Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2126.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance Antonína Hampla a soudruhů
o nesprávném používání zákona o podmínečném odsouzení (tisk 1682).
Podle trestních spisů odsouzen byl A. S. rozsudkem zemského soudu trestního v Praze ze dne 27. prosince 1920 pro zločin krádeže k trestu žaláře v trvání jednoho měsíce tvrdým lůžkem zostřeného.
Činu, pro nějž byl odsouzen, dopustil se tím, že dne 11. června 1920 odcizil v železárnách v dotazu uvedených, kde byl jako dělník zaměstnán, ve společnosti s neznámým pachatelem dvě mosazná ložiska v ceně 600 K.
Přitěžujícím při stanovení trestu shledáno, že krádež byla ve více směrech zločinnou, polehčujícím, že obžalovaný byl dosud zachovalý a že škoda z trestného činu nepovstala.
Obžalovaný činu nedoznal, ač byl řízením průvodním usvědčen a také neprozradil svého spolupachatele.
Že by čin za vinu mu kladený spáchal z bídy, nevychází ze spisů na jevo a obžalovaný se v tomto směru také nehájil.
Podle svědecké výpovědi závodního inženýra bylo odcizeno v železárnách v době před. přistižením obžalovaného při krádeži tolik mosaze, že krádeže ty měly nejen pro cenu tohoto materiálu, nýbrž i z toho důvodu, že materiál tento jest těžko sehnati, pro závod nemilé následky.
Soud nepovolil obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu podle zákona ze 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n. z toho důvodu, poněvadž obžalovaný spáchal krádež na zaměstnavateli, kde jest dohled velice obtížný, ba mnohdy nemožný a kde jest tudíž bezpodmínečně třeba, aby zaměstnanci jednali poctivě, takže soud pokládal za to, že výkonu trestu jest zapotřebí, aby se obžalovaný polepšil.
Vrchní zemský soud nevyhověl odvolání obžalovaného, odůvodniv věc tím, že nelze spatřovati rozporu v rozsudku v tom, že na jedné straně nebylo přiznáno podmíněné odsouzení a na druhé straně použito mimořádného práva zmírňovacího, ježto význam těchto dvou zákonných ustanovení a základy, na kterých spočívají, jsou podle úsudku vrchního zemského soudu zcela různé a vycházejí z docela jiného hlediska.
Dospěl-li soud ve svém právoplatném rozhodnutí na základě volného uvážení ku přesvědčení, že hledíc ku výsledkům trestního řízení, jak shora byly uvedeny, jest výkonu trestu zapotřebí, nemůže ministerstvo spravedlnosti na tom podle. zákonného oboru své působnosti ničeho měniti. Porušení některého ustanovení zákonného, jež by opravňovalo ministerstvo spravedlnosti, naříditi generální prokuratuře, aby podala zmateční stížnost ku zachování zákona, nelze v postupu soudů shledati. Zkušenosti ministerstva s přiznáváním podmínečného odsouzení nejsou konečně takové, že by opravňovaly ku tvrzení, jakoby zemský trestní soud v Praze odepíral pravidelně obžalovaným dělníkům podmíněné odsouzení a není tu tedy takové praxe, proti níž by ministerstvo spravedlnosti potřebovalo něco podniknouti.
V Praze dne 29. dubna 1921.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Popelka v. r.