Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Původní znění.
2238.
Odpověď
ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy
na interpelaci poslanců Simma, L. Wenzela a druhů (tisk 1540),
jak provádějí se zkoušky zubních techniků.
Podle paragrafu 3 odst. 1. zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 Sb. zák. a nař. o zubním lékařství a zubní technice mohou koncesovaní neb oprávnění zubní technikové, kteří v určité lhůtě podrobí se s úspěchem zvláštní praktické zkoušce, vykonávati výjimečně doživotně svou živnost v rozsahu stanoveném v §u 4 citovaného zákona. Názor pánů interpelantů, že by zubní technikové byli povinni této zkoušce se podrobiti, nemá v zákoně podkladu. Zubní technikové, kteří hodlají svoji živnost provozovati v rozsahu dosavadním nejsou zkouškou, jež jest předmětem interpelace, vůbec povinni. Pravidla o této zkoušce vydala vláda ve smyslu odst. 4. §u 3 zákona, nařízením ze dne 17. prosince 1920, čís. 673 Sb. zák. a nař.
Praktické zkoušky, které se konají od 10. ledna 1921, mají zjistiti způsobilost zubních techniků ke všem výkonům na zubech a chrupu, jaké jsou nutny, aby se mohla provésti umělá náhrada zubův a chrupu. Zkoušky konají se za předsednictví zástupců ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, již většinou fungují delší dobu jako vládní neb zkušební komisaři neb předsedové při různých zkouškách a to nejen lékařských. Nelze samozřejmě při zkoušce zjišťovati znalost všech výkonů právě naznačených, nýbrž jen některých. Netřeba podotýkati, že se při tom klade na kandidáty vzhledem k tomu, že se jim nedostává ani všeobecného ani odborného zvláštního školního vzdělání měřítko mnohem a daleko mírnější nežli by se činilo na lékaře, kteří hodlají se věnovati zubnímu lékařství. Ba možno říci, že požadavky jsou opravdu minimální, uváží-li se důležitost a odpovědnost výkonu, k nimž zubní technik úspěšným složením zkoušky nabývá oprávnění. Při zkoušce z pravidla není možno prakticky mnohý nejjednodušší výkon lékařský na chrupu, avšak pro techniky velice důležitý, provésti. Na příklad napravení vykloubené sanice, opatření poraněné Highmorovy dutiny a pod., poněvadž není nemocných takových po ruce. Musí se tudíž examinátoři spokojiti s tím, že kandidátovi dají několik otázek, týkajících se toho kterého výkonu. Otázky takové nelze přece považovati za theoretické. Jsou to prostě otázky, jichž správným zodpověděním kandidát má prokázati, že má vědomosti ku správnému a účelnému provedení praktických výkonů v §u 4 zákona zmíněných nezbytně nutné. Jest nesporno, že k takovým výkonům, z nichž větší část jsou výkony lékařské (jako extrakce zubu, umrtvení dřeně zubní, desinfekce kořenů zubních, plombování kořenů) jest zapotřebí také určité inteligence a odborného vědění, jež dentistovi teprve umožní, aby své manuální resp. řemeslné zručnosti podle okolnosti případu náležitě použil. Dlužno se ostatně zmíniti, že v poradách předcházejících vypracování osnovy zákona upozorňovali zástupci zubních lékařů na to, že znalost otázek dotýkajících se zubního lékařství, předpokládá vysokoškolské studium lékařské, a nedoporučovali, aby oprávnění zubních techniků bylo rozšířeno, i když by se zubní technikové chtěli podrobiti zkoušce. Naproti tomu zástupci zubních techniků prohlašovali, že zubní technikové mají patřičné znalosti a že znalost tu eventuelně prokáží zkouškou.
Stížnosti zubních techniků do provádění zkoušek a zvláště jich tvrzení, že se jim kladou při zkoušce theoretické otázky, jichž zodpovídání předpokládá vysokoškolské vzdělání, nejsou tedy odůvodněny. Vysvítá to již z okolnosti, že z 289 kandidátů, z nichž téměř nikdo na vysoké škole nestudoval, neméně než 222, t. j. skoro 77 procent obstálo. Nežádá se od nich při zkoušce rozhodně více než jest ve veřejném zájmu nezbytně nutno. Od toho ovšem nelze upustiti.
V Praze dne 6. dubna 1921.
Dr. Procházka, v. r.,
ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Překlad.
2238.
Antwort
des Ministers für öffentliche Gesundheitspflege
und körperliche Erziehung
auf die Interpellation der Abg. Simm, L. Wenzel und Genossen
wegen Durchführung der Prüfungen der Zahntechniker. (Druck 1540.)
Gemäß § 3. Abs. 1 des Gesetzes vom 14. April 1920, Z. 303 Slg. d. G. u. V. über Zahnheilkunde und Zahntechnik können konzessionierte oder berechtigte Zahntechniker, welche innerhalb einer bestimmten Frist sich mit Erfolg einer besonderen praktischen Prüfung unterziehen, ausnahmsweise lebenslänglich ihr Gewerbe in dem im § 4 des zitierten Gesetzes bestimmten Umfange ausüben. Die. Anschauung der Herren Interpellanten, als ob die Zahntechniker verpflichtet wären, sich dieser Prüfung zu unterziehen, findet im Gesetze keine Grundlage. Die Zahntechniker, welche ihr Gewerbe im bisherigen Umfange zu betreiben beabsichtigen, sind zu der den Gegenstand der Interpellation bildenden Prüfung überhauptnicht verpflichtet. Die Normen über diese Prüfung hat die Regierung im Sinne des Abs. 4 des § 3 des Gesetzes mit Verordnung vom 17. Dezember 1920, Z. 673 Smlg. d. G. u. V. hinausgegeben.
Die praktischen Prüfungen, welche seit dem 10. Jänner 1921 abgehalten werden, sollen die Befähigung der Zahntechniker zu allen Arbeiten an Zähnen und Gebissen feststellen, welche zur Durchführung des künstlichen Zahn- und Gebißersatzes nötwendig sind. Die Prüfungen werden unter Vorsitz der Vertreter des Ministeriums für öftentliehe Gesundheitspflege und körperliche Erziehung vorgenommen, welche zumeist längere Zeit als Regierungs- oder Prüfungskommissäre bei verschiedenen, und zwar nicht nur bei ärztlichen Prüfungen fungieren. Bei der Prüfung läßt sich selbstverständlich nicht die Kenntnis sämmtlicher eben angedeuteten, sondern nur einiger Leistungen feststellen. Es ist unnötig hervorzuheben, daß hiebei an die Kandidaten mit Rücksicht darauf, daß sie weder eine allgemeine noch eine fachmännische besondere Schulbildung besitzen, ein bei weitem milderer Maßstab angesetzt wird als dies bei Ärzten der Fall wäre, welche sich der Zahnheilkunde zu widmen beabsichtigen. Ja man kann sagen, daß die Anforderungen wahrhaft minimal sind, wenn die Wichtigkeit und Verantwortlichkeit der Arbeiten erwogen wird, zu denen der Zahntechniker durch die erfolgreich abgelegte Prüfung die Berechtigung erwirbt. Bei der Prüfungist es in der Regel nicht möglich, so manche überaus einfache, für die Techniker jedoch sehr wichtige Arbeit am Gebiß praktisch durchzuführen, so z. B. die Einrenkung des verrenkten Unterkiefers, die erste Behandlung der verletzten Highmor-Höhle u. dergl., weil derlei Patienten nicht zur Verfügung stehen. Die Examinatoren müssen sich also damit begnügen, dem Kandidaten einige Fragen hinsichtlich der einen oder anderen Arbeit zu stellen. Derlei Fragen sind doch nicht als theoretische anzusehen. Es sind dies schlechthin Fragen, durch deren richtige Beantwortung der Kandidat erweisen soll, daß er die zur richtigen und zweckmäßigen Durchführung der im § 4 des Gesetzes erwähnten praktischen Arbeiten unumgänglich notwendigen Kenntnisse besitzt. Es ist unstreitig, daß zu solchen Arbeiten, von denen der größere Teil ärztliche Leistungen sind (wie Zahnextraktionen, Abtötung des Zahnnervs, Desinfektion von Zahnwurzeln, Wurzelplombierungen) auch ein bestimmtes Maß von Intelligenz und Fachwissen erforderlich ist, welches den Dentisten erst in den Stand setzt, seine manuellen resp. professionellen Fertigkeiten je nach den Umständen des Falles gehörig auszunützen. Es ist übrigens zu erwähnen, daß bei den der Ausarbeitung des Gesetzentwurfes vorausgegangenen Beratungen die Vertreter der Zahnärzte darauf aufmerksam machten, daß die Kenntnis der die Zahnheilkunde betreffenden Fragen ein ärztliches Hochschulstudium voraussetzt und daß sie nicht empfahlen, die Berechtigung der Zahntechniker zu erweitern, selbst wenn sich die Zahntechniker einer Prüfung unterziehen wollten. Dementgegen erklärten die Vertreter der Zahntechniker, daß die Zahntechniker die gehörigen Kenntnisse besitzen und daß sie diese Kenntnis eventuell durch eine Prüfung erweisen werden.
Die Beschwerden der Zahntechniker gegen die Handhabung der Prüfungen und insbesondere ihre Behauptung, daß an sie bei der Prüfung theoretische Fragen gestellt werden, deren Beantwortung ein Hochschulstudium zur Voraussetzung hätte, sind also nicht begründet. Es erhellt dies schon aus dem Umstande, daß von 289 Kandidaten, von denen fast niemand an der Hochschule studiert hat, nicht weniger als 222 d. i. nahezu 77% bestanden haben. Es wird von ihnen bei der Prüfungentschieden nicht mehr gefordert als im öffentlichen Interesse unerläßlich notwendig ist. Davon abzugehen ist allerdings nicht möglich.
Prag, den 6. April 1921.
Der Minister für öffentl. Gesundheitswesen und körperliche Erziehung: