Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2002.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne .................................................................. 1921,
jímž se provádí § 105 ústavní listiny (zákona ze dne 29. února 1920, čís. 121 Sb. z. a n.).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle platných předpisů rozhoduje mezi stranami o sporných nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené, po vyčerpání opravných prostředků uplatniti svůj nárok žalobou u řádného soudu.
Byl-li rozhodnutím správního úřadu přiznán straně úplně uplatněný nárok, může druhá strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou odstranění výroku o soukromoprávním nároku zcela nebo co do části.
Byl-li však nárok úplně zamítnut, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o plnění.
Při částečném přiznání a odepření může každá strana domáhati se nápravy podle odstavce 2. nebo 3. co do části, kterou jest stížena.
§ 2.
Žalobu jest podati v propadné lhůtě 60 dnů ode dne, kdy straně doručeno bylo rozhodnutí správního úřadu, jenž rozhodoval s konečnou platností, pokud není stanovena v tom kterém zákoně delší lhůta. Podána buď u soudu věcně příslušného, v jehož obvodu jest sídlo správního úřadu, jenž rozhodoval v stolici I.
§ 3.
Rozhodnutí správního úřadu, jemuž žaloba čelí, jest připojiti k žalobě v prvopise nebo v ověřeném opise.
§ 4.
Byla-li podána žaloba, lze podle rozhodnutí správního úřadu vésti exekuci pouze k zajištění.
Je-li výrok jen částečně v odpor brán, soud k žádosti strany, dříve než rozhodne o žalobě, vysloví usnesením, pokud rozhodnutí správního úřadu jest způsobilé k exekuci uhrazovací. Proti tomuto usnesení není samostatného opravného prostředku.
§ 5.
Zjištění veřejnoprávního poměru v předchozím správním řízení víže soud.
§ 6.
V případech, kde rozhodl konečně správní úřad po dni, kdy nabyla účinnosti ústavní listina, a přede dnem, kdy nabude účinnosti tento zákon, lze podati žalobu v dalších 60 dnech po účinnosti tohoto zákona.
§ 7.
Zákon tento nabývá účinnosti vyhlášením. Provede jej ministr spravedlnosti a vnitra.
Důvodová zpráva.
Ústavní listina republiky Československé (zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.) převzala v § 106 zásadu vyslovenou svého času v čl. 15. odst. I. rakouského stát. zákl. zákona o moci soudcovské ze dne 17. prosince 1867, č. 144 ř. z., že za jistých podmínek proti rozhodnutí úřadů správních lze se dovolávati řádných soudů.
Nejasně stylisované ustanovení čl. 15. bylo v rakouské theorii i praxi předmětem tuhých sporů. Z bohaté literatury buďtež uvedeny aspoň hlasy dvou vynikajících pěstitelů české pravovědy, kteří zastupují oba hlavní směry výkladu, jehož se uvedenému předpisu dostalo. Pražák (Spory o příslušnost, I. str. 134 ns.) vyslovuje názor, že čl. 15. nelze použíti, dokud nebude vydán zvláštní prováděcí zákon, kdežto Ott (Soustavný úvod ve studium nového soudního řádu, I. str. 27.) připouští, aby strana po vyčerpání stolic správních nastoupila přímo na odpůrce, jemuž v řízení správním výhoda z rozhodnutí v odpor vzatého vzešla, žalobou.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu ústavní listiny (příl. k tisku č. 2421/1920 Nár. shromáždění) podotýká, že nebylo možno v nynější ústavě vymýtiti předpis obdobný cit. čl. 15. poněvadž by povstala mezera v otázce, zda a jakým způsobem lze se dovolávati soudů tehdy, rozhodují-li podle platného práva o nárocích soukromoprávních úřady správní. Aby se však předešlo kontroversím, jež čl. 15. vyvolával, předepsáno, že podrobnosti mají býti upraveny zvláštním zákonem, jemuž přesnější stylisace § 105 určila zásady, kterými se má říditi.
K jednotlivým ustanovením jest připomenouti.
K § 1.
Materielní podmínky, za nichž lze se dovolávati § 105 ústavní listiny, jsou v tomto ustanovení vytčeny s dostatečnou jasností. Prováděcímu zákonu zůstaveno pouze, upraviti vhodným způsobem formu řízení. Z důvodu toho přimyká se § 1, odst. 1. osnovy těsně k doslovu § 105 ústavní listiny, nahrazuje pouze závěrečná slova "dovolávati se nápravy pořadem práva", slovy: "uplatniti svůj nárok žalobou", aby jasně bylo vyjádřeno, že jedině strana, jež jest dotčena rozhodnutím správního úřadu, ve svém materielním nároku, může obrátiti se na soud, že však nelze tímto způsobem vytýkati správnímu řízení vady formální. Názor tento lze vyvoditi již z doslovu § 105 a podepříti vývody důvodové zprávy, jež mluví přímo o žalobě na plnění neb žalobě určovací.
Operuje v § 105 ústavní listiny a v § 1 osnovy pojmem "soukromoprávního nároku", nemíní ovšem zákonodárce mísiti se do sporů o podstatě veřejného a soukromého práva, nýbrž počítá se skutečností, že rozdíl tento — třebas se vyskytují případy pochybné — je uznán a vžit. Pojem tento zajisté nebude působiti větších obtíží, než pojem "občanských věcí právních", jímž určuje příslušnost řádných soudů § 1 jur. normy.
K § 2.
§ 2 osnovy stanoví pro podání žaloby lhůtu 60 dnů ode dne, kdy straně doručeno bylo rozhodnutí správního úřadu nejvyšší stolice, jehož lze se v tom kterém případě podle příslušných předpisů dovolati. Text § 105 ústavní listiny sám naznačuje, že jde o jakýsi oprávný prostředek proti rozhodnutí správního úřadu a doporučuje se proto, dopustiti straně, aby žalovala jen do určité lhůty; po uplynutí této lhůty stane se rozhodnutí stejně nezvratným, jako když strana nepodá opravného prostředku. Proto byla lhůta označena jako propadná. Tento způsob úpravy byl ostatně, jak ukazuje důvodová zpráva k ústavní listině, zákonodárcem zamýšlen. Ač nejobvyklejší lhůta k opravným prostředkům jest 14 dní, jde tu o mimořádný opravný prostředek, pročež lze ustanoviti delší lhůtu. V některých zákonech jsou však stanoveny již delší lhůty a proto doporučuje se je zachovati.
Výlučná příslušnost věcně příslušného soudu, v jehož obvodu, má své sídlo správní úřad, který rozhodoval v. I. stolici, doporučována jest úvahou, že jest záhodno, aby v případech, kdy obě strany dovolají se soudu proti rozhodnutí správního úřadu, bylo řízení o obou žalobách soustředěno u jediného soudu, jenž by pak mohl řízení sloučiti k společnému projednávání a rozhodnutí (§ 187 c. ř. s., § 233 zák. čl. I. z 1911).
K § 3.
Třeba jest, aby soud hned v žalobě byl informován, že podmínky § 105 ústavní listiny (§ 1, odst. 1. této osnovy) jsou splněny, neboť jinak jest každou žalobu z nároku, o němž podle platných předpisů mají rozhodovati úřady správní, odmítnouti pro nepřípustnost pořadu práva a limine fori.
K § 4.
Úpravy bylo třeba otázce, zda a pokud lze na základě rozhodnutí úřadu správního, proti němuž strana vystoupí žalobou, vésti exekuci. Již Pražák (na uv. m.) upozornil, že nález, který úřad správní vynesl, šetře mezí své kompetence, je res iudicata, takže třeba výslovně vytknouti, že nutný následek rozhodnutí — vykonatelnost — buď vůbec nenastane, neb aspoň nastane v míře pouze obmezené. Předpisuje proto osnova, aby během soudního řízení nevznikly obtíže při vymáhání nároku správním úřadem přiznaného, že podání žaloby v rozsahu, v němž strana rozhodnutí správního úřadu odporuje, má suspendovati vykonatelnost rozhodnutí, takže pak rozhodnutí ono poslouží pouze za základ exekuce zajišťovací. Předpis, že k návrhu strany vyřkne po podání žaloby soud, na kolik rozhodnutí jest titulem exekučním, převzat v zásadě z § 490 c. ř. s.; zapotřebí jest ho pro případy, kdy strana vystoupí proti rozhodnutí správního úřadu pouze částečně, ponechávajíc je v ostatních částech netknutým.
K § 5.
Poněvadž řízení správní a výrok v něm učiněný může býti praejudicielním pro soudní výrok, dlužno zachovati výsledky správního řízení, pokud byl jimi zjištěn veřejnoprávní poměr pro soudní rozhodnutí zvláštním ustanovením; připouští již § 190 c. ř. s. přerušení soudního sporu v tom případě, když není ještě rozhodnuto řízením správním. Je-li však veřejnoprávní poměr jím již najisto postaven, nebude lze přezkoumávati tytéž jeho skutkové podmínky, nýbrž spíše se jen omeziti na otázky, týkající se soukromého práva, zjistiti skutečnosti z něho plynoucí, jež staly se žalobou spornými a rozhodnouti v tomto rozsahu. Applikace veřejnoprávního poměru zjištěného ve správním řízení jest tu vlastním úkolem soudu.
K § 6.
Ústavní listina vstoupila v platnost dnem 6. března 1920, kdežto osnova má nabýti účinnosti teprve dnem vyhlášení. Hledíc k § 2 mohlo by se státi, že když správní úřady rozhodly po 6. březnu 1920, avšak před účinností nového zákona, nebylo by možno, předepsanou lhůtu dodržeti, čímž by pro tyto případy, proti výslovnému znění § 105 ústavní listiny, bylo nemožno, dovolati se řádných soudů. Předpisuje se tudíž, aby pro takové případy počínala lhůta, stanovená § 2 dnem účinnosti zákona.
Po stránce formální navrhuje se, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň projevuje se přání, aby byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru právnímu a po schválení jejím touto sněmovnou v senátě výboru ústavně-právnímu k podání zprávy vždy ve lhůtě čtyřnedělní.
V Praze dne 10. března 1921.
Ministr spravedlnosti: