Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1816.
Interpelace
poslance Toužila a soudruhů
ministru vnitra
o konfiskační praxi.
V deníku ťRudé PrávoŤ ze dne 11. března 1921 č. 59 zabaveny byly v článku posl. Šmerala, nadepsaném: ťPříklad pro nás pro všechnyŤ tyto statě:
V soudní síni brněnského trestního soudu slavila triumfy proletářská mravnost, proletářská hrdost, proletářská síla. Nebylo ještě takového procesu a takových obžalovaných co československé hnutí dělnické existuje.
Dnes již dělníci vidi, že aparát měšťácké republiky je stejně nástrojem práv boháčů, velkostatkářů, fabrikantů, keťasů, že je vůči chudákům stejně nelítostným, bezcitným, brutálním, jakmile proletariát vážně, ne pouze slovy, chtěl by pomýšleti na prosazení socialistického cíle, třeba jenom symbolicky dotknouti se majetkových zájmů boháčů. V republice jako v monarchii posvátnost soukromého vlastnictví je státním základním zákonem, velezrádcem je každý, kdo by měl názor odchylný a na obranu majetku boháčů každé hodiny připraveny jsou pušky a bajonety, četníci, vojáci, soudcové, státní návladní a kriminály. Ale všechno je marné, jakmile v proletariátu je tolik mravní hrdosti a síly, tolik lásky a obětavosti, jako se v úterý projevilo v brněnské soudní síni. Končil jeden z hromadných procesů pro velezradu. Bývalý černožlutý soudce, převzatý do služeb republiky, čte rozsudek. Rozsudek úžasný, jakého není pamětníka v nynější dělnické generaci.
Ale také tam žádná pokleslost, žádné zastrašení, žádné padání do mdlob, jak čekal Rakouskem vycvičený a republikou přejatý soudce. Naopak obžalovaní v té chvíli již odsouzení, vztýčí se ještě hrději a z jejích úst slyšeti volání: Pryč s tyrany, ať žije revoluční proletariát! Dělnické ženy podávají z pozadí sálu obžalovaným, jímž trest byl prvý vysloven, kytice rudých karafiátů se snítkami vavřínů. Bledost lící předsedových přechází v zsinalost. Přerušuje čtení rozsudku, povolává do síně vojsko a dává vykliditi soudní síň. Tichými slovy odříkává pak odůvodnění rozsudku. Zase nervosně přerušuje své odříkávání a nařizuje sluhům, aby zavřeli okna, neboť posluchači, vytlačení vojskem ze síně, zpívají dole na dvoře soudní budovy ťRudý praporŤ. Okna jsou zavřena a předseda soudu čte odůvodnění rozsudku dále. Ale nic nepomohlo zavření oken. Stále bouřlivěji proniká dovnitř mohutná píseň. Veliké davy dělníků, shromážděné na ulici před budovou, zaslechly píseň vzdoru, zazněvší na dvoře a k nebi, proniká z úst tisíců ťPryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý podlý svět, my nový život chcem na zemi...Ť a do tohoto rytmu, slavnostního i hrůzného zároveň odříkává republikánský předseda konečné důvody rozsudku proti komunistům. Tak prozatím končí jeden z prvních velikých procesů, jimiž má býti rozdrceno nekompromisní naše dělnické hnutí a při němž jediným rozsudkem na 7 soudruhů bylo uvaleno 56 roků těžkého žaláře. Nepíšeme zatím o věcném průběhu líčení. Tento odhalil celou hrůzu toho, co pravicí a vládou s pomocí měšťáckých stran bylo proti nám podniknuto. Všem i z našich odpůrců, kdo chtějí a mohou býti ještě poctivými, ukázal, jak ničemný podvod spáchán byl tím, že hnutí namířené proti zradě a pak proti velkokapitálu v republice, bylo denuncováno na velezrádné hnutí proti státu, jen aby mohly býti uvedeny do pohybu kolčakovské metody, aby tři tisíce dělníků bylo naházeno do žalářů a aby mohly býti vynášeny takové rozsudky. Zatím zaznamenáváme jen, že podkladem procesu byly události oslavanské a že při těchto vzdor opačným zprávám měšťáckého tisku při vytváření prosincové paniky, nejen nebyl zasažen žádný lidský život, ale nestal se při nich vůbec ani jediný případ zranění nebo poškození majetku. Zaznamenáváme zatím dále, že na př. jako hlavní vinník dostal pro události oslavanské 10 let těžkého žaláře soudr. Votava, který vůbec ani minutu v Oslavanech nebyl. I věcný průběh lícení bude svou silou působiti na veřejnost a způsobí, že nynější vládní režim se sesuje ještě dříve než o útok rozhořčenosti proletariátu, o svou vlastní nemožnost a hanu. Pod prvým dojmem skláníme se pouze před soudruhy, kteří k nejvyšší cti jsou třídě, jež v jejich osobách je souzena. Všichni dělníci vědí, že kruté tresty dopadají na odsouzence za ně a nikdy jim toho nezapomenou. V jednoduchých, prostých, z části dosud veřejnosti skoro neznámých lidí při takových příležitostech stávají se velikáni. Jsme na prahu nové epochy. V žalářích rodí se nové dělnické hnutí, v žalářích vyrůstají a v ocel tvrdnou noví jeho vůdcové. Žalář je tak jako bůh. Existuje a působí jen tak dlouho, dokud se jej lidé bojí. Úterek dokázal, že dělnické hnutí přestalo se báti žalářů, tím okamžikem svět bohatý bledne jako bledla tvář soudcova v brněnské soudní síni, stává se bezmocným. Svou mravní silou, kterou v úterý projevili, odsouzení soudruzi, vyrůstají v hrdiny. Ale neprojevila se jen mravní síla jejich jako jednotlivců. I kdyby zakolísal tu a tam jednotlivec, neopustí linii svého boje třída, která má v sobě tolik mravní čistoty, obětavosti a síly, jaká se projevila v Brně před soudem. Na nás na všechny i na proletáře všech ostatních národů působí příklad brněnský dojmem strhujícím a podmaňujícím. Masy dělníků vidí, že nejsou zrazeny. Ti, kdož za ně stáli před soudem, neukázali se býti hrdiny fráse, nýbrž muži pevnosti, odvahy a činu. Přes přechodnou převahu reakce a zrady, věc dělnická musí zvítěziti, když dovede vytvořiti takové bojovníky. I v tomto státě budou reakce a zrada poraženy, i tento stát stane se ze žaláře štěstím chudého lidu, stane se republikou socialistickou s vládou dělníků a malých rolníků. Odsouzeným soudruhům třídně uvědomělé dělnictvo celého státu posílá horoucné pozdravy.
V témže čísle ve článku posl. soudr. Roučka pod nápisem ťRepublikánská spravedlnost a demokracieŤ bylo zabaveno:
ťOd policajtských pendreků a četnických manlicherovek, od řinčících pout a konfiskačních nálezů, vede cesta této ťdemokracieŤ do soudních síní, před výminečné senáty a do žalářních cel. Jest nám známa tato cesta ze starého policejního Rakouska, které na jejím konci ráčilo zanechati svou černožlutou mrtvolu. Ale od vysloužilých rakouských byrokratů, věrných služebníčků rodu Habsburského, nelze přece žádati, aby nás vodili jinou cestou, než tou, po které si zvykli choditi i se zavázanýma očima. Chodil tudy Metternich, Bach, a jiní drazí nebožtíci, může tudy choditi snad i Černý, Popelka a ti ostatní, kteří dnes již k politickým mrtvolám nemají daleko. Vodili tudy kdysi rakouskou státní myšlénku a rakouskou spravedlnost, vodí tudy dnes československou demokracii a republikánskou spravedlnost. Nač hledati nových cest, když staré jsou tak pěkně vyšlapané a když tak znamenitě konvenují i naší, vlastenecké buržoasii, která mrtvého vůdce táborských komunistů, který zabíral a bořil panské hrady, ctí jako národního hrdinu, ale živé komunisty, i když nepálí a neboří panský majetek a nebrodí se v krvi lichvářů prohlašuje — za lumpy a velezrádce.
U nás v Brně v těchto dnech soudili takové velezrádce jen se prášilo. Na lavici obžalovaných usedla tu řada soudruhů, mezi nimi redaktoři naší ťRovnostiŤ, soudr. Votava a Burian ml. a přišli republikánští soudcové, aby je soudili z velezrady. Přišli v soudcovských talárech a baretech podle starého rakouského střihu, vytáhli staré rakouské trestní zákonníky, na stůl postavili starý krucifix, na nějž se přísahalo v dobách, kdy ještě vynášeli rozsudky ťjménem Jeho Veličenstva císařeŤ a po dlouhém vyslýchání, při němž nechybělo svědků z bývalého c. a k. policejního řiditelství, vynesli ťjménem republikyŤ rozsudek, kterým se jednotliví obžalovaní odsuzují až k 10letému těžkému žaláři, přes to, že obžaloby z velezrady vesměs museli býti zproštěni. Desetiletý těžký žalář jménem republiky. Komunisté musí býti zlomeni! A výsledek? Obecenstvo pobouřeno vyslovuje ošklivost, soudní sílá letí déšť rudých karafiátů a odsouzenci povstávají se zářícíma očima a hromovým hlasem volají: ťAť žije revoluční, komunistický proletariát!Ť Vojsko vyklízí sál, do jehož oken z ulice hřmí ťRudý praporŤ na doklad, že! československý proletariát dobře rozumí té naší republikánské spravedlnosti a demokracii.
Podepsaní se táží: zná pan ministr neslýchanou konfiskační praxi?
Je pan ministr ochoten svobodu tisku v republice zabezpečiti?
V Praze dne 11. března 1921.
Toužil,
Tausik, Brožík, Svetlik, Borovszky, Skalák, Kreibich, Houser, Haken, Dr. Šmeral, Teska, Warmbrunn, Burian, Nagy, Krejčí, Kunst, Skaunicová, Kučera, Malá, Koutný, Surányi, Dr. Hahn.