Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Původní znění.
2019.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance Dra Baerana a druhů
o pokračování v právních sporech osob, jež úrazem na železnici pozbyly způsobilosti k povolání a práci (tisk 1288).
Zákon z 23. července 1919, č. 440 Sb. z. a n. byl vydán z té příčiny, že likvidace bývalého státu rakouského nebyla v té době skončena. Republika Československá odmítla zásadně stanovisko, že by se stala bez dalšího přejímatelkou závazků bývalého rakouského státu z doby před státním převratem, pokud se vztahovaly neb vznikly na území, jež nyní náleží státu československému. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona (tisk 506 N. S. R. Č. 1919), uvádí v tom směru výslovně: ťMezi státy, které vzniklý z bývalého rakousko-uherského mocnářství nebo které části jeho státního území připojily ke svému, musí se státi vyrovnání o právech a závazcích zaniklého mocnářství. Poněvadž pak uplyne pravděpodobně drahně času, než k takové dohodě dojde, nutno řešiti otázku, zda a pokud má republika Československá plniti závazky bývalého mocnářství, které jsou proti ní uplatňovány. Ježto jest naprosto nejisto, jak ono narovnání dopadne a tudíž které z těchto závazků a do jaké míry stát československý převezme, doporučuje se, aby pro takové závazky bylo zákonem stanoveno příročí až do doby, kdy dojde k řečenému vyrovnání mezi zúčastněnými státy.Ť
Toto řešení bylo doporučováno i praktickou potřebou: Bylo začasté velmi obtížno, aby žalovaný erár zjednal si od bývalých rakouských úřadů informace, jež byly nutny pro úspěšné vedení sporu. Naprosto však nelze ze zákona vyvozovati, že by stát vzpíral se plniti svoje závazky, pokud podle likvidace bývalého mocnářství mu připadnou. To platí jmenovitě o pohledávkách oněch osob, k nimž poukazuje interpelace, t. j. které utrpěly úraz na státních železnicích, že staly se neschopnými povolání i práce.
Shora uvedené důvody, jež diktovaly zákon z 23. července 1919, č. 440 Sb. z. a n., dosud trvají, neboť i příslušné předpisy mírové smlouvy Saint-Germainské vyžadují k svému skutečnému provedení ujednání nových států, případně součinnosti reparační komise. Není tudíž dosud doba příhodná, aby zákon byl odvolán. Toho není však ani třeba, neboť zákon nezasahá tak rušivě do zájmů účastníků, jak by se zdálo z interpelace. Státní správa železniční uplatňovala vždy případně uplatňuje příročí zákonem povolené pouze v případech mimořádných.
Ministerstvo železnic nařídilo výnosem z 2. října 1919, čís. 33055—I/1 všem podřízeným ředitelstvím státních drah, aby se dovolávala ve sporech úrazových zákonného příročí jen zcela výjimečně tam, kde toho očividný zájem státní vyžaduje z formálních důvodů, na příklad tam, kde nelze si opatřiti průvodní materiál, nebo z příčin materielních, na příklad tam, kde požadavky jsou očividně přemrštěny, jinak ale aby neodmítala vstoupiti ve spor nebo v něm pokračovati, a aby vyplácela pravoplatně přisouzené neb smírem ujednané náhrady škody. Vypláceny jsou nejen jednorázové náhrady z úrazů, povstalých před státním převratem, nýbrž i přiznané ručební renty.
Při této praxí nepokládám za nutné, aby užito bylo zmocnění, jež dává vládě § 3 zákona, a vydáno nařízení, že pro případy, v nichž jde o zabezpečení osob, které zaviněním železniční správy staly se povolání i práce neschopnými, platnost příročí má býti vyloučena. Nařízení takové nedoporučuje se i z toho důvodu, že otázka, zda skutečně jde o osobu, již úraz železniční učinil neschopnou práce a povolání, takže musí býti zabezpečena náhradou, kterou jí státní správa je odsouzena plniti, musí právě teprve sporem býti rozřešena, Je snad všeobecně známo, jak vysoké, začasté přímo přemrštěné nároky z úrazů železničních se na stát vznášejí, a že teprve výrok nestranného a neodvislého soudu může je přiměřeně korigovati.
Ostatně neuvádí interpelace konkrétních případů, v nichž by skutečně osoby, železničním úrazem ohrožené ve své existencí, nemohly se domoci na státní správě spravedlivé náhrady. Nelze tudíž posouditi zda a pokud v některém z těchto případů nebylo státní správou uplatňováno příročí zcela odůvodněně.
V Praze dne 15. března 1921.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Popelka, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
Překlad.
2019.
Antwort
des Justizministers
auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Baeran und Genossen
wegen Weiterführung der Rechtsstritte jener Personen, die durch Eisenbahnunfälle berufs- und arbeitsunfähig wurden. (Druck 1288.)
Das Gesetz vom 23. Juli 1919, Nr. 440 S. d. G. u. V. wurde aus dem Grunde erlassen, weil die Liquidation des ehemaligen österreichischen Staates zu der Zeit noch nicht beendet war. Die Čechoslovakische Republik hat grundsätzlich den Standpunkt abgelehnt, daß sie ohne weiteres Übernehmerin der Verpflichtungen des ehemaligen österreichischen Staates aus der Zeit vor dem staatlichen Umsturz, soweit sich dieselben auf das Gebiet, das jetzt zum čechoslovakischem Staate gehört, bezogen haben oder auf demselben entstanden sind, geworden sei. Der Motivenbericht zum Regierungsgesetzesantrag (Dr. 506 N. S. R. Č. 1919) führt in dieser Richtung ausdrücklich nachstehendes an: ťZwischen den Staaten, die aus der ehemaligen österreichisch-ungarischen Monarchie entstanden sind oder die Teile ihres staatlichen Gebietes ihrem eigenen angegliedert haben, muß ein Ausgleich bezüglich der Rechte und Verbindlichkeiten der untergegangenen Monarchie erfolgen. Da jedoch aller Wahrscheinlichkeit nach geraume Zeit vergehen wird, ehe es zu einer solchen Einigung kommt, muß die Frage gelöst werden, ob und wie weit die Čechoslovakische Republik die Verbindlichkeiten der ehemaligen Monarchie, die gegen sie geltend gemacht werden, zu erfüllen hat. Da es absolut unsicher ist, wie dieser Ausgleich ausfällt, und daher auch, welche von diesen Verbindlichkeiten und in welchem Ausmaße sie der čechoslovakische Staat übernimmt, empfiehlt es sich, für diese Verbindlichkeiten ein gesetzliches Moratorium anzuordnen bis zu der Zeit, da der erwähnte Ausgleich zwischen den beteiligten Staaten erfolgt sein wird.Ť
Diese Lösung war auch durch den praktischen Bedarf geboten: Es war für das geklagte Ärar zuzeiten sehr beschwerlich, von den ehemaligen österreichischen Ämtern Informationen einzuholen, die für die erfolgreiche Führung des Prozesses nötig waren. Es läßt sich aber durchaus nicht aus dem Gesetze ableiten, daß der Staat sich sträuben wurde, seine Verpflichtungen zu erfüllen, soweit sie nach der Liquidation der. ehemaligen Monarchie auf ihn fallen. Das gilt insbesondere von den Forderungen jener Personen, auf welche die Interpellation hinweist, d. h. jene, welche einen Unfall auf den Staatseisenbahnen erlitten haben, derart, daß sie infolgedessen berufs- und arbeitsunfähig wurden.
Die obenangeführten Gründe, die das Gesetz vom 23. Juli 1919, Nr. 440 S. d. G. u. V. diktiert haben, bestehen noch zurecht, denn die bezüglichen Vorschriften des Friedensvertrages von Saint-Germain erfordern zu ihrer tatsächlichen Durchführung die Vereinbarung der neuen Staaten bezw. die Mitwirkung der Reparationskommission. Es ist daher jetzt noch keine geeignete Zeit, das Gesetz aufzuheben; das ist auch gar nicht nötig, da das Gesetz in die Interessen der Beteiligten nicht so störend eingreift, wie man nach der Interpellation annehmen möchte. Die staatliche Eisenbahnverwaltung hat das vom Gesetze bewilligte Moratorium nur in außerordentlichen Fallen angewendet und wendet es auch weiter nur in solchen Fällen an.
Das Eisenbahnministerium hat mit Erlaß vom 2. Oktober 1919, Z. 33055—I/1 allen ihm untergeordneten Direktionen der Staatsbahnen aufgetragen, in Unfallsstritten von dem gesetzlichen Moratorium nur ganz ausnahmsweise dort Gebrauch zu machen, wo es das offensichtliche Interesse des Staates aus formalen Gründen erfordert z. B. dort, wo das Beweismaterial nicht herbeigeschafft werden kann, oder aus materiellen Gründen z. B. dort, wo die Forderungen offensichtlich übertrieben sind, sonst aber die Einlassung in den Prozes oder seine Fortsetzung nicht abzulehnen und die rechtsgültig zugesprochenen oder durch Vergleich vereinbarten Schadenersätze auszuzahlen. Ausgezahlt werden nicht nur einmalige Schadenersätze für Unfälle, die vor dem staatlichen Umsturz eingetreten sind, sondern auch die zuerkannten Haftrenten.
Bei dieser Praxis halt ich es nicht für nötig, von der der Regierung in § 3 des Gesetzes eingeräumten Bevollmächtigung Gebrauch zu machen und eine Verordnung zu erlasseh, daß für Fälle, in denen es sich um Versorgung von Personen handelt, die durch Verschulden der Eisenbahnverwaltung berufs- und arbeitsunfähig geworden sind, die Gültigkeit des Moratoriums ausgeschaltet sein soll. Eine solche Verordnung empfiehlt sich auch aus diesem Grunde nicht, weil die Frage, ob wirklich eine Person durch einen Eisenbahnunfall derart arbeits- und berufsunfähig geworden ist, daß sie durch einen Schadenersatz. gesichert werden muß, den die Staatsverwaltung zu leisten schuldig ist, erst durch einen Prozeß entschieden werden muß. Es ist vielleicht allgemein bekannt, wie hohe, ja oft übertriebene Ansprüche aus Eisenbahnunfällen an den Staat erhoben werden und, daß erst der Ausspruch eines unparteiischen und unabhängigen Gerichtes sie in angemessener Weise korrigieren kann.
Übrigens führt die Interpellation keine konkreten Fälle an, in welchen tatsächlich die Personen, die durch einen Eisenbahn-Unfall in ihrer Existenz bedroht sind, von der Staatsverwaltung nicht einen gerechten Schadenersatz hätten erlangen können. Es läßt sich sonach nicht beurteilen, ob und in wie weit in einigen dieser Fälle von der Staatsverwaltung das Moratorium in ganz ungegründeter Weise angewendet worden sei.
Prag, den 15. März 1921.
Der Justizminister: