Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1827.
Zpráva
sociálně-politického výboru
o vládním návrhu zákona (tisk 1504),
kterým se mění ustanovení §u 1154 b) obč. zákona.
Od 1. ledna 1917 je v platnosti § 1154 b) všeobecného občanského zákoníka ve znění cís. nař. z 19. března 1916, č. 69 ř. z., kterým se zaměstnanci (muži i ženě) zaručuje nárok na týdenní mzdu, jestliže po 14denním zaměstnání pro nemoc nebo jiné neštěstí bylo mu zabráněno na dobu poměrně krátkou, nepřesahující však jednoho týdne, konání práce a jestliže takovou okolnost nezavinil úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Stejný nárok zůstal mu zachován i když z jiné důležité příčiny, jeho osoby se týkající a jím samým nezaviněné bylo mu v práci zabráněno.
Ustanovení toto vešlo v platnost v době válečné a znamenalo bezesporně pro dělnictvo značnou vymoženost. Účinnost jeho projevovala se z převážné části v případech onemocnění, za kterých vzhledem k nízkým sazbám pojistných premií byl nárok na týdenní mzdu vítanou výpomocí. Avšak z praktického provádění ustanovení tohoto paragrafu objevily se důsledky, které zákonodárce neměl na mysli, a nedá se popírati, že nemocenské pokladny ucítily ihned sesílený sklon k simulaci. Vedle toho přehlédl zákonodárce tu pozoruhodnou okolnost, že to vlastně není prvý týden nemoci, kdy zaměstnanci nejvíce je potřebí pomoci. nýbrž že tato potřeba právě v pozdějších týdnech čím dále patrněji se projevuje. A v přítomné době nad to vyvstala okolnost pro osud § 1154b) nejrozhodnější, a to novela k zákonu o nemocenském pojištění dělnictva, kterou pojistné prémie aspoň přibližně byly upraveny k poměru platných mezd a tedy značně zvýšeny.
Zaměstnanci sami shora uvedené důvody k změnám ustanovení § 1154 b) uznávali a měnili je zhusta — ježto cís. nař. z 19. března 1916 to připouštělo — soukromoprávními úmluvami, vtělovanými v kolektivní smlouvy jako jejich součástky. Tyto příklady pohnuly i vládu, aby předložila všeobecnou změnu ustanovení citovaného paragrafu tak, aby jeho účinnost jevila se v praksi účelnou. Sociálně politický výbor uznal pohnutky i důvody vládního návrhu a přijal jej až na nepatrné změny stylistické v původním znění.
Podle odstavce prvého novely k § 1154b) zůstává nárok na týdenní mzdu v případech mimo onemocnění zachován stejnou měrou jako to činil paragraf původní. Pouze druhým odstavcem mění se ustanovení v případech onemocnění tak, že v prvém a druhém týdnu nemoci nedostává se zaměstnanci z týdenní mzdy ničeho, až teprve v třetím a čtvrtém týdnu po 10% týdenní mzdy, v pátém a šestém po 20% mzdy a v sedmém a osmém po 30% týdenní mzdy. Ohm těchto částek činí 120% týdenní mzdy, takže ustanovení druhého odstavce i co do výše nároku je změněno, zdánlivě na neprospěch zaměstnavatele. Ministerstvo sociální péče však přesvědčivou statistickou tabulkou, k důvodové zprávě připojenou, dokázalo, že účinnost změněného § 1154b), tím že teprve třetím týdnem nemoce nastává nárok na částku mzdy, klesne percentuelně v tomto poměru: u zaměstnanců ve věku od 15—24 let z 131.325 případu onemocnění přechází do 3. týdne pouze 33.782, do 8. už jen 7.197, tedy účinnost klesne na 13.6% oproti 100 případů dřívějších; při věku od 25—34 let bude to 17.5%. od 35—44 let 21-3%, u nejstarších, a sice od 65—74 let 40.1%. U žen je poměr téměř stejný. Z této statistiky patrná je záruka, že rozšířením nároku na 120% týdenní mzdy povinnost zaměstnavatelů zvýšena nebude, nýbrž naopak. Z ní dá se také vycítiti, jak ulehčí se nemocenským pokladnám.
Při projednávání vládního návrhu bylo ve výboru sociálně-politickém vysloveno přání, aby v důvodové správě byly k vůli ujasnění merita prvého odstavce uvedeny ony případy, ve kterých mimo onemocnění přiznává se zaměstnanci nárok na týdenní mzdu. Musím přiznati, že případy takové byly předmětem velmi častých sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a že se snad budou vyskytovati i v budoucnu. Soukromými úmluvami je však možno případy takové uvésti taxativně do kolektivních smluv. V těchto objevují se tyto případy: při ambulatorním léčení náhrada skutečně zameškané pracovní doby, nejvýše však 48 normálních pracovních hodin; při úrazu podnikovém pokud nepřesahuje neschopnost ku práci dva dny, jinak dle odstavce druhého; při povolání k soudu, pokud se nejedná o případ zaměstnancem samým zaviněný, za průkazu předvolacím lístkem a není-li nároku na svědčené; totéž platí při předvolání k jiným úřadům; při podávání žalob u řádných soudů, pokud osobní podání jest nutné a bylo-li žalobě vyhověno; při vojenských prohlídkách a kontrolních shromážděních; při povolání k vojenské službě, ke cvičení ve zbrani nebo v případu mobilisace; při náhlém přerušení provozu železničního nebo lodního, nebylo-li předem aspoň 24 hodin ohlášeno; při náhlém onemocnění nebo úrazu v rodině; při vypuknutí epidemických nemoci, bylo-li lékařem zaměstnanci zabráněno do práce choditi; při úmrtí manžela, manželky, dětí, rodičů zaměstnance; v případě vlastní svatby; v případě vyslání deputace na pohřeb dělníka vlastního závodu; v případě přesídlení zaměstnance (změna bytu, má-li vlastní domácnost), avšak pouze jednou do roka; v případě nezaviněného vysazování zaměstnance z práce následkem nedostatku materiálu, poruch na strojích nebo jiných poruch závodních; případy tyto mohou býti ovšem také rozšířeny a bylo-li toho úmluvou docíleno, také zúženy.
Sociálně-politický výbor doporučuje poslanecké sněmovně, aby osnovu vládní schválila tak, jak se na tom byl usnesl.
V Praze dne 12. března 1921.
Předseda:
Fr. Toužil, v. r.
Zpravodaj:
Al. Tučný, v. r.
Zákon
ze dne ........................................................ 1921,
kterým se mění ustanovení §u 1154 b) obč. zák.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
§ 1154 b) obč. zák. ve znění cís. nařízení z 19. března 1916, čís. 69 ř. z., mění se a bude napříště zníti takto:
Zaměstnanci přísluší po čtrnáctidenním zaměstnání nárok na mzdu nejvýše týdenní i tenkráte, když z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, nemohl vykonávati práci nebo službu, pokud si toho nepřivodil úmyslně nebo hrubou nedbalostí.
Nemůže-li zaměstnanec vykonávati práci nebo službu proto, že onemocněl anebo že utrpěl uraz, přísluší mu místo mzdy uvedené v odstavci 1. až v třetím a čtvrtém týdnu nemoci po 10% jeho mzdy, v pátém a šestém týdnu nemoci po 20% mzdy, v sedmém a osmém týdnu nemocí po 30% mzdy.
§ 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Ministrům spravedlnosti a sociální péče se ukládá, aby tento zákon provedli.