Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Původní znění.
2203.
Odpověď
ministra národní obrany
na interpelaci poslanců Uhla, Jokla, Häuslera a soudruhů,
aby postiženým obcím dostalo se v plné výměře zaplacení za ubytování vojska (tisk 1914).
Podle zákona ze dne 8. října 1918, č. 11 Sb. z. a nař. o zřízení samostatného státu československého čl. 2. zůstávají veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení prozatím v platnosti. Ustanovení to motivováno jest v odstavci 1. citovaného zákona: slouží k zachování souvislosti dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu. Přejal tedy nově vzniklý československý stát celý právní řád bývalého Rakouska resp. Uherska, právní řád na území československém právě platící. Výjimku z této normy tvořily jen zákony, které dle povahy věci následkem změněného státoprávního postavení zemí českých a Slovenska pozbývaly převratem platnosti, tedy hlavně bývalé rakouské a uherské zákony ústavní (vide též článek I., odst. 1. zákona ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a nař.).
Mimo uvedený výjimečný případ, kdy jednotlivé zákony dle povahy věci následkem provedené revoluce výjimečně pozbývaly platnosti, mohly ostatní zákony a nařízení, které zákon ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a nař. výslovně ponechal v platnosti, platnosti pozbýti jenom podle všeobecných právních zásad, tedy hlavně odvoláním, zrušením nebo vydáním nového zákona, kterým by jiný, starší zákon tu kterou právní materii upravující byl derogován.
Poněvadž zákon ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a nař. ponechal veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení v platnosti, zůstalo v platnosti i nařízení ministerstva zemské obrany ze dne 25. července roku 1914, č. 170 ř. z., jimž se na základě § 2 zákona ze dne 26. prosince 1912 ř. z. č. 236 vyhlašuje doba, kdy počíná povinnost k válečným úkonům. Byl tedy v době převratu zákon o válečných úkonech v platnosti a zákonem z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a nař. zůstal v platnosti i v Československé republice.
Interpelace tvrdí, že bylo jisté mezidobí, kdy (od převratu až do 11. června 1919) povinnosti k plněním dle zákona o válečných úkonech nebylo. Avšak z nařízení vlády ze dne 6. června 1919, č. 298 Sb. z. a nař. doplněného nařízením vlády z 10. června 1919, č. 303 Sb z. a nař. vyplývá, že tato nařízení nahrazují a nastupují v platnost na místě dosud platného nařízení ministerstva zemské obrany z 25. července 1914, č. 170 ř. z.; jsou také téhož právního obsahu. Opatření na základě citovaného nařízení z 25. července 1914 učiněná ovšem zůstávají v platnosti.
Z toho vidno, že nebyla tu "vacatio legis", jak. tvrdí interpelace; povinnost k válečným plněním vyhlášená v roce 1914 cit, nařízením ministerstva zemské obrany, že trvala až do 28. února 1921 nepřetržitě.
Pokud jde o tvrzení interpelace, že pro povinnost k válečným plněním nebyly tu předpoklady § 1 zákona o válečných úkonech. možno proti tomu namítati, že v době, která podle interpelace přichází v úvahu, byla Čs. republika ještě ve válečném stavu, ježto mír nebyl tehdy ještě ratifikován.
V Praze dne 18. dubna 1921.
Ministr národní obrany:
Gen. Husák, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Překlad.
2203.
Antwort
des Ministers für Nationafverteidigung
auf die Interpellation der Abgeordneten Uhl, Jokl, Häusler und Genossen
betreffend die Bezahlung der Militärbequartierung im vollen Ausmasse an die hievon betroffenen Gemeinden (Druck 1914),
Nach Art. 2 des Gesetzes vom 28. Oktober 1918, Z. 11 Slg. d. G. u. V. über die Errichtung eines selbständigen eechoslovakischen Staates bleiben sämmtliche bisherigen Landesund Reichsgesetze und Verordnungen einstweilen in Geltung. Diese Bestimmung ist im Absatze 1 des zitierten Gesetzes in folgender Weise motiviert: sie dient zur Erhaltung der Kontinuität der bisherigen Rechtsordnung mit dem neuen Stande, um keine Verwirrungen aufkommen zu lassen und den ungestörten Uebergang zum neuen Staatsleben zu regeln. Es hat also der neu entstandene eechoslovakische Staat die ganze Rechtsordnung des ehemaligen Oesterreich resp. Ungarn, die auf eechoslovakischen Gebiete eben in Geltung stand, übernommen. Eine Ausnahme von dieser Norm bildeten nur jene Gesetze, welche nach der Natur der Sache infolge der geänderteil staatsrechtlichen Stellung der böhmischen Länder und der Slovakei durch den Umsturz ihre Geltung einbüssten, also hauptsächlich die ehemaligen österreichischen und ungarischen Verfassungsgesetze (siehe auch Artikel I, Abs. 1 des Gesetzes vorn 29. Feber 1920; Z. 121 Slg. d. G. u. V.).
Ausser dem angeführten Ausnahmsfalle, wo einzelne Gesetze nach der Natur der Sache. infolge der durchgeführten Revolution ausnahmsweise ihre Geltung verloren, konnten die übrigen Gesetze und Verordnungen, welche das Gesetz vom 28. Oktober 1918, Z. 11 Slg. d. G. u. V. ausdrücklich in Geltung beliess, ihre Geltung nur nach den allgemeinen Rechtsgrundsätzen verlieren, also hauptsächlich durch Widerruf, Aufhebung oder Erlassung eines neuen Gesetzes, durch welches ein anderes älteres Gesetz, welches den einen oder anderen Rechtsstoff regelte, derogiert wurde.
Da das Gesetz vom 28. Oktober 1918 Z. 11 Slg. d. G. u. V. sämmtliche bisherigen Landes und Reichsgesetze und Verordnungen in Geltung beliess, blieb auch die Verordnung des Ministeriums für Landesverteidigung vom 25. Juli. 1914, Z. 170, R.-G.-Bl in Geltung, mit welcher auf Grund des § 2 des Gesetzes vom 26. Dezember 1912 Z. 236 R.-G.-Bl, der Zeitpunkt des Beginnes der Verpflichtung zu Kriegsleistungen verlautbart wird. Es war also zur Zeit des Umsturzes das Gesetz betreffend die Kriegsleistungen in Geltung und durch das Gesetz vom 28. Oktober 1918 Z. 11 Slg. d. G. u. V. ist es auch in der eechoslovakischen Republik in Geltung verblieben.
Die Interpellation behauptet, es habe ein gewisses Intervall bestanden, wo (seit dem Umsturze bis zum 11. Juni 1919) eine Verpflichtung zu Leistungen nach dem Kriegsleistungsgesetze nicht bestand. Allein aus der Regierungsverordnung vom 6. Juni 1919 Z. 298 Slg. d. G. u. V., ergänzt durch die Regierungsverordnung vom 10. Juni 1919, Z. 303 Slg. d. G. u. V., geht hervor, dass diese Verordnungen die bisher giltige Verordnung des Ministeriums für Landesverteidigung vom 25. Juli 1914, Z. 170 R. G. Bl. ersetzen und an deren Stelle in Geltung treten; sie haben auch denselben Rechtsinhalt. Die aufgrund der zit. Verordnung vom 25. Juli 1914 getroffenen Verfügungen bleiben allerdings aufrecht.
Hieraus ist zu ersehen, dass es eine Legisvakanz, wie die Interpellation behauptet, nicht gab, dass die im J. 1914 durch die zit. Verordnung des Landesverteidigungsministeriums kundgemachte Verpflichtung zu Kriegsreistungen bis zum 28. Feber 1921 ununterbrochen gedauert hat.
Was die Behauptung der Interpellation anbelangt, dass für die Verpflichtung zu Kriegsleistungen die Voraussetzungen des § 1 des Kriegsleistungsgesetzes hier nicht gegeben waren, so ist dagegen einzuwenden; dass zu der nach der Interpellation in Betracht kommenden Zeit die eechosiovakische Republik sich noch im Kriegszustande befand, weil der Friede damals noch nicht ratifiziert war.
Prag, den 18. April 1921.
Minister für Nationalverteidigung: