Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2116.
Zpráva
státně-zřízeneckého výboru
o návrhu poslance Tučného a spol. (tisk 15),
aby byt vydán zákon o převzetí poštovních kočí (postilionů) do stálé služby státní.
Státně zřízenecký výbor zaměstnávaje se iniciativním návrhem poslance Tučného a spol. ve schůzích dne 3. března a 26. dubna 1921, byl si toho vědom, že jde o problém neobyčejně těžký tím, že návrhům žádajícím, aby dosavadní služební poměr těchto zaměstnanců, který je soukromoprávní, změněn byl v tom směru, že by na místo podnikatele jízd nastoupila poštovní správa, nebude lze ihned vyhověti a to jednak z důvodů finančních, jednak z důvodu rázu technického.
Výbor uznává důvody, které navrhovatele vedou k podání návrhu a neuzavírá se před oprávněností všech žalob těchto zaměstnanců; uznává plně, že odstraniti se musí libovůle a rozmar zaměstnavatelů, se kterou poštovní kočí se potkávají, že musí přestati nejistota v zaměstnání, která brání, aby zaměstnanci, nepřímo jsoucí ve službách státu, byli zabezpečeni pro stáři aneb pro jinak způsobenou neschopnost.
Avšak i zájem poštovní správy vyžaduje, aby radně vyřešen byl zaměstnanecký poměr těchto zaměstnanců.
Státně zřízenecký výbor vyslechl důvody zástupce ministerstva pošt a telegrafů proti návrhu, aby otázka tato vyřešena byla zákonem, které v podstatě jsou tyto:
"Poměr mezi poštovní správou a podnikateli jízd poštovních jest soukromoprávní, založený smlouvou. Podnikatel obdrží od poštovní správy určitou částku peněžní a jest povinen za ní určitým počtem koní, kočí a povozů obstarávati poštovní jízdy. V poměrně řídkých případech, jestliže dopravuje pouze poštu a nikoli také cestující a jejich zavazadla (na vlastní účet), dostane od poštovní správy vozy. pro dopravu pošty zvláště stavěné; děje se tak hlavně u velikých úřadů poštovních (ponejvíce erárních). Jen v Bratislavě nalezen byl režijní povoz poštovních jízd, který byl i dále podržen.
Kočí podnikatele poštovních jízd není tedy vůbec v přímém poměru k poštovní správě, poměr jeho jest námezdním poměrem mezi podnikatelem a jím. Poměr tento jest týž jako poměr kočího vojenského dodavatele vůči správě vojenské nebo jako poměr dělníka v soukromé továrně, pracující na státních dodávkách, — oproti státu.
Největší závada proti převzetí kočí do skupiny výpomocných sluhů státních jest, že nelze nutiti podnikatelé poštovních jízd, aby zaměstnanci cizímu, jehož sám nepřijímá, neplatí a nemůže propustiti, svěřoval značný a mnohdy jediný svůj majetek (kůň stojí dnes 15.000 Kč).
Poměr, který by se tím vytvořil, byl by zcela abnormální; poštovní správě připadl by nevděčný úkol, urovnávati nevyhnutelné neshody mezi podnikatelem a kočími. Ještě kritičtější stala by se věc, kdyby nebylo možno mezi podnikatelem a kočím dosíci shody; tu by byla poštovní správa nucena buď vypověděti podnikatele neb kočího, aneb kočího přeložiti k jinému podnikateli. Výpověď podnikateli znamenala by při dnešních poměrech značné zvýšení platu za jízdy, poněvadž při dnešní nouzi o potahy, by se dle posavadních zkušeností lacinější podnikatel nenašel. Výpověď kočího byla by možna jen krátkou dobu jeho provisního poměru; příčinou neshod pak nemusí býti vždy věci disciplinární. Přeložiti kočího zvláště ženatého jest za dnešních poměrů spojeno s velikými obtížemi.
Nesnáze spojené s tím, že mnoho kočí není plně zaměstnáno, nejsou tak nepatrné, jak by se podle odůvodnění návrhu zákona zdálo. Podnikatel, jehož kůň a kočí poštovními jízdami nejsou plně zaměstnány, musí s potahem jíti po vedlejším zaměstnání, jestliže by kočí, jehož výkon za poštovní jízdy by platil stát, nechtěl obstarávati kočovskou službu soukromou, nezbylo by podnikateli než, buď najíti kočího druhého, aneb vedlejšího výdělku se vzdáti. Tento vedlejší výdělek leží velmi zhusta v práci na polích a lukách, v podnikána jízd; při tom právě okolnost, že mají vlastní píci pro koně, umožňuje jízdy obstarávati levněji. Bylo by tedy se značně větším vydáním spojeno, jestliže by kočí práci soukromou obstarávati nechtěl a podnikatel byl nucen, jednati si jiného dělníka.
Na druhé straně by kočí, ač neúplně zaměstnáván, chtěl býti přiměřeně živ z poštovního svého platu, což by ovšem opět dražilo provoz.
Doprava osob a zavazadel, která při mnohých jízdách činí značný obnos, děje se na prospěch podnikatele; tu by státem placený kočí vystupoval zase jako soukromý zaměstnanec podnikatelův; také opět předmět denních sporů mezi podnikatelem a kočím.
Při výměně podnikatele objevovaly by se nové obtíže; uchazeč o jízdy buď kočího má aneb se mu kočí, který tu jest nezamlouvá, aneb konečně chce si kočovskou službu obstarávati sám, kterýžto poslední případ — mimochodem řečeno — jest pro poštovní správu nejpříznivějším; jak zaměstnati pak kočího, který tu jest?
Jestliže by koni podnikatele stala se jakákoliv nehoda, bylo by na denním pořádku, že by se podnikatel domáhal náhrady škody na státu s odůvodněním, že se tak stalo vinou kočího.
Za dopravovanou poštu ručí dnes podnikatel jízdy, zajisté vždy zámožnější občan; ručí také za nedopatření i vinu kočího a nikoli kočí samotni, jak praví odůvodnění návrhu zákona. Samozřejmě by podnikatel jízdy ručení toto odmítl, jestliže by kočí byl zaměstnancem státním; poštovní správa by pak měla o záruku méně a to právě v té části dopravy (dlouhé jízdy v lesích, horách), kde malversace se mohou prováděti nejsnadněji.
Při soukromoprávním poměru podnikatelů poštovních jízd k poštovní správě nedá se tedy provésti převzetí poštovních kočí do služeb státních; mohlo by se tak státi jen kdyby poštovní správa převzala všecky jízdy do vlastní správy, nakoupíc k tomu cíli koní i vozů.
Věc tato je však vůbec nemyslitelná, poněvadž by měla za následek ohromná vydání. Poštovních koní samotných jest asi 2000; počítá-li se průměrná cena jednoho jen na 12.000 Kč, byla by to investice 24,000.000 Kč, pro kterou v rozpočtu není úhrady, nehledě ani k vydání za stáje, vozy a pod. Také administrace celého aparátu by pohltila sumy ohromné.
Konečně nemožno nezmíniti se o tom, že ti podnikatelé poštovních jízd, kteří si sami obstarávají službu kočovskou, byli by vyloučeni z působnosti zákona, ačkoli — jak již výše bylo řečeno — jsou poštovní správě nejpříjemnější a ačkoli převzetí jejich by bylo nejsnáze proveditelné, protože kůň i vůz jsou jejich majetkem. V posledních dvou letech mzdový požadavek kočí byl příčinou všech zvýšení výměrků; poštovní správa byla tedy nucena, jednati s kočími přímo a podle jejich požadavku zvyšovati odměnu podnikatele, ví tedy jak poštovní správa tak kočí téměř všude, kolik činí kočovská mzda."
Po tomto prohlášení musil se výbor státně zřízenecký rozhodnouti, jakým způsobem po stránce formální o návrhu chce rozhodnouti. Je pravdou, že přijetí návrhu v té formě, jak jej navrhuje poslanec Tučný, aby poštovní kočí — postilioni — zaměstnaní u pojezdných úřadů poštovních i u poštmistrů ve městech i na venkově byli zařaděni do stavu výpomocných poštovních sluhů po rozumu článku II. zákona z 25. září 1908 ř. z. č. 204, znamenal by naprosté postátnění všech zaměstnanců, tedy i těch, kteří nejsou plně zaměstnáni. Převzetím jejich do skupiny státních sil zřízeneckých, byla by podnikateli jízd vůbec odňata disposice s personálem; v jeho službách byl by zaměstnán personál jemu nepodléhající.
Podnikatel, nemaje práva přijímati ani propouštěti zaměstnance, nemohl by za zřízence takového ručiti a to by mělo za následek hromadné vypovídání podnikatelů jízd.
Správa poštovní musila by ihned převzetím zaměstnanců převzíti i dopravu samu. Kde jsou zaměstnanci plně zaměstnáni, dala by se otázka ta vyřešiti rozmnožením automobilů, arciť značným nákladem. Toto automobilisování poštovní dopravy, k němuž by byla poštovní správa nucena uzákoněním návrhu, mělo by však právě opačné výsledky než které zákon sleduje, poněvadž mnoho zaměstnanců, kočí, najmě starších, nemohlo by konati službu šoferskou, pro kterou se žádá nejen odborná kvalifikace, ale i zvýšená fysická zdatnost.
Postátnění nejen zmíněných zaměstnanců, ale i poštovních jízd, odpírá však správa poštovní z důvodů finančních, poněvadž není úhrady.
Jest tudíž nutno, cílů, sledovaných zmíněným návrhem zákona, dosíci jinou formou než zákonem. Státně-zřízenecký výbor po předchozím vyjednávání s poštovní správou usnáší se, aby:
1. vhodným způsobem vymezen byl soukromoprávní poměr služební;
2. aby pro případ nezaviněného rozvázání toho poměru zajištěna byla jich existence a posléze
3. aby řádným vybudováním starobního pojištění zajištěni byli poštovní kočí a jejich pozůstalí,
4. ochranu zaměstnance proti zaměstnavateli,
5. úpravu služebních poměrů.
Státně zřízenecký výbor jest si toho vědom, že sestátnění povozné pošty není tímto usnesením zamítnuto, nýbrž pouze odsunuto. Správa poštovní má povinnost při sjednávání nových smluv býti pamětliva, že úplné převzetí povozné pošty do státní správy jest provésti nejpozději do 31. prosince r. 1925.
Na základě předeslaného navrhuje státně-zřízenecký výbor:
Slavná poslanecká sněmovna račiž se usnésti:
Vláda se vyzývá, aby zajistila, po případě zlepšila sociální postavení postilionů a poštovních vozků dle těchto zásad:
1. Vhodným vymezením soukromoprávního služebního poměru nechť se postará, pokud jde o plně zaměstnané sily, o přesné vymezení služebních požitků, jež jim podnikatel poštovní jízdy (poštovní pojezdný) má poskytovati. Za tím účelem nechť učiní opatření, která by v dohodě s příslušnými odborovými organisacemi pokládala za vhodná.
2. zajištěním jich existence pro případ nezaviněného rozvázání tohoto služebního poměru,
a) nechť postiliony (t. j. plně zaměstnané síly), kteří pozbyli svého místa pro redukci koňských jízd neb pro nezaviněnou výpověď danou podnikatelem jízd (poštovním pojezdným), v mezích systemisovaného stavu zřízeneckých služebních míst, přijme do státní poštovní služby, a to dle délky služební doby strávené ve vlastnosti plně zaměstnané síly buď jako výpomocné poštovní sluhy aneb, pokud není uchazečů, jímž zákon zaručuje přednostní právo, jako poštovní úřední sluhy. Předpokládá se ovšem, že ten, který zaměstnanec vyhovuje všem podmínkám (všeobecným i zvláštním) pro přijetí do státní služby poštovní;
b) nechť poštovní vozy (neplně zaměstnané síly) v mezích systemisovaného stavu zřízeneckých služebních míst přejímá buď jako výpomocné sluhy, vyhovují-li předepsaným podmínkám, neb přihlíží k tomu, aby se jim dostalo zaopatření ve vlastnosti poštovních poslů u třídních poštovních úřadů.
3. Zajištěním a řádným vybudováním starobních a zaopatřovacích požitků shora zmíněných zaměstnanců a jich pozůstalých, buďte se zvláštním zřetelem na postiliony a poštovní vozky — upraveny stanovy provisního fondu pro poštovní posly, zvláště zvýšením provisních základů na částky, odpovídající nynějším drahotním a existenčním poměrům. Zároveň se poštovní správa jakož i ministerstvo financí vyzývají, aby co nejblahovolněji postupovalo při vyměřování darů z milosti pro postiliony a pošt. vozky, případně jich pozůstalé, kteří se. nemohli státi členy provisního fondu pro poštovní posly pro pokročilý věk, po případě následkem krátké doby členství v provisním fondu nenabyli nároků na odpočivné a zaopatřovací požitky, nebo jichž odpočivné a zaopatřovací požitky, z tohoto fondu plynoucí byly vyměřeny ve výši, dle existenčních poměrů nedostatečné a jichž dlouholetá služba byla uspokojivá. Dary z milosti buďtež navrhovány v takové výši, aby zaměstnancům v poštovních službách sestárlým umožnila se existence za nynějších poměrů.
K uspokojivému řešení otázek, dotýkajících se služebních poměrů postilionů a poštovních vozků, doporučuje se zřízení zvláštní paritní komise, složené ze 4 zástupců zaměstnanců a 4 zástupců zaměstnavatelů. Předsedou a zároveň dirimujícím členem při rovnosti hlasů byl by zástupce ředitelství pošt a telegrafů. Úkolem této komise, jež byla zřízena v sídle poštovního telegrafního ředitelství, by bylo: Vymezení námezdní smlouvy mezi podnikatelem jízd (poštovním pojezdným) a zaměstnancem, řešení otázek, jež by s úpravou služebního poměru souvisely, a vyrovnávání sporů. Poštovní správě se proto dává na uváženou, aby vyslechnuvši zástupce organisací jak zaměstnavatelských tak i zaměstnaneckých přikročila k zřizování takovýchto komisi a podrobněji stanovila jejich jednací řád
V Praze 27. dubna 1921.
Taub, v. r.
předseda.
Frant. Buříval, v. r.,