Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
1624.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslanců Dra Kafky, Kostky a druhů
o jazykové praxi u vrchního zemského soudu v Praze. (Tisk 1169.)
Postup předsednictva vrchního zemského soudu v Praze, proti němuž se interpelace obrací, nepříčí se nijak platným předpisům.
Zákon z 29. února 1920, č. 122. sb. z. a n., jímž stanoveny byly zásady jazykového práva v republice československé, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 6. března 1920. Ježto všechny dřívější předpisy jazykové byly paragrafem 9. výslovné prohlášeny za zrušené, lze se při rozhodování jazykových otázek říditi výlučně předpisy tohoto zákona, jmenovitě zásadami vyjádřenými v §§ 1. a 2.
§ 1. nařizuje, že v jazyku československém s výhradou toho, do. ustanovuje se v §§ 2. a 5., děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. Podle § 2. dopouští se výjimečně, aby za určitých podmínek soudy a ostatní orgány republiky přijímaly i podání v jiném jazyku a vydávaly vyřízení nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Tato výjimka potvrzuje však tím více pravidlo paragrafu 1.
Ustanovení odst. 3. paragrafu 2., ve spojení s paragrafem 8. zákona, zmocňuje ovšem vládu, aby povolila za určitých podmínek vyřizování jinojazyčných podání pouze v jazyku strany.
Ale to obmezeno jest jen na soudy a úřady, jichž působnost obmezena jest na jediný okres, a soudy a úřady jím instančně bezprostředně nadřízené. Moc výkonná má pak podle odst. 5. ustanoviti, kterým jazykem v těchto případech bude projednáváno. Pro jiné případy platí tudíž všeobecná zásada a není vydati zvláštní nařízení. Tím však, že toto prováděcí nařízení dosud není vydáno, není nikterak odsunuta — hledíc k předpisu paragrafu 9. — závaznost zásad vyslovených. paragrafem 1. a 2. Povinností soudů a ostatních orgánů republiky jest, aby tato ustanovení zákona zachovávaly a řídily se jimi při svém úřadování. Vykládají-li si k tomuto účelu jednotlivé předpisy jazykového zákona, nelze jim vytýkati, že by snad předbíhaly neoprávněnými způsobem připravovanému prováděcímu nařízení.
Protože pak paragrafem 7. prohlášeny byly otázky jazykové za věci státní správy, jest nejen právem, ale i povinností nadřízených orgánů, aby v oboru své působnosti postaraly se o zachovávání shora uvedených ustanovení.
Po této stránce nelze tedy předsednictvu vrchního zemského soudu v Praze vytýkati, že by svým výnosem ze dne 23. listopadu 1920, č. Pres. 52.507/4—20 překročilo meze svého oprávnění. Výnos jeho jest však i věcně správný. Podle toho, co shora podotčeno, nelze pochybovati, že vrchní zemský soud v Praze nespadá pod ustanovení paragrafu 2., odst. 3. a 5. zákona a musí býti tudíž i návrh zpravodajův, jenž je podkladem neveřejné porady a hlasování soudu, sepsán v jazyku státním, a nelze připustiti, aby zpravodaj přednášel věc jazykem, v němž soud nemůže podání výhradně vyřizovati. Nerozhoduje okolnost, že o těchto věcech něm v jazykovém zákoně nic výslovně ustanoveno, neboť obojí otázku lze podle zásad vyslovených v §§ 1. a 2. spolehlivě rozhodnouti. Tím padá i námitka, že by postup takový, jenž jest v plném souhlasu s ústavním zákonem, mohl býti považován za odpírání práva.
Z důvodů uvedených neshledávám příčiny, abych nějak zakročil ve směru interpelací žádaném.
V Praze dne 30. ledna 1921.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Popelka, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Překlad.
1624.
Antwort
des Justizministers
auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. Kafka, Kostka und Genossen
betreffend den Sprachengebrauch beim Prager Oberlandesgericht, (Druck 1169.)
Das Vorgehen des Präsidiums des Oberlandesgerichtes in Prag, gegen welches sich die Interpellation wendet, widerspricht in keiner Weise den geltenden Vorschriften.
Das Gesetz vom 29. Feber 1920, Nr. 122 S. d. G. u. V., durch welches die Grundsätze des Sprachenrechtes in der čechoslovakischen Republik festgesetzt worden sind, trat mit dem Tage der Kundmachung d. i. am 6. März 1920 in Wirksamkeit. Da alle früheren Sprachenvorschriften durch § 9 ausdrücklich als aufgehoben erklärt wurden, können bei Entscheidung über die Sprachenfragen ausschliesslich die Vorschritten dieses Gesetzes angewendet werden, insbesondere die in den §§ 1 und 2 ausgesprochenen Grundsätze.
§ 1 ordnet an, dass mit Ausnahme der Bestimmungen in den §§ 2 und 5 die Amtshandlungen aller Gerichte, Ämter, Institute, Unternehmungen und Organe der Republik in čechoslovakischer Sprache zu erfolgen haben. Nach § 2 ist es ausnahmsweise gestattet, dass unter bestimmten Bedingungen die Gerichte und übrigen Organe der Republik auch Eingaben in einer anderen Sprache entgegennehmen und die Erledigungen nicht nur in čechoslovakischer Sprache, sondern auch in der Sprache der Eingabe erledigen können.
Die Bestimmung des § 2, Absatz 3, in Verbindung mit dem § 8 des Gesetzes ermächtigt allerdings die Regierung, unter gewissen Bedingungen die Erledigung anderssprachlicher Eingaben nur in der Sprache der Partei zu gestatten.
Aber dies ist lediglich auf Gerichte und Ämter eingeschränkt, deren Wirksamkeit auf einen einzigen Bezirk eingeschränkt ist, und auf die ihnen instanzlich unmittelbar übergeordneten Gerichte und Ämter. Die Staatsexekutive hat dann nach Absatz 5 festzusetzen, in welcher Sprache in diesen Fällen zu verhandeln ist. Für andere Fälle gilt demnach der allgemeine Grundsatz, und besondere Verordnungen sind nicht zu erlassen. Damit, dass diese Durchführungsverordnung bisher noch nicht erlassen worden ist, ist im Hinblick auf die Vorschrift des § 9 die Verbindlichkeit der in § 1 und 2 ausgesprochenen Grundsätze keineswegs hinausgeschoben. Die Gerichte und übrigen Organe der Republik haben die Pflicht, diese Bestimmungen des Gesetzes zu beobachten und sich nach ihnen bei ihren Amtshandlungen zu richten. Legen sie zu diesem Zwecke einzelne Vorschriften des Sprachengesetzes aus, kann ihnen nicht der Vorwurf gemacht werden, dass sie vielleicht auf ungerechtfertigte Weise der in Vorbereitung befindlichen Durchführungsverordnung vorgreifen.
Da durch § 7 die Sprachenfragen als Gegenstand der staatlichen Verwaltung erklärt worden sind, sind die übergeordneten Organe nicht nur berechtigt, sondern auch verpflichtet, im Bereiche ihrer Tätigkeit über die Einhaltung der obengenannten Bestimmungen zu wachen.
Nach dieser Seite kann deshalb dem Präsidium des Oberlandesgerichtes in Prag nicht der Vorwurf gemacht werden, dass es durch seinen Erlass vom 23. November 1920 GZ. Präs. 52.507/4/20 die Grenzen seiner Rechtsbefugnis überschritten habe. Sein Erlass ist aber auch sachlich richtig. Nach dem, was oben bemerkt worden, besteht kein Zweifel, dass das Oberlandesgericht in Prag nicht unter die Bestimmungen des § 2 Absatz 3 und 5 des Gesetzes fällt, und es muss daher auch der Antrag der Referenten, der die Unterlage für die nicht öffentliche Beratung und die Abstimmung des Gerichtes bildet, in der Staatsprache abgefasst sein, und es kann nicht zugelassen werden, dass der Referent die Angelegenheit in einer Sprache vortrage, in der das Gericht — ohne Ausnahme — die Eingabe nicht erledigen kann. Unentscheidend ist der Umstand, dass hierüber im Sprachengesetz keine ausdrückliche Bestimmung vorliegt, denn beide Fragen lassen sich nach den in den §§ 1 und 2 ausgesprochenen Grundsätzen in verlässlicher Weise entscheiden. Damit fällt auch die Einwendung, dass ein solches Vorgehen, das in vollem Einklang mit dem Verfassungsgesetz ist, als eine Rechtsverweigerung angesehen werden könnte.
Aus den angeführten Gründen finde ich keinen Anlass, irgendwelche Schritte in der von der Interpellation verlangten Richtung zu treffen.
Prag, den 30. Jänner 1921.
Der Justizminister: