Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2129.
Odpověď
ministra sociální péče
na interpelaci poslanců R. Bergmana, Františka Maška, Františka Zavřela a soudruhů
o nové zákonodárné úpravě výměnku na podkladě všeobecného a závazného pojišťování rolnictva (tisk 1392).
Nová úprava výměnku resp. úprava starobního a invalidního pojištění samostatných zemědělců není jen problémem sociálně politickým, ale i velmi důležitým problémem hospodářsko-produktivním. Při posuzování nynějšího stavu dlužno Vzíti zřetel jednak na ony země, ve kterých je postaráno o existenční zajištění zemědělců výměnkem a na druhé straně ony krajiny, ve kterých tomu tak není. V zemích českých, t. j. v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je vžitým zřízením tak zvaný výměnek, který postupující hospodář vymiňuje si od nového hospodáře k placení v penězích nebo zejména v naturáliích. Na Slovensku, zejména na východním a v Podkarpatské Rusi instituce výminku je zřízením zcela neznámým. Majitel hospodářství hospodaří na tomto až do své smrti společně se svými descendenty a v četných případech i descendenty těchto descedentů. Patriarchální tento poměr má sice tu výhodu, že veškeré potřebné práce jsou obstarány příslušníky téže rodiny, kteří jsou hlavě rodiny neobmezenou poslušností povinní pod následkem vydědění. Na druhé straně však tento patriarchální poměr je příčinou neustálého dělení selských usedlostí, ale zejména také brzdou všeho hospodářského pokroku a překážkou racionálního hospodaření. Starý přednosta domácnosti nebývá přístupným novým pokrokům ve výrobě zemědělské, houževnatě drží se zděděného starého způsobu obhospodařování a nedopustí, aby na tomto zastaralém způsobu něco se měnilo. Ostatní příslušníci domácnosti jsou proti jeho vůli bezmocni a tím vysvětluje se, že zemědělská výroba na Slovensku a Podkarpatské Rusi jest tak zaostalá. Na Slovensku bylo by potřebí řádné úpravy starobního a invalidního pojišťování zemědělců tím spíše, že v kruzích rolnických uzavírají se sňatky velmi záhy, ženy vdávají se již od 16, roku, muži od 18. roku. Zcela obráceně téměř vyvíjely se poměry v zemích českých, kde instituce výmínku je zřízením dávno vžitým. Starý hospodář hospodaří zpravidla na svém statku tak dlouho, dokavad nejsou zaopatřeny nebo řádně vybyty všechny ostatní jeho děti. Až do této doby musí nejstarší syn, který jest zpravidla nabyvatelem usedlostí, čekati, aby si mohl založiti vlastní domácnost a převzíti hospodářství. Také v tomto případe stejně jako na Slovensku bývá osoba starého hospodáře překážkou racionelního hospodaření a applikování zemědělských vynálezů a vymožeností hospodářských. Řádnou úpravou starobního a invalidního pojištění, zejména umožněním, aby staří hospodáři mohli v určitém věku nebo za určitých předpokladů na výminek odejíti, docílí se toho, že vedení a správa hospodářství dostane se do rukou mladých a silných, ale i do rukou osob s pokročilými názory. Ministerstvo zemědělství je toho názoru, že bude nutno nynější poměry, týkající se starobního zajištění zemědělců a upravené v zemích českých výměnkem upraviti způsobem, který odpovídá poměrům poválečným. Smlouvy o výměníku před válkou při postupování živností selských ujednávané obsahovaly velmi často úmluvu, že nabyvatel usedlostí povinen je, dávati výměnkáři určité množství naturálních plodin, nebo jejich peněžitou hodnotu, při čemž tato peněžitá hodnota byla přesně stanovena, ovšem že dle cen předválečných. Následkem toho výměnkáři, kteří percipovali svůj výměnek v penězích nebo jako relutum za plodiny zemědělské, octli se ve velké nouzi a bude nutno zákonem zejména stanoviti, že při starých před válkou založených výměncích má se počítati hodnota metrického centu obílí (nejedná se pouze o obilniny, nýbrž i o přiměřený ekvivalent mléka, vajec, luštěnin, zemáků a pod.) dle nejvyšší výše kursu plodinové bursy v tom kterém roce. Výměnek sám v krajinách méně úrodných nebo horských je velikým břemenem pro vlastníky usedlostí selských. Dodávání jeho bylo začasté spojeno se spory, pokud se týče kvantity i kvality dodávaných naturálií nebo i jeho užívání. Moderní úpravou starobního a invalidního pojišťování zemědělců byly by z části odklizeny tyto spory na venkově.
Úplné odstranění výměnku narazilo by však nejen pokud se týče smluv již platných, ale i těch, které teprve budou sjednávány, na veliké obtíže. Nutno zde upozorniti, že při zamýšleném řešení otázky pojištění osob samostatně výdělečně činných v rámci celkové soustavy sociálního pojištění bude jistě stanoveno minimální stáří, od kterého oprávněný bude moci zákonem stanovené požitky percipovati. Tohoto minimálního stáří nebude míti často zemědělec, který bude postupovati svému descendentu z rodinných nebo jiných důvodů svoji usedlost a byl by proto, právě proto, že nedosáhl právě onoho zákonem stanoveného Stáří ze starobního pojištění vyloučen.
Povinnost zásahu státní správy sociální může se ovšem týkati jedině vrstev hospodářsky slabších, takže se bude jednati především o vymezení pojmu malorolníků.
Poněvadž vybudování pojištění osob samostatně výdělečně činných je látka zcela nová, bude příprava vládní osnovy zákona o sociálním pojištění vyžadovati pochopitelně delší doby.
V Praze dne 3. května 1921.
Ministr sociální péče: