Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1690.
Interpelace
poslanců Rudolfa Berana, Tůmy, Hálka a soudruhů
vládě
o násilném jednání sociálně-demokratických odborových sdružení vůči dělnictvu z jiných politických stran.
Dne 8. října 1919 dostavil se Martin Pluhař, důvěrník osazenstva na dole ve Vituni do kanceláře správy dolu a tam inž. Vladimíru Plachtovi jménem horníků, kteří práci přerušili a s ním před kancelář hromadně asi v počtu dvou set se dostavili, oznámil, že horníci pracovat nebudou, pokud Vít Černý, Josef Oulík st. a Josef Oulík ml, ze závodu nebudou propuštění, že tyto míti mezi sebou nechtějí, poněvadž nepřistoupili k jejich organisací odborové, totiž ke Svazu č. s. horníků v Mostě, t. j. organisaci sociálně-demokratické strany.
Poněvadž správa dolu měla právě kritický den, jelikož sklárna v Holejšově byla by musela ten den výrobu zastavit pro nedostatek uhlí a. hrozilo tedy jak správě dolu ve Vituni, tak sklárně v Holejšově nebezpečí značné škody, nezbylo inž. Vladimíru Plachtovi nic jiného, nežli zavolat výše jmenované tří dělníky a oznámit jim, že je z práce propouští, poněvadž jinak ostatní horníci by uhlí nedolovali a nepracovali.
Přeď tím hned ráno, když Černý a Oulíkové do práce se dostavili, požadoval Martin Pluhař, aby se vykázali legitimací Svazu čs. horníků v Mostě a když touto legitimací se nevykázali — jelikož před tím se byli přihlásili k odborové organisaci vlastní, totiž ke Svazu čs. strojníků, topičů a příbuzných povolání se sídlem v Praze—, tu počali jednotlivci křičet a jim hrozit: ťVen s nimi, vyhodit je atd.Ť, pak došlo ke shluku a bylo ustanoveno, že se nebude pracovat, když Černý a Oulíkové nebudou propuštěni a důvěrník Martin Pluhař podle tohoto rozhodnutí pak dále jednal.
Věc byla udána sice ihned v říjnu 1919 státnímu zastupitelství, resp. soudu, ale k rozsudku došlo teprve 11. května 1920. Tento rozsudek doručen byl Dru Mořici Ecksteinovi, obhájci obžalovaného Martina Pluhaře, a pěti spolu obžalovaných Václava Zahrádky, Václava Mesteka, Antonína Skály, Ferdinanda Vebera a Matěje Lišky teprve dne 27. července 1920 a týž podal 3. srpna 1920 provedení zmateční stížnosti.
Státní zastupitelství ohlásilo sice také tenkráte zmateční stížnost, poněvadž ostatní kromě Martina Pluhaře byli z příčin neznámých stížnost tuto vzali zpět.
Martin Pluhař odsouzen byl rozsudkem z 11. května 1920, č. j. Vr 2331/19—25 pro zločin podle par. 98 písm. b tr. zák. spáchaný tím, že 8. října 1919 správě dolu inž. Vladimíru Plachtovi zastavením práce stávkou a tím ublížením na majetku hrozil, aby na správě dolu vynutil propuštění spoludělníků Víta Černého, Josefa Oulíka st. a Josefa Oulíka ml. a odsouzen byl ku trestu těžkého žaláře na dobu v trvání dvou měsíců a jedním tvrdým lůžkem zostřeného, dále ku náhradě útrat řízení trestního a vysloveno bylo, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, že ztrácí volební právo do obcí.
Obhájce Dr. Mořic Eckstein dovozuje, že prý vykonával Martin Pluhař pouze usnesení osazenstva, že horníci mohou pracovati a nemusejí, že když nepracují a pracovat nechtějí, není prý to žádná nedovolená vyhrůžka.
Tato sofistika obstáti může ovšem snad před davem, ale nikoli před zdravým rozumem a zákonem a není dovoleno, aby pohrůžkou zastavení práce vynucovalo se propuštění jiného dělníka, aby přiváděl se závod do nebezpečné situace a veřejnost byla poškozována.
Tento teror na dole ve Vituni neprojevil se poprvé, nýbrž již před tím bylo týmž dělníkům vyhrožováno, když ohlásili své vystoupení ze Svazu čs. horníků v Mostě a přistoupili ke Svazu čs. strojníků v Praze, takže ze strachu opětně prohlásili, že ke svazu horníků přistoupí. Když tak neučinili, došlo, jak jsem uvedl, k násilnostem dne 8. října 1919.
Správa dolu proti těmto dělníkům Vítu Černému, Josefu Oulíkovi st. a Josefu Oulíkoví ml. ničeho neměla a nemá, poněvadž jsou to dovední pracovníci, avšak proti teroru sociálně-demokratických předáků, kteří byli před trestním soudem žalováni, ovšem jest bezmocnou ooněvadž až dosud setrvávají při výhrůžkách, že propuštění dělníci Vít Černý a Oulíkové do práce přijati býti nesmějí, jinak stane-li se tak, hrozí, že dělnictvo práci zastaví.
V této záležitosti bylo intervenováno u ministra veřejných prací p. Dra Kovaříka, leč výsledek toho byl, že ministerstvo veřejných prací dopisem ze dne 14. prosince 1920, č. j. 62956/XXI 1920 odpovědělo, že spisy vrací s politováním, že pro vyrovnání této věcí vyčerpalo všechny možné prostředky, ale bezvýsledně, takže prý nezbývá Černému a Oulíkům nic jiného, nežli dovolávati se rozhodčího soudu dělnického podle nařízení ze dne 19. prosince 1919, č. 662 Sb. z. a n.
To je ovšem zjev velice smutný, když ministerstvo před terorem jedné politické strany kapituluje a odkazuje na soud, který nemůže nic jiného udělat, nežli v nejpříznivějším případě jednotlivce ku náhradě škody odsoudit, čímž ovšem pomoženo. Černému a Oulíkům nebude, již proto, že jiného výdělku nalézti nemohou a že jmenovaní násilnící žádného majetku nemají.
Také revírní horní úřad v Plzni zakročil na dole, ale rovněž úplně bezvýsledně.
Nejsmutnější při této věci jest, že podle přípisu presidia ministerstva veřejných prací ze dne 13. července 1920, č. j. Inf. 990 zaslaného správě dolu ťOndřejŤ ve Vituni, vydalo toto ministerstvo revírnímu úřadu v Plzni nařízení č. 32.140 z r. 1920, dle něhož Vít Černý, Josef Oulík st. a Josef Oulík ml. do práce na dolu ťOndřejŤ mají býti přijati i kdyby osazenstvo hrozilo stávkou, ale že revírní horní úřad kromě pokusu o odklízení sporu ničeho jiného nezařídit a zaříditi si netroufal, nežli ponechati věc rozhodnutí rozhodčího soudu a že dále ministerstvo veřejných prací ničeho nezařídilo, aby zákonu platnost zjednalo a autoritu úřadu ochránilo.
Do věcí zasáhlo na zakročení poškozených také ministerstvo sociální péče podle výnosu z 25. března 1920. č. 1389/D 1920, avšak ani toto dále ničeho nepodniklo.
Žaloba u rozhodčího soudu dělnického při okresním soudu v Přešticích byla podána. dne 12. ledna 1920 pod č. j. No I 10/20, bylo také ustanoveno v teto věcí již ústní jednání.
Žaloba jest podána proti výše jmenovaným obžalovaným Martinu Pluhařovi, Václavu Zahrádkovi, Václavu Mestekovi, Antonínu Skálovi. Ferdinandu Veberovi a Matěji Liškovi, dále proti Jakubu Liškovi a proti místní organisaci Svazu čs. horníků v Mostě v Bukové; doznáním žalovaných bylo konstatováno, že Svaz čs. horníků v Mostě a místní skupina v Bukové náleží straně sociálně demokratické. Zástupce žalovaných p. Dr. Moric Eckstein při líčení učinil návrh, aby jednání o této žalobě bylo přerušeno, až bude právoplatně skončena trestní věc proti Martinu Pluhařovi a spol. č. j. Vr 2331/19.
Tomuto návrhu soud vyhověl a tak odpočívá. nyní i toto řízení před rozhodčím soudem.
Okresní soud v Přešticích ovšem urgoval vyřízení v trestní věci, také poškození Černý a Oulíkové přímo u nejvyššího soudu a u vrchního zemského soudu žádali o urychlení, ale bezvýsledně.
Jest sice pravda, že nejvyšší soud pod čís. K r I 663/20 vrátil spisy dne 12. ledna 1921 Vr 2331/19 krajskému soudu v Plzní, nikoli snad s rozsudkem, nýbrž s požádáním, aby krajský soud zkoumal, nejsou-li prý tu podmínky amnestie podle výnosu presidenta republiky z 27. května 1920 ve smyslu výnosu ministerstva spravedlnosti z 31. května 1920, č. 25 uveřejněného ve ťVěstníkuŤ ministerstva spravedlnosti.
Bude-li rozhodnutí krajského soudu zníti, že podmínek amnestie tu není, podá zajisté obhájce Dr. Eckstein stížnost, čímž znova věc se protáhne, jelikož spisy ty jdou k vrchnímu soudu zemskému a potom teprve jsou předloženy nejvyššímu soudu v Brně, kdež podle zkušeností dosavadních budou ležet nejméně půl roku. Případ tento jest přímo klasickým příkladem o naprosté bezúčelnosti a neproveditelnosti nařízení vlády z 19. prosince 1919, č. 662.
Žalovaní totiž jako horníci, jmění nemají. Jest zjištěno, že vykonán byl nátlak Martinem Pluhařem jako důvěrníkem sociálně demokratické organisace (par. 6 citov. nař.), ale místní skupina v Bukové nemá žádného jmění.
Důsledek toho, bude-li povinna místní skupina poškozením škodu nahradit a nenahradí-li, bude jedině ten, že věc protáhne se do nekonečna, aby totiž odborová organisace místní skupinu vyloučila, anebo sama zaplatila.
Vymáhání takové náhrady proti organisaci je čirou nemožností, protože nelze rozsudek ten dobře provésti a nelze rozumně na správě závodu žádati, aby poškozené přijala do práce, když teror trvá dále a hrozí stávka, budou-li poškození do práce přijati.
Věc táhne se již bezmála půl druhého roku, poškození nedostávají platu od správy závodu, nedostávají náhrady a jsou vydání nejen posměchu vítězných teroristů, nýbrž i bídě a nouzí, při čemž ještě to padá na váhu, že musí platiti si příspěvky do své odborové organisace, nechtějí-li se připravit o podporu pro případ nemoci.
Vzhledem k tomu, že shora vylíčené skutečnosti opětujícího se na různých místech násilí, jež provádějí sociálně-demokratická odborová sdružení, jsou pravým výsměchem spravedlnosti a pojmu svobody, táží se podepsaní:
Jest vláda ochotna případ shora vylíčený dáti podrobně vyšetřiti a postarati se:
1. by vinící byli přísně potrestáni a poškozeným dostalo se plné náhrady za utrpěné škody?
2. by úřady státní za všech okolnosti zajistily platnost zákonným předpisům o svobodě občanů, tak, aby nemohly se opakovati případy, podobné svrchu vylíčenému?
V Praze dne 24. února 1921.
Beran, Tůma, J. Hálek,
Udržal, Vacula, Vahala, Chlebounová, Hnídek, Dr. Srdínko, Sonntág, inž. Botto, Bradáč, Dubický, Nejezchleb-Marcha, Rychtera, Staněk, Dr. Kubíček, Jan Černý, Dr. Černý, Blaho, Mach.