Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2259.
Návrh
poslance Votruby a soudruhů
na zřízení Ústřední společenstevní pokladny pro živnostenský úvěr.
Před válkou mluvilo se o překvapujícím a nečekaném rozmachu řemesel a živností a ruku v ruce s tím i o stejném rozmachu družstevnictví k němuž dospělo se bez organického účastenství státu, byť třeba s jakousi jeho podporou.
Dnes a bohužel i na dohlednou dobu o tom mluviti nelze. Řemesla a živnosti jsou ve stavu zuboženém. A bylo by věru zbytečné, probírati všechny ty všeobecně známé a také všestranně uznávané důvody, které kategoricky volají po nápravě tohoto stavu, zdůrazňujíce bezvýhradně nutnost zdravého a silného živnostenského stavu co nezbytné složky našeho hospodářského života.
Jednou z hlavních příčin dnešního kritického stavu živnosti, zejména těch drobných, jest jejich kapitálová slabost a důsledkem toho též nemožnost přiměřeným úvěrem získati hmotných prostředků k nákupu surovin a zařízení dílen.
Dosavadní úvěrní peněžní ústavy nevěnují — a konečně i nemohou věnovati — živnostenskému podnikání té pozornosti a podpory, jaké potřebuje.
Též svépomocné družstevnictví mnoho tu nemůže pomoci. Větší živnostníci, jež mají možnost osobně potřebný úvěr si opatřiti, necítí nutnosti sdružování a slabí— o něž v prvé řadě jde — ani sdružováním příliš nesesílí. Nehledíc ani ku všeobecným, známým obtížím, stavícím se v cestu značnějšímu pokroku na poli živnostenského družstevnictví.
Úvěr pro živnostníky válkou poškozené nemůže bohužel — aspoň ve formě, jakou dnes je praktikován — všestranně vyhovovati kladeným požadavkům. Zejména z toho důvodu, že nesplnily se některé důležité předpoklady, jako ku př. včasné provedení organisace okresních a místních komitétů za náležité účasti peněžních ústavů. A tu nutno bohužel konstatovati, že ještě dnes v mnoha okresích toto ustavení není provedeno, jinde došlo sice k ustavení komitétu, leč tyto nemohou pracovati pro neúčast peněžních ústavů, ochotných úvěr poskytnouti. V roce 1919 nebylo zvláštní peněžní tísně, takže mnohý peněžní ústav sám ochotně poskytl úvěr.
Dnes za stále napjatější situace peněžního trhu není akce tato pro mnohé peněžní ústavy svým 7%ním zúročením nijak výhodnou a nemají tudíž zájmu na účasti. Akce ujaly se ochotně živnostenské záložny a úvěrny, leč tyto, nemajíce dostatečných vlastních prostředků, musí počítati s eskontem směnek u svazů živnostenských družstev. A zde právě se ukázalo, že chybí živnostnictvu ono velké peněžní ústředí bankovní, které by mohlo pro jeho potřeby opatřiti mu peníze reeskontem u bankovního ústavu. Ústřední svazy živnostenských družstev daly se sice ochotně k disposici, leč právě snaha tato ztroskotala o přímá ustanovení bankovního statutu, který nepřiznal směnkám z poválečného úvěru vlastnost obchodních směnek, takže jen, za pomoci bank, ovšem jen ve velmi, málo případech bylo možno touto cestou za značných obtíží získati nutných peněžních prostředků.
Zvláštní zmínky vyžaduje svépomocné úvěrní družstevnictví. Oba ústřední svazy družstev živnostenských — český a německý — které jsou na Moravě peněžními ústředími živnostenských úvěrních družstev a záložen poskytujících živnostenský úvěr, snaží se úvěrovou potřebu živnostnictva co nejvíce ukojiti. Ale také činnost jejich omezována jest nedostatkem vlastního kapitálu. Tak na příklad Ústřední svaz živnostenských družstev na Moravě teprve koncem roku 1920 dosáhl vlastního jmění necelých 390.000 Kč. Poněvadž v tutéž dobu vykazuje sám obrat téměř okrouhle 120 milionů korun, jest zřejmo, že odkázán jest na poměrně drahý a těžce dostupný úvěr bankovní, který ovšem může mu býti kdykoliv odepřen a tím celá jeho činnost oslabena, ne-li dokonce zastavena. Podobné, ba nyní daleko svízelnější překážky musí překonávati i svaz německý. Tato odvislost obou svazů od bankovního úvěru způsobuje také, že svazy v mnohých případech musí povolení úvěru odepříti a tím často snaživým, poctivým, ale za to nemajetným živnostníkům znemožní náležité rozvinutí jich výrobní schopnosti, zdatnosti a zlepšení hospodářského postavení. A jest proto nezbytně nutno, zřízením zvláštní peněžní instituce živnostenské zbaviti svazy a tím i celé živnostenské družstevnictví odvislosti od úvěru u výdělečných bank a umožniti jim tak náležité rozvinutí činnosti ve prospěch maloživnostnictva.
Poněkud jiné poměry jsou v Čechách, kde existuje zemský živnostenský úvěrní fond (bývalý zemský jubilejní fond, cís. a krále Frant. Josefa ku podpoře malých živnostníků).
Bylo uvažováno i o tom, zda by se nedoporučovalo zřízení zvláštního soukromého, jen živnostenským zájmům sloužícího peněžního ústavu (banky a pod.). Dospělo se však k tomu, že tento způsob řešení byl by nejméně vhodným, ba minul by se vlastně již předem žádoucího cíle. Nehledíc k tomu, zda by živnostnictvo samo sehnalo potřebný základní kapitál (a jiné soukromé kruhy neměly by zájmu na tomto ústavu), jest skoro holou nemožností, aby dnes prosperoval ryze soukromý podnik, jenž by se zabýval výhradně jen zprostředkováním úvěru živnostnictvu.
Není tudíž naděje na zlepšení bez účinné pomoci státní. Živnostnictvo nechce budit zdání jako by se dožebrávalo nějakých darů z milosti. Živnostnictvo může klidně spoléhati na zdravý základ svého podnikání, právem však žádá, aby jemu poskytnuty byly tytéž možnosti práce a rozvoje, jako ostatním třídám státních občanů.
Nedávno podán byl v Národním shromáždění návrh, aby vláda na podporu dělnického družstevnictví věnovala částku 50 milionů Kč a pokud jsme zpraveni, nestaví se vláda k tomuto návrhu zcela odmítavě. Uznáváme bezvýhradně potřebu družstevnictví každého odboru hospodářské činnosti a žádáme jen, aby také hospodářsky slabému živnostnictvu bylo pomoženo.
Snaha tato není nejnovějšího data. Již před válkou uznávala se v bývalém, Rakousku potřeba zvláštního všeobecného, živnostenského úvěrního ústavu. Spor byl pouze o formu provedení, zda systém centralistický (jediný ústřední ústav ve Vídni pro celou říši) či decentralisace dle jednotlivých korunních zemí. Jinak však všeobecně žádáno utvoření vyšších organisaci společenstevních a zřízení peněžního ústředí, jež by zprostředkovalo živnostenským společenstvům styk s peněžním trhem a podporovalo jich další rozvoj. Výsledek snah těchto byl vládní návrh zákona na zřízení "všeobecného uvěrního ústavu pro výrobní a hospodářská družstva", podaný v roce 1911, XXI sesse říšské radě k jehož projednání však bohužel nedošlo.
Válka a její důsledky jen potvrdily nutnost ba nezbytnost takového ústavu. Nařízením bývalého ministerstva financí ze dne 13. července 1918, ř. z. čís. 259 zřízena byla ku podpoře společenstevního peněžnictví a úvěrnictví rakouská společenstevní pokladna ve Vídni, k níž stát zavázal se poskytnouti jednak nevypověditelný vklad 35 mil. K (§ 9), jednak na dobu prvních 10 let každoročně provozovací příspěvek 200.000 K (§ 10). Konečně třeba vzpomenouti návrhu poslanců Fáčka—Hatláka v prvním Národním shromáždění podaného (sněm. tisk čís. 2183), jímž žádána reorganisace českého zemského jubilejního fondu na družstevní pokladnu, při čemž stát měl poskytnouti obnos 10 mil. Kč. Návrh tento byl sice projednán v rozpočtovém výboru, do plena se však bohužel nedostal.
Podepsaní proto navrhují:
Slavná sněmovno, račiž se usnésti:
Vláda republiky Československé se vyzývá, by dle možnosti co nejdříve podala Národnímu shromáždění osnovu zákona o zřízení Ústřední společenstevní pokladny pro Československou republiku se sídlem v Praze, obdobně podle ministerského nařízení ze dne 13. července 1918, č. 259 ř. z. bývalého Rakouska s přiměřeným základním vkladem státu a ročním provozovacím příspěvkem. Dosavadní Zemský úvěrní fond pro podporu malých živnostníků v Praze budiž s touto pokladnou vhodně spojen.
Potřebný k tomu náklad zařazen budiž do rozpočtu na rok 1922.
Návrh budiž přikázán výboru pro záležitosti obchodu, průmyslu a živností, jakož i výboru rozpočtovému.
V Praze dne 19. května 1921.
Votruba,
inž. Bečka, Bergman, Dyk, dr. Engliš, dr. Kramář, dr. Lukavský, dr. Matoušek, dr. Hajn, G. Navrátil, Petrovický, Veverka, Purkyňová, Rosolová, Špaček, Zavřel, inž. L. Novák, dr. Rašín, Mašek, Šamalík, Fr. Navrátil, Kopřiva.