Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2183.
Návrh
poslanců dra Theodora Bartoška, Fr. Zeminové, Rud. Laubeho, J. Pelikána, J. Hrušovského a spol.,
aby na dobu přechodnou, nežli provedena bude odluka církve od státu, upraveny byly prozatímním zákonem některé právní poměry církevní.
Navrhujeme, aby poslanecká sněmovna přijala tento zákon:
Zákon
ze dne .......................................... 1921
o prozatímní úpravě některých nábožensko-právních poměrů.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Na dobu, po kterou nebude definitivně zákonem uspořádán poměr církví ke státu, upravují se prozatímně některé nábožensko-právní poměry tímto zákonem.
O užívání budov a věcí bohoslužebných.
§ 2.
V obci, v níž aspoň 20% její obyvatel nebo aspoň 500 osob přestoupilo od některé státem uznané církve k jiné takové církvi nebo náboženské společnosti, jest, žádají-li o to zákonní zástupcové některé z těchto náboženských společností u nejblíže nadřízeného politického správního úřadu, rozděliti podle předpisů tohoto zákona mezi dotčené konfesní skupiny užívání budov bohoslužebných a ostatních věcí movitých i nemovitých, jež dosud sloužily k účelům církve, k níž přestoupivší před přestupem náleželi.
§ 3.
Rozdělení toto provedeno budiž buď přikázáním jednotlivých objektů bohoslužebných ve výhradné užívání zúčastněných církví a náboženských společností, anebo úpravou simultánního používání objektů těchto zúčastněnými organisacemi církevními.
Kde dosud jedna budova bohoslužebná sloužila potřebě několika obcí (přifařených), jest pro účele tohoto zákona souhrn obyvatelstva všech těchto obcí posuzovati jako obyvatelstvo obce jediné.
§ 4.
Jsou-li v obci dvě nebo více budov bohoslužebných a přestoupilo-li v ní, k jinému vyznání aspoň 20% obyvatel, přikáže se každé ze zúčastněných skupin poměrný počet těchto budov i s příslušenstvím ve výhradné užívání, avšak tak, aby náboženské minoritě, dosahující aspoň 20% o obyvatelstva obce, dostalo se v každém případě ve výhradné užívání aspoň jedné takové budovy a jejího příslušenství.
Při tomto dělení nebere se zřetel jen k počtu budov, nýbrž i k jejich prostornosti, poloze a významu.
§ 5.
Je-li v obci neb několika obcích přifařených jen jediná budova bohoslužebná, má náboženská minorita (§ 2), dosahující aspoň 20% obyvatelstva, nárok na simultánní spoluužívání budovy té, jakož i jejího zařízení a příslušenstva.
§ 6.
Přestoupí-li veškeré obyvatelstvo některé obce od církve, jež bohoslužebných objektů dosud užívala, k církvi nebo náboženské společnosti jiné, přechází na tuto výhradné užívání budov a věcí bohoslužebných vždy, a to bez ohledu na jejich počet. Osoby bez vyznání a náboženské minority jiné, jež na spoluužívání budov těch nároků nečiní neb činiti nemohou, nejsou tomu na překážku.
Stala-li se církev, která bohoslužebných objektů dosud sama výhradně užívala, v obci minoritou, budiž jí, žádá-li o to, vyhrazeno simultánní používání některé bohoslužebné budovy i tehdy, klesl-li počet její příslušníků pod 20%, ne však pod 5% , obyvatelstva.
§ 7.
Církev neb náboženská společnost, která měla by podle § 4 nárok na přikázání některé bohoslužebné budovy ve výhradné užívání, jest oprávněna, místo takového přikázání žádati simultánní užívání jiné bohoslužebné budovy v téže obci, kterou sama si označí. Má-li nárok na přikázání budov několika, může žádati za přikázání některých z nich v užívání výhradné, na místě ostatních však žádati simultánní užívání jiných bohoslužebných objektů.
§ 8.
Pro rozdělení budov i úpravu simultánního jejich užívání jest především směrodatnou dohoda zákonných zástupců zúčastněných církvi a náboženských společností. Nejblíže nadřízený politický úřad jest povinen, ku požádání kteréhokoli z nich, jednání o dohodu zprostředkovati a říditi.
Nebude-li docíleno dohody, provede tento politický úřad sám rozdělení ve smyslu tohoto zákona, jež stává se ihned vykonatelným. Právo stížnosti k instanci vyšší zůstává nedotčeno, stížnost taková nemá však účinku odkladného.
O úpravě hmotných poměrů funkcionářů církevních.
§ 9.
Všecky platné zákonné předpisy, jimiž upraveny byly nebo budou jakékoli hmotné požitky církevních funkcionářů z prostředků veřejných, vztahují se také na funkcionáře a zřízence církví a náboženských společností ostatních, jakmile dosáhly státního uznání.
§ 10.
Přestoupí-li kněz, učitel náboženství, neb jakýkoli církevní funkcionář do některé jiné církve neb náboženské společnosti, v níž nadále vykonává svoji církevní funkci, přísluší mu i nadále nárok na tytéž požitky z prostředků veřejných, kterých požíval před svým přestupem. Pokud jde o počítání služebních let a ostatní podmínky platové, jest jeho činnost před přestupem i po něm posuzovati jako nepřetržitou.
O hřbitovech.
§ 11.
V obcích, v nichž jest jediný hřbitov, zaniká dnem účinnosti tohoto zákona jakákoli konfesní povaha tohoto hřbitova. Není-li hřbitov takový dosud vlastnictvím obce, přechází tímto dnem bez náhrady ve vlastnictví a správu obecní. Takto nastalá změna vlastnictví buď v pozemkových knihách vyznačena buď z moci úřední neb k návrhu obce.
Zároveň buďtež ve správu obecní odevzdány veškeré fondy a obnosy, určené k udržování hřbitova a hrobů.
§ 12.
V obcích, v nichž jest několik hřbitovů přechází podle ustanovení § 11 do vlastnictví a správy obce hřbitov hlavní, většinou občanstva používaný.
§ 13.
Vláda jest zmocněna, aby nařízením zrušila konfesní ráz i veškerých ostatních hřbitovů.
§ 14.
Zákon tento stává se účinným dnem svého vyhlášení. Provésti jej se ukládá ministrům vnitra, spravedlnosti, školství a národní osvěty, zdravotnictví a tělesné výchovy.
Důvodná zpráva.
Pronikavé přesuny v příslušnosti konfesní, k nimž došlo u nás po převratu v různých částech republiky (nelze nevzpomenouti analogických zjevů i v Podkarpatské Rusi), vyžadují naléhavě novou zákonnou úpravu některých církevně-právních poměrů, ač-li ovšem chceme se uvarovati nouzového prostředku občanské svépomoci a svépomoci, k níž přirozeně dříve či později dochází vždy tam, kde rozpor mezi starým psaným právem a živým dnešním právním vědomím objevil se příliš velikým.
V konfesijní příslušnosti objevily se zejména u příležitosti letošního sčítání lidu změny velmi pronikavé. Z církve, jež do nedávna byla církvi převážné většiny občanstva, zbyly na některých místech jen malé minority; naproti tomu vzrostly i zcela nové význačné a denně vzrůstající útvary církevní, jež v demokratickém našem státě mají i podle ústavy plný nárok na rovnoprávnost s druhými.
Křiklavé nepoměry objevily se zejména důrazně v otázce užívání bohoslužebných budov. Církev, jež dosud jich užívá, stala se na mnohých místech menšinou a někde téměř zmizela, občanstvu však brání se používati budovy, která byla pro ně zřízena a které ono cítí potřebu dále užívati. V Kutné Hoře na příklad je ze sedmi katolických kostelů šest nepoužíváno pro naprostý nedostatek katolíků, ale budovy ty přes to nejsou přístupny občanstvu, pro něž byly přece určeny a jím také do nedávna nerušeně užívány. Žádný historický přesun náboženský nezastavil se ještě u budov: z antických chrámů staly se křesťanské, z křesťanských mohamedánské, z katolických reformační, z evangelických opět katolické — dle toho jak měnili se lidé.
Stanovisko, že chrámy jsou nějakým nezcizitelným vlastnictvím církve, které kdysi sloužily, je absurdní, nemožné právnicky i mravně. Vždyť "církev", zejména katolická, netvoří u nás — v hranicích státu — žádného právního celku, který by mohl býti subjektem práv, objekty ty také nejsou vlastnictvím církve jako celku. Jsou již dnes vlastně veřejným statkem, věnovaným určitému účelu, a podléhají v plné míře svrchované moci státu, na jehož území leží. Vyjímalo by se také v demokratickém státě prapodivně, kdyby státní autorita, když už o věci uvažuje s hlediska historicky právního, "církví" rozuměla právě jen starou "církevní vrchnost" a přezírala fakt, že stará církev se dnes rozdělila, a v důsledku toho že třeba jest, kde rozdělili se lidé, rozdělit i věci.
Aby tento nutný vývoj mohl se díti cestou spořádanou, aby bylo se uvarováno činů svémocných, nevhodných ve spořádaném státě právním, navrhujeme v připojené osnově takovou zákonnou úpravu užívání objektů církevních, jakou pokládáme za spravedlivou.
Druhý díl osnovy zabývá se úpravou hmotných poměrů církevních funkcionářů. Nezadáváme nijak svému zásadnímu stanovisku, že má býti církev od státu odloučena a že na účele církevní stát vůbec přispívati nemá, žádáme-li, aby, když už a dokud ještě přispívá, měřil aspoň všem stejně ve smyslu ústavního principu plné rovnosti vyznání všech.
Neméně naléhavou je otázka používání hřbitovů, ba naléhavější ještě než otázka bohoslužebných budov, kterých používá pouze část občanstva, kdežto hřbitova nutně použije každý. Zastaralá právní úprava také zde vede k zjevům republiky nedůstojným: fanatický katolický farář zabraňuje v obci z ohromné většiny nekatolické pohřbu jinověrce nebo bezvěrce přístup na hřbitov, pohřeb se ovšem provede, ale se soudní dohrou pro zločin veřejného násilí podle § 83 tr. zák. Ve státě, který odrostl středověku, musí takové zjevy již jednou vymizeti. Navrhujeme proto zobecnění hřbitovů, aby byly odňaty vlivům jednostranné nesnášelivosti.
Protože jde o zákon provisorní, požadujeme prozatím jen, aby v každé obci, kde je hřbitov, byl především jeden hřbitov obecní a nekonfesní, státní správě však se dává zmocnění, aby provedla laicisaci i hřbitovů ostatních.
S ohledem na § 41 ústavní listiny uvádíme, že většina opatření, požadovaných touto osnovou, neznamená žádného nového zatížení financí státních:
Ani ustanovení § 9 a 10 neukládají státu značných břemen nových, protože jejich provedení znamená v podstatě jen účetnické přesunuti výlohy dnes již konané na účet jiný. Pokud pak by přece jen nová břemena zde snad vzcházela, získá se pro ně úhrada více než dostatečná saekularisací objektů církevních, jež staly se pro náboženské účele postradatelnými a provedením pozemkové reformy na statcích církevních.
Posléze navrhujeme, aby návrh tento k meritornímu projednání přikázán byl výboru kulturnímu a právnímu.
V Praze dne 19. května 1921.
Dr. Bartošek, Zeminová, Laube, Pelikán, Hrušovský,
Pechmanová, Landová-Štychová, dr. Vrbenský, Buříval, Sajdl, Hrizbyl, dr. Franke, Stříbrný, Netolický, Langr, Sladký, Slavíček, Drobný, Špatný, Trnobranský, Tučný, Draxl.