněných nebo prohlášení v každém jednotlivém případě. §§ 644 a 645 Sb. z. obč. rozeznávají také zrušení a zánik svěřenství vyžadují však tam, aby se mohlo předpokládati, že tu není potomstva ke svěřenství povolaného, a proto nejen svolení poživatele a všech čekanců, nýbrž i slyšení opatrovníka potomstva a svolení soudu; v druhém případě zaniká svěřenství, zanikne-li svěřenský statek anebo vymrou-li všechna pokolení povolaná podle zakládací listiny bez naděje na potomstvo. Tu splyne vlastnictví k užitkům a k podstatě v. jedněch rukou. A podobné osnova navrhuje, aby splynulo, aby nynější poživatel stal se neobmezeným vlastníkem. Neboť po čas jeho života jsou vyloučeni ostatní členové rodiny; kdo bude jeho nástupcem, nemusí býti ještě jisto. Mají potomci, členové tu jsoucí, různě ovšem podle obsahu zakládací listiny, jakési právo čekatelské, ale dosud žádného subjektivního nároku na svěřenství. Bylo by tedy možno řešiti tuto otázku také tak, že by nynější poživatel měl právo vyplatiti svěřenství a že by výkupné zachováno bylo ještě pro nejbližší potomky nebo nástupce jako svěřenská jistina. Rozděliti tuto přejímací cenu mezi všechny čekance, znamenalo by, že by i ti, na které by jinak nebylo došlo, obdrželi podíl na úkor nynějšího poživatele a ostatních, kteří by jinak došli svěřenství. S druhé strany příčilo by se to snaze odstraniti vázaný majetek. Jen pokud nabyly již určité osoby práva na důchody, úděly (apanáže) a pod., třeba takových práv již nabytých se nedotýkati (§§ 2, 3, 5). Čekanci, o nichž není jisto, dojdou-li svěřenství, nejsou poškozeni, třebas měli jakousi naději, a nemají proto nároku na náhradu. Kde právě svěřenství jest uvolněno, a nastoupiti má povolaný zakládací listinou, bude na místě, jemu také vlastnictví přiznati (§ 2, odst. 2).
Ke svěřenskému majetku náležeti bude také náhrada, jež připadne vlastníku nemovitostí jednak podle zákona ze 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a n., jednak ze 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., a náhradového z 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n., pokud půjde o zabraný a převzatý vázaný majetek. Podléhati bude však obmezením těchto zákonů, stejně jako uvolněný tímto zákonem nemovitý majetek (§§ 6, 9) tak zejména co do zcizení a zatížení, alespoň na tu dobu, než bude rozhodnuto podle náhradového zákona, bude-li majetek ten skutečně převzat. Uvolnění majetku bude míti za následek, že odpadnou jinaká obmezení, zejména knihovní. Bude-li zákonem vysloveno zrušení svěřenství, mohou soudy již z úřední moci výmaz provésti a kde bude třeba upraviti důsledky zrušení, v nesporném řízení to provésti (§ 10).
Na některých svěřenstvích jsou sbírky i jednotlivé předměty ceny umělecké, dějinné nebo kulturní. Statky svěřenské chovají namnoze vysoce důležité archivy, registratury a knihovny, jež jsou neocenitelnou pomůckou národohospodářské retrospektivy. Zrušením svěřenství uvolnily by se i tyto předměty, jež jsou jeho součástí, a to třeba často na škodu veřejnosti. Aby takové škodě bylo zabráněno, vyhrazen státu nad podobnými předměty dohled, jejž bude vykonávati příslušný soud za pomoci odborníků jmenovaných státní správou. Osnova nechce předbíhati konečné úpravě ochrany památek, jež má býti vyhrazena zvláštnímu zákonu, a nenavrhuje proto prozatím než omezení, jež se jeví nevyhnutelně nutnými. Omezení tato zdaleka nevyvažují výhody, jíž se držiteli svěřenství dostává tím, že statek dosud vázaný dává se mu do úplného vlastnictví a přiřaďují se vhodně k dosavadním předpisům § 2 č. 9 zákona ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n. (o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém), a § 33 zákona z 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n. (náhradového), doplňujíce a zajišťujíce tato ustanovení.
Upravujíc poměr věřitelů ke svěřenství a jeho nabyvateli hleděla osnova k §§ 635, 638 až 642 ob. z. obč. Zrušením svěřenství nastanou podobné poměry, jako by bylo svěřenství podle § 644 ob. z. obč. allodisováno. Zanikne obmezení práva zástavního na 1/3 podstaty svěřenství, povinnost k depuraci a při svěřenstvích peněžních právo zástavní obmezené na dvě třetiny svěřenství (§ 243 nesp. pat.) Věřitelé, kteří poskytli půjčku se svolením soudu (§ 635) mohou nyní vykonati své právo i na podstatu, když odpadlo obmezení; jiní věřitelé (§ 632 ob. z. obč.) měli právo jen na důchody, výtěžky ze svěřenství, které byl oprávněn vybrati pouze vypůjčující si poživatel, nikoliv i na podstatu nebo výtěžky připadající nástupci; pokud konkurují s fideikomisními věřiteli, byla by práva těchto co do rozsahu a případného pořadí, ve kterém by došli zaplacení dotčena, kdyby i o něm stejná práva byla propůjčena. Bylo proto obmeziti jejich právo zástavní na výtěžky a budou moci i na dále je vykonati jen, dojde-li k exekuci, vnucenou správou.
Arciť náhrada připadající vlastníku za zabraný statek a tvořící při svěřenství část jeho jmění, jest obmezena i na dále ustanoveními náhradového zákona, což bylo třeba zde, jako u pozdějšího zákona, výslovně vytknouti.
činnost dosavadních fideikomisních senátů a soudců bude skončena. Pokud zahájen jest spor o následnictví ve svěřenství, nabude povahy sporu k určení vlastnického práva, kdežto jiné spory o jinaké nároky z poměru svěřenského mohou podle svého obsahu státi se bezpředmětnými nebo změniti svou povahu. Tu bude třeba ponechati stranám, aby si upravily své žádání podle konkrétního případu; tam lze spor podle dosavadního sporného materiálu dokončiti a nebylo by vhodno přenésti rozdělaný spor na jiný soud (§ 29 j. n.). Vlastní agenda svěřenského soudu však pomíjí, jakmile svěřenství bude zrušeno; veškeré úkony na ně se vztahující na př. povoliti zadlužení a pod., jež nebudou v den účinnosti zákona provedeny, nemají dalšího významu a lze je zastaviti. Soudům zbude jen provésti důsledky zákona jako sprostiti opatrovníky, opatřiti výmaz svěřenského svazku v knihách, vydati nabyvateli jmění a listiny, devinkulovati cenné papíry a pod. a upraviti ostatní poměry tím vzniklé. To lze v nesporném řízení, které připouští, aby strany byly odkázány na pořad práva, kdyby skutkový podklad se stal sporným a nešlo pouze o řešení právní otázky. Zevrubnější ustanovení lze vyhraditi nařízení.
Po stránce formální se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň projevuje se přání, aby osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně výborům právnímu a zemědělskému, a po přijetí touto sněmovnou v senátě výborům ústavně-právnímu a národohospodářskému k podání zprávy ve lhůtě dle možnosti nejkratší.
V Praze dne 9. června 1921.
Ministr spravedlnosti: