Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1824.
Interpelace
poslanců Fr. Housera, dra B. Šmerala a soudruhů
vládě
o odluce církve od státu.
Výklad pana ministra zahraničních věcí dra E. Beneše podaný v senátě Československé republiky 8. března t. r., pokud se vztahuje na jeho jednání v Římě s Vatikánem, vzbudil v širší veřejnosti naší znepokojení. Třeba by dodatky k některým oddílům výkladu říkaly, že otázky v nich uvedené bude rozhodovati Československá republika, jako o stanovisku Vatikánu, že po stránce doktrinální je mu nemožno prostě odluku přijmouti, nebo kde se praví, že bude otázka vnitřní politiky u nás, jak rozřešiti princip užívání majetku církevního, je hned v úvodních slovech: ťJednání v Římě a Vatikánem mělo daleko více ráz informativní, než ráz definitivní dohody,Ť zřejmé přiznání, že se nejednalo jen o informace, ale také o dohodu.
S toho stanoviska nabývá výklad pana ministra zahraničních věcí zvláštního významu, když sděluje mínění Vatikánu, že kdyby odluka byla provedena duchem jisté smířlivosti, jako tomu. bylo při příkladu brasilském, přes to že by Vatikán zachoval svoje stanovisko, bylo by možno najíti vzájemný modus vivendi, a při církevními majetku, jenž dle doktriny Vatikánu náleží církvi, a musí i na dále zachován býti církvi, že je možno učiniti kompromis v tom smyslu, že by o majetnictví mohlo se diskutovati, ale užívání tohoto majetku a výtěžek z něho že, by musel býti vyhražen výlučně církvi katolické.
Ve věci jmenování biskupů Vatikán tvrdí, že právo jmenovati biskupy náleží výlučně papeži a státu přináleží jenom vysloviti svoje veto po stránce politické. Dovolání se situace ve starém Rakousku nedá prý se držeti proto, že se týkalo výlučně osoby císaře rakousko-uher., žádný ze států a zejména též z nových států nemá a neobdržel práva biskupy jmenovati a tím méně je to možné v případě republiky Československé.
Postup, který nastoupila vláda prostřednictvím pana ministra zahraničních věcí při řešení otázky odluky církve a státu, nelze považovati za správný. Kdo měl nejprve projeviti svůj soud o ní, to je Národní Shromáždění. To by to učinilo v duchu naší národní tradice. Jednání pana ministra zahraničních věcí dává přednost Vatikánu zastávati své mínění o věci našeho státu, v níž přísluší slovo především našemu Národnímu Shromáždění. Prohlášení o výsledku jednání s Vatikánem vzbuzuje domnění, jako by odluka a její způsob byly odvislé od vůle Vatikánu, a posiluje snahy, aby v tom smyslu byly řešeny.
Ježto prodlužování nynějšího poměra církve k našemu státu, jež trvá již dvě leta, děje se proti vůli ohromné většiny obyvatelstva, vnáší do něho právní zmatky, které se ještě zvětšují projevem, jaký učinil pan ministr zahraničních věcí v senátě Národního Shromáždění, dotazují se podepsaní:
Je vláda ochotna sděliti bezodkladně sněmovně své stanovisko i plán postupu v otázce odluky církve od státu?
Co bylo v této věci již zařízeno, a do kdy má dle intencí vlády odluka církve od státu býti uskutečněna?
V Praze dne 10. března 1921.
Houser, Dr. Šmeral,
Mikulíček, Darula, Toužil, Rouček, Tausik, Haken, Koutný, Surányi, Teska, Warmbrunn, Svetlík, Kučera, Kunst, Dr. Hahn, Skaunicová, Blažek, Krejčí, Skalák, Burian.