Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2182.
Návrh
poslanců Al. Tučného, Rud. Laubeho a spol.,
aby byl vydán zákon o minimální každoroční placené dovolené zaměstnancům.
Zákon
ze dne .......................................................... 1921
o minimální každoroční placené dovolené zaměstnancům.
Poslanecká sněmovna republiky Československé usnesla se na tomto zákoně:
§ 1.
Veškeré osoby mužského i ženského pohlaví, jež jsou v jakémkoliv služebním, neb námezdním poměru vůči zaměstnavateli, mají nárok na pravidelnou každoroční placenou dovolenou.
§ 2.
Dovolená na zotavenou poskytována budiž:
a) 5 pracovních dnů osobám zaměstnaným v témž závodě nejméně půl roku, b) sedm dní osobám zaměstnaným déle než dvě léta, c) 10 dní osobám zaměstnaným pět let, d) 14 dní osobám zaměstnaným deset let, e) 21 dní osobám po 15letém zaměstnání.
§ 3.
Pracovním dnem rozumí se den, za nějž závod je v chodu. Smlouvy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nebo jich organisacemi o dovolené doby delší než tuto stanovena jsou přípustny. Žádné úmluvy rušící nároky zaměstnanců na minimální dovolenou nemají právní závaznosti.
§ 4.
Dovolená na zotavenou podle tohoto zákona poskytovaná udílena budiž pravidelně v měsících letních, koncem dubna počínajíc a posledním dnem září končíc.
§ 5.
Náhrada za ušlý zisk osobám dovolenou nastoupivším rovná se průměru z posledních 6 výplatních týdnů.
§ 6.
Jen osoby zaměstnané u prvovýroby při výrobě zemědělské, lesnické a vedlejších živnostech tohoto druhu mohou nastoupiti dovolenou na zotavenou v kterémkoliv ročním čase.
§ 7.
Nastoupení dovolené nesmí se žádná osoba, která ji na základě tohoto zákona požívati bude, zříci. Dovolená tato musí býti poskytována pro každou osobu najednou v celku, nesmí býti nastupována v částkách.
§ 8.
Závody a podniky, jichž zákon tento se týče, mohou za příčinou poskytnutí dovolené na zotavenou zaměstnaným osobám jednotlivých ročníků rozděliti ji na částky (šichty), a sice tak, aby veškeré osoby nárok na dovolenou mající, v ustanoveném čase (viz § 4 tohoto zákona) se vystřídaly.
§ 9.
Za dovolené zůstává zaměstnané osobě nárok i na požitky naturální.
§ 10.
V podnicích, které mají více nežli tři zaměstnané osoby a zákonu tomuto podléhají, může dovolená poskytnuta býti ve dvou přibližně stejných dobách. Čas, jejž zaměstnaná osoba ve službě zameškala pro nemoc nebo jiné neštěstí, nesmí se jí započítati v dovolenou. Musí však býti počítána v dobu čekací. Má-li někdo nastoupiti trest méně než šestiměsíční, vyjma odsouzení pro sprosté zločiny, jako: zpronevěra, smilstvo, krádež, podvod a pod. trestné činy, veškeré delikty povahy politické vyjímaje, budiž mu umožněno, aby dovolenou na zotavenou podle nároků svých mohl nerušeně nastoupiti. Zaměstnavatel není povinen poskytnouti dovolenou, dala-li zaměstnaná osoba výpověď. Jiné výjimky z poskytování dovolené na zotavenou podle tohoto zákona přípustny nejsou.
§ 11.
Ustanovení tohoto zákona vztahuje se též na spolky konsumní a veškerá výdělečná a hospodářská družstva.
§ 12.
Ve sporech o dovolenou na zotavenou vzniklých, anebo činí-li zaměstnavatel jakékoliv překážky a obtíže osobě, mající podle tohoto zákona na dovolenou nárok, rozhodují soudy živnostenské. V místech, kde jich není, rozhodují ve sporech ze zákona tohoto vzniklých v první instanci soudy okresní s právem odvolacím.
§ 13.
Ustanovení tohoto zákona vztahují se na služební poměry trvající v době, kdy nastane jeho působnost.
§ 14.
Zákon tento nabude platnosti dnem vyhlášení. Provésti jej ukládá se ministru sociální péče.
Důvody.
Dovolená zaměstnanců na zotavenou je starým požadavkem pracujícího lidu, jehož se také s různým úspěchem od let domáhá všemi legálními prostředky. Okolnost, že dovolená na zotavenou přiznává se v pracovních oborech veřejnoprávních i soukromoprávních takovým kategoriím zaměstnanců, které sice pracují s větším napjetím duševním, avšak s nepoměrně menším nebo žádným napínáním sil fysických, jest jen hnací silou pro zaměstnance průmyslových podniků, aby také pro ně jednou tento minimální a z nejoprávněnějších požadavků byl splněn. Až do této doby domáhaly se tyto kruhy pracovníků dovolené prostředkem hromadných pracovních smluv a je už veliká řada takových, v nichž ustanovení o dovolené jsou příznivější, nežli tuto navrhujeme. Proto osnova mluví o dovolené minimální, kterou třeba, zaměstnancům zákonem zabezpečiti.
Jest také všeobecně známo, že podniky, ve kterých zaměstnanci úmluvou dovolené na zotavenou dosáhli, pokládají tuto okolnost za přednost, ba za chloubu, jíž prokázáno je jisté sociální cítění majitelů neb správců. A jistě to, co v případech ojedinělých bez újmy na pravidelném provozu, i výnosnosti podniků bylo uskutečnitelno, bude možným i v podnicích ostatních, kde tohoto opatření dosud není. Není také myslitelné, aby zákonem byla sociální opatření uplatňovaná jen pro zaměstnance některého specielního výrobního odvětví, když dovolené potřebují bez rozdílu zaměstnanci všichni.
Poněvadž osnova tato pro státní finance neznamená žádné újmy, odpadá také rozpočtová a úhradová doložka podle § 41 ústavní listiny.
Po stránce formální navrhujeme, aby osnova, přikázána byla výboru sociálně-politickému k projednání.
V Praze dne 19. května 1921.
Tučný, Laube,
dr. Bartošek, Zeminová, Pelikán, Drobný, Draxl, Slavíček, Sladký, Trnobranský, Langr, Pechmanová, Landová-Štychová, Hrizbyl, dr. Franke, Stříbrný, Buříval, Špatný, dr. Vrbenský, Netolický, Sajdl.